KOWALA, Lukáš. Sólo pro Dušana Zakopala a jeho Labutí píseň jako rozjímání o divadle na divadle. Online. Ostravan.cz 8. 3. 2025
Sólo pro Dušana Zakopala a jeho Labutí píseň jako rozjímání o divadle na divadle
8.3.2025 00:02 Lukáš Kowala Divadlo Recenze
Herec, režisér a ochotník v tom nejlepším slova smyslu, Dušan Zakopal, vykonal zejména pro amatérskou scénu divadla za svůj dlouhý život ohromné množství práce. Ve svých devadesáti letech se rozhodl, že divadlu ještě nedá sbohem. Na prknech divadla Studia G ztvárnil posmutnělého klauna, který se příznačně loučí se svou divadelní kariérou, to vše v mlžném oparu alkoholového opojení, za temné noci, sám mezi zdmi divadelního svatostánku. Své labutí písně se Zakopal zhostil se ctí, Čechovova jednoaktovka jakoby letitému ochotníkovi byla psaná na míru. Přesto však lze v celkovém pojetí inscenace najít mnohé nedostatky.
Dušan Zakopal v Labutí písni. (Foto: Antonín Dvořák) Zvětšit obrázek
Dušan Zakopal v Labutí písni.
Foto: Antonín Dvořák
Anton Pavlovič Čechov napsal jednoaktovku Labutí píseň ve svých dvaceti sedmi letech, v roce 1887. Svá zásadní dramata napsal až o více než deset let později. Byť již tento text nabízí světlé momenty pronikavého Čechovova talentu, nepatří k autorově nejzdařilejším jednoaktovkám. Vyzrálým hercům však nabízí prostor k tomu, aby skrze postavu klauna zúročili svou celoživotní divadelní práci, s možností přesahů do oblasti filozofie s reflexí vlastního života.
Antonín Dvořák, dramaturg inscenace, správně usoudil, že Labutí píseň, která dostala příznačný podtitul „Hra jako smysl bytí“, nabídne Dušanu Zakopalovi příležitost vcítit se do postavy, která má tolik společného s jeho vlastním divadelním životem a skrze níž tak bude moci rekapitulovat život optikou divadla, to vše na sklonku své kariéry.
Dušan Zakopal, který se stal jak režisérem, tak i hercem inscenace, převzal Čechovův text pouze částečně. Závěrečné repliky slavných dramat, které v postupném alkoholovém střízlivění pronáší filozofující klaun Světlovidov (Hamlet, Othello, Král Lear, Boris Godunov) zkrátil či zcela vynechal. Do inscenace naopak přidal známý Čechovův monolog z jiné jednoaktovky O škodlivosti tabáku. Dušan Zakopal se v rozhovoru zmínil, že se tak stalo z osobních důvodů, jelikož si monolog pamatoval ještě z doby, kdy s ním soutěžil na soutěži českých divadelních ochotníků. Tato změna však nedopadla nejšťastněji. Monodrama, které se rozehrávalo na melancholickou notu a nabízelo i humorné momenty, dostalo náhle odlišné vyznění a pro neobeznámenou veřejnost byla tato vsuvka nesrozumitelná.
Dušan Zakopal v Labutí písni. (Foto: Antonín Dvořák)
Došlo i k dalším změnám v textu. Z jednoaktovky zcela vypadla postava Nikity – divadelní nápovědy, se kterou klaun rozmlouvá a která se zároveň stává hlasem jeho podvědomí, takže jeho filozofování má hlubší odezvu. V několika momentech diváci sice opravdu mohli slyšet zřetelný hlas nápovědy, což se však stalo spíše humorným, možná chtěným, možná nechtěným, doplňkem.
Divadelní prostor, ve kterém se jednoaktovka odehrávala, nabídl minimalistické kulisy a scénografii, divák se tam mohl mnohem lépe a zřetelněji soustředit na samotný herecký výkon aktéra. Na scéně byly pouze dvě židle a malý stolek. Jeviště bylo v zadních prostorách překlenuto klaunskou plachtou ve stejných pestrých barvách, v jakých byl i kostým herce, skládající se z barevného vytahaného trička, punčoch a pletených ponožek, což podtrhovalo tragikomický charakter postavy.
Téměř prázdná sklenka alkoholového aperitivu dávala divákům znát, že klaun má za sebou prohýřenou noc, která však ještě neskončila. Zároveň poslední kapky na dně láhve symbolizovaly, že život se přiblížil ke svému cíli, zůstalo jen posledních několik okamžiků. Výrazným doplňkem přemítajícího klauna je i jeho červený klaunský nos, který se postupně přemísťoval. Na začátku se nacházel přímo na čele, posléze jej herec přemístil na bradu a během postupného střízlivění si jej nasadil konečně na nos, aby sehrál svůj poslední komický výstup, sám před sebou. Právě klaunský nos se stal prostředkem, jak poukázat na tragikomiku herce, který chce stále ještě zaujmout své publikum, ačkoliv, jak sama postava deklamuje, je už pouze „vycucanej citrón, stéblo ve větru se klátící“.
Dušan Zakopal v Labutí písni. (Foto: Antonín Dvořák)
Nejvýraznější složkou samotné inscenace však byl herecký projev, v tomto případě směřující k jedinému herci. Uvědomíme-li si, že devadesátiletý Dušan Zakopal ztvárnil postavu odcházejícího, nikoliv však rezignujícího klauna, který měl mít dle předlohy 68 let, nezbývá než složit slova obdivu. Zakopal do postavy promítl všechny své divadelní zkušenosti, v určitých momentech nebylo možné rozpoznat, zda hraje postavu přemítajícího klauna, či rekapituluje své vlastní bohaté zkušenosti s divadlem.
Z momentů naprosté lítosti nad rychlým dovršením života, kdy si s hlavou v dlaních naříká, kam se všechna ta léta poděla, přechází do živých vzpomínek, kdy herci plápolají oči nad vzrušením, které mu divadlo přineslo. Připomíná si tak všechny chvíle, kdy byl jako herec obdivován a veleben, zároveň však hořekuje nad současným osudem, který ho vrhnul do propastné samoty, kdy rozmlouvá sám se sebou, uprostřed noci. Obdivuhodná byla i práce s hlasem, kdy dovedl správnou intonací dát důraz na deklamované životní pravdy, byť někdy plné lítosti a zármutku. Rovněž však bylo patrné, že pětačtyřicetiminutové jednoaktovce věnoval Zakopal vše, co bylo v jeho hereckých možnostech a silách.
Není zřejmé, zda se Čechovova Labutí píseň stane i labutí písní Dušana Zakopala, tedy i tečkou za jeho dlouholetou a úspěšnou divadelní kariérou. Své zkušenosti však herec dokázal přetavit tak, že dokázal potěšit na jevišti jak sám sebe, tak i publikum Studia G, které jeho umu propůjčilo svůj prostor. Nezbývá než herci popřát mnoho nekončící radosti, síly a zdraví, ať už na jevišti, či mimo něj.
*
Labutí píseň aneb Hra jako smysl bytí. Autor: Anton Pavlovič Čechov. Režie a úprava: Dušan Zakopal. Dramaturgie: Antonín Dvořák. Překlad: Alena Morávková. Kostýmy: Hana Rychecká. Recenze je psaná z premiéry uvedené v pátek 7. března 2025 ve Studiu G v Ostravě.
KOWALA, Lukáš. Sólo pro Dušana Zakopala a jeho Labutí píseň jako rozjímání o divadle na divadle. Online. Ostravan.cz 8. 3. 2025 [cit. 2025-03-09]. Dostupné z: https://www.ostravan.cz/90318/solo-pro-dusana-zakopala-a-jeho-labuti-pisen-jako-rozjimani-o-divadle-na-divadle/
8.3.2025 00:02 Lukáš Kowala Divadlo Recenze
Herec, režisér a ochotník v tom nejlepším slova smyslu, Dušan Zakopal, vykonal zejména pro amatérskou scénu divadla za svůj dlouhý život ohromné množství práce. Ve svých devadesáti letech se rozhodl, že divadlu ještě nedá sbohem. Na prknech divadla Studia G ztvárnil posmutnělého klauna, který se příznačně loučí se svou divadelní kariérou, to vše v mlžném oparu alkoholového opojení, za temné noci, sám mezi zdmi divadelního svatostánku. Své labutí písně se Zakopal zhostil se ctí, Čechovova jednoaktovka jakoby letitému ochotníkovi byla psaná na míru. Přesto však lze v celkovém pojetí inscenace najít mnohé nedostatky.
Dušan Zakopal v Labutí písni. (Foto: Antonín Dvořák) Zvětšit obrázek
Dušan Zakopal v Labutí písni.
Foto: Antonín Dvořák
Anton Pavlovič Čechov napsal jednoaktovku Labutí píseň ve svých dvaceti sedmi letech, v roce 1887. Svá zásadní dramata napsal až o více než deset let později. Byť již tento text nabízí světlé momenty pronikavého Čechovova talentu, nepatří k autorově nejzdařilejším jednoaktovkám. Vyzrálým hercům však nabízí prostor k tomu, aby skrze postavu klauna zúročili svou celoživotní divadelní práci, s možností přesahů do oblasti filozofie s reflexí vlastního života.
Antonín Dvořák, dramaturg inscenace, správně usoudil, že Labutí píseň, která dostala příznačný podtitul „Hra jako smysl bytí“, nabídne Dušanu Zakopalovi příležitost vcítit se do postavy, která má tolik společného s jeho vlastním divadelním životem a skrze níž tak bude moci rekapitulovat život optikou divadla, to vše na sklonku své kariéry.
Dušan Zakopal, který se stal jak režisérem, tak i hercem inscenace, převzal Čechovův text pouze částečně. Závěrečné repliky slavných dramat, které v postupném alkoholovém střízlivění pronáší filozofující klaun Světlovidov (Hamlet, Othello, Král Lear, Boris Godunov) zkrátil či zcela vynechal. Do inscenace naopak přidal známý Čechovův monolog z jiné jednoaktovky O škodlivosti tabáku. Dušan Zakopal se v rozhovoru zmínil, že se tak stalo z osobních důvodů, jelikož si monolog pamatoval ještě z doby, kdy s ním soutěžil na soutěži českých divadelních ochotníků. Tato změna však nedopadla nejšťastněji. Monodrama, které se rozehrávalo na melancholickou notu a nabízelo i humorné momenty, dostalo náhle odlišné vyznění a pro neobeznámenou veřejnost byla tato vsuvka nesrozumitelná.
Dušan Zakopal v Labutí písni. (Foto: Antonín Dvořák)
Došlo i k dalším změnám v textu. Z jednoaktovky zcela vypadla postava Nikity – divadelní nápovědy, se kterou klaun rozmlouvá a která se zároveň stává hlasem jeho podvědomí, takže jeho filozofování má hlubší odezvu. V několika momentech diváci sice opravdu mohli slyšet zřetelný hlas nápovědy, což se však stalo spíše humorným, možná chtěným, možná nechtěným, doplňkem.
Divadelní prostor, ve kterém se jednoaktovka odehrávala, nabídl minimalistické kulisy a scénografii, divák se tam mohl mnohem lépe a zřetelněji soustředit na samotný herecký výkon aktéra. Na scéně byly pouze dvě židle a malý stolek. Jeviště bylo v zadních prostorách překlenuto klaunskou plachtou ve stejných pestrých barvách, v jakých byl i kostým herce, skládající se z barevného vytahaného trička, punčoch a pletených ponožek, což podtrhovalo tragikomický charakter postavy.
Téměř prázdná sklenka alkoholového aperitivu dávala divákům znát, že klaun má za sebou prohýřenou noc, která však ještě neskončila. Zároveň poslední kapky na dně láhve symbolizovaly, že život se přiblížil ke svému cíli, zůstalo jen posledních několik okamžiků. Výrazným doplňkem přemítajícího klauna je i jeho červený klaunský nos, který se postupně přemísťoval. Na začátku se nacházel přímo na čele, posléze jej herec přemístil na bradu a během postupného střízlivění si jej nasadil konečně na nos, aby sehrál svůj poslední komický výstup, sám před sebou. Právě klaunský nos se stal prostředkem, jak poukázat na tragikomiku herce, který chce stále ještě zaujmout své publikum, ačkoliv, jak sama postava deklamuje, je už pouze „vycucanej citrón, stéblo ve větru se klátící“.
Dušan Zakopal v Labutí písni. (Foto: Antonín Dvořák)
Nejvýraznější složkou samotné inscenace však byl herecký projev, v tomto případě směřující k jedinému herci. Uvědomíme-li si, že devadesátiletý Dušan Zakopal ztvárnil postavu odcházejícího, nikoliv však rezignujícího klauna, který měl mít dle předlohy 68 let, nezbývá než složit slova obdivu. Zakopal do postavy promítl všechny své divadelní zkušenosti, v určitých momentech nebylo možné rozpoznat, zda hraje postavu přemítajícího klauna, či rekapituluje své vlastní bohaté zkušenosti s divadlem.
Z momentů naprosté lítosti nad rychlým dovršením života, kdy si s hlavou v dlaních naříká, kam se všechna ta léta poděla, přechází do živých vzpomínek, kdy herci plápolají oči nad vzrušením, které mu divadlo přineslo. Připomíná si tak všechny chvíle, kdy byl jako herec obdivován a veleben, zároveň však hořekuje nad současným osudem, který ho vrhnul do propastné samoty, kdy rozmlouvá sám se sebou, uprostřed noci. Obdivuhodná byla i práce s hlasem, kdy dovedl správnou intonací dát důraz na deklamované životní pravdy, byť někdy plné lítosti a zármutku. Rovněž však bylo patrné, že pětačtyřicetiminutové jednoaktovce věnoval Zakopal vše, co bylo v jeho hereckých možnostech a silách.
Není zřejmé, zda se Čechovova Labutí píseň stane i labutí písní Dušana Zakopala, tedy i tečkou za jeho dlouholetou a úspěšnou divadelní kariérou. Své zkušenosti však herec dokázal přetavit tak, že dokázal potěšit na jevišti jak sám sebe, tak i publikum Studia G, které jeho umu propůjčilo svůj prostor. Nezbývá než herci popřát mnoho nekončící radosti, síly a zdraví, ať už na jevišti, či mimo něj.
*
Labutí píseň aneb Hra jako smysl bytí. Autor: Anton Pavlovič Čechov. Režie a úprava: Dušan Zakopal. Dramaturgie: Antonín Dvořák. Překlad: Alena Morávková. Kostýmy: Hana Rychecká. Recenze je psaná z premiéry uvedené v pátek 7. března 2025 ve Studiu G v Ostravě.
KOWALA, Lukáš. Sólo pro Dušana Zakopala a jeho Labutí píseň jako rozjímání o divadle na divadle. Online. Ostravan.cz 8. 3. 2025 [cit. 2025-03-09]. Dostupné z: https://www.ostravan.cz/90318/solo-pro-dusana-zakopala-a-jeho-labuti-pisen-jako-rozjimani-o-divadle-na-divadle/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.