Je mi čtrnáct
Soubor z Gymnázia J. Křižíka Plzni, jinak Sedum divů světa, přivezl do Dobřan autorskou výpověď - úsměvně vážný pohled na sebe, vrstevníky a rodiče. Signál o tématu i žánru dostává divák hned v úvodu, kdy jsou spolu s nastolováním postav prezentovány myšlenky dospívajících, citovány výroky rodičů. Expozici uzavírá píseň. Její slova spolu s civilním způsobem projevu účinkujících jsou dalším prostředkem k vyjádření jejich postojů. Po výrazném a zobecňujícím úvodu následuje zaostření v podobě zpracování konkrétních modelových situací, ve kterých se dostává čtrnáctiletý člověk do střetu s dospělými, sourozenci, vrstevníky i se sebou samým. Náměty na situace literárně zpracovali členové souboru a pod výborným vedením Františka Kasky vytvořili na principech divadelní koláže autentický tvar. Jednotlivé epizody nejsou pouhou realisticky podanou scénkou, ale kombinováním divadelních prostředků dostávají lehkost a poskytují vícevrstevný obraz. Příkladem může být situace „U televize - Můj přítel tmavší pleti“, kdy se prolíná prosba čtrnáctileté dcery, otcovo neustálé přepínání televize, útržky z televizních programů, zamítavé reakce rodičů a nevinné poznámky mladší sestry. Každá ze šesti epizod zobrazuje problém, se kterým se člověk tohoto věku může potkat. A jistě v počáteční fázi byly i další náměty. Muselo být těžké (při počtu osmnácti členů souboru) vybírat a koncipovat inscenaci pro takto početnou skupinu. Mnohé určitě zůstalo „v šuplíku“. Přesto by celku prospělo ještě úspornější zacházení se slovem - krácení či „zhuštění“ některých momentů (například omezení dialogů a „klipovitost“ ve výstupu „Jak je někdy tupé balit holku v kupé“). V poslední třetině představení dochází k poklesu temporytmu. Selekce a v některých případech úspornost by tomuto jevu mohla zabránit. Ovšem: pohled „Do deníku introvertního mimoně“ a sílící příval energie ze strany všech členů souboru opět probudí divákovu pozornost. Vkusná a energií nabitá autorská výpověď byla oceněna čestným uznáním.