PRAHA, Národní divadlo – Vojtěch Hynais
První opona Národního divadla, vytvořená Františkem Ženíškem, shořela 13. srpna 1881. Pořízení nové opony bylo svěřeno tehdy ještě mladému malíři Vojtěchu Hynaisovi, žijícímu již po léta v Paříži, který velký úkol zvládl v krátké době na vysoké úrovni a s velkým fyzickým nasazením. Po přípravných pracech oponu namaloval na dvoře České techniky na Karlově náměstí.
Proti oponě však byly vážné námitky. Protože ale čas běžel, byla instalována, i když ji snad příslušná komise neschválila. Veřejnost ji však přijala dobře. Opona působí slavnostně, zaujímá diváky jako mimořádné umělecké dílo a udivuje i svojí velikostí. Je to největší závěsný obraz vytvořený českým umělcem.
Tématem opony je, obdobně jako u Ženíška, budování národního divadla, které ale Hynais nezpracoval realistickým způsobem, jenž se už prosazoval ve výtvarném umění nejen v západní Evropě, ale i u nás. Konkrétnímu zobrazení mimořádné národní akce Čechů se vyhnul. Do opony umístil v pravém horním rohu jen malou sochu bílého lva, symbolu českého státu. Nad všemi se vznášející Genius drží v ruce červenobílý prapor a ve středu horního okraje opony je připomenut rok jejího vytvoření. Odkazem k národní akci je řada znaků měst, jejichž občané budově ve sbírkách zvláště přispěli.
Navzdory tomu, že se Hynais konkrétnímu zobrazení budování divadla vyhnul, na oponě ji po svém zachytil, a to způsobem, který dobře odpovídal architektuře,
v níž byla opona zavěšena. Zachytil totiž s jistou obecností, snad jako první oponář v Evropě, lid jako nadšeného budovatele divadla. Iniciátory divadelních staveb a stavebníky až dosud totiž většinou nebývali občané nearistokratických vrstev. Úkol, pro nějž byl získán, naplnil Hynais alegoricky jako nadčasový a nadnárodní jev. Pod nedostavenou divadelní architekturou antického slohu kolem alegorie Tragédie, Komedie i Frašky jsou lidé různého věku, stěsnaní v prostoru, který jim byl vymezen, vzrušení a nadšení úkolem, který zvládají. Jsou oblečeni do šatů, které znala renesance i malířova současnost. Všichni jsou zaujatí činností, o níž jsou přesvědčení, že jim prospěje. Postavy ani vzdáleně neměly připomínat určitý národ. Vyvolávají-li zvláště postavy žen reminiscenci na Paříž, není to proto, že by Hynais chtěl zobrazit Francouze, ale proto, že byl ovlivněn mnohaletým pobytem v městě nad Seinou. Hynais svojí oponou navazoval na evropskou oponářskou tradici, pro niž práce s alegoriemi byla příznačná, a zároveň se ovšem poučil i na oponách, které v druhé polovině 19. století vznikaly hlavně pro přední měšťanské reprezentační scény v západních evropských zemích.
Z výtvarného hlediska se přiřadil do tábora malířů-akademiků, kteří v evropském umění jeho doby měli v řadě zemí výrazné postavení. Byli protipólem výtvarných snah vedoucích k umění 20. století. I když byli odmítáni, rychle překonáváni a později dokonce potlačováni, nelze nevidět, že mezi nimi byli i talentovaní umělci. Když jako Hynais do svých prací vložili nosnou a užitečnou ideu, byli a jsou s poctou i obdivem přijímáni. V každém případě je Hynaisova práce jedinou mistrovskou oponou velkého dechu, jaká byla pro česká divadla vytvořena.
František Černý
VOJTĚCH HYNAIS (Vídeň 1854 – Praha 1925) náležel k největším a nejprogresivnějším postavám generace umělců Národního divadla. Studoval na výtvarných akademiích ve Vídni a v Paříži a jako první k nám přinesl program plenérové malby. Jeho světelný realismus byl ovlivněn Tiepolovým dílem, jež studoval v Itálii, i francouzskou historickou a dekorativní malbou. Kromě opony namaloval pro ND alegorie, například Apoteózu Koruny české, Mír, Historii, Jaro a Léto.
Popisek, s.137
Hynaisova opona, vítající od roku 1883 diváky vstupující do Národního divadla, je nejznámější divadelní oponou země.
