Rozhovor s vedoucím hereckého studia Švandova divadla Josefem Kačmarčíkem.
Je pro mě vždycky potěšující, když má profesionální divadlo amatérský soubor. Jak vám to ve Švandově divadle funguje?
Herecké studio fungovalo od roku 2014, pak to zastavil covid a teď se to nějak obrodilo. Jsou dva soubory, dětský, který na Hronově taky hrál, a 15 . Jsme teď v lepší pozici, protože Švanďák otevřel Tvůrčí dům Elišky Peškové, to je komunitní centrum / divadlo / sál pro setkávání, který máme zčásti jako svůj prostor. Nemusíme se lámat někam do divadla mezi hrací plány, je to zčásti naše, i když se tam samozřejmě střídáme s více soubory. Je velká výhoda, že máme prostor uprostřed města. A vypomáháme při různých akcích, část souboru dělá company v Návratu krále (pozn. red. inscenace Švandova divadla, premiéra 25. 5. 2024, režie Jakub Čermák).
Proč jste se rozhodli zrovna pro Honzlovou?
Mám tu knížku rád, dlouho jsem ji měl v šuplíku. Když jsem se dostal k souboru, kde je deset holek a pět kluků, a nechtěl jsem hned na začátku dělat něco, kde se to rozdělí způsobem „jasně, tahle má hlavní roli a tihle přisluhujou“, napadlo mě to uchopit přes to střídání. Tematicky je mi to hrozně blízký.
Která hlavní témata tě na Honzlové přitahují?
Samozřejmě je to silně zakotvené v dobovém kontextu, který už tedy snad pominul navždy. Zároveň mi připadá, že tlak na jednotlivce a to, jakým způsobem může být semletej systémem, kterej je pro něj naprosto nezajímavej, je univerzální téma. Připadalo mi, že se dá posílit tím, že se v tom holky točí, že to může být kdokoliv z nás. Osobní linka je pro mě téma víry, jestli jsme jako lidi schopni svět zvládnout, aniž bychom se vztahovali k něčemu, co nás zastřešuje. Jestli když to necháme čistě na sobě, tak to dáme, nebo zjistíme, že si ubližujem, že si křivdíme, že se vraždíme, jako je to na konci. To mě poslední roky pálí.
Co tedy do budoucna chystáte?
Je to otevřený. Tři lidi se nám dostali na hereckou školu, někdo věčně jezdí na Erasmy, někdo zjistí, že na to nemá čas. Já bych rád, aby jádro zůstalo stejný, abychom si na sebe zvykli, rozuměli si v základních principech a mohli na tom stavět dál. Další věc vznikla z kurzů tvůrčího psaní, kam chodili. Oni sice tvrdí, že z toho nemůže vzniknout žádná inscenace, ale my říkáme, že to se dá vykutat ze všeho. Chtěli bychom, aby to bylo hodně jejich, a to už od textu.
Josefe, ty jsi profesionální rozhlasový režisér, netušila jsem, že pracuješ i s amatéry. Jaký to pro tebe je?
Učil jsem na herecké VOŠce, trošku jsem tam načichl k pedagogické práci. Pak jsem tam skončil a oslovili mě do Hereckého studia, kde jsme dva ještě s herečkou Dagmar Kopečkovou. Je to pro mě neprobádaný území, nikdy jsem ani nechodil do dramaťáku. Nejsem úplně zvyklej, že máme pátou verzi inscenace podle toho, kdo zrovna může a nemůže. Na druhou stranu mi to něčím přijde svobodný, neměl jsem nikdy moc rád škatulkování na profesionální a amatérský v tom smyslu, že by to mělo znamenat nějakou kvalitu. Leckdy chuť něco dělat může převálcovat to, že má někdo technický dispozice, ale už na to trochu dlabe.
Ptala se Kateřina Prášilová
PRÁŠILOVÁ, Kateřina. Honzlovou jsem měl v šuplíku. Rozhovor s vedoucím hereckého studia Švandova divadla Josefem Kačmarčíkem. Online. Web Jiráskův Hronov 6. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/honzlovou-jsem-mel-v-supliku [cit. 2024-08-17]