Kluci buci kaktusáci souboru Paraplata, ZUŠ Most zaujali nesporně energií a nasazením dětí, které příběh evidentně baví a hru si užívají. To především v odpoledním představení přebilo některé nedostatky, o nichž jsme diskutovali. Především o stylové nejednotnosti výtvarných prostředků, kdy proti motýlkům znázorněným rukavicemi, sluníčko šátkem a květiny květem ve vlasech či na triku se najednou objevil maňásek kočky a posléze vycpané a dost ošklivé punčocháče. A objevily se i názory, že kaktusy působí příliš měkce a že by měly mít skutečné bodliny. Jenže to by pak nemohly být tak hezky animovány a reagovat na sebe navzájem i na okolí pohybem a pohledem očí. Se stylovou nejednotností výtvarnou pak v podstatě souvisí i skutečnost, že něco se hraje a vytváří před paravánem, například motýlci z rukavic, ale děti představující květiny už je mají ve vlasech či na tričku – kdy jsou tedy na scéně jako a děti a kdy jako postav? Stejnou otázku si klademe, když k závěrečnému povídání vypravěče o tom, čím jsou kaktusy užitečné, přijde například zpoza paravánu i dívka s výrazným žlutým šátkem, který byl znakem sluníčka – pokud je ještě za sluníčko, je její přítomnost zde nelogická (protože jediné sluníčko kaktusy ocenilo, jinak se s nimi kvůli bodlinám nechtěl nikdo kamarádit), ale pokud je už za dívku, pak by neměla mít šátek. A tak podobně. Také jsme hovořili o tom, že někdy se zdvojuje akce
s vyprávění a že by celku prospělo zestručnit situace do příběhu přidané, především přehlídku květin a jejich povídání o tom, co umějí vyléčit. Ocenili jsme pěkné nápady, například závěrečný dlouhý cár papíru se seznamem toho, čím jsou kaktusy užitečné. A také to, že text odpovídá věku dětí, že vedoucí Ivana Zajáčková dokáže využít jejich rozdílné vybavenosti a inscenace je i přes uvedené problémy ukázkou dobré práce s nimi. Navíc jsme se dozvěděli od vedoucí dětského diskusního klubu, že s řadou nápadů přišly děti samy, například právě s již zmíněným seznamem. A že nejvíc ze všeho se jim líbí, že jsou spolu.