Slovanský tyátr Olomouc si jako předlohu své inscenace vybral dramatický text Hynka Skotáka Poslední sen Olleho Johanssona. Již samotný text, jeho struktura, jazyk a vedení příběhu jsou problematická. Opilého osamoceného Olleho Johanssona jednoho večera doslova „přepadnou“ podivní lidé. Nevíme, co jsou zač, neznáme (a z celého příběhu se nedozvíme) jejich motivace k tomu, aby se Ollemu nabízeli jako dárek, či zda jde pouze o Olleho sen. Rekapitulují a připomínají mu jeho zážitky z dětství (Astrid Lindgrenovou, skupinu ABBA). Vše končí smrtí Johanssona. Náhle se však objevuje jeho duch a odkrývá se fakt, že šlo o divadlo na divadle. Herci se rozcházejí. Příběh však pokračuje neadekvátně dlouhou pasáží dvou funebráků, kteří okrádají mrtvého Olleho. Šlo tedy o sen? O reálný příběh Olleho J., okolo kterého se dějí divné věci? Nebo to bylo celé „pouze“ divadlo na divadle? Proč si soubor vybral právě tuto látku? Co jej na ní zaujalo, oslovilo, vedlo k rozhodnutí k jevištnímu zvárnění? Je pravda, že text skýtá množství postav a tudíž dostatek hereckých příležitostí pro početnou partu mladých tvůrců. Je to však dostatečný důvod? Pokud bychom si téma ve hře pojmenovali jako osamocení, absurdita okolo nás a šli bychom až k existenciální grotesce v příběhu člověka, okolo kterého se bez jeho vlastní vůle a přičinění začnou dít věci a začnou jím jiní, neznámí lidé manipulovat a stavět, do předem nevyžádaných situací, tak v inscenaci se režisérovi tato témata bohužel nedařilo zcela jasně artikulovat. Ať už zvolenými prostředky, tak skladbou jednotlivých scén a mizanscénami. Všeho jako by bylo mnoho, na sobě, přes sebe, vedle sebe. Chyběly jasné motivace postav a ztvárnění jejich emocí. Pokud bychom se zaměřili na herectví, tak je možné hovořit o silném a výrazném hereckém potenciálu, který je v tuto chvíli potřeba kultivovat, vést, přesně směrovat a řemeslně na něm pracovat.