Nejhorší je, když se vytratí sranda, říká V. Jandák
Krakonošův divadelní podzim vstoupil do své druhé půlky a už pohostil i svého hosta. Letos jím byl herec a prezident zlínského mezinárodního festivalu filmu pro děti Vítězslav Jandák. Dříve než odjel zpět do Prahy, aby projednal právě další ročník festivalu, položila jsem mu několik otázek.
Máte osobní zkušenost s pořádáním festivalu, ačkoliv ten zlínský je nepoměrně větší než vysocký. Přesto, podělte se s námi o pocity na toto téma.
Z každého festivalu, má-li nějakou perspektivu, se časem stane taková velká fabrika. Vytrácí se z něho sranda a poezie, která tady ve Vysokém bohudíky vydržela. Oba s manželkou už jsme o zdejší přehlídce slyšeli, ale když jsme sem přijeli, byli jsme okouzleni zdejší atmosférou, která je čistá a bezprostřední. A to je na tom festivalu skutečně to nejlepší. Nemám zatím jedinou připomínku. Povídali jsme si tady se členy přípravného výboru a bylo nám báječně.
Předseda SČDO, ing. Jaroslav Vyčichlo, řekl, že tvorba pro dětského diváka je v současné době trochu v krizi. Vy jste prezidentem festivalu dětského filmu, máte stejnou zkušenost?
"Ano, máme. Proto naším festivalem taktéž akcentujeme tvorbu pro dětského diváka. A zaplaťbůh, že i vy tady, jelikož teď se objevuje taková zvláštní filosofie, a to hlavně ve filmech. Začíná se prosazovat názor, že děti jsou tvorové plnoprávní a měly by být postaveny před problémy jako dospělí. Mně to tedy přijde úplně blbý, protože jakmile se vytratí z dětského světa pohádky, fantazie, poezie, tak bude stát ten život ještě víc za pendrek, než stojí teď nejen u nás, ale na celém světě. U nás je to ještě celkem dobrý, ale jsou země, kde měli velkou tradici v branži tvorby pro děti, ať to bylo Polsko nebo Maďarsko, a tam se teď neděje nic.
Mnoho profesionálů, ať herců nebo režisérů, v současné době spolupracuje s ochotnickými soubory. Máte i vy podobnou "družbu"?
Momentálně ne, ale začínal jsem samozřejmě jako ochotník. Myslím si, že každý herec by měl projít tímto obdobím nezatíženým různými požadavky a touhou po slávě. Je to takové první zkušební stádium a já jsem jím prošel. První velká hra, v níž jsem hrál, byl Pták Ohnivák. Moje ochotnické období bylo strašně hezký, i když jsme se hádali. Dokonce jsem hrál v jednom souboru s pozdější kolegyní Janou Šulcovou. Vždycky si říkám, zaplať Bůh, že existuje ochotnické divadlo a že máme z čeho vycházet.
Vrátil bych se ale k vaší otázce. Jak jste připomněla, mnozí profesionálové se začínají vracet k ochotníkům. Jdou tak trošku, podle mě, jako do sprchy a do sauny, aby tam ze sebe smyli ten sajrajt komerce, v úvozovkách tedy, a vrátí se tak k tomu jádru, k ryzímu nadšení. Bez nadšení hrát divadlo totiž nejde. Myslím si, že toto je celé prokletí komerční televize, že ji dělají lidi bez nadšení, ať se na mne nezlobí, a to je špatně.
Jaký význam podle vás mají podobné přehlídky, jako je vysocká?
Obrovský. A hodně podsmyslů. Tedy žádný nesmysl, ale hodně podsmyslů. Hlavně v tom, že lidi, kteří hrají divadlo, udržují jazyk. To je strašně důležitý. Dneska, sotva dítě začne říkat mámo, už ho nutí, aby říkalo anglicky matko. A to je špatný. Zadruhé přehlídky a festivaly lidi sdružujou a odtrhujou je od největší drogy tohoto století - televize. Víte, základ lidství je v tom, že komunikujou. A pak, na takových přehlídkách lidi spolu nejen mluví, ale děje se tam i neuvěřitelné množství srandy, neplánovaný srandy. Navíc je skvělý, že hraje čím dál tím více mladých. Není to jako v Rakousku, kde ochotnické divadlo je jen pro důchodce. Řekl bych, že nyní vypukla značná renesance ochotnického divadla. Jenom když si vezmete, kolik je tady souborů, a na dalších přehlídkách se objevuje stejné nebo ještě větší množství. Divadlo má jednu strašně důležitou věc - kultivuje lidi, jak ty, který ho dělaj, tak ty, kteří se na to koukaj.
Poslední otázka - dnes jsme při loučení se souborem slyšeli kouzelnou poudačku Telemark, logicky mě proto napadá otázka, jaký je váš vztah k lyžování?
Víte, po bouračce, která mě potkala, už lyžovat nesmím. Dříve jsem lyžoval velmi dobře, ale teď mi to lékaři nedoporučují. Přesto jsem si koupil běžky, a protože u nás doma panuje patriarchát, rozhodl jsem, že budeme běhat na lyžích s mojí ženou. Nasadil jsem si lyže a okamžitě jsem pad na hubu. Zved jsem se, pad jsem doleva. Znovu jsem se zved, pad jsem doprava, zved jsem se - pad jsem dozadu, tak jsem běžky zahodil. A moje žena odběhla s jedním právníkem někam do dáli. Tak takový je můj vztah k lyžím, řekl Vítězslav Jandák a odjel připravovat další ročník zlínského festivalu.
(jn)
Vyšlo ve Větrníku č. 6
15. 10. 2003