Sněhový Brněnec byl uzavřen autorskou hrou jménem Manželské apokryfy, která se odráží od Čapkova díla jménem Kniha apokryfů. Autorka scénáře Ema Zámečníková se inspirovala apokryfy s milostnou zápletkou a laskavým způsobem je přivedla na jevištní prkna.
Zpětná vazba, aneb co řekla porota
V pozdních večerních hodinách se v malém sále sešlo velké auditorium, které si přišlo vyslechnout onu přátelskou debatu nad inscenací. Tradiční sled – básnička, představení poroty, přípitek a výkop – nenaznal změn a paní Caltová mohla začít. Vyjadřuje se o účasti paní Zámečníkové, autorky scénáře představení, jako o slavnostním okamžiku, kterého si porota považuje. Označuje Manželské apokryfy za sympatické představení. Oceňuje nejen interpretaci Čapka, ale také půvabnou spojovací hudbu. Určitou pochybnost přiznala k výběru apokryfu o Napoleonovi, který nespadá tematicky, ani složitostí sdělení. Nezkušenost a tréma herců, a z toho plynoucí technické či jiné herecké chyby s laskavostí a pochopením toleruje, vysvětluje jimi i přepálení prvního apokryfu, které nepovažuje za „ladné“, protože dle jejího názoru toto přepálení takto křehký materiál nesnese. Svoji řeč uzavírá konstatováním, že dva lidi chtěli něco zprostředkovat, hrají navzájem a daří se jim.
Zdeněk Janál obnažuje svoje city a přiznává, že je rád, že HáČek přinesl tento typ divadla – hravé, založené na ne-klasickém dramatickém principu, spíše znakové divadlo. Vyzdvihuje přesnost detailů, poučené vedení začínajících herců od nejjednoduššího základu, hladce provedeného a nalezení tvaru, kde je vám dobře. Petr Kolínský cituje slova profesora Laurina z jejich přípravné diskuse: „Byl to gejzír jednoduchosti, bengál jednoduchosti.“ Nezvyk hrát na jevišti ve velkých prostorách, nová zkušenost herců, je ve slovech Kolínského očekávána jako souboj prostoru a herců, který dopadne dobře díky ukázněnosti a přesnosti v chování i v aranžmá, dokonce i při odchodu. Ilustruje totéž příkladem scénické práce s tělem herečky při otevírání kufru nebo básnickým obrazem postele a souboje o peřinu. Na závěr děkuje za scénografický vklad. Profesor Laurin se ujme slova s poznámkou, že je dojížděč poroty a že je těžké neopakovat vyřčené. Zmiňuje pouze dvě věci – je rád, že se objevuje na jevišti laskavý a lidský Čapek, a metaforu o inscenaci - kapičce, která může dát víc, než bohaté a kompozičně náročné představení. A ta kapička proběhla zde a jemu s ní tady bylo dobře. Za soubor pohovoří režisérka a autorka inscenace Ema Zámečníková. Děkuje porotě za její slova, představuje souboreček a vysvětluje výběr apokryfů (herci ukázali prstem a ona pak vybrala, aby jim v tom bylo dobře a sousedi tomu rozuměli). O problému se zařazením Napoleona nepřemýšleli, ale na základě impulzu od poroty popřemýšlejí. V závěru děkuje organizátorům za péči o soubory a atmosféru přehlídky.
Reportáž sepsala Kristýna Pavlasová.
Rozhovor se souborem
V posledním rozhovoru z řad souborů se představil HáČek z Horních Četnohůrek. Soubor čítal tři lidi – režisérku Emmu Zámečníkovou (E.Z.) a manželský pár - Petra a Kateřinu Škráčkovi (P., K.). Na zvídavé otázky redaktorky Domči odpovídali společně.
1. Jaké jsou vaše pocity po představení?
Petr: Hmm, skvělý!
Rejža: No já nevim… jsem hrozně rozechvělá, hrozně jsem s nimi byla, protože jsem viděla, že mají trému. A Petr měl okno v prvním apokryfu a já jsem znervózněla, já jsem do tý doby byla taková… No prostě jsem znervózněla.
Katka: Já jsem měla hroznou trému.
Rejža: A Katce navíc odcházel hlas a já jsem jí říkala, že blbě dejchá…
Katka: Já jsem jen byla hrozně nervózní, ani jsem si nevychutnala tu hru předtím.
2. Jak probíhalo představení? Všechno klaplo?
R: Bylo vokno a my jsme to hráli předevčírem pro sousedy u nás ve vesničce a ti byli mnohem víc uvolněný.
K: Ale to není, že by bylo špatně...
R: A pak mě naštval jeden pán, když Petr zpíval tu krásnou vojenskou píseň, tak se tam jeden pán zvedl a šel… Zrovna do toho musel… Já jsem na to hrozně citlivá a hrozně mě to rozladilo, to se nedělá. Tady prostě lidi přicházejí a odcházejí.
3. Co říkáte na jeviště a diváky? Hrálo se vám dobře?
Oba: Ano, hrálo, dobře.
R: Já jsem seděla úplně vzadu a diváci byli výborní! Opravdu jsem z nich cítil, že fakt byli napnutí.
P: Jen škoda, že jste nedošli na děkovačku zpátky.
K: Takhle, my totiž, když to hrajeme, tak nemáme kam odejít. Takže my se nevracíme.
4. Kolik času vám zabralo nacvičení hry?
M.C.: Začali jsme v září čtené zkoušky. Prosinec jsme skoro nezkoušeli a čtvrtého března byla premiéra. Asi šest měsíců.
J.D.: Šest měsíců necelých.
5. Měli jste nějaké problémy s hrou? Třeba s autorskými právy?
R: Tak Karel Čapek je snad po smrti déle než sedmdesát let, takže jsme nikdy neměli problém s autorskými právy.
6. Jste nervózní před nástupem před porotu?
R: Jsem dost zvědavá, no. Chtěla jsem, aby se to zahrálo v jiným prostředí, než ve vesnici. Jinde, jinak a před jiným publikem. Aby se o nás vědělo, kdo jsme.