KUBIŠTOVÁ, Alena. Rozhovor s Marií a Františkem Živným: V divadle by se nemělo žárlit. Online. Web Neratovice 14. 2. 2025
Rozhovor s Marií a Františkem Živným: V divadle by se nemělo žárlit
Každý, kdo v životě prožil opravdovou lásku, ví, že si jí musí vážit a o vztah pečovat. Nejen na začátku, kde v břiše příjemně šimrají motýli a člověk má pocit, že se každá minuta bez toho druhého nekonečně vleče. Ale i po celý život. Vzhledem k množství rozvodů a ukončených vztahů to ale vypadá, že se nám žít v dlouhodobých vztazích nedaří. Zajímalo mě tedy, jak na to jdou manželé Živní, jež většina z nás zná z místních divadelních představení. A kdo je zná ještě lépe, tak ví, že v harmonickém manželství spolu žijí již úctyhodných 63 let. Jak takový recept na celoživotní vztah vypadá a co musí člověk do vztahu investovat, aby mu to klapalo celý život?
Rozhovor s Marií a Františkem Živným: V divadle by se nemělo žárlit
Marie, jako dítě jste trávila prázdniny na zámku. Pro malou holčičku to muselo být velmi romantické. Dokážu si představit, že jste si tam připadala jako princezna.
Marie: To je pravda, strýc byl kastelánem. Nejdříve na Lokti a potom v Kynžvartu. Se sestřenicí jsme si tam hrály na komtesy a princezny. Promenádovaly jsme se v pokojích a oblékaly jsme si různé šaty, jak to holčičky dělávají. Ráda na to vzpomínám.
Marie, Františku, doslechla jsem se, že jste se seznámili v divadle. Vy jste tehdy vystupoval v roli Kaie ze Sněhové královny a Marie tancovala. Jak dané seznámení probíhalo a co přesně vás na tom druhém zaujalo?
Marie: Zde vás trochu opravím. Františka jsem opravdu poprvé viděla v divadle. Bylo mi 10, jemu 13 a hrál Kaie. Moc se mi líbil. Říkala jsem si, že je to docela hezký kluk. Ale v životě bych netušila, že nakonec si toho Kaie vezmu za manžela.
František: Marie do baletu sice chodila, ale v tomhle představení netancovala.
Takže jste se dalších více než pět let neviděli a dali se dohromady až potom?
František: No, možná viděli, ale nevěděli jsme o tom. Já se až později dozvěděl, že tady Marie jezdila kolem našeho domu a koukala nám do oken a šmírovala mě. Dohromady jsme se dali, až když mi bylo 19 a Marii necelých 16 let. Marie měla kamarádku a já kamaráda, kteří spolu chodili, a my jsme se k nim přišli dívat na televizi. Tehdy nebyla televize samozřejmostí v každé domácnosti. Šli jsme domů a od té doby jsme spolu začali chodit.
Marie (směje se): Dal mi pusu a už to bylo. První pusu jsem dostala tam u autobusové zastávky před ZUŠkou.
Marie, v době seznámení vám bylo necelých 16 let. Měla jste ještě celý život před sebou. Čím si dokázal František získat vaši přízeň až tak, že jste se hned po jeho vojně vzali? Musela jste mít určitě více nápadníků.
Marie: Měla jsem nějaké nápadníky, to je pravda. Ale nebylo to ono. Vždy to bylo jen chození na chvilku.
František: Člověče, to ani nevím.
Marie (směje se): To jsem ti samozřejmě zatajila.
A jak jste věděli, že ten druhý je ten pravý?
František: Možná v tom hráli roli naši rodiče. Marie pár měsíců před naším seznámením přišla o maminku. Já zase o otce, který od nás odešel. Pamatuji si, že do mě maminka furt hučela, že ta dcera paní Tomanové bude hodná, že se o maminku hezky starala.
Marie: Asi jsme to měli podobné. Já neměla maminku, František zase tátu. Měli jsme oba takové osudy, kdy jsme ani jeden neměli v rodině dostatek lásky. Našli jsme ji až ve vztahu.
Divadlo je vaše celoživotní vášeň. Dá se říct, že to je to hlavní pojítko mezi vámi?
Marie: Pojítko, to nevím. Je to takový koníček, který máme společný. Kdyby jeden z nás k tomu vztah neměl, stejně bychom byli spolu. Pokud dělá divadlo jen jeden z manželů, nedělá to často dobrotu. Zabírá to spoustu času. Partner pak nemusí mít pochopení. Vždy je lepší, když mají manželé stejného koníčka.
František: Asi tak. Spíš se pak nabízí otázka, zda bychom jinak vůbec hráli divadlo.
Marie, vy pocházíte z Buštěhradu u Kladna a Františku, vy jste zdejší rodák, že?
Marie: My se přestěhovali do Libiše, když mi bylo asi pět let.
František: Tady, když půjdete vpravo do kuchyně, tak tam jsem se narodil. Jsem odkojený Labem, kluk od Labe, neratovický patriot. Žiji zde celý život.
Jaké to je být neustále spolu? Doma i na jevišti. Osobně si to nedokážu představit, myslím, že bychom si po čase s manželem lezli na nervy.
František: Řekl bych, že spíše naopak. Nikdy jsme s tím neměli problém.
Marie: My jsme rádi spolu. Možná někdy, jak to bývá i v jiných rodinách, malý mráček se může objevit, ale jde spíše o drobné neshody.
A co při zkoušení na jevišti?
(Oba se smějí.)
Marie: Co se týče divadla, tak to si kolikrát vjedeme do vlasů. Ale to je momentální stav, skončí to a vše je zase dobré.
František: Na divadle se to bere, je to v pořádku.
Ještě mě k tomu napadá jedna věc. Asi ne úplně vždy hrajete ve stejném představení. Nestane se občas, že jeden na druhého žárlíte? Když ten druhý hraje s pohledným kolegou, kolegyní?
Marie: V divadle by se to takto brát nemělo.
František: V divadle se nežárlí, teda by se nemělo žárlit. Tak to prostě je.
Oba patříte mezi velmi úspěšné herce. Obdrželi jste odznak J. K. Tyla, což je nejvyšší vyznamenání pro herce ochotnického divadla. Marie, vy jste držitelkou mnoha cen za monodramata a monology.
František: Ocenění bychom asi ani nespočítali.
Marie: Ocenění máme hodně. Byla jsem dokonce několikrát i v Hronově. To je největší prestižní přehlídka amatérského divadla.
A jaká byla vaše nejoblíbenější role?
Marie: Milovala jsem všechny role. V první řadě mi vyvstane Líza Doolittlová z Pygmalionu. Pak jsem měla ráda Opalu (ze hry Opalu má každý rád), Generálku a další.
František: Já určitě nejvíc Giacoma ze Dvou mužů v šachu. V současné době mě baví hra Kvartet. Je to o čtyřech operních zpěvácích, kteří jsou v domově důchodců. S touto hrou nyní jezdíme na zájezdy.
Napadá mě teď ještě otázka, chodíte i vy sami na nějaká divadelní představení jako diváci?
Marie: K Vánocům většinou dostáváme lístky, teď se například chystáme do Prahy na muzikál.
František: Dříve jsme jezdívali do Prahy častěji, teď chodíme spíše tady. Jezdíme také již 30 let každý rok na podzim do Vysokého nad Jizerou. Koná se tam národní přehlídka venkovských souborů. Navštěvujeme představení, ale i různé vzdělávací semináře. Navíc si tam s jinými soubory domlouváme výměnu představení.
A dokážete představení sledovat jako obyčejní diváci, nebo hodnotíte herecké výkony?
František: Někdy nám děj uniká.
Marie: Ano, protože sledujeme, jak hrají, jak se pohybují a mluví. Je to taková pracovní deformace, jak se říká.
Františku, Marie, vím, že volný čas rádi trávíte v roubence a podnikáte výlety. Jaké jsou vaše další koníčky?
František: Máme chalupu v Kunraticích u Cvikova. Původně jsme tam jezdili kvůli dcerám, aby měly lepší vzduch. Dlouho se nám tam pak líbila jedna chalupa. Vždy tam před ní sedávala babička s dědou, říkali jsme si, jak je to krásné, že to by se nám jednou taky líbilo. A tu samou chalupu jsme pak koupili.
Marie: Teď tam za chvíli budeme sedět na lavičce my. Jinak hodně jezdíme na dovolenou s dcerami a jejich rodinami. Koupili jsme si i elektrokola. Jezdíme taky na Moravu na burčák, nebo do termálních lázní na Slovensko.
Takže vás je na dovolené vždy hodně.
Marie: Ano, máme dvě dcery, tři vnoučata a tři pravnoučata. Tobík, Eliška a Anežka jsou naše zlatíčka. Dodávají nám energii.
Trávíte někdy čas také odděleně, jeden bez druhého?
Marie: Nikdy. Dcery mě párkrát sváděly na dámskou jízdu k moři. Ale bez manžela bych nejela.
František: Nikdy. Jezdíme všude spolu.
Jakou nejcennější radu dáte našim čtenářům, kteří hledají recept na dokonalý celoživotní vztah, jaký máte vy dva? Co považujete ve vztahu za nejdůležitější?
Marie: Láska, porozumění, tolerance, smysl pro humor, společné zájmy a vzájemná úcta.
František: Nevím, jestli se to dá vyjádřit slovy. Asi jak říká Marie. A není to o tom, že by lásku měli jen mladí. Tohle platí pro každou generaci. My se například nestydíme vést se venku za ruce, což dnes ani mladí nedělají. Škoda.
Rozhovor vedla Alena Kubištová, redaktorka Listů města Neratovice.
KUBIŠTOVÁ, Alena. Rozhovor s Marií a Františkem Živným: V divadle by se nemělo žárlit. Online. Web Neratovice 14. 2. 2025 [cit. 2025-02-22]. Dostupné z: https://www.neratovice.cz/rozhovor-s-marii-a-frantiskem-zivnym-v-divadle-by-se-nemelo-zarlit
Každý, kdo v životě prožil opravdovou lásku, ví, že si jí musí vážit a o vztah pečovat. Nejen na začátku, kde v břiše příjemně šimrají motýli a člověk má pocit, že se každá minuta bez toho druhého nekonečně vleče. Ale i po celý život. Vzhledem k množství rozvodů a ukončených vztahů to ale vypadá, že se nám žít v dlouhodobých vztazích nedaří. Zajímalo mě tedy, jak na to jdou manželé Živní, jež většina z nás zná z místních divadelních představení. A kdo je zná ještě lépe, tak ví, že v harmonickém manželství spolu žijí již úctyhodných 63 let. Jak takový recept na celoživotní vztah vypadá a co musí člověk do vztahu investovat, aby mu to klapalo celý život?
Rozhovor s Marií a Františkem Živným: V divadle by se nemělo žárlit
Marie, jako dítě jste trávila prázdniny na zámku. Pro malou holčičku to muselo být velmi romantické. Dokážu si představit, že jste si tam připadala jako princezna.
Marie: To je pravda, strýc byl kastelánem. Nejdříve na Lokti a potom v Kynžvartu. Se sestřenicí jsme si tam hrály na komtesy a princezny. Promenádovaly jsme se v pokojích a oblékaly jsme si různé šaty, jak to holčičky dělávají. Ráda na to vzpomínám.
Marie, Františku, doslechla jsem se, že jste se seznámili v divadle. Vy jste tehdy vystupoval v roli Kaie ze Sněhové královny a Marie tancovala. Jak dané seznámení probíhalo a co přesně vás na tom druhém zaujalo?
Marie: Zde vás trochu opravím. Františka jsem opravdu poprvé viděla v divadle. Bylo mi 10, jemu 13 a hrál Kaie. Moc se mi líbil. Říkala jsem si, že je to docela hezký kluk. Ale v životě bych netušila, že nakonec si toho Kaie vezmu za manžela.
František: Marie do baletu sice chodila, ale v tomhle představení netancovala.
Takže jste se dalších více než pět let neviděli a dali se dohromady až potom?
František: No, možná viděli, ale nevěděli jsme o tom. Já se až později dozvěděl, že tady Marie jezdila kolem našeho domu a koukala nám do oken a šmírovala mě. Dohromady jsme se dali, až když mi bylo 19 a Marii necelých 16 let. Marie měla kamarádku a já kamaráda, kteří spolu chodili, a my jsme se k nim přišli dívat na televizi. Tehdy nebyla televize samozřejmostí v každé domácnosti. Šli jsme domů a od té doby jsme spolu začali chodit.
Marie (směje se): Dal mi pusu a už to bylo. První pusu jsem dostala tam u autobusové zastávky před ZUŠkou.
Marie, v době seznámení vám bylo necelých 16 let. Měla jste ještě celý život před sebou. Čím si dokázal František získat vaši přízeň až tak, že jste se hned po jeho vojně vzali? Musela jste mít určitě více nápadníků.
Marie: Měla jsem nějaké nápadníky, to je pravda. Ale nebylo to ono. Vždy to bylo jen chození na chvilku.
František: Člověče, to ani nevím.
Marie (směje se): To jsem ti samozřejmě zatajila.
A jak jste věděli, že ten druhý je ten pravý?
František: Možná v tom hráli roli naši rodiče. Marie pár měsíců před naším seznámením přišla o maminku. Já zase o otce, který od nás odešel. Pamatuji si, že do mě maminka furt hučela, že ta dcera paní Tomanové bude hodná, že se o maminku hezky starala.
Marie: Asi jsme to měli podobné. Já neměla maminku, František zase tátu. Měli jsme oba takové osudy, kdy jsme ani jeden neměli v rodině dostatek lásky. Našli jsme ji až ve vztahu.
Divadlo je vaše celoživotní vášeň. Dá se říct, že to je to hlavní pojítko mezi vámi?
Marie: Pojítko, to nevím. Je to takový koníček, který máme společný. Kdyby jeden z nás k tomu vztah neměl, stejně bychom byli spolu. Pokud dělá divadlo jen jeden z manželů, nedělá to často dobrotu. Zabírá to spoustu času. Partner pak nemusí mít pochopení. Vždy je lepší, když mají manželé stejného koníčka.
František: Asi tak. Spíš se pak nabízí otázka, zda bychom jinak vůbec hráli divadlo.
Marie, vy pocházíte z Buštěhradu u Kladna a Františku, vy jste zdejší rodák, že?
Marie: My se přestěhovali do Libiše, když mi bylo asi pět let.
František: Tady, když půjdete vpravo do kuchyně, tak tam jsem se narodil. Jsem odkojený Labem, kluk od Labe, neratovický patriot. Žiji zde celý život.
Jaké to je být neustále spolu? Doma i na jevišti. Osobně si to nedokážu představit, myslím, že bychom si po čase s manželem lezli na nervy.
František: Řekl bych, že spíše naopak. Nikdy jsme s tím neměli problém.
Marie: My jsme rádi spolu. Možná někdy, jak to bývá i v jiných rodinách, malý mráček se může objevit, ale jde spíše o drobné neshody.
A co při zkoušení na jevišti?
(Oba se smějí.)
Marie: Co se týče divadla, tak to si kolikrát vjedeme do vlasů. Ale to je momentální stav, skončí to a vše je zase dobré.
František: Na divadle se to bere, je to v pořádku.
Ještě mě k tomu napadá jedna věc. Asi ne úplně vždy hrajete ve stejném představení. Nestane se občas, že jeden na druhého žárlíte? Když ten druhý hraje s pohledným kolegou, kolegyní?
Marie: V divadle by se to takto brát nemělo.
František: V divadle se nežárlí, teda by se nemělo žárlit. Tak to prostě je.
Oba patříte mezi velmi úspěšné herce. Obdrželi jste odznak J. K. Tyla, což je nejvyšší vyznamenání pro herce ochotnického divadla. Marie, vy jste držitelkou mnoha cen za monodramata a monology.
František: Ocenění bychom asi ani nespočítali.
Marie: Ocenění máme hodně. Byla jsem dokonce několikrát i v Hronově. To je největší prestižní přehlídka amatérského divadla.
A jaká byla vaše nejoblíbenější role?
Marie: Milovala jsem všechny role. V první řadě mi vyvstane Líza Doolittlová z Pygmalionu. Pak jsem měla ráda Opalu (ze hry Opalu má každý rád), Generálku a další.
František: Já určitě nejvíc Giacoma ze Dvou mužů v šachu. V současné době mě baví hra Kvartet. Je to o čtyřech operních zpěvácích, kteří jsou v domově důchodců. S touto hrou nyní jezdíme na zájezdy.
Napadá mě teď ještě otázka, chodíte i vy sami na nějaká divadelní představení jako diváci?
Marie: K Vánocům většinou dostáváme lístky, teď se například chystáme do Prahy na muzikál.
František: Dříve jsme jezdívali do Prahy častěji, teď chodíme spíše tady. Jezdíme také již 30 let každý rok na podzim do Vysokého nad Jizerou. Koná se tam národní přehlídka venkovských souborů. Navštěvujeme představení, ale i různé vzdělávací semináře. Navíc si tam s jinými soubory domlouváme výměnu představení.
A dokážete představení sledovat jako obyčejní diváci, nebo hodnotíte herecké výkony?
František: Někdy nám děj uniká.
Marie: Ano, protože sledujeme, jak hrají, jak se pohybují a mluví. Je to taková pracovní deformace, jak se říká.
Františku, Marie, vím, že volný čas rádi trávíte v roubence a podnikáte výlety. Jaké jsou vaše další koníčky?
František: Máme chalupu v Kunraticích u Cvikova. Původně jsme tam jezdili kvůli dcerám, aby měly lepší vzduch. Dlouho se nám tam pak líbila jedna chalupa. Vždy tam před ní sedávala babička s dědou, říkali jsme si, jak je to krásné, že to by se nám jednou taky líbilo. A tu samou chalupu jsme pak koupili.
Marie: Teď tam za chvíli budeme sedět na lavičce my. Jinak hodně jezdíme na dovolenou s dcerami a jejich rodinami. Koupili jsme si i elektrokola. Jezdíme taky na Moravu na burčák, nebo do termálních lázní na Slovensko.
Takže vás je na dovolené vždy hodně.
Marie: Ano, máme dvě dcery, tři vnoučata a tři pravnoučata. Tobík, Eliška a Anežka jsou naše zlatíčka. Dodávají nám energii.
Trávíte někdy čas také odděleně, jeden bez druhého?
Marie: Nikdy. Dcery mě párkrát sváděly na dámskou jízdu k moři. Ale bez manžela bych nejela.
František: Nikdy. Jezdíme všude spolu.
Jakou nejcennější radu dáte našim čtenářům, kteří hledají recept na dokonalý celoživotní vztah, jaký máte vy dva? Co považujete ve vztahu za nejdůležitější?
Marie: Láska, porozumění, tolerance, smysl pro humor, společné zájmy a vzájemná úcta.
František: Nevím, jestli se to dá vyjádřit slovy. Asi jak říká Marie. A není to o tom, že by lásku měli jen mladí. Tohle platí pro každou generaci. My se například nestydíme vést se venku za ruce, což dnes ani mladí nedělají. Škoda.
Rozhovor vedla Alena Kubištová, redaktorka Listů města Neratovice.
KUBIŠTOVÁ, Alena. Rozhovor s Marií a Františkem Živným: V divadle by se nemělo žárlit. Online. Web Neratovice 14. 2. 2025 [cit. 2025-02-22]. Dostupné z: https://www.neratovice.cz/rozhovor-s-marii-a-frantiskem-zivnym-v-divadle-by-se-nemelo-zarlit
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.