Mnichov ukázal zranitelnost Československé republiky, demokratického mnohonárodnostního státu, obklopeného nejen nacistickým Německem, ale i dalšími diktátorskými režimy. Ne náhodou Masaryk doufal, že osud poskytne československé demokracii ještě alespoň dalších dvacet let na konsolidaci státu. Nestalo se.
A korporace pro které demokracie – v osvětě tedy její liberálně demokratické zaměření - bylo trnem v oku, po Mnichovu hned v září 1938 zareagovaly po svém. Neprosadily se sice fašistické bojůvky typu Vlajky, ale potlačování demokratických tendencí - také v osvětě - se ujala sama vláda tzv. autoritativní demokracie, odsuzující masarykovskou (prý příliš pokrokovou) demokracii. (Názory komunistické strany byly na několik let eliminovány, protože byla vládou druhé republiky zakázána.)
Z názvu instituce vypadl pojem „lidovýchovný“, ale paradoxně se podařilo na krátký čas uhrát název Masarykův ústav. Po obsazení nacisty a zřízení Protektorátu v březnu 1939 muselo Masarykovo jméno z názvu samozřejmě zmizet. Název byl změněn na Ústav pro národní výchovu – ústředí české osvěty. Po heydrichiádě dále přituhlo, hlavní slovo v kultuře získal ministr školství a lidové osvěty - přední nacistický kolaborant Emanuel Moravec. Domácí místní kulturní a osvětová práce se v této situaci omezila „na udržování ducha národa“, což umožňovalo např. opatrné působení ochotnických souborů nebo knihoven, zdravotnickou osvětu, naučné vycházky po památkách apod. V odboji se objevily rozpory mezi pojetím budoucí osvětové práce - tzv. londýnským (v duchu dosavadní tradice MLÚ) a moskevským.
(Jírový)