Německé ochotnické divadlo ve Šternberku

V řadě nejrůznějších novodobých německých spolků sportovních a tělovýchovných, dobročinných, společenských, živnostenských, od-borných i kulturních (např. od konce 1. poloviny 19. století do r. 1912 měšťanský střelecký spolek, od r. 1890 hasičský, dále myslivecký, rybářský, okrašlovací, hudební a několik dalších) měl zřejmě nejdelší kulturní tradici právě divadelní ochotnický spolek (1834). O jeho pozdější činnosti však nevíme zhola nic.
Teprve z meziválečného období se zachovalo ve vlastnictví soukro- mých osob několik fotografií z divadelních vystoupení (téměř všem fotografiím však chybí popisky s uvedením názvu hry a data). Jedna fotografie z divadelního vystoupení je též reprodukována v obrazové publikaci ing. K. Fialy a kol. Šternbersko napříč časem 1850-45 (v 1. vydání z r. 2007 na str. 37) a několik dalších snímků z divadel-ních vystoupení lze objevit rovněž ve vznikající internetové Foto-kronice Šternberska (od r. 2009). Ale také tyto snímky postrádají přesnější popisky, pouze potvrzují pokračující ochotnickou činnost.
Po první světové válce existovaly ve Šternberku Německý křesťan-ský tělovýchovný spolek (Christlich Deutscher Thurnverein, CDT) a Deutscher Sport Verein (DSV). V jejich rámci se rozvíjely nejen různé druhy sportu (fotbal, hokej, volejbal, házená, těžká atletika aj.) v družstvech pro chlapce, dívky, muže a ženy, pořádala se různá hromadná tělovýchovná vystoupení, slavnosti a výlety i s rodinnými příslušníky, ale také vystoupení smíšeného kostelního (chrámového) sboru a divadelní představení. Od roku 1920 rozvíjel své aktivity též ATUS - Všeobecný dělnický tělocvičný spolek „Marx“.
Divadelní skupina CDT měla zhruba 30 členů. V roce 1921 se představila pohádkovou hrou Rumpelstilzchen, zpracovanou podle populárních bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových a vyprávějící příběh o chudém mlynáři a jeho krásné dceři, která uměla měnit slámu na zlato. Názvy dalších divadelních inscenací uvedených v mezivá-lečném období neznáme. Útlum činnosti tohoto ochotnického divadel-ního souboru nastal až ve válečných letech.

Je známo, že šternberští (i šumperští) Němci pěstovali v mezivá-lečném období s oblibou tzv. hudební divadlo.
Za první republiky patřilo v zámožných rodinách k dobrému mravu, že se děti učily hrát na nějaký hudební nástroj (nejčastěji klavír), případně se cvičily ve zpěvu; hudební průprava patřila k základům vzdělání. Ve Šternberku ji nabízela německá městská hudební škola, založená v roce 1924. Navštěvovaly ji také české děti, a to až do roku 1934, kdy vznikla při české měšťanské škole pobočka olomouckého Žerotína. Hře na nástroj a zpěvu vyučovali i soukromí učitelé. Další odborné hlasové školení poskytovali zájemcům také profesionální pěvci v Olomouci. Členové německých šternberských pěveckých sborů proto měli většinou odborně školený hlas. Ve Šternberku půso-bilo v té době i několik vynikajících hudebníků, např. Hermann Dostal anebo prof. Max Handl a jeho manželka Marianne Handl rozená Kral. Ta např. v roce 1937 vystoupila na koncertu vídeňských filharmoniků. S Vídní Šternberk udržoval významné kulturní styky.

V bývalém šternberském augustiniánském klášteře byly nedávno nalezeny tři divadelní plakáty. Nejrozměrnější z nich, též velkolepě graficky řešený, uvádí bohatý kulturní program městské oslavy u příležitosti 40. výročí existence německého šternberského muž-ského pěveckého sboru, čímž byla připomenuta jeho dlouhodobá kulturní tradice.
Další dva divadelní plakáty pocházejí z roku 1925. Tehdy nacvičil německý pěvecký sbor náročnou operu Carmen, jejímž autorem je slavný francouzský hudební skladatel Georges Bizet. Mimoto se téhož roku ve Šternberku uváděla hra se zpěvy (Strohfeuer) místní-ho autora Fritze Krause.
Několik menších divadelních plakátků, jež nalezla v pozůstalosti své blízké příbuzné šternberská pedagožka v. v. Marie Štefková (nar. 1938), dokládá ještě názvy několika dalších inscenací, uváděných ve Šternberku v období mezi oběma světovými válkami. V rodinném albu M. Štefkové se nachází také vzácná fotografie všech členů vel-kého německého mužského pěveckého sboru Sternberger Männer-gesangverein (založeného roku 1847). Byla pořízena u příležitosti jeho 50. výročí založení (1897). Sbor se rozrostl za padesát let své existence na osmdesátičlenný. Ve 20. letech 20. století se pak změnil po přibrání žen na sbor smíšený. Pravidelné koncerty se konaly dva-krát ročně (o masopustu, někdy i jindy - obvykle v květnu a v září).
Zřejmě v roce 1924 měl tento smíšený pěvecký sbor velký úspěch uvedením operety Fatinica (Franz von Suppé). Tehdy totiž mladičká Anna Hußlarek-Adamíková (matka M. Štefkové) poprvé vystupovala ve sboru mezi ženami, které v operetě představovaly pašův harém. Děj operety Fatinica se odehrává v 19. století, v době turecko-ruské války. Úsměvný milostný příběh s „kriminální“ zápletkou přinesl divákům nezvykle zajímavé téma, osudy žen tureckého paši Izzeta a jejich cestu za svobodou, láskou a životním štěstím.
První vystoupení slečny Anny Hußlarek časově navazovalo na do-končení jejího hudebního vzdělání v Olomouci. Později v souboru vy-stupovala jako úspěšná sóĺistka. V roce 1928 se účastnila ve Vídni 10. německé spolkové slavnosti, za své pěvecké vystoupení obdržela písemné poděkování. (Zda se slavnosti účastnil také celý šternberský pěvecký sbor, nevíme.)
Fotografie z rodinného alba M. Štefkové dokumentují i to, jak německý pěvecký sbor ve Šternberku věnoval velkou péči nejen dra-maturgickému výběru oper a operet, ale i jevištní výpravě, kostýmům herců a maskování.
V meziválečném období byl jeho sbormistrem Fritz Kraus (22.12.1901 Šternberk - 24.11.1945 Šternberk).
Působil ve Šternberku jako učitel národní školy, později se stal ředitelem okresní odborné školy v Zábřehu na Moravě. Hudbu studoval u hudebního ředitele Heideggera a houslové virtuosky Opetz. Svůj hudební zájem zaměřil nejdříve na skladbu písňových kompozic, s nimiž měl nepopíratelný úspěch, zkomponoval však i řadu jiných skladeb, např. Klavírní koncert C-dur, smyčcové kvarteto, orchestrální skladby. Byl váženým členem mužského pěveckého sboru a v meziválečném období jeho sbormistrem (spolu s čestným sbormistrem Hansem Kromasem). Ve Šternberku uvedl početná koncertní a operní představení (např. Giacomo Puccini: Tosca, Carl Maria von Weber: Der Freischütz aj.).
Svým německým šternberským spoluobčanům věnoval dvě vlastní skladby. Prvním jeho dramatickým hudebním dílem uvedeným na jevišti byla hra se zpěvy o třech jednáních s názvem Strohfeuer. Složil ji na počest 78. výročí založení šternberského mužského pěveckého sboru.
Hrála se 7., 8., 14. a 15. května 1925 v Katolickém domě. Kulisy pro první jednání znázorňovaly ulici před zájezdním hostincem Zum schwarzen Adler. (Budova někdejšího hostince U Černého orla, dnes ČSA 5, byla v roce 1955 rekonstruována na byty.) Místem děje druhého a třetího jednání byl prostor u Dolní brány (Niedertor - v místě nedaleko dnešní České státní spořitelny.) V roli Theodora Körnera, člena Lützowsche Freikorps, projíždějícího Šternberkem, vystupoval talentovaný Hans Hipper.
Děj této hry se zpěvy byl inspirován skutečnou událostí, která se ve Šternberku stala – velkým požárem. Tehdy za městskou hradbou poblíž Sterngasse (Hvězdná ulice, dnes Bezručova) shořelo do základů 18 stodol.
Jako první tento velký požár zpozoroval a zburcoval město Karl
Theodor Körner.
K. Th. Körner (23.9.1791 Drážďany - 26.8.1913 Gadebusch) byl svobodomyslný mladý muž, dvorský vídeňský básník a voják. V březnu 1813 opustil Vídeň a stal se členem Lützowových jednotek dobro-volníků - Lützowsche Freikorps, bojujících proti Napoleonovi. Kon-cem května téhož roku ho na jeho vlastní přání vyslal baron Ludwig Adolf Wilhelm von Lützow na expedici do Durynska a jmenoval ho svým pobočníkem. Th. Körner v bitvě s Francouzi padl. Je pohřben v meklenburské obci Wöbbelin u Zvěřína.

V datování velkého šternberského požáru se však údaje poněkud rozcházejí. Např. některé zprávy z 19. stol. uvádějí, že k němu došlo v noci ze 13. na 14. březen 1813, dr. Albert Zipper v biografickém úvodu ke Körnerovým spisům udává 15. březen, německý kronikář Wilhelm Stief a badatel Karel Morav 17. březen 1813. Cíl Körnerovy cesty je v literárních pramenech rovněž udáván různě. Cestoval prý z Vídně do Drážďan či z Vídně do Vratislavi, německý kronikář W. Stief a badatel K. Morav udávají, že cestoval dostavníkem z Drážďan přes Šternberk (zřejmě do Vídně, kde od roku 1811 žil). Uvádí se též, že tehdy mohl ve Šternberku nocovat v zájezdním hostinci U Černého orla anebo v hostinci U Zlatého koníčka (Zum goldenen Rössel), jenž byl majetkem rodiny Pitschmannovy (pozdější Městský dvůr, dnes muzeum Expozice času).

K. Morav ve svých místopisných kronikách Šternberka vysvětluje, proč bylo místo, odkud T. Körner požár zpozoroval, později nazváno Körnergasse. Po 2. světové válce byla Körnerova ulice přejmenována na Kollárovu.

Krausova zpěvohra Strohfeuer vyzněla zčásti jako žertovná (vedle vzplanutí stodol líčí i milostná vzplanutí během pobytu vojáků ve městě). Děj graduje závěrečnou modlitbou před bojem.
Krásnou výpravu scény realizoval Wilhelm von Herzog. Ve Šternberku dříve působil jako profesor německé reálky, od roku 1883 vyučoval na místní Odborné škole tkalcovské, v letech 1908-1911 byl jejím ředitelem. V lednu 1893 zakoupil od hnojické Rolnické záložny dům na dnešním náměstí Svobody 10, v němž byla do té doby umí-stěna spolková knihovnu českého Moravanu. W. Herzog byl ve Šternberku váženou osobou. Byl znám i jako malíř autodidakt, ma-loval jen sobě pro radost různá zajímavá místa ve Šternberku a jeho okolí. Zachovalo se však jen několik málo jeho výtvarných prací. Zasloužil se také o německé městské muzeum obohacením jeho sbírek a jako předseda místního okrašlovacího spolku v roce 1925 inicioval přeměnu starého městského hřbitova pod Opavskou ulicí na městský park (Stadtpark, dnešní Tyršovy sady). Do roku 1928 vznikl dle plánu krásný městský park s hudebním pavilonem, jenž byl ještě v roce 1931 doplněn altánkem ve stylu Art déco (s jehlancovitou střechou). W. Herzog zemřel ve Šternberku 2.8.1931. Bustu profesora W. Her-zoga vytvořil významný místní sochař Ferdinand Kuschel, snímek W. Herzoga se nachází na jubilejní fotografii všech členů mužského pěveckého sboru z roku 1897.

V roce 1926 uvedli šternberští pěvci tříaktovou komickou operu Mignon francouzského skladatele Charlese Louise Ambroise Thoma-se. Ve dnech 17. a 18. 5. 1929 se uváděl Cikánský baron Johanna Strausse ml. a v témže roce opereta Boccaccio (Franz von Suppé). Další (písemně doloženou) kulturní akcí byl dne 5.1.1930 ve velkém sále Thurnhalle koncert. V první části pořadu účinkoval orchestr a dva pěvecké sbory, mužský a ženský, sólově vystoupila paní Anna Adamik-Hußlarek. Po přestávce následovala opereta Oskara Strausse Venus im Grünen. V hlavních rolích vystoupili sl. Gretl Schwenk, pí Adamik-Hußlarek, p. Otto Butschek a p. Max Klein.
V témže roce byl ještě uveden Der Evangelimann (Wilhelm Kienzle), v roce 1931 pak nová opereta Fritze Krause. Její název nebyl na plakátě ještě napsán (byl na něm graficky řešen jako tajenka se třemi otazníky), a teprve po premiéře se stal předmětem veřejné soutěže. Vyhrála ji slečna Hilda Flaschel z Lužic se svým návrhem Wenn Hoheit liebt. (Když Jeho Výsost miluje).

Umělecká úroveň šternberského hudebního i činoherního divadla byla vysoká a společenský kulturní život ve městě bohatý. Další pí-semné doklady o činnosti různých spolků z třicátých a válečných let však již nemáme, víme jen, že ji postupně stále více ovlivňovaly nacionální ideje.
Většinu nejrůznějších dokumentů z tohoto období zničili Němci sami před příchodem Rudé armády v roce 1945.

Válka sice bohatě rozvinutou činnost pěveckého spolku a němec-kého ochotnického divadla ve Šternberku ochromila, pokračovala však činnost hudebního spolku v čele s kulturním referentem dr. Schneiderem. Ve válečných letech se ve Šternberku uskutečnila řada krásných koncertů (Beethoven, Haydn, Strauss, Liszt aj.), mezi nimi také koncert šternberského rodáka Ernsta Tittela (26.4.1910 Štern-berk - 28.7.1969 Vídeň), hudebního skladatele a pedagoga, hu-debního teoretika a historika, varhaníka, jenž po dokončení studií na vídeňské Musikakademii již zůstal ve Vídni.
Za války ve Šternberku vystoupil také Gustav Götz (18.4.1893 Šternberk - 5.12.1962 Darmstadt v Německu), talentovaný nevidomý hudebník, koncertní klavírista a komponista, který po první světové válce ve Šternberku krátce působil jako soukromý učitel hudby. Od roku 1921 se zabydlel v Šumperku a zde po zřízení hudební školy (1925) vyučoval hře na klavír, varhany a hudební teorii. Mimoto komponoval a pořádal četné koncerty v moravských městech.

Německý pěvecký spolek i němečtí ochotníci vystupovali v mezi-válečném období a za války v Turnhalle a v Katolickém domě.
Rovněž v obou německých šternberských kinech (Hess a Saxinger) se hrálo až do konce druhé světové války. Licenci na promítání filmů v kině Saxingers Lichtspielhaus získal v době války místo Otto Saxingera, průkopníka šternberské kinematografie a zaníceného divadelního ochotníka, již jeho syn Mathias.

Čeští ochotníci hráli zprvu některá svá představení ve Vojenském léčebném ústavu ve Šternberku - Lhotě, od roku 1923 pak většinou v nové dvoraně u Národního domu v Olomoucké ulici. Jednoaktovky pro žactvo, uváděné u příležitosti kulturních výročí, bylo časem mož-no sehrát i v nové měšťanské škole v dnešní ulici Dr. Hrubého (bu-dova z roku 1925), neboť pan Josef Mohelský, ředitel závodů a mo-ravské dřevařské společnosti, se koncem roku 1930 zasloužil o vybu-dování pódia v tamní tělocvičně. Později učitelský kroužek loutkářů umístil na toto pódium svoje velké loutkové divadlo.

Zhruba deset let (1923-1933) se občané německé i české národnosti ve Šternberku celkem respektovali, žili vedle sebe relativně v poklidu a obohacovali se navzájem i kulturně, neboť český a německý osvě-tový sbor začaly spolupracovat. Některé akce byly připraveny společně a účastnily se jich obě národnosti. Z veřejných oslav jme-nujme např. poslední volbu prezidenta T. G. Masaryka, dále volbu prezidenta E. Beneše, uskutečnilo se také několik společných vy-stoupení českého pěveckého sboru Národní jednoty a německého pěveckého spolku Vorvärts nebo německého smyčcového kvarteta, němečtí výtvarní umělci obesílali svými pracemi také regionální i národní výstavy aj.
Tento trend, k němuž přistupovali vstřícně zvláště němečtí sociální demokraté, získal vážné trhliny po nástupu Hitlera k moci v sou-sedním Německu (1933). Pak se totiž také ve Šternberku nacionální, mnohdy jen skrývané anebo jen potlačované národnostní vášně znovu rozhořely, a s nimi též nenávist většiny Němců k Čechům a Židům (ponejvíce se hlásícím k německé národnosti), ale také k německým antifašistům.