Ledová královna - 2005;
STAREČKOVÁ, Gabriela: Dospělí (pro radost) dětem 2005 v Havlíčkově Brodě. AS 2005, č. 3, s. 50-51.
Zahájilo pořádající sdružení Adivadlo přepisem pohádky H.Ch. Andersena Ledová královna v úpravě souboru a režii Lídy Honzové. Některé obecně známé motivy Andersenovy pohádky byly brodskými potlačeny a hlavním těžištěm adaptace se stala potřeba lásky. Inscenátoři nahradili prehistorii se zrcadlem a střípky polibkem Ledové královny a další děj zredukovali na Gerdino setkávání s dalšími postavami a motiv kouzelné moci růží, jejichž dotykem Gerda v závěru osvobozuje Kaye. Děje se v historizujících kostýmech na jevišti, jehož zadní části dominuje palác Ledové královny, která svou přítomností na jevišti děj sleduje a v mnoha situacích i řídí. Kladně lze hodnotit především přesvědčivé a autentické herectví celého souboru, včetně nově příchozích nejmladších členů. Přes drobné inscenační chyby, jako jsou nepříliš jasně vyložené některé symboly a postavy (růže, připsaná postava Pohádkáře…), je Ledová královna bezesporu inscenací velice zajímavou a byla nominována na národní přehlídku Popelka Rakovník.
Ledová královna (ADIVADLO Havlíčkův Brod)
Havlíčkobrodský soubor vytvořil (v podstatě kolektivně) vlastní scénář podle Sněhové královny Hanse Christiana Andersena a uvedl jej jako poslední soutěžní představení Popelky pod názvem Ledová královna. Nutno říci, že již tímto nepříliš zdařilým přepisem si zásadně ztížil úvodní startovací pozici a „zadělal“ si tak na množství problémů, provázejících celou inscenaci. Pokusím se alespoň některé z nich uvést.
Scénář se především snaží Andersenův příběh dosti neúspěšně lyrizovat (je otázkou, proč soubor, jehož ambicí evidentně není „zcivilnění“ této pohádky, využil tak málo z poetického potenciálu původního Andersenova textu) a napomáhá tak tomu, že výsledným produktem není skutečný dramatický příběh, ale jakési podivně recitátorsko – vypravěčské divadlo. Dále si komplikuje situaci nešťastnou postavou Pohádkáře, jakéhosi vypravěče, který však zcela nelogicky chvílemi „pobývá mimo příběh“ a chvílemi do něj velmi aktivně zasahuje. Postavy v něm vycházejí většinou silně jednorozměrně – královský rada je po pěti minutách postavou zcela čitelnou a dále již pak jen únavně, bez jakéhokoli ozvláštnění, demonstruje svou špatnost. Především však důsledně potlačuje dramatické situace, které by vedly ke skutečnému jednání postav příběhu – prostě proto, že jim neklade do cesty žádné skutečné překážky, provokující v nich rozhodování (v podstatě jediný psychologický vývoj můžeme vidět u malé loupežnice, která po vyslechnutí Gerdina vyprávnění potlačí své sobectví a propustí ji ze zajetí). Markantní je tento problém u Gerdy, ústřední postavy celého příběhu – scénář naprosto pomíjí její klíčovou otázku a téma – oběť, ke které se (z lásky) rozhodne, když se vydá na obtížnou a náročnou cestu za Kajem. Obraz obtížného rozhodování postavy zmizí a je nám prostě Pohádkářem sděleno, že Gerda samozřejmě půjde a Kaje zachrání.
Měl-li tedy být ovšem smyslem inscenace nikoliv Gerdina motivace k cestě, ale to, s čím se na ní potkala, nevyhnula se ani v zobrazení tohoto planému verbalismu – markantní je to především ve výstupu Havranů, jejichž předlouhé a pro rozvoj fabule samé zcela nepotřebné vyprávění vyprovokuje i Gerdu k otázce po jeho smyslu (natož pak diváka). Klíčovým problémem inscenace je pak odsunutí Gerdy zcela do druhého plánu (přitom soubor disponuje typově mimořádně vhodnou představitelkou), která je v intenzitě (byť monotónní) výrazu jednoznačně přebita Ledovou královnou. Aktivní děvče, bojující o zdar své pouti za Kajem, vyznívá z jeviště jako totální flegmatička, jejíž monotónní intonace naznačují až apatii vůči tomu, co se s ní děje (což se mírně změní až v přímém střetu s královnou v závěru).
Soubor si nepomohl ani scénografickým řešením, které zaplnilo jeviště ilustrujícími náznakovými maketami ledových ker (přitom naprostá většina děje se odehrává mimo palác Ledové královny), působícími daleko spíše jako překážka hereckého pohybu po scéně než impuls k jeho významovému rozvíjení.
Havlíčkobrodští nám bohužel předvedli inscenaci, ve které se dramatické situace a dramatické jednání prosazovalo jen zřídkakdy a vzbudili tak právem u dospělého i dětského publika značné rozpaky.
Šotek
Zahájilo pořádající sdružení Adivadlo přepisem pohádky H.Ch. Andersena Ledová královna v úpravě souboru a režii Lídy Honzové. Některé obecně známé motivy Andersenovy pohádky byly brodskými potlačeny a hlavním těžištěm adaptace se stala potřeba lásky. Inscenátoři nahradili prehistorii se zrcadlem a střípky polibkem Ledové královny a další děj zredukovali na Gerdino setkávání s dalšími postavami a motiv kouzelné moci růží, jejichž dotykem Gerda v závěru osvobozuje Kaye. Děje se v historizujících kostýmech na jevišti, jehož zadní části dominuje palác Ledové královny, která svou přítomností na jevišti děj sleduje a v mnoha situacích i řídí. Kladně lze hodnotit především přesvědčivé a autentické herectví celého souboru, včetně nově příchozích nejmladších členů. Přes drobné inscenační chyby, jako jsou nepříliš jasně vyložené některé symboly a postavy (růže, připsaná postava Pohádkáře…), je Ledová královna bezesporu inscenací velice zajímavou a byla nominována na národní přehlídku Popelka Rakovník.
Ledová královna (ADIVADLO Havlíčkův Brod)
Havlíčkobrodský soubor vytvořil (v podstatě kolektivně) vlastní scénář podle Sněhové královny Hanse Christiana Andersena a uvedl jej jako poslední soutěžní představení Popelky pod názvem Ledová královna. Nutno říci, že již tímto nepříliš zdařilým přepisem si zásadně ztížil úvodní startovací pozici a „zadělal“ si tak na množství problémů, provázejících celou inscenaci. Pokusím se alespoň některé z nich uvést.
Scénář se především snaží Andersenův příběh dosti neúspěšně lyrizovat (je otázkou, proč soubor, jehož ambicí evidentně není „zcivilnění“ této pohádky, využil tak málo z poetického potenciálu původního Andersenova textu) a napomáhá tak tomu, že výsledným produktem není skutečný dramatický příběh, ale jakési podivně recitátorsko – vypravěčské divadlo. Dále si komplikuje situaci nešťastnou postavou Pohádkáře, jakéhosi vypravěče, který však zcela nelogicky chvílemi „pobývá mimo příběh“ a chvílemi do něj velmi aktivně zasahuje. Postavy v něm vycházejí většinou silně jednorozměrně – královský rada je po pěti minutách postavou zcela čitelnou a dále již pak jen únavně, bez jakéhokoli ozvláštnění, demonstruje svou špatnost. Především však důsledně potlačuje dramatické situace, které by vedly ke skutečnému jednání postav příběhu – prostě proto, že jim neklade do cesty žádné skutečné překážky, provokující v nich rozhodování (v podstatě jediný psychologický vývoj můžeme vidět u malé loupežnice, která po vyslechnutí Gerdina vyprávnění potlačí své sobectví a propustí ji ze zajetí). Markantní je tento problém u Gerdy, ústřední postavy celého příběhu – scénář naprosto pomíjí její klíčovou otázku a téma – oběť, ke které se (z lásky) rozhodne, když se vydá na obtížnou a náročnou cestu za Kajem. Obraz obtížného rozhodování postavy zmizí a je nám prostě Pohádkářem sděleno, že Gerda samozřejmě půjde a Kaje zachrání.
Měl-li tedy být ovšem smyslem inscenace nikoliv Gerdina motivace k cestě, ale to, s čím se na ní potkala, nevyhnula se ani v zobrazení tohoto planému verbalismu – markantní je to především ve výstupu Havranů, jejichž předlouhé a pro rozvoj fabule samé zcela nepotřebné vyprávění vyprovokuje i Gerdu k otázce po jeho smyslu (natož pak diváka). Klíčovým problémem inscenace je pak odsunutí Gerdy zcela do druhého plánu (přitom soubor disponuje typově mimořádně vhodnou představitelkou), která je v intenzitě (byť monotónní) výrazu jednoznačně přebita Ledovou královnou. Aktivní děvče, bojující o zdar své pouti za Kajem, vyznívá z jeviště jako totální flegmatička, jejíž monotónní intonace naznačují až apatii vůči tomu, co se s ní děje (což se mírně změní až v přímém střetu s královnou v závěru).
Soubor si nepomohl ani scénografickým řešením, které zaplnilo jeviště ilustrujícími náznakovými maketami ledových ker (přitom naprostá většina děje se odehrává mimo palác Ledové královny), působícími daleko spíše jako překážka hereckého pohybu po scéně než impuls k jeho významovému rozvíjení.
Havlíčkobrodští nám bohužel předvedli inscenaci, ve které se dramatické situace a dramatické jednání prosazovalo jen zřídkakdy a vzbudili tak právem u dospělého i dětského publika značné rozpaky.
Šotek
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.