Nejdiskutovanější inscenací letošního divadlení bylo Na dotek Patricka Marbera v podání Divadla Exil Pardubice. Tento soubor, který mimochodem letos slaví 10 let své existence (za tu dobu nazkoušel celkem 72 inscenací!), si vybral britský hit z roku 1997, který se dočkal i filmového zpracování. Režisérky Zuzanu Novákovou a Marii Kučerovou oslovil komplikovaný příběh milostného čtyřúhelníku, ze kterého dle vlastních slov chtěly akcentovat především rozměr relativity pravdy a lži v našem virtuálním světě.
Je to obrovské sousto, protože i při čtení hry nás napadá otázka, zda autor nehoní moc zajíců najednou. Nejenom tematicky hledání sebe sama ve svém bližním; virtualita našich vztahů; mechanizace našich prožitků; hierarchizace lidské společnosti, ale i formálně, protože jeho hra s filmovým střihem a časovým posunem klade značné nároky především na herecké výkony celé čtveřice. Pardubičtí se sympaticky vydali především cestou civilního hereckého projevu, a to nejenom vzhledem ke skutečnosti, že jejich domovský hrací prostor je velmi malý. Od prvního obrazu tak vidíme soustředěný a pauzami nabitý výkon, prodchnutý erotikou, možná spíš touhou. Toto kouzlo se však v lounské repríze postupně vytrácelo a čím víc bylo podbarveno barovým klavírem, tím více měnila se atmosféra v až snový melodram. Je to škoda, protože komplikovaný milostný čtyřúhelník pak leckdy nechtěně připomínal televizní sitcom, což je však kruté a záměrně vyhraněné přirovnání.
O jaký jde tedy vlastně žánr? Autor totiž tuto hru nazval jako romantickou komedii, což je podle mne ironie. Hra Na dotek je psychologické drama, a proto Pardubičtí musí ještě více zmotivovat jednotlivé situace. Pustit diváky více do nitra postav, poodhalit jim, že vnějšková apatie a rádoby nezúčastněnost, je ve skutečnosti skrývaná bolest, zoufalost a samota. Lucie Hašková, Jana Tichá, Lukáš Udržal i Bohdan Šeda k tomu mají nakročeno, a proto porota jednomyslně doporučila jejich postup na národní přehlídku.