Profesí učitelka.
V letech 1935-1950 členka pražské Umělecké scény Říše loutek. Talentovaná loutkoherečka (vynikala jako interpretka dětských rolí), autorsky i režijně se podílela na tvorbě revuálních pořadů, s Vláďou Šmejkalem spolupracovala v maňáskářské skupině Říše loutek.
Po 2. světové válce přeložena do Děčína, kde
1946 založila loutkové divadlo (fundus zakoupen od pražského loutkáře a sběratele Františka Mrázka). Vedoucí osobnost souboru, režisérka, výtvarnice, herečka.
1948 se vrátila do Prahy, dále spolupracovala v Říší loutek, ale hrála také v maňáskovém souboru ORO 16, který působil v Praze na Smíchově (působiště v Národním domě na Smíchově, pak v ZK ROH Vagonky Tatra, resp. ZK ROH Tatra Křižík), i zde působila jako loutkoherečka, režisérka a výtvarnice.
1951 J. Welzl: Bílé ouško (režie: Boh. Urbanová), na LCH
1952 Vl. Simanov: O červeném autíčku, úprava a režie Boh. Urbanová.
1952 po zániku scény hráli s divadelním partnerem Rudolfem Moučkou s maňásky zájezdově, převážně vlastní scénky a to až do sedmdesátých let.
S loutkami pracovala i ve škole, jednak jako s didaktickou pomůckou, ale také s dětmi hrála loutkové divadlo (v letech 1949-1973) – v základních školách v Praze na Smíchově.
S loutkami vždy pracovala s celou třídou, nesoustřeďovala se na talenty, ale snažila se o výchovu ke kolektivní odpovědnosti a spolupráci. Se svými dětskými „soubory“ se pravidelně zúčastňovala soutěží (soutěž tvořivosti mládeže, lidová umělecká tvořivost).
Četná ocenění v obvodních a městských kolech soutěže.
Psala verše i lyrickou prózu.
Za celoživotní pedagogickou práci oceněna titulem „vzorný učitel“.
Jedna z průkopnic využití loutek v pedagogické práci