Znovu ve Valašském Meziříčí. Ukazuje se, jak moc je důležitá tradice, která není ale tvořena nábožným uctíváním místa, sochy, modly, kopce, výroku, melodie, tvaru, barvy, symbolu… ale jen a jen chutí dělat, schopností vytvořit atmosféru, poskytnout podmínky, způsobil pocit sounáležitosti s děním a místem, s lidmi – a pak i se sochou, modlou, kopcem, výrokem, melodií, tvarem, barvou, symbolem… Ale až pak! Je dobře, že můžeme už znovu potkávat kamarády a odpůrce právě ve Valašském Meziříčí, mezi těmi potrhlými lidmi, kteří si na sebe naberou celou kládu organizace a nechají si do své poklidné Valašské republiky vniknout celou hromadu lidí odevšad, kteří místo spánku v noci koukají na jiné lidi odevšad a s dalšími lidmi odevšad se pak do rána přou a hádají o tom, co je to to divadlo a které z divadel je to správné a jak by se mělo dělat a proč právě tak a ne jinak… Jsem rád, že jsou na světa taková místa kde mám pocit, že mě tam chtějí, že tam nejsem jen host, kde se mohu těšit. Také to dělají lidi a tradice je v nich. Někdy si jde tradice z generace na generaci, spíše ale z člověka na člověka…
Když se teď budeme po dva dny potkávat, hodnotit a kritizovat, napadat a nesouhlasit – buďme přitom poplatní tradicím a při vší nesmiřitelnosti buďme na sebe slušní! Poslouchejme, co říkají druzí, učme se slyšet navzájem. A najděte si i vy tady své místo, sochu, modlu, kopec, výrok, melodii, tvar, ale i barvu, a symbol, člověka – ať se celý rok všichni těšíme na návrat zpět do Valmezu…
Saša Rychecký ve zpravodaji přehlídky
Loni byla k vidění představení, která diváka více oslovovala. Zkrátka, svoboda jako by zastihla malé divadlo nepřipravené. Události posledních měsíců se v repertoáru souborů zatím nijak neprojevily, dramaturgie vychází z reálií předlistopadových dnů roku 1989. Právě proto mne nejvíce zaujalo představení Bílého divadla, v němž našly prostor všelidské problémy – stárnutí, návrat k rodné zemi, k matce.
Autorské divadlo, které se tady má reprezentovat, by podle mého názoru mělo hovořit především o tom, co se kolem nás právě děje a co se nás tedy bezprostředně týká. Co bych na příští přehlídce uvítal? Představení, které by se kriticky podívalo na současné události u nás. Zatím jsme všichni se vším souhlasili. Ale tato doba přináší také věci, s nimiž nelze vždy jen souhlasit. A k těm by měli tvůrci říci své ne.
Pavel Dostál ve zpravodaji Alibista