AS 2005, č. 2, s. 58-59. Rudolf Felzmann.
POHÁDKOVÝ MLEJNEK VE ŽĎÁRU NAD SÁZAVOU
Na osmý ročník krajské soutěžní přehlídky amatérských souborů hrajících pro děti a mládež Pohádkový mlejnek přijelo do Žďáru nad Sázavou šest souborů a mimo soutěž vystoupil dětský soubor místní ZUŠ.
Pod názvem O kocourovi, který nadával uvedl Divadelní spolek (a)maťák z Pardubic vlastní jevištní adaptaci Trnkovy knížky Zahrada. Sympatický soubor sváděl s textem poctivý boj, ale původní předloha vycházející z fantazijních představ tří kluků, o tom co může být skryto v tajemné zahradě, byla inscenována nadbytečně popisnými prostředky, jimž chyběla uvolněná imaginace, a především hravost. Drobné dějové epizody nenabízely dobrodružství, ale zůstávaly v rovině verbálního sdělení.
S podobnými problémy zápasila i Nezávislá scéna při Domě kultury Kroměříž. Dvě hříčky V. Henzla a J. Kozáka, kdysi vydané Dilií a spojené titulem Z pohádky do pohádky. Prostřednictvím dvou vypravěček nejprve připomenou všechny dějové peripetie Perníkové chaloupky, aby pak v málo dramatických scénkách nechaly zlou čarodějnici putovat vlakem a lesem až k řece, do které je za trest hozena. Druhá pohádka nabízí o něco bohatší jevištní dění. Vypravěčky spíše vyměňují náznakovou scénu, v níž se odehraje stručná parafráze klasické pohádky O hloupém Honzovi. Jen snaživé úsilí některých herců naznačí dějový vzruch, který má ještě daleko k dramatické situaci.
Autorským pokusem Jany Glozarové a hudebníka Lubora Schmidta je pohádkový muzikál Princezna a loupežníci, uvedený Divadelním studiem „V“ z Brna. Vzdálenou inspiraci z klasických i moderních pohádek připomene příběh o princezně Fňukajdě, kterou královský otec pošle k tetě na venkovské sídlo, aby se napravila z nepříliš jasně formulované neposlušnosti. Celý úvod má podobu zdlouhavého prologu, v němž nedotažený text i použité herecké prostředky (ufňukanost princezny, králova slabost a dominantnost chůvy) nejasně motivují nejen vypovězení na venkov, ale poté i setkání princezny s loupežníky v lese. Naštěstí loupežníci vlastně nejsou zlí, vždyť se ještě ani nedostali k pořádnému přepadení a Fňukajda se náhle stane pracovitou a sympatickou dívkou. Setkání s královským otcem a představení šikovných mládenců, kteří se od loupežnictví vrátí k poctivým řemeslům, vyzní jako šťastný konec pohádky. Zmatenost motivů je do jisté míry vyrovnávána hereckým nasazením i smyslem pro vtip a dramatickou zkratku především u pětice loupežníků. Navíc se zde uplatňuje solidní hudební složka, takže zpěváci a zároveň fyzicky zdatní tanečníci rozehrají své muzikálové výstupy ve strhujícím tempu i s několika pěknými nápady (např. lyrická vzpomínka na bezstarostné dětství v pantomimické nadsázce). Je asi na divákovi, nakolik mu vyhovuje muzikálová forma, stejně tak lze přijmout ve scénografii malované prospekty podobné propagačním tabulím. Části souboru nelze upřít poučenost v oblasti zvoleného žánru, vkus a chvílemi i schopnost nadhledu a sebeironie. Dotáhnout některé motivy a nebát se dalšího odlehčení – to by mohla být cesta k ještě lepšímu přijetí loupežnického muzikálu.
Brněnské Divadelní studio Dialog uvedlo Tylova Strakonického dudáka, a to ve Frejkově úpravě, kterou dále dramaturgicky zpracovala I. Vadlejchová. Základním režijním klíčem měla být oslava krásy českého jazyka a zřejmě i s ohledem na nízký věk herců nebyl hledán jiný a bohatší myšlenkový výklad. Jenže málokteré postavy mohly vytvořit mezi sebou jakýkoli vztah a inscenace se rozložila do volně řazených scén. Bez dramatického spádu tak Strakonický dudák více vypovídal o didaktickém záměru než o tématu. A ještě drobný dodatek: v inscenaci hrál živě na dudy mladý muzikant. Jeho verva, s níž prožíval čarovný zvuk dud, by mohla být příkladem strhujícího herectví nejen pro představitele Švandy, ale i další herce.
O čarovném kameni je autorský opus Václava Berana, šéfa Divadelního spolku Rotunda Znojmo. Pohádka vypráví o velké moci lásky, neboť Kristýnka vysvobozuje svého milovaného Matěje z osidel čarodějnic. Textová nedůslednost v motivech nenutí herce k nápaditější charakteristice postav. Zjednodušenost a pouze částečné zdůvodnění peripetií v příběhu i vztazích oslabuje napětí a milou dvojici protagonistů nenutí k nápaditosti při charakteristice postavy či v aranžmá.
Přehlídku uzavřel další muzikál – Elfí princezna, autorské dílo osmnáctiletého A. Kohouta, který jej nastudoval se souborem Uměleckého centra dětí a mládeže v Havlíčkově Brodě. Problémem se stal velký věkový rozptyl, neboť polovina souboru byly děti, jejichž jevištní existence nepřekračovala rámec roztomilé školní besídky. Druhou část ansámblu tvořili mladíci a dívky teenagerského věku, kteří zřejmě pod vlivem českých muzikálových produkcí napodobovali exaltované herectví a forzírovaný zpěv, přičemž aranžmá, choreografie i scénografie usilovaly o bombastičnost. Příběh o vítězství dobra nad zlem v říši elfů byl natolik retardující, že dětský divák vnímal jen vnější balast. Snad by pomohlo citlivé pedagogické vedení, které by bezesporu talentovaným inscenátorům naznačilo cestu k originálnímu a zároveň vnitřně pravdivému sebevyjádření.
Pohádkový mlejnek byl více obrazem hledačství než ukázkou nalezené cesty v divadle pro malé i mladé diváky. Porota vedle jedenácti individuálních cen, vyzdvihujících perspektivní výkony v jinak problematických inscenacích, pouze doporučila k postupu na národní přehlídku inscenaci muzikálové pohádky Princezna a loupežníci v provedení Divadelního studia „V“ Brno.
Rudolf Felzmann
Na osmý ročník krajské soutěžní přehlídky amatérských souborů hrajících pro děti a mládež Pohádkový mlejnek přijelo do Žďáru nad Sázavou šest souborů a mimo soutěž vystoupil dětský soubor místní ZUŠ.
Pod názvem O kocourovi, který nadával uvedl Divadelní spolek (a)maťák z Pardubic vlastní jevištní adaptaci Trnkovy knížky Zahrada. Sympatický soubor sváděl s textem poctivý boj, ale původní předloha vycházející z fantazijních představ tří kluků, o tom co může být skryto v tajemné zahradě, byla inscenována nadbytečně popisnými prostředky, jimž chyběla uvolněná imaginace, a především hravost. Drobné dějové epizody nenabízely dobrodružství, ale zůstávaly v rovině verbálního sdělení.
S podobnými problémy zápasila i Nezávislá scéna při Domě kultury Kroměříž. Dvě hříčky V. Henzla a J. Kozáka, kdysi vydané Dilií a spojené titulem Z pohádky do pohádky. Prostřednictvím dvou vypravěček nejprve připomenou všechny dějové peripetie Perníkové chaloupky, aby pak v málo dramatických scénkách nechaly zlou čarodějnici putovat vlakem a lesem až k řece, do které je za trest hozena. Druhá pohádka nabízí o něco bohatší jevištní dění. Vypravěčky spíše vyměňují náznakovou scénu, v níž se odehraje stručná parafráze klasické pohádky O hloupém Honzovi. Jen snaživé úsilí některých herců naznačí dějový vzruch, který má ještě daleko k dramatické situaci.
Autorským pokusem Jany Glozarové a hudebníka Lubora Schmidta je pohádkový muzikál Princezna a loupežníci, uvedený Divadelním studiem „V“ z Brna. Vzdálenou inspiraci z klasických i moderních pohádek připomene příběh o princezně Fňukajdě, kterou královský otec pošle k tetě na venkovské sídlo, aby se napravila z nepříliš jasně formulované neposlušnosti. Celý úvod má podobu zdlouhavého prologu, v němž nedotažený text i použité herecké prostředky (ufňukanost princezny, králova slabost a dominantnost chůvy) nejasně motivují nejen vypovězení na venkov, ale poté i setkání princezny s loupežníky v lese. Naštěstí loupežníci vlastně nejsou zlí, vždyť se ještě ani nedostali k pořádnému přepadení a Fňukajda se náhle stane pracovitou a sympatickou dívkou. Setkání s královským otcem a představení šikovných mládenců, kteří se od loupežnictví vrátí k poctivým řemeslům, vyzní jako šťastný konec pohádky. Zmatenost motivů je do jisté míry vyrovnávána hereckým nasazením i smyslem pro vtip a dramatickou zkratku především u pětice loupežníků. Navíc se zde uplatňuje solidní hudební složka, takže zpěváci a zároveň fyzicky zdatní tanečníci rozehrají své muzikálové výstupy ve strhujícím tempu i s několika pěknými nápady (např. lyrická vzpomínka na bezstarostné dětství v pantomimické nadsázce). Je asi na divákovi, nakolik mu vyhovuje muzikálová forma, stejně tak lze přijmout ve scénografii malované prospekty podobné propagačním tabulím. Části souboru nelze upřít poučenost v oblasti zvoleného žánru, vkus a chvílemi i schopnost nadhledu a sebeironie. Dotáhnout některé motivy a nebát se dalšího odlehčení – to by mohla být cesta k ještě lepšímu přijetí loupežnického muzikálu.
Brněnské Divadelní studio Dialog uvedlo Tylova Strakonického dudáka, a to ve Frejkově úpravě, kterou dále dramaturgicky zpracovala I. Vadlejchová. Základním režijním klíčem měla být oslava krásy českého jazyka a zřejmě i s ohledem na nízký věk herců nebyl hledán jiný a bohatší myšlenkový výklad. Jenže málokteré postavy mohly vytvořit mezi sebou jakýkoli vztah a inscenace se rozložila do volně řazených scén. Bez dramatického spádu tak Strakonický dudák více vypovídal o didaktickém záměru než o tématu. A ještě drobný dodatek: v inscenaci hrál živě na dudy mladý muzikant. Jeho verva, s níž prožíval čarovný zvuk dud, by mohla být příkladem strhujícího herectví nejen pro představitele Švandy, ale i další herce.
O čarovném kameni je autorský opus Václava Berana, šéfa Divadelního spolku Rotunda Znojmo. Pohádka vypráví o velké moci lásky, neboť Kristýnka vysvobozuje svého milovaného Matěje z osidel čarodějnic. Textová nedůslednost v motivech nenutí herce k nápaditější charakteristice postav. Zjednodušenost a pouze částečné zdůvodnění peripetií v příběhu i vztazích oslabuje napětí a milou dvojici protagonistů nenutí k nápaditosti při charakteristice postavy či v aranžmá.
Přehlídku uzavřel další muzikál – Elfí princezna, autorské dílo osmnáctiletého A. Kohouta, který jej nastudoval se souborem Uměleckého centra dětí a mládeže v Havlíčkově Brodě. Problémem se stal velký věkový rozptyl, neboť polovina souboru byly děti, jejichž jevištní existence nepřekračovala rámec roztomilé školní besídky. Druhou část ansámblu tvořili mladíci a dívky teenagerského věku, kteří zřejmě pod vlivem českých muzikálových produkcí napodobovali exaltované herectví a forzírovaný zpěv, přičemž aranžmá, choreografie i scénografie usilovaly o bombastičnost. Příběh o vítězství dobra nad zlem v říši elfů byl natolik retardující, že dětský divák vnímal jen vnější balast. Snad by pomohlo citlivé pedagogické vedení, které by bezesporu talentovaným inscenátorům naznačilo cestu k originálnímu a zároveň vnitřně pravdivému sebevyjádření.
Pohádkový mlejnek byl více obrazem hledačství než ukázkou nalezené cesty v divadle pro malé i mladé diváky. Porota vedle jedenácti individuálních cen, vyzdvihujících perspektivní výkony v jinak problematických inscenacích, pouze doporučila k postupu na národní přehlídku inscenaci muzikálové pohádky Princezna a loupežníci v provedení Divadelního studia „V“ Brno.
Rudolf Felzmann
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.