Divadelní jarmárka profesora Císaře. Hradec Králové, Volné sdružení východočeských divadelníků a Impuls 2006, s. 81.
Opona
Bývá jí odděleno jeviště a hlediště, což souvisí s vývojem kukátkového prostoru. Vývoj divadla směřoval k tomu, aby všechno na jevišti bylo co nejreálnější a divák byl co nejvíce překvapován. Aby překvapení bylo zázrakem a okouzlením – což nastávalo hned po otevření opony. V Rusku ve velkých divadlech budovali monumentální realistické výpravy a když se zvedla opona, diváci tleskali – na příklad věrně provedené kulise Petrohradu. Nebe s plujícími mraky, vysoké domy s portály, kandelábry s plynovými lampami, tekoucí řeka Něva... Dnešní divadlo však více propojuje hlediště s jevištěm a hledají se nové formy vztahů směřující k oslovení diváka. A použití opony se naopak může někdy jevit jako něco nového, jako „avantgarda“ – málokdo ji dnes totiž používá. Pro jistý pocit divadla je však opona stále podstatná a důležitá. Opona přece otevírá dveře k touženému zážitku a já se na něj jako divák přece těším.
Opona v divadle vždycky představovala i jistou reprezentačnost. A nemusíme mluvit zrovna o slavné Hynaisově oponě v Národním divadle. Na půdě divadla v Miletíně mají podobných malovaných opon celou sbírku – konečně právě kvůli nim tam vzniká ochotnické muzeum. Na mnoha venkovských scénách se takové malované opony používaly, znamenaly jakýsi jedinečný výtvarný reprezentační zážitek. Opona prostě k duchu divadla patří.