Jan Pleskač, farář
"Dne 26. července t.r. usnul v Pánu důstojný pan Jan Pleskač, konsistorní rada a farář zdejší, narodil se v Třebíči 15. května 1797, byl farářem
ve Lhotě u Imramova a odtud nastoupil na faru olešnickou a setrval zde co farář 40 let.
Byl to muž, v pravém smyslu slova kněz, při veliké skromnosti jeho vzdělanej a neobyčejnou pamětí nadanej, lidé hledali jej zvláště v zármutku
an jistě útěchu duševní u něho našli: Krom bohoslužby psal do poučných náboženských časopisů, skládal dram. hry pro zdejší ochotnické divadlo a byl mnoho let obecním výborem.
Co příjemný společník a přítel každého, po nejvíce vzdělanější občanstvo toužilo po jeho společnosti, an se každej z jeho velkých vědomostí zábavně poučit mohl. Za veliké jeho zásluhy všeobecní udělilo jemu zastupitelstvo obce dne 17. máje 1864 čestné občanství.
V něm pozbyla církev nejhorlivějšího kněze, vlast nejvěrnějšího syna, farníci jednoho z nejlepších pastýřů a chudina opravdového otce, jehožto
dům vždy dokořán nuzným býval otevřen.
Pohřbu zúčastnilo se úžasně velké množství lidu. Nejpřednější občané, katolíci i evangelíci nesli střídavě rakev. Průvod pohřební vedl synovec zesnulého, DpP Jan Soukop, slovutný spisovatel a básník, konsistorní rada, a farář Doubravický; řeč nad hrobem kvítím takřka vyplněnym, držená p. P. Soukopem byla tak hluboce dojemného obsahu, že když slovutný řečník, končiv řeč svou pravil: „A jako každý člověk milosrdenství Božího zapotřebí má, tak také zesnulý krom jeho dobrých a šlechetných vlastností, odpočívaje u brány hřbitovní u cesty, jako žebrák o almužnu modlitby okolojdoucí prosí“, vypukl celý pohřební průvod v tak hlasitý pláč, že řečníku nebylo možno dále mluviti, jsa též vnitřním bolem nad ztrátou drahého zesnulého nevýslovně zachvácen.
Zesnulý honosil se též právem vůči jinověrcům neobyčejnou snášelivostí a zásadou jeho bylo: „Amicus persona inimicus rei“: Nepřítelem jsa
věci, nepřestal býti přítelem osoby. Nepopiratelným důkazem šlechetných vlastností zesnulého jest, že za času jeho blahodárného působení, totiž po celých 40 roků v obecním životě, zde panovala nevšední svornost, která zajisté mravním základem byla k zlepšení zdejších poměrů obecních, duševních i hmotných. Opačný obrat nastal bohužel za kratičkou již dobu po jeho odejití na odpočinek věčný v směru, týkajícím se svornosti.
Sláva, čest, a pokoj popeli jeho! Dobrotivý nebes Pán, slav jej na věčnosti!"
z kroniky