Texty: Němejc, Augustin - čl. Výtvarný básník a mistr velkých pláten, ex http://www.zelenahora.cz/zhrkzan.htm

Augustin Němejc - výtvarný básník a mistr velkých pláten

Augustin Němejc V jedné ryze staronepomucké písničce, dnes již téměř zapomenuté, se zpívá: "Až nám bude sedm, sedmdesát sedm let, budou naše kosti, starostlivé kosti v hrobě práchnivět…". Tato píseň je snad pouhou shodou okolností tolik typickou pro slavného nepomuckého rodáka, který skonal právě ve věku 77 let, a zároveň i pro věk nejstarší osoby stojící modelem na jeho nejvýznamnějším díle…

Na plzeňském ústředním hřbitově, v jednom z čestných hrobů u kaple sv. Václava označeném pořadovým číslem 2, v blízkosti loutkáře Josefa Skupy, spisovatele Karla Klostermanna či významného plzeňského purkmistra JUDr. Václava Petáka, odpočívá i malířský mistr, profesor Augustin Němejc. Na pohřeb, který se konal tři dny po mistrově smrti, 19. srpna 1938, mu přišlo vzdát hold i několik set Plzeňanů, rozestavěných podél cesty až od řeky Úslavy. Nikdo z přítomných tehdy nepochyboval o tom, že kraj ztratil vlastence natolik vzácného, že mu mohla být zcela po právu na přelomu 19. a 20. století svěřena práce nejdůležitější - zakázka s žádostí o tvorbu opony vznikajícího plzeňského Městského divadla. Svým výtvarným podáním s věrnými a pozoruhodnými motivy ze života prostého lidu a použitím reálných odstínů barev navázal úspěšně na obrozeneckou snahu o obnovu českého národa. Vydal se cestou přímo proti akademické strnulosti s tehdy přetrvávajícím zájmem o kompozici s historickým klišé.

Město Plzeň na jeho odkaz nezapomnělo, kromě pojmenování ulice a umístění pamětní busty na domě, v němž mistr žil a zemřel, uspořádalo v roce 1995 z popudu Dr. Jana Skolky zatím největší výstavu Němejcových děl, a v roce 1999 ho vyhlásilo mezi 30 nejvýznamnějšími osobnostmi města 20. století. Podobně tomu je i v případě městečka Nepomuku, kde se malíř 15. března 1861 v rodině řezníka a malozemědělce narodil. Název náměstí, rodný dům s pamětní deskou či síň v Městském muzeu a galerii, nejen tam jsou patrny úcta a hold města jeho rodákovi.

Malířův talent se začal projevovat již od mládí, otec však rozhodl, že se jeho syn vyučí řádnému řemeslu, hodinářství, neboť malířství je nevýnosná a méněcenná práce pro "patlaly". (Mnohem později vzpomínal Němejc na tato otcova slova a dal mu, co se financí týče zcela za pravdu). Až několik let po vyučení hodinářskému řemeslu v Plzni jej přátelé přesvědčili, aby začal studovat pražskou Akademii. Díky podpoře kněžny Vilemíny z Auerspergu, tehdejší majitelky zámku Zelená Hora, absolvoval od roku 1883 studia na Akademii v Praze (učitelé Prof. František Sequens, Maxmilian Pirner) a v roce 1884 pak společně s Alfonsem Muchou na Akademii v Mnichově (učitelé Güssis a Wagner). Od roku 1889 se usadil natrvalo v Plzni, pouze v roce 1892 odjel na stipendijní pobyt do Paříže. Na úspěších při následujících četných výstavách, a to nejen v Praze, ale i v Petrohradě a ve Vídni, Němejcovi velmi záleželo, neboť se již připravovala stavba nového plzeňského divadla včetně jeho výzdoby. První velký úspěch, kterým se zapsal do povědomí široké kulturní veřejnosti, představuje obraz "Beznadějná láska" (1890), jehož výsledné podobě předcházelo celých osm měsíců usilovné práce. K dalším známým dílům patří kromě opony v divadle J. K. Tyla v Plzni (1899-1902) i lunety pro budovu Západočeského muzea (1893-1902), monumentální obrazy s vesnickou tematikou pro Vyšší hospodářskou školu v Plzni na Lochotíně (1925-29, dnes Pavlovův ústav LF) či další studie a obrazy s národopisnou tematikou Plzeňska.

Není bez zajímavosti, že na Němejcově oponě stála modelem také jeho žena Marie, která zde představuje alegorickou postavu Múzy tragického básnictví držící v ruce meč, a že kromě dalších portrétních studií Němejcových vrstevníků a známých především z Doudlevec, je ženou s červeným šátkem klonící se k malému děvčátku paní Kateřina Kavelková, jež ve svých 77 letech byla Němejcovi rovněž předlohou, jakožto - dle pověsti - nejstarší žena ve městě. Prapravnučka paní Kavelkové, americká občanka Roberta Vogth, slýchala často jako malá od své babičky, plzeňské rodačky, která emigrovala jako malá s rodiči do Ameriky, že její babička byla kdesi na nějaké oponě vymalována. V rodinném archivu se jí podařilo nalézt obrázek Němejcovy opony, a pod lupou v rohu i umělcovo jméno. Prostřednictvím internetu již nebylo tak obtížné najít umístění opony a domluvit si návštěvu plzeňského divadla, která proběhla v květnu roku 2006.

Samotný motiv opony, zvané též familiárně "Němejcka", ovlivněný bezpochyby Hynaisovou oponou v Národním divadle, si Němejc sám vyzkoušel prý již roku 1888 při tvorbě opony pro zelenohorské divadlo, kterou však později zničil požár (např. motiv Zelené Hory v pozadí vystřídala zřícenina hradu Radyně). Právě plzeňská opona otevřela Němejcovi cestu mezi akademiky, do České akademie věd a umění. On sám se však vzdal kariéry v Praze a věnoval svůj talent Plzeňsku. Za povšimnutí stojí i skutečnost, že kromě dalších významných osobností portrétoval v roce 1931 i prezidenta T. G. Masaryka, který také dvakrát osobně navštívil Němejcovu výstavu v Praze, přičemž umělce požádal, zda by nemohl vytvořit nějaký obraz i pro hradní sbírky. Augustin Němejc se chopil této práce s opravdovou vervou a úsilím, byl připraven do ní vložit veškerý svůj talent, malířské i lidské moudrosti, které získal za celý život, chystal se vytvořit své poslední dílo, svou uměleckou závěť. Celých deset let byl obraz denní starostí umělce, vzniklo mnoho skic a náčrtů, než byla v roce 1938 práce téměř dokončena. Po celou dobu odmítal další a další výstavy, nemohl se jich pro své zaneprázdnění zúčastnit. Nyní chyběl jen umělcův podpis a několik závěrečných tahů štětcem. Prezident Masaryk se však výsledného díla již nedožil. Němejcovu nedokončenou práci s názvem"Rozsévač" odkoupilo město Nepomuk, a tak se s tímto obrazem může dnes setkat každý návštěvník místní galerie.