VRCHOVSKÝ, Ladislav. Dušan Zakopal před premiérou ve Studiu G: Labutí píseň A. P. Čechova nosím v hlavě už několik let. Online. Ostravan.cz 4. 3. 2025
Dušan Zakopal před premiérou ve Studiu G: Labutí píseň A. P. Čechova nosím v hlavě už několik let
4.3.2025 21:01 Ladislav Vrchovský Divadlo Rozhovor
Ostravské Studio G se stane dějištěm páteční premiéry monodramatu Labutí píseň v režii a interpretaci Dušana Zakopala. Tento umělec patří k lidem, pro které se stal svět divadla a literatury druhým domovem. Vystudoval sice ekonomii a dopravní inženýrství, ale už od dětství se chtěl stát hercem a divadelním režisérem. Přednost dostala jeho vysokoškolsky vystudovaná profese, ale divadlo zůstalo v pozici celoživotního zájmového koníčku číslo jedna. Když odešel do starobního důchodu, oddal se divadlu naplno. Už ovšem ne tomu profesionálnímu, ale ochotnickému, které bylo jednou z jeho životních lásek odmalička.
Dušan Zakopal při zkoušce hry Labutí píseň. (Foto: Antonín Dvořák) Zvětšit obrázek
Dušan Zakopal při zkoušce hry Labutí píseň.
Foto: Antonín Dvořák
Proč se ve svých devadesáti letech pouštíš do nastudování inscenace v žánru divadla jednoho herce? A k tomu v tak obtížné hře, jako je Čechovova Labutí píseň?
Já to nosím v hlavě už několik let. Protože vzhledem k mým letům už mě nikdo nechce.
Takhle si stěžují spíše ženy. Herečky. U starších mužů to jiné. Je pro ně napsáno mnohem více velkých a krásných rolí.
Otázka zní jinak. Ve kterém souboru tě vezmou? Takže jsem zjistil, že už o mě není zájem, ani jako o herce nebo režiséra, tak jsem se rozhodl, že všem ještě ukážu! Ale spíše je můj věk devadesáti jednoho roku pro mě výzva, jestli ještě něco dokážu.
Tato otázka je namístě. Protože nejde jen o paměť, schopnost naučit se mnoho stránek textu. Jde také o fyzický výkon.
Začal jsem s přípravou v dubnu 2024. Rozhodli jsme s mým dramaturgem Antonínem Dvořákem pro text v překladu Aleny Morávkové. To byl první krok. Následovala úprava textu. Vypustil jsem postavu napovídajícího Nikity a upravil jsem poslední třetinu, ve které starý klaun vzpomíná na některé své slavné role. Jenže Čechov to psal v devatenáctém století. Klaun vzpomíná na postavy z her, které dnes skoro nikomu nic neříkají, například z her Gribojedova a dalších ruských klasiků. Takže to všechno jsem vypustil. Zařadil jsem jiné, současnější nebo nadčasové postavy, které něco říkají dnešnímu publiku. A hlavně jsem dbal na to, aby obsah byl v souladu s příběhem.
Všiml jsem si ale citace z Gribojedova Hoře z rozumu, hry, v jejímž závěru zazní slova: „Co nejdál od Moskvy!“
Ano, tu jedinou jsem tam nechal. A vtělil jsem do textu navíc Čechovův monolog O škodlivosti tabáku.
S ním jsi před mnoha lety soutěžil v soutěži monologů a dialogů Pohárek SČDO (Svazu českých divadelních ochotníků, pozn. red.)…
Přesně tak! Protože ten monolog mám pořád v hlavě! Chceš vědět proč?
Povídej!
Ten můj tehdejší soutěžní monolog měl délku skoro dvacet minut. V příštím ročníku si z toho vzali příklad mnozí soutěžící a celé finále národní přehlídky se neuvěřitelně protáhlo. Takže jsem už jako člen vedení svazu ochotníků musel vymyslet nové propozice soutěže, ve kterých je časový limit deset minut plus desetiprocentní tolerance při jeho překročení.
Touto vzpomínkou otevíráš otázku směřující k tvé pracovní profesi, ale také k funkcím ve Svazu českých divadelních ochotníků. Profesně jsi dopravní a ekonomický inženýr. A k tomu máš celoživotní koníček, divadlo, herectví, režii. Kde byly tvé divadelní začátky?
Všechno začalo v mém rodišti, v Želechovicích nad Dřevnicí, ve vesnici nedaleko Zlína. Bylo mi patnáct let, když jsem začal hrát s dospělými ochotníky. Ale už předtím jsem hrál v dětském divadle, ve školním souboru. Pak jsem účinkoval v divadelním souboru Svitu Gottwaldov. Zlín se v dobách vlády komunistů jmenoval Gottwaldov. V devatenácti letech jsem začal studovat vysokou školu v Praze. A začal jsem hrát v pražském Divadle Tatrovka. To byla má divadelní léta učňovská a tovaryšská. Zkoušky byly třikrát týdně. V jednom roce jsme s Tatrovkou měli dvaapadesát představení. To bylo v polovině padesátých let minulého století.
Po studiích jsi přišel do Ostravy?
Ano. První kontakty na ostravské divadelníky jsem získal na Jiráskově Hronově. Tam jsem potkal Jardu Černého a Mirka Etzlera.
Mluvíš o profesorech Jaroslavu Černém a Miroslavu Etzlerovi. Teatrolog Jaroslav Černý byl vedoucím Městského kulturního střediska, a svým způsobem přivedl k divadlu Pavla Cisovského, který po několika letech práce metodika pro divadlo a slovesnost na Městském kulturním středisku založil Komorní scénu Aréna. A profesor Miroslav Etzler, otec bratrů Miroslava a Tomáše Etzlerových, také působil jako herec, ale i publicista a divadelní kritik. Mladší z bratrů Tomáš je věhlasný novinář, o rok a něco starší Mirek vystudoval DAMU a hraje dodnes v pražských divadlech.
Přesně tak. Ti dva mi doporučili dobré ostravské ochotníky. To byla vzácná rada, kde hledat v Ostravě divadelní kamarády. Začal jsem v divadelním souboru Vítkovických železáren. Vedoucí souboru Čeněk Halška zval k práci s ochotníky profesionální režiséry. To byla pro mě velká škola.
Jako jeden z mála ochotníků jsi se dost často objevoval v televizních inscenacích ostravského studia České televize. Jak ses k tomu dostal?
Hrál jsem také v Divadelním souboru Hrušovských chemických závodů. Tam jako host působil režisér Alois Müller. Pod jeho vedením jsme hráli Brechta a jiné světové klasiky. A s Lojzou Müllerem jsme se natolik skamarádili, že mi začal dávat menší role ve svých televizních inscenacích. Dokonce jsem měl to štěstí si zahrát i s Janem Pivcem.
To už jsi mi před lety vyprávěl. Jan Pivec, hvězda pražského Národního divadla, ti tehdy zkritizovala tvůj zevnějšek nebo tak něco …
Ne zevnějšek. Ksicht! Vousy! Od začátku dospělosti nosím vousy. A Jan Pivec nemohl pochopit, jak můžu coby vousáč hrát divadlo. Říkal mi: „Herec musí být vždy řádně oholen! A když má postavu vousatého muže, hraje s umělými vousy!“ Bylo to při inscenaci o malíři Rembrandtovi, kterého hrál Pivec. Já tam hrál Rembrandtova sluhu. Pivec mě hned zpočátku zpražil kvůli řeči, artikulaci a práci s hlasem. Nelíbilo se mu, jak mluvím. Muselo se všechno natočit znova a já se musel hodně snažit, aby se vše opravilo podle jeho nároků. Ta inscenace se bohužel nedochovala, protože velká povodeň v Ostravě zaplavila televizní archiv.
Ty jsi nejen hrál, ale také režíroval.
V osmdesátých letech jsem měl absolventské představení v režijní škole SČDO. Byl to Sluha dvou pánů. Společný režijní debut s Lojzou Müllerem pak přišel na začátku mého režírování v Ostravě. On si nevedl režijní knihu. Tak jsem se k tomu dostal jako jeho asistent. Další mojí režií byl Klicperova Veselohra na mostě. Poslední moje ostravská režie byly nedávno v Divadle Devítka se hrou Pětkrát do černého a ve Staré aréně v dramatizaci Čapkovy Války s mloky.
Mezitím ale byla desetiletí režírováni i hraní v Divadle Impuls v Domě kultury Vítkovických železáren, dnešním Domě kultury města Ostravy. Také v porubském Domě kultury OKD, dnes DK Poklad, ve spolupráci se souborem Jitřenka.
Ano, ve velkém městském kulturáku, který nyní prochází rekonstrukcí, při které dostane Ostrava konečně kvalitní koncertní sál, byla v suterénu krásná malá divadelní činoherní i loutková scéna. To bylo sídlo Divadla Impuls. Vzpomínám třeba na Aristofanovy Ptáky v úpravě Jiřího Žáčka. Režíroval jsem tam i Trnkovu Kouzelnou zahradu. V ní hrál i můj syn. V porubské Jitřence jsem režíroval většinou pohádky. Jedna z nich byla Andersenova Kouzelná rybí kostička. Také Werichova Královna Koloběžka I.
Po roce 1990 jsi v Moravskoslezském kraji zakládal regionální organizaci SČDO.
Ochotnické divadlo bylo na začátku devadesátých let bez organizačního zázemí. Byla sokolská divadla, hasiči v některých obcích měli divadelní soubory a podobně. Ten svaz byla cesta k organizaci, která dnes zastřešuje obrovské počty divadelních souborů v celé České republice. Včetně českého venkovského divadla, kterým se nemůže pochlubit žádná země na světě a které bude zapsáno do Knihy světového kulturního dědictví UNESCO.
V našem kraji působilo Divadelní centrum Podbeskydí pod vedením Jana Krulikovského. To se staralo o ochotnické soubory z okresů Frýdek-Místek, Karviná, Nový Jičín. Nechtěl jsem tady dvě centra, tak jsem si řekl, že by to frýdecké ochotnické centrum mohlo zastřešit všechny soubory v kraji. Chvíli to fungovalo, ale pak zase ne. Takže bylo třeba založit skutečnou krajskou organizaci Svazu českých divadelních ochotníků. Tu dnes vede Ondřej Benda ze Štítiny u Opavy.
V tomto rozhovoru nemohu nevzpomenout tvoji ženu Evu, která nás všechny opustila v loňském roce, kdy odešla do divadelního nebe. Jestli se nemýlím, seznámili jste se také díky divadlu…
Pořád je to pro mě velmi bolestná záležitost. Eva zemřela v červenci 2024. Seznámili jsme se, jak jinak než přes divadlo. Začalo to tím, že ona byla ze Zlína, já tam chodil do gymnázia. Jako vysokoškolský student jsem jezdil za svým středoškolským profesorem Peřinou. Eva tam pracovala ve školní knihovně. Slovo dalo slovo a já zjistil, že hraje v místním ochotnickém divadle Stavař Zlín. Pro můj celý život to bylo moje velké štěstí. Ať už jsem působil v kterémkoliv divadle, jestli jsem režíroval, nebo hrál, ona hrála se mnou. Jedna její krásná role byla Maupassantova Kulička. Mimo to, že mi dala tři děti a starala se o domácnost, byla pro mě velice tolerantní životní partnerkou.
Jak to, že vaše děti cestu k divadlu nenašly?
Protože viděly náš příklad. Že tomu divadlu věnujeme mnoho času, který si nárokovali pro sebe. Ale rodiče potřebovali čas na zkoušky. Takže děti na divadlo zanevřely. My jsme pořád zkoušeli třikrát týdně. Dcera Martina má herecký talent a také si v Jitřence v pohádkách zahrála. Syn Dušan také hrál divadlo. I druhá dcera Lenka si čichla k herectví, ale nezůstali u toho. Bohužel nemám mezi mými dětmi pokračovatele.
Poslední, co nelze nezmínit, je Cena Dušana Zakopala, udělovaná každoročně na národní přehlídce venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou…
Jako člen předsednictva SČDO a také člen a posléze tajemník poroty národní přehlídky jsem zjistil, že nejsou oceňování herečtí ochotničtí senioři, kteří se v jednotlivých soutěžních inscenacích na národní přehlídce objevují. Tak jsem vymyslel cenu pro nejlepšího seniora. Jde ale o kvalitu hereckého výkonu, ne o věk. Takže nositele té ceny v každém roce navrhuje porota celostátní přehlídky.
Navrhl jsi ji, jestli se nemýlím, hned poté, co jsi dostal Cenu Ministerstva kultury České republiky za celoživotní přínos českému neprofesionálnímu divadlu.
Ta cena ministerstva byla spojena s nemalým finančním obnosem. Tak jsem ty peníze věnoval na cenu pro seniory. Nedávno jsem ještě nějaké peníze přidal, aby bylo z čeho brát, až tady nebudu.
Jakou úlohu v kontextu české kulturní identity hraje ochotnické divadlo od svých začátků někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století až do dneška?
Úloha té ochotničiny se v čase hodně proměňuje. Začalo to v době národního obrození bojem za zachování češtiny jako národního jazyka. Pak v době hitlerovského protektorátu a v průběhu 2. světové války, kdy bylo profesionální české divadlo zakázáno, ochotníci přece jen dodávali naději prostřednictvím české klasiky. Stále víc a víc sleduji to, že ochotníci cítí potřebu vyjádřit se k době a společnosti. Není to jenom o takovém tom zahrání si pro sousedy na jevišti. Po roce 1968, když přišli Rusové a nastala doba normalizace, jsme si mysleli, že ochotničina skončí. A bylo to právě naopak. Jestli se někde objevily nějaké známky odporu proti bolševikovi, tak to bylo v ochotnických divadlech, na které neměli tehdejší držitelé moci čas, aby všechno pohlídali. Protože museli hlavně hlídat profesionální umělce, aby jim oni nekritizovali režim.
Co bys na závěr rád vzkázal svým následovníkům?
Mám v paměti citát Jana Grosmanna: Divadlo se nemá brát příliš vážně. Ale má se dělat pořádně!
VRCHOVSKÝ, Ladislav. Dušan Zakopal před premiérou ve Studiu G: Labutí píseň A. P. Čechova nosím v hlavě už několik let. Online. Ostravan.cz 4. 3. 2025 [cit. 2025-03-09] . Dostupné z: https://www.ostravan.cz/90283/dusan-zakopal-pred-premierou-ve-studiu-g-labuti-pisen-a-p-cechova-nosim-v-hlave-uz-nekolik-let/
4.3.2025 21:01 Ladislav Vrchovský Divadlo Rozhovor
Ostravské Studio G se stane dějištěm páteční premiéry monodramatu Labutí píseň v režii a interpretaci Dušana Zakopala. Tento umělec patří k lidem, pro které se stal svět divadla a literatury druhým domovem. Vystudoval sice ekonomii a dopravní inženýrství, ale už od dětství se chtěl stát hercem a divadelním režisérem. Přednost dostala jeho vysokoškolsky vystudovaná profese, ale divadlo zůstalo v pozici celoživotního zájmového koníčku číslo jedna. Když odešel do starobního důchodu, oddal se divadlu naplno. Už ovšem ne tomu profesionálnímu, ale ochotnickému, které bylo jednou z jeho životních lásek odmalička.
Dušan Zakopal při zkoušce hry Labutí píseň. (Foto: Antonín Dvořák) Zvětšit obrázek
Dušan Zakopal při zkoušce hry Labutí píseň.
Foto: Antonín Dvořák
Proč se ve svých devadesáti letech pouštíš do nastudování inscenace v žánru divadla jednoho herce? A k tomu v tak obtížné hře, jako je Čechovova Labutí píseň?
Já to nosím v hlavě už několik let. Protože vzhledem k mým letům už mě nikdo nechce.
Takhle si stěžují spíše ženy. Herečky. U starších mužů to jiné. Je pro ně napsáno mnohem více velkých a krásných rolí.
Otázka zní jinak. Ve kterém souboru tě vezmou? Takže jsem zjistil, že už o mě není zájem, ani jako o herce nebo režiséra, tak jsem se rozhodl, že všem ještě ukážu! Ale spíše je můj věk devadesáti jednoho roku pro mě výzva, jestli ještě něco dokážu.
Tato otázka je namístě. Protože nejde jen o paměť, schopnost naučit se mnoho stránek textu. Jde také o fyzický výkon.
Začal jsem s přípravou v dubnu 2024. Rozhodli jsme s mým dramaturgem Antonínem Dvořákem pro text v překladu Aleny Morávkové. To byl první krok. Následovala úprava textu. Vypustil jsem postavu napovídajícího Nikity a upravil jsem poslední třetinu, ve které starý klaun vzpomíná na některé své slavné role. Jenže Čechov to psal v devatenáctém století. Klaun vzpomíná na postavy z her, které dnes skoro nikomu nic neříkají, například z her Gribojedova a dalších ruských klasiků. Takže to všechno jsem vypustil. Zařadil jsem jiné, současnější nebo nadčasové postavy, které něco říkají dnešnímu publiku. A hlavně jsem dbal na to, aby obsah byl v souladu s příběhem.
Všiml jsem si ale citace z Gribojedova Hoře z rozumu, hry, v jejímž závěru zazní slova: „Co nejdál od Moskvy!“
Ano, tu jedinou jsem tam nechal. A vtělil jsem do textu navíc Čechovův monolog O škodlivosti tabáku.
S ním jsi před mnoha lety soutěžil v soutěži monologů a dialogů Pohárek SČDO (Svazu českých divadelních ochotníků, pozn. red.)…
Přesně tak! Protože ten monolog mám pořád v hlavě! Chceš vědět proč?
Povídej!
Ten můj tehdejší soutěžní monolog měl délku skoro dvacet minut. V příštím ročníku si z toho vzali příklad mnozí soutěžící a celé finále národní přehlídky se neuvěřitelně protáhlo. Takže jsem už jako člen vedení svazu ochotníků musel vymyslet nové propozice soutěže, ve kterých je časový limit deset minut plus desetiprocentní tolerance při jeho překročení.
Touto vzpomínkou otevíráš otázku směřující k tvé pracovní profesi, ale také k funkcím ve Svazu českých divadelních ochotníků. Profesně jsi dopravní a ekonomický inženýr. A k tomu máš celoživotní koníček, divadlo, herectví, režii. Kde byly tvé divadelní začátky?
Všechno začalo v mém rodišti, v Želechovicích nad Dřevnicí, ve vesnici nedaleko Zlína. Bylo mi patnáct let, když jsem začal hrát s dospělými ochotníky. Ale už předtím jsem hrál v dětském divadle, ve školním souboru. Pak jsem účinkoval v divadelním souboru Svitu Gottwaldov. Zlín se v dobách vlády komunistů jmenoval Gottwaldov. V devatenácti letech jsem začal studovat vysokou školu v Praze. A začal jsem hrát v pražském Divadle Tatrovka. To byla má divadelní léta učňovská a tovaryšská. Zkoušky byly třikrát týdně. V jednom roce jsme s Tatrovkou měli dvaapadesát představení. To bylo v polovině padesátých let minulého století.
Po studiích jsi přišel do Ostravy?
Ano. První kontakty na ostravské divadelníky jsem získal na Jiráskově Hronově. Tam jsem potkal Jardu Černého a Mirka Etzlera.
Mluvíš o profesorech Jaroslavu Černém a Miroslavu Etzlerovi. Teatrolog Jaroslav Černý byl vedoucím Městského kulturního střediska, a svým způsobem přivedl k divadlu Pavla Cisovského, který po několika letech práce metodika pro divadlo a slovesnost na Městském kulturním středisku založil Komorní scénu Aréna. A profesor Miroslav Etzler, otec bratrů Miroslava a Tomáše Etzlerových, také působil jako herec, ale i publicista a divadelní kritik. Mladší z bratrů Tomáš je věhlasný novinář, o rok a něco starší Mirek vystudoval DAMU a hraje dodnes v pražských divadlech.
Přesně tak. Ti dva mi doporučili dobré ostravské ochotníky. To byla vzácná rada, kde hledat v Ostravě divadelní kamarády. Začal jsem v divadelním souboru Vítkovických železáren. Vedoucí souboru Čeněk Halška zval k práci s ochotníky profesionální režiséry. To byla pro mě velká škola.
Jako jeden z mála ochotníků jsi se dost často objevoval v televizních inscenacích ostravského studia České televize. Jak ses k tomu dostal?
Hrál jsem také v Divadelním souboru Hrušovských chemických závodů. Tam jako host působil režisér Alois Müller. Pod jeho vedením jsme hráli Brechta a jiné světové klasiky. A s Lojzou Müllerem jsme se natolik skamarádili, že mi začal dávat menší role ve svých televizních inscenacích. Dokonce jsem měl to štěstí si zahrát i s Janem Pivcem.
To už jsi mi před lety vyprávěl. Jan Pivec, hvězda pražského Národního divadla, ti tehdy zkritizovala tvůj zevnějšek nebo tak něco …
Ne zevnějšek. Ksicht! Vousy! Od začátku dospělosti nosím vousy. A Jan Pivec nemohl pochopit, jak můžu coby vousáč hrát divadlo. Říkal mi: „Herec musí být vždy řádně oholen! A když má postavu vousatého muže, hraje s umělými vousy!“ Bylo to při inscenaci o malíři Rembrandtovi, kterého hrál Pivec. Já tam hrál Rembrandtova sluhu. Pivec mě hned zpočátku zpražil kvůli řeči, artikulaci a práci s hlasem. Nelíbilo se mu, jak mluvím. Muselo se všechno natočit znova a já se musel hodně snažit, aby se vše opravilo podle jeho nároků. Ta inscenace se bohužel nedochovala, protože velká povodeň v Ostravě zaplavila televizní archiv.
Ty jsi nejen hrál, ale také režíroval.
V osmdesátých letech jsem měl absolventské představení v režijní škole SČDO. Byl to Sluha dvou pánů. Společný režijní debut s Lojzou Müllerem pak přišel na začátku mého režírování v Ostravě. On si nevedl režijní knihu. Tak jsem se k tomu dostal jako jeho asistent. Další mojí režií byl Klicperova Veselohra na mostě. Poslední moje ostravská režie byly nedávno v Divadle Devítka se hrou Pětkrát do černého a ve Staré aréně v dramatizaci Čapkovy Války s mloky.
Mezitím ale byla desetiletí režírováni i hraní v Divadle Impuls v Domě kultury Vítkovických železáren, dnešním Domě kultury města Ostravy. Také v porubském Domě kultury OKD, dnes DK Poklad, ve spolupráci se souborem Jitřenka.
Ano, ve velkém městském kulturáku, který nyní prochází rekonstrukcí, při které dostane Ostrava konečně kvalitní koncertní sál, byla v suterénu krásná malá divadelní činoherní i loutková scéna. To bylo sídlo Divadla Impuls. Vzpomínám třeba na Aristofanovy Ptáky v úpravě Jiřího Žáčka. Režíroval jsem tam i Trnkovu Kouzelnou zahradu. V ní hrál i můj syn. V porubské Jitřence jsem režíroval většinou pohádky. Jedna z nich byla Andersenova Kouzelná rybí kostička. Také Werichova Královna Koloběžka I.
Po roce 1990 jsi v Moravskoslezském kraji zakládal regionální organizaci SČDO.
Ochotnické divadlo bylo na začátku devadesátých let bez organizačního zázemí. Byla sokolská divadla, hasiči v některých obcích měli divadelní soubory a podobně. Ten svaz byla cesta k organizaci, která dnes zastřešuje obrovské počty divadelních souborů v celé České republice. Včetně českého venkovského divadla, kterým se nemůže pochlubit žádná země na světě a které bude zapsáno do Knihy světového kulturního dědictví UNESCO.
V našem kraji působilo Divadelní centrum Podbeskydí pod vedením Jana Krulikovského. To se staralo o ochotnické soubory z okresů Frýdek-Místek, Karviná, Nový Jičín. Nechtěl jsem tady dvě centra, tak jsem si řekl, že by to frýdecké ochotnické centrum mohlo zastřešit všechny soubory v kraji. Chvíli to fungovalo, ale pak zase ne. Takže bylo třeba založit skutečnou krajskou organizaci Svazu českých divadelních ochotníků. Tu dnes vede Ondřej Benda ze Štítiny u Opavy.
V tomto rozhovoru nemohu nevzpomenout tvoji ženu Evu, která nás všechny opustila v loňském roce, kdy odešla do divadelního nebe. Jestli se nemýlím, seznámili jste se také díky divadlu…
Pořád je to pro mě velmi bolestná záležitost. Eva zemřela v červenci 2024. Seznámili jsme se, jak jinak než přes divadlo. Začalo to tím, že ona byla ze Zlína, já tam chodil do gymnázia. Jako vysokoškolský student jsem jezdil za svým středoškolským profesorem Peřinou. Eva tam pracovala ve školní knihovně. Slovo dalo slovo a já zjistil, že hraje v místním ochotnickém divadle Stavař Zlín. Pro můj celý život to bylo moje velké štěstí. Ať už jsem působil v kterémkoliv divadle, jestli jsem režíroval, nebo hrál, ona hrála se mnou. Jedna její krásná role byla Maupassantova Kulička. Mimo to, že mi dala tři děti a starala se o domácnost, byla pro mě velice tolerantní životní partnerkou.
Jak to, že vaše děti cestu k divadlu nenašly?
Protože viděly náš příklad. Že tomu divadlu věnujeme mnoho času, který si nárokovali pro sebe. Ale rodiče potřebovali čas na zkoušky. Takže děti na divadlo zanevřely. My jsme pořád zkoušeli třikrát týdně. Dcera Martina má herecký talent a také si v Jitřence v pohádkách zahrála. Syn Dušan také hrál divadlo. I druhá dcera Lenka si čichla k herectví, ale nezůstali u toho. Bohužel nemám mezi mými dětmi pokračovatele.
Poslední, co nelze nezmínit, je Cena Dušana Zakopala, udělovaná každoročně na národní přehlídce venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou…
Jako člen předsednictva SČDO a také člen a posléze tajemník poroty národní přehlídky jsem zjistil, že nejsou oceňování herečtí ochotničtí senioři, kteří se v jednotlivých soutěžních inscenacích na národní přehlídce objevují. Tak jsem vymyslel cenu pro nejlepšího seniora. Jde ale o kvalitu hereckého výkonu, ne o věk. Takže nositele té ceny v každém roce navrhuje porota celostátní přehlídky.
Navrhl jsi ji, jestli se nemýlím, hned poté, co jsi dostal Cenu Ministerstva kultury České republiky za celoživotní přínos českému neprofesionálnímu divadlu.
Ta cena ministerstva byla spojena s nemalým finančním obnosem. Tak jsem ty peníze věnoval na cenu pro seniory. Nedávno jsem ještě nějaké peníze přidal, aby bylo z čeho brát, až tady nebudu.
Jakou úlohu v kontextu české kulturní identity hraje ochotnické divadlo od svých začátků někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století až do dneška?
Úloha té ochotničiny se v čase hodně proměňuje. Začalo to v době národního obrození bojem za zachování češtiny jako národního jazyka. Pak v době hitlerovského protektorátu a v průběhu 2. světové války, kdy bylo profesionální české divadlo zakázáno, ochotníci přece jen dodávali naději prostřednictvím české klasiky. Stále víc a víc sleduji to, že ochotníci cítí potřebu vyjádřit se k době a společnosti. Není to jenom o takovém tom zahrání si pro sousedy na jevišti. Po roce 1968, když přišli Rusové a nastala doba normalizace, jsme si mysleli, že ochotničina skončí. A bylo to právě naopak. Jestli se někde objevily nějaké známky odporu proti bolševikovi, tak to bylo v ochotnických divadlech, na které neměli tehdejší držitelé moci čas, aby všechno pohlídali. Protože museli hlavně hlídat profesionální umělce, aby jim oni nekritizovali režim.
Co bys na závěr rád vzkázal svým následovníkům?
Mám v paměti citát Jana Grosmanna: Divadlo se nemá brát příliš vážně. Ale má se dělat pořádně!
VRCHOVSKÝ, Ladislav. Dušan Zakopal před premiérou ve Studiu G: Labutí píseň A. P. Čechova nosím v hlavě už několik let. Online. Ostravan.cz 4. 3. 2025 [cit. 2025-03-09] . Dostupné z: https://www.ostravan.cz/90283/dusan-zakopal-pred-premierou-ve-studiu-g-labuti-pisen-a-p-cechova-nosim-v-hlave-uz-nekolik-let/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.