Divadelní spolek Rájec-Jestřebí
Anita Augustin: Jednou hole, jednou na nože
Objevná dramaturgie
První české uvedení hry rakouské autorky Anity Augustin Jednou hole, jednou na nože je odvážným dramaturgickým počinem.
Nelehké téma: stárnutí a umírání s těžkým dlouholetým traumatem.
Nelehká látka: současné rakouské reálie, specifický humor a narážky. Soubor si titul zvolil, k pohostinské režii oslovil Ivu Šimkovou.
S citlivostí a jemnou vnímavostí k tématu, ke krutosti intimních
duševních i fyzických souvislostí ženského stárnutí soubor text odvážně upravil tak, aby rezonoval a byl akceptovatelný i pro české publikum.
Co je skutečnost, kde je skutečnost
Autorka zvolila obtížný ale výsostně divadelní klíč: hra se odehrává mezi přítomností a minulostí mezi světem v hlavě hlavní postavy Almut (výborná Hana Kuběnová) a tím co je, či co bylo v životě Almut skutečné. Stejně jako Almut je mezi svými vnitřními postavami a realitou ani divák si není jist, jak má realitu na jevišti chápat. Iva Mullerová a Hana Hortová ve střizích a přesných znacích tvoří postavy konstruované myslí Almut, společně se rozhodují, jak vyřeší problém přetrpění stáří a hledají způsoby, jak se vyrovnat se státním strojem „pomáhajícím stárnout“.
Posttraumatický syndrom jako podobenství
Text ‒ i inscenace ‒ jsou nejen obrazem jednoho konkrétního traumatu, o jehož kořenu, tragédii před lety ‒ se dozvíme až před koncem, ale je i krutě vtipnou (ač se moc nesmějeme) parabolou současného evropského stroje na humánní zapojení a „zpracování“ starých lidí.
Vlastní smrt je něco, o čem se nemluví, co tam prostě nějak je v průběhu plnění nových povinností, na které má každý důchodce právo. Pozvání na poslední cigaretu a cesta v mysli na břeh moře je soucitnou smrtí po sprintu stářím.
Trauma Almy a její posttraumatická psychóza je obrazem zasutých traumat společenských a současné slepoty, pro kterou nevidíme co je to stáří a smrt.
Přesné mikrorole
Sebeuvědomovacímu procesu Almut pokorně po celou hru naslouchá doktor (František Alexa), jako „divák na jevišti“ usměrňuje naši pozornost. Podstatná role s minimem textu.
Aleš Keršner a Petr Nečas tvoří řadu menších figur, v přesné nadsázce pro jednotlivé situace ozvláštňují a určují žánr svých čísel.
Hořká katarze
Soubor prozrazuje svou životní a tvůrčí moudrost, přesnost, neokázalost, odpovědnost k jevištnímu sdělení, ke katarzi.
Představení sice nenaplňuje žánrové určení „hořká komedie“, ale je zdrojem silné katarze a hořkým jevištním obrazem.
Josef Morávek