Jako první vystoupil soubor J.K. Tyl při JČE České Budějovice s insenací TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA. Tahle Erbenova pohádka je jako divadelní látka hodně přitažlivá (alespoň soudě podle toho, že se na jevišti v různých dramatizacích objevuje poměrně často). Její převedení do jevištního tvaru je ale značně problematické: Plaváček se narodí, je svěřen do péče proradného krále, který ho nechá utopit, šťastně dopluje k rybářovi a jeho ženě, kteří si ho vezmou za vlastního. Po dvaceti letech tudy jede opět král, pozná, že Plaváček je to dítě, kterému sudičky předpověděly oženit se s jeho dcerou a pošle ho s dopisem na zámek. A od té doby Plaváček pořád někam jde - překoná černé moře, projde městem, kde měli mladící jablka a městem, kde měli studnu s živou vodou, dojde k dědovi Vševědovi a jde zase zpátky. Jak mnoho je v příběhu změn prostředí, tak málo je v něm příležitostí k dramatickému jednání. To byl, myslím, i hlavní problém českobudějovické inscenace. Představení mělo obřadný, melodramatický háv, repliky herců podkreslovaly úryvky vážné hudby. Text Františka Pavlíčka dobře korespondoval s klasickým „střihem" kulis a kostýmů a klasickým herectvím herců (u některých postav na hranici pathosu). Změna prostředí (soubor je zvyklý hrát na své mateřské scéně v Č. Budějovicích) způsobila, že soubor nemohl pracovat se scénou tak, jak je zvyklý. Ocenění zasloužilo redukování textu na minimum a velmi solidní herecká vybavenost hlavních představitelů.