Úterý byl den plný diváckých podfuků, všechno trvalo
déle, než se slibovalo, a hroutilo se více, než se mělo.
Upíral jsem proto zrak s nadějí vzhůru k Sokolovně,
kam jsem se na poslední chvíli řítil ze zpožděné
Amazonie na třetí hronovskou reprízu inscenace Útěk
ostravského Statického divadla. Měl jsem to štěstí ho
vidět již podruhé, poprvé v květnu na Šrámkově Písku.
Už tehdy mě pětice herců (a harmonikář mi jistě
odpustí, že ho počítám mezi ně) dokázala zmást
svojí promyšlenou hrou s divadelními principy. Už
tehdy mě jejich hrubozrnné herectví a oscilace mezi
primitivní divadelní situací a pomrkáváním do publika
nadchlo a strhlo. Už tehdy mě tenhle groteskní art
brut koncept utáhl na vařené nudli. Nezklamali mě
ani tentokrát, ale trojí uvedení v jeden den se na
celkové stavbě inscenace a herecké souhře viditelně
i slyšitelně podepsalo. Vařená nudle se v srpnovém
vedru poněkud rozvařila, čemuž notně napomohlo
i rozvařené, klimbající publikum.
Principy, s kterými herci žonglují, se totiž nejlépe
vnímají svěžím mozkem. Je třeba také dobře rozumět
textu, který nejenže kmitá na pomezí postmoderního
a klasického divadelního uvažování, ale obsahuje
množství drobného slovního humoru, jenž do hloubi
hlediště občas nedolehl. A v neposlední řadě je
nezbytné, aby byla souhra ústřední trojice filozofujících
odsouzenců na útěku bez vad a škrábanců. Neboť co
jeden pokazí nejistotou, přeřeknutím, opomenutím
nebo textovou chybou, musí ostatní zacelit, zamést
a napravit. A navzdory tomu, že v pozdněnočním
představení tohoto hereckého kytování proběhlo
bezchybně dosti, přehmaty a neobratnosti převažovaly.
Útěk je pro mě přesto zjevením na poli chytře
promyšleného autorského divadla. Je sice psáno
tlustými čarami hrubým štětcem, ale schopnost celého
hereckého ansámblu vystavět i rozbít text, citlivě
podehrávat i necitlivě přehrávat, stvořit i zbořit situaci
je známkou jejich neopominutelného potenciálu a
talentu. Už nyní se těším, s čím a kam ostravští přijedou
příště.