Rádobydivadlo Klapý šlo zcela odlišnou cestou. Zvolilo si poemu Františka Hrubína Romance pro křídlovku, a to ve zpracování I. Krobota a J. Kovalčuka pro činohru Národního divadla. Pokud se jako divák smířím s textovým torzem omezujícím mnohovrstevnatost Hrubínovy předlohy, mohu respektovat poetiku režiséra Ladislava Valeše. Ten vede herce k neokázalému projevu s jasným myšlenkovým záměrem a především se smyslem pro jevištní metaforu. Nečekaně se daří Hrubínovu poetiku jevištně naplňovat. Kde básník volí zdánlivě všední (ale o to krásnější!) slova, jež váže do veršů a básnických obrazů, tam režisér Valeš zdánlivě všední pohyb a aranžmá na oproštěné scéně mění do jevištního znaku, umocněného drobnými detaily výtvarnými i hudebními. Sugestivitu inscenace posiluje důsledná stylizace, která dává prostor fantazii. Herci obětavě a s plným nasazením slouží zvolené koncepci. S působivým a vnitřně bohatým herectvím představitele mladého Františka (Vít Šťastný) přesně korespondují všichni další aktéři ve vzácné vyrovnanosti. Romance pro křídlovku v podání Rádobydivadla patří k mimořádným divadelním událostem právě pro svou neokázalost, jež ale předpokládá divákovu představivost. Pokud ještě bude vycizelována dikce v přednesu veršů, a to zejména v expresivních partiích, najde tato inscenace pochopení jak u běžného publika, tak u vyznavačů básníka Hrubína.