KARDA, Ladislav: Přehlídka dětského divadla Bechyňské jaro, 17. – 18. 4. 2015 - Jarní zamyšlení v Bechyni. Deník Dětské scény, č. 0., str. 8 - 9, 12.6.2015.
PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
BECHYŇSKÉ JARO, 17.–18. DUBNA 2015
JARNÍ ZAMYŠLENÍ V BECHYNI
Před devíti lety jsem byl v Bechyni poprvé, a to na přehlídce studentských souborů Nahlížení. Tam jsem se ve svých šestnácti letech rozhodl, že se budu věnovat v životě především divadlu, a od té doby má Nahlížení v mém kalendáři jedno z nejpevnějších míst. Teď jsem, jako student DAMU, v Bechyni na dětské postupové přehlídce bilancoval, co mě k tomu vedlo a jaké jsem měl v „dramaťáku” vedení. Na Nahlížení totiž nejde o postup souborů, ale o nahlédnutí do jejich práce (hlásit se mohou i rozdělané inscenace) a letošnímu Bechyňskému jaru by tento model prospěl také, protože mi připadalo, že někteří vedoucí souborů sem přijeli hlavně vyhrát. Častým tématem dialogu mezi porotou (Magda Ada Johnová, Jan Hnilička a já) a vedoucím souboru byl proces vzniku představení. Bylo potřeba zdůraznit, že práce s dětmi je specifické vedení, které potřebuje jiné atributy práce. A to od prvopočátku vzniku inscenace, kterým je výběr literární předlohy nebo tématu.
Práce na divadelní inscenaci pro děti by neměla být zatěžkána „dedlajny” a nutným výsledkem pro rodiče (i přestože je inscenace finálním produktem). Primárně jde o proces – o čas, kdy dítě může samo uvažovat o látce a odnést si nové poznatky o sobě a světě okolo, na které si přijde samo (nebo je k tomu ponoukáno) díky vedení souboru. Strach z veřejného vystupování je jednou z nejčastějších fobií a bývá silnější než strach z vlastní smrti (smrt se týká jenom vás, veřejné vystupování zahrnuje i vaše okolí). Věk, kdy dítě ještě strach ze smrti nemá a smrt si neuvědomuje, je ideální pro to, aby si do života odneslo strach z veřejného vystupování jako překonaný (i když už nikdy v životě dělat divadlo nebude; tento strach se pojí s prezentováním prací ve škole, zkoušení před celou třídou nebo jen banální koupě jízdenky u řidiče v MHD) a ne jako něco, „co jsem dělal jako malý a už to nikdy dělat nebudu”.
Několik představení mělo společného jmenovatele a diskuse se často odkazovaly k již řečenému. Děti, ve většině případů, odvykládaly memorovaný text a staly se z nich mluvící dětské hlavy. Jeden příklad za všechny – v představení Středa nám chutná souboru Divadélko bez opony Milevsko je na jeviště přinesen štrůdl. Jenže ten se zapomněl odnést ze scény a chlapec, který měl hrát v následující scéně, jen vykukoval zpoza opony a čekal, až bude odnesen. Čekal na to celý soubor a za oponou vznikl šum, protože se čekalo, až bude odnesen právě tím, kdo ho odnést má. Děti měly naučené úkony, a když pak jeden úkon nebyl proveden správně, zpomalilo to celý soubor. To zapříčinilo častou absenci divadelních situací. Dvakrát se objevila Lakomá Barka jako předloha. Bohužel oba soubory (Kaplická skupina DKV Velečin a DDS Zdeňka Čelíkovského Petroviče) neuchopily specifickou Werichovu poetiku úplně ze správné strany a Werich se z Barky vytratil, až zbyl jen holý příběh. Výběrem Dívčí války nebylo souboru Mladí talenti I. Kaplice zrovna ulehčeno. Děti (ač se jednalo o dramatizaci z internetu (!)) si neporadí
s dospěláckými tématy, nad kterými je potřeba mít určitý nadhled, který přijde s věkem. Chtěl bych poděkovat Vendule Kecové a dát jí pedagogickou jedničku za to, že do děcek „hustí” už odmala práci s loutkami (Pár bot, ZUŠ Jindřichův Hradec). Třešničkou na dortu bylo inspirativní představení Malá mořská víla souboru LOKVAR z Prahy. Inspirativní nebylo. Vlastně je škoda, že se k němu nemohla vyjádřit odborná porota.
Cenu za autorský přístup získal soubor Divoch z Českých Budějovic pod vedením Venduly Kecové. Zcela autorské představení Hračky na útěku bylo v Bechyni ojedinělým počinem (některým představením autorský vklad úplně chyběl). Doporučení získal soubor LDO ZUŠ z Jindřichova Hradce pod vedením Vojty Maděryče za představení Milion melounů. Inscenace nás zaujala především svou specifickou poetikou, která konvenuje s předlohou. Silná režijní koncepce se odráží zvláště ve využití netradičního hracího prostoru (diváci sedí uprostřed hracího prostoru a představení se odehrává okolo nich – motiv ostrova), se kterým si dokázali herci velmi dobře poradit. Herecká složka inscenace byla velmi čistá a nenucená. Pomáhal nejen zvukový plán, který podporuje atmosféru a orientaci v ději, ale i decentní výtvarné řešení. Ústředním prvkem jsou melouny (molitanové balony, obarvené á la melouny), které představují nejen konkrétní zeleninu, ale i znak přejedeného břicha. Dalším výrazným scénografickým prvkem jsou světla, která akcentují důležité situace a usnadňují tak divákovi orientaci v příběhu.
Děti především dokázaly svoje party nemechanicky naplnit. Soubor je i nadprůměrně technicky vybaven a velmi dobře pracuje se slovem.
Na závěr bych chtěl poděkovat jednomu člověku a právě jednomu, protože celou přehlídku zorganizoval sám s minimem zaměstnanců. Od rána do noci byl na nohou a staral se o všechny účastníky přehlídky. Kolikrát jenom na minutu přiběhl zkontrolovat, jestli někomu něco nechybí a hned zase běžel řešit obědy anebo hlídat děti (včetně svých vlastních). Všechno fungovalo a během akce jsme nezažili jediný karambol. Je jím Štěpán Ondřich, ředitel kulturního střediska města Bechyně. Děkujeme za Jaro.
Ladislav Karda
BECHYŇSKÉ JARO, 17.–18. DUBNA 2015
JARNÍ ZAMYŠLENÍ V BECHYNI
Před devíti lety jsem byl v Bechyni poprvé, a to na přehlídce studentských souborů Nahlížení. Tam jsem se ve svých šestnácti letech rozhodl, že se budu věnovat v životě především divadlu, a od té doby má Nahlížení v mém kalendáři jedno z nejpevnějších míst. Teď jsem, jako student DAMU, v Bechyni na dětské postupové přehlídce bilancoval, co mě k tomu vedlo a jaké jsem měl v „dramaťáku” vedení. Na Nahlížení totiž nejde o postup souborů, ale o nahlédnutí do jejich práce (hlásit se mohou i rozdělané inscenace) a letošnímu Bechyňskému jaru by tento model prospěl také, protože mi připadalo, že někteří vedoucí souborů sem přijeli hlavně vyhrát. Častým tématem dialogu mezi porotou (Magda Ada Johnová, Jan Hnilička a já) a vedoucím souboru byl proces vzniku představení. Bylo potřeba zdůraznit, že práce s dětmi je specifické vedení, které potřebuje jiné atributy práce. A to od prvopočátku vzniku inscenace, kterým je výběr literární předlohy nebo tématu.
Práce na divadelní inscenaci pro děti by neměla být zatěžkána „dedlajny” a nutným výsledkem pro rodiče (i přestože je inscenace finálním produktem). Primárně jde o proces – o čas, kdy dítě může samo uvažovat o látce a odnést si nové poznatky o sobě a světě okolo, na které si přijde samo (nebo je k tomu ponoukáno) díky vedení souboru. Strach z veřejného vystupování je jednou z nejčastějších fobií a bývá silnější než strach z vlastní smrti (smrt se týká jenom vás, veřejné vystupování zahrnuje i vaše okolí). Věk, kdy dítě ještě strach ze smrti nemá a smrt si neuvědomuje, je ideální pro to, aby si do života odneslo strach z veřejného vystupování jako překonaný (i když už nikdy v životě dělat divadlo nebude; tento strach se pojí s prezentováním prací ve škole, zkoušení před celou třídou nebo jen banální koupě jízdenky u řidiče v MHD) a ne jako něco, „co jsem dělal jako malý a už to nikdy dělat nebudu”.
Několik představení mělo společného jmenovatele a diskuse se často odkazovaly k již řečenému. Děti, ve většině případů, odvykládaly memorovaný text a staly se z nich mluvící dětské hlavy. Jeden příklad za všechny – v představení Středa nám chutná souboru Divadélko bez opony Milevsko je na jeviště přinesen štrůdl. Jenže ten se zapomněl odnést ze scény a chlapec, který měl hrát v následující scéně, jen vykukoval zpoza opony a čekal, až bude odnesen. Čekal na to celý soubor a za oponou vznikl šum, protože se čekalo, až bude odnesen právě tím, kdo ho odnést má. Děti měly naučené úkony, a když pak jeden úkon nebyl proveden správně, zpomalilo to celý soubor. To zapříčinilo častou absenci divadelních situací. Dvakrát se objevila Lakomá Barka jako předloha. Bohužel oba soubory (Kaplická skupina DKV Velečin a DDS Zdeňka Čelíkovského Petroviče) neuchopily specifickou Werichovu poetiku úplně ze správné strany a Werich se z Barky vytratil, až zbyl jen holý příběh. Výběrem Dívčí války nebylo souboru Mladí talenti I. Kaplice zrovna ulehčeno. Děti (ač se jednalo o dramatizaci z internetu (!)) si neporadí
s dospěláckými tématy, nad kterými je potřeba mít určitý nadhled, který přijde s věkem. Chtěl bych poděkovat Vendule Kecové a dát jí pedagogickou jedničku za to, že do děcek „hustí” už odmala práci s loutkami (Pár bot, ZUŠ Jindřichův Hradec). Třešničkou na dortu bylo inspirativní představení Malá mořská víla souboru LOKVAR z Prahy. Inspirativní nebylo. Vlastně je škoda, že se k němu nemohla vyjádřit odborná porota.
Cenu za autorský přístup získal soubor Divoch z Českých Budějovic pod vedením Venduly Kecové. Zcela autorské představení Hračky na útěku bylo v Bechyni ojedinělým počinem (některým představením autorský vklad úplně chyběl). Doporučení získal soubor LDO ZUŠ z Jindřichova Hradce pod vedením Vojty Maděryče za představení Milion melounů. Inscenace nás zaujala především svou specifickou poetikou, která konvenuje s předlohou. Silná režijní koncepce se odráží zvláště ve využití netradičního hracího prostoru (diváci sedí uprostřed hracího prostoru a představení se odehrává okolo nich – motiv ostrova), se kterým si dokázali herci velmi dobře poradit. Herecká složka inscenace byla velmi čistá a nenucená. Pomáhal nejen zvukový plán, který podporuje atmosféru a orientaci v ději, ale i decentní výtvarné řešení. Ústředním prvkem jsou melouny (molitanové balony, obarvené á la melouny), které představují nejen konkrétní zeleninu, ale i znak přejedeného břicha. Dalším výrazným scénografickým prvkem jsou světla, která akcentují důležité situace a usnadňují tak divákovi orientaci v příběhu.
Děti především dokázaly svoje party nemechanicky naplnit. Soubor je i nadprůměrně technicky vybaven a velmi dobře pracuje se slovem.
Na závěr bych chtěl poděkovat jednomu člověku a právě jednomu, protože celou přehlídku zorganizoval sám s minimem zaměstnanců. Od rána do noci byl na nohou a staral se o všechny účastníky přehlídky. Kolikrát jenom na minutu přiběhl zkontrolovat, jestli někomu něco nechybí a hned zase běžel řešit obědy anebo hlídat děti (včetně svých vlastních). Všechno fungovalo a během akce jsme nezažili jediný karambol. Je jím Štěpán Ondřich, ředitel kulturního střediska města Bechyně. Děkujeme za Jaro.
Ladislav Karda
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.