RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Terapeutický POPAD 2025. Online. Amatérská scéna 4. 3. 2025
Terapeutický POPAD 2025
Letošní Pražská oblastní přehlídka amatérského divadla s postupem na Divadelní Piknik Most proběhla v Kulturně komunitním centru Koruna v Praze-Radotíně v režii Amatérské divadelní asociace. Ve dnech 27. února až 2. března 2025 jsme zhlédli deset soutěžních představení převážně tragikomického ladění
Autorské divadlo SMYSL, složené z amatérů z Ukrajiny, USA, Česka, Slovenska a Gruzie se objevilo na POPAD už loni, a to s dokumentární koláží, složenou z osobních příběhů účinkujících. Představení se jmenovalo Copak nemluvím česky?! aneb Cizincem proti své vůli a dohromady ho dala autorka a režisérka Violetta Šikina. Letos SMYSL přivezl podobný tvar, který vznikl v rámci projektu Divadlo – škola integrace. Pod názvem Dneska je první den zbytku mého života jsme sledovali příběhy patnácti postav, dílem cizinců, dílem Čechů, které pojí jeden časoprostor – současnost v Praze. Vypovídá se o přátelství (které funguje v každém věku), o strachu ze stáří (dtto), o nutnosti volby a osobní zodpovědnosti… Je mnoho důvodů, proč soubor respektovat – jeho úporná snaha se vyslovit, třebaže „česky převážně s přízvukem“, schopnost nelhat si do kapsy, vůle učit se (oproti loňsku už jsme nesledovali množství slepených výstupů, byla patrná snaha zachytit oblouk jednotlivých příběhů a postav) a ochota svůj kus uvést, třebaže jedna z hereček odjela den před přehlídkou z rodinných důvodů do Izraele… Utkví výstup s dopisem matce v podání Marie Dos Santos, tanec s berlemi … nebo roztančený závěr. Zásadním problémem je neúměrná stopáž (135 minut bez přestávky), jistá jednotvárnost výstupů a omezená schopnost naplnit žánr (pohybujeme se na pomezí, na půdě tragikomedie). Nicméně SMYSL má smysl, o tom není nejmenších pochyb.
Autorské divadlo SMYSL: Dneska je první den zbytku mého života. Foto Jindřiška Netrestová.
DS Proměna pod vedením autorky a režisérky Heleny Kubů funguje v podstatě na podobném principu jako SMYSL – seniorský soubor naplňuje především funkci terapeutickou, možnost setkávání se a zároveň něco vytvořit, a funguje lépe „dovnitř“ než „ven“. Bakalářský příběh Tři v jednom o třech spolubydlících kamarádkách, které se dohodnou, že s muži skončily, a my sledujeme, co se stane, když to jedna z nich poruší, bohužel trpí nedostatky původního scénáře, stereotypním temporytmem, neúměrně dlouhými přestavbami – a hlavně absentující nadsázkou. Technická stránka při představení v Radotíně fungovala špatně a hercům nepomáhala. (Proměna nemá technika, takže ho musí suplovat režisérka, což je bolest mnoha amatérských souborů.) Tu a tam představení „zasvítilo“: při výstupu Ladislava Kročka coby hluchého kuchaře Rudolfa, při etudě Heleny Dvornické čili Dany, která červené šaty z mládí promění v šálu, nebo při setkání kamarádek po delší době v závěru, kde se objevila odpovídající míra energie.
DS Proměna: Tři v jednom. Foto Jindřiška Netrestová.
Režisér Miroslav Řebíček, kmenový režisér a herec DS Hraničář Rumburk, přivezl na letošní POPAD dvě inscenace (a v uplynulém roce ve vlastní režii uvedl ještě o jednu víc, každou v jiném souboru). Tragikomedie Třetí prst na levé ruce Dermota Canavana nabízí silný příběh a výrazné herecké příležitosti pro dvě herečky. V rumburském DS Hraničář ztělesňuje starší rebelku Niamh, jejíž existence skrývá tajemství, debutující Milena Nagelová, vzpomínající Grace Irena Kubicová. Rozhovor dvou povahově i osudem rozdílných sester z rodiny žijící na irském venkově nad fotografiemi z dětství je dobře upraven a v základní rovině i dobře postaven. Hraje se na funkční jednoduché scéně, na níž je pouze stavebnice ze sedáků a historický kazetový magnetofon, zbytek určuje světlo. Bohužel zejména ve druhé polovině jde více o poetické divadlo než důsledné naplňování často drsných situací, tvůrce ještě čeká jejich dokonkretizování, zvěcnění a převedení úvahových a lyrických pasáží do jednání. Mnoho diváků bylo příběhem o ztrátách a cestě ke smíření zasaženo.
DS Hraničář Rumburk: Třetí prst na levé ruce. Foto Jindřiška Netrestová.
Divadlo Riyo je tradiční účastník POPAD, obvykle si vybírá nejednoduché předlohy a nebojí se složitějšího hledání jejich interpretace. Režisér Vilém Zjevný – zjevně David Surmaj – se pustil do absurdní komedie Kdo je pan Schmitt? hojně hraného Sébastiena Thiéryho a připravil pro diváky v sobotu večer zážitek a potěšení z komplexně pojednaného divadla. Z možností, které hra nabízí, zvolili tvůrci cestu komediální, ale povedlo se jim realizací dosáhnout toho, že diváka chvílemi intenzivně mrazí. Během příběhu rodiny očního lékaře Beliéra (nebo Schmitta? Schwarze? Koho vlastně?), v jehož bytu jednou večer zazvoní telefon (který nemá) a neznámý volající se ptá po někom, kdo tam není (opravdu?), si divák klade otázku, nakolik jsou naše rozhodnutí skutečně naše, co určuje naši identitu a osobnost, jaká míra přizpůsobení se okolnostem je možná, aniž bychom ztratili integritu, co představuje pojem „vnitřní svoboda“. Hraje se ve středostavovské kuchyni beze stěn, jíž dominují dveře. Všichni účinkující osvědčují smysl pro absurdno a ovládají přesnou míru nadsázky. Obzvláště okouzlující je Petra Cachová v roli paní Beliérové/ Schmittové, jež představuje vrchol komformismu: nepochopitelné změny okolností dokáže přijímat bez mrknutí oka a během představení se viditelně proměňuje, a to i fyzicky. Michalu Platkevičovi se daří bravurně zprostředkovat rozpad osobnosti. Připsaná postava, nazvaná „To“, je personifikací sil, které ovlivňují náš svět a postupně mizí, neboť její rozkladnou funkci přebírají lidé; mnozí diváci by se bez ní obešli jako bez zbytečného polopatismu, pro některé byla vítanou pomůckou při orientaci, oč vlastně jde. A tak jediné, co rušilo jinak čistý zážitek, byla nesrozumitelnost mluvy při expresivních scénách. Inscenace Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo získala jak cenu diváka, tak doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě. (viz titulní foto Jindřišky Netrestové)
Noc bláznů Louise Nowry si divadelní spolek S bojkou v zádech při Vysoké škole ekonomické Praha vyloženě užívá. V komedii se parta pacientů z psychiatrické léčebny rozhodne nazkoušet představení Mozartovy opery Cosi fan tutte, i když nikdo z nich neumí hrát ani zpívat a už vůbec ne italsky. Zkoušení změní jak hostujícího začínajícího režiséra z „normálního“ světa, tak většinu zúčastněných… Sympatická skupina mladých tvůrců, tu více, tu méně zkušených, pod vedením režisérky Moniky Pulišové vnímá hru jako „komedii plnou střetů jedinečných diagnóz a vtipných momentů“. Tuto premisu naplňují. Hru si vybrali především pro možnost zahrát si postavy bláznů – a v inscenaci na sebe leccos prozrazují, třebaže spíše bezděčně. Bylo zvoleno netradiční prostorové řešení: díky za odvahu, v ulici na POPAD dosud nikdo nehrál. Stylově čisté bylo předvedení opery na konci, zábavné, ale bohužel mimo sdělení (není prezentováno jako výsledek snažení postav, ale jako samostatný artistní výstup). Pomohlo by přesněji zaměřovat divákovu pozornost, soustředit se na naplňování situací a zobrazovat proces, nikoli výsledek. Nicméně radost ze hry souboru S bojkou v zádech byla nakažlivá.
S bojkou v zádech při Vysoké škole ekonomické Praha: Noc bláznů. Foto Jindřiška Netrestová.
Dady Box autora a režiséra Ludvíka Pivoňky a divadelníků ze souboru Post Scriptum je přírodní úkaz. I toto divadlo plní zjevně terapeutický účel, je o setkávání a společné tvorbě převážně seniorů. Premiéru měla satirická hra „o neuvěřitelných osudech obstarožních pánů, odložených v bývalé mateřské školce“ v roce 2009, v roce 2011 pak získala tato konverzační gerontokomedie na přehlídce Karlínské jeviště hlavní cenu dr. Vladimíra Veselého, autor a režisér v jedné osobě první cenu a kolektiv cenu za brilantní cit pro kultivovaný humor a vynikající souhru. I po tolika letech lze vše plus minus podepsat – kromě hodnocení předlohy, která má parametry Troškova Kameňáku. Zápletka (se záměnou dvou postav stejného jména a nalezením ztracené dcery) začala až po šedesáti minutách dialogů více či méně vtipných, s množstvím vtípků a špílců (hláška „V případě paternity tohoto druhu u soudu rozhoduje los nezletilého nepříbuzného se soudcem!“ mi z neznámých důvodů utkvěla). Obdivuhodní jsou účinkující s pěticí představitelů „odloženců“ Miroslavem Chocholou, Františkem Kasíkem, Otou Kovaříkem, Ondřejem Typoltem a Janem Řičařem v čele, jejich hravost, nadhled a vědomé naplňování situací baví.
Post Scriptum: Dady Box. Foto Jindřiška Netrestová.
Premiéru Úsměvu Dafné italského autora Vittoria Franceschiho a druhého tragikomického opusu režiséra Miroslava Řebíčka, jsme měli možnost vidět na festivalu Bez zbytečnejch řečí v Plzni před šesti týdny. Stejně jako tenkrát, i na POPAD převedl Robert Kotál Kunesch v roli umírajícího botanika Giovanniho jeden z nejlepších mužských hereckých výkonů přehlídky. Robert je znám mimo jiné jako zakladatel divadelního souboru Ragueneau a jeho práce pro amatérské divadlo obecně, včetně dovážení amatérských představení do plzeňského divadélka JoNáš, je obdivuhodná. Stejně jako akcelerace snahy propojovat a dávat dohromady divadelníky ze všech možných koutů divadelního vesmíru. V tomto případě se sešel s bývalými kolegy z režijní školy ADA, kromě režiséra s Míšou Seghmanovou a Martou Veselou; jedna hraje jeho sestru Rózu (křesťanku se „zelenýma rukama“), druhá bývalou studentku a vědkyni Sibyllu (s níž ho pojil nejen pracovní vztah). Ve scéně Gabriely Pojerové se odvíjí napínavý psychologický příběh s objevenou jedovatou květinou Giovanninou z Bornea v centru. Účinkujícím se daří charakterizovat postavy, zobrazovat proces jejich uvažování, také správně dávkovat informace. Jen tu a tam se režisér příliš spoléhá na sílu textu… Nicméně i díky tomu, jak se inscenace proměnila od premiéry a jak výrazně kvalitativně se posunula, bylo radostí Úsměv Dafné sledovat.
DS Ragueneau: Úsměv Dafné. Foto Jindřiška Netrestová.
Art Club Ferdinand, sdružení obyvatel a chatařů z Hlásné Třebaně, dělá pro svoji komunitu spoustu záslužné práce – organizuje místní kulturu, pořádá koncerty, výstavy apod. Členové divadelního souboru, založeného pod touto hlavičkou v roce 2023, přivezli na POPAD sousedskou buranskou komedii Jakuba Fabela Instalace, dobře udělaný programový leták a nemalou dávku arogance.
Art Club Ferdinand, sdružení obyvatel a chatařů z Hlásné Třebaně: Instalace. Foto Jindřiška Netrestová.
Smrt v brokátové pohovce Lucille Fletcher je předloha slavného filmu Nespavost s Elizabeth Taylor v hlavní roli. Detektivní drama se začíná odvíjet od okamžiku, kdy Elena Wheelerová uvidí oknem v sousedním domě mrtvolu muže na pohovce potažené zeleným brokátem, jež ale před příjezdem policie zmizí. Závěrečný cliffhanger mění sled zdánlivě iracionálních jevů, podivných okolností a nepochopitelných faktů v realizaci velmi racionálního plánu pomsty. DS UCHO TJ Sokol Praha-Uhříněves s režisérem Matějem Špalkem v čele hraje noir příběh v poctivě založené scéně Petra Kořínka. (Velmi osvěžující – pro některé soubory scénografii představují vypůjčené židle…). Inscenace doplácí na ne zcela zvládnutou analytickou práci a její realizaci – všechno má stejnou důležitost, divákovi nejsou nabízeny stopy skutečné i falešné tak, aby je zaznamenal, vztahy jsou ve slovech, nikoli ve fyzickém jednání. Navíc dopolední hodina přispěla k tomu, že někteří účinkující výrazně podehrávali. Takže děj byl sice převyprávěn, závěrečné odhalení překvapilo, ale bez hlubšího zaujetí, protože nebylo budováno napětí, tím pádem chyběla i gradace. Přesto někteří diváci deklarovali, že si představení užili: příběh ala Hitchcockovo Okno do dvora byl pro ně sám o sobě atraktivní – a Adéla Žofková v hlavní roli jím respektuhodně provázela.
DS UCHO TJ Sokol Praha-Uhříněves: Smrt v brokátové pohovce. Foto Jindřiška Netrestová.
Utíkej, smrtko, utíkej! je u nás jediný hraný kus Sauliuse Šaltenise, jeho prozaická podoba vyšla v osmdesátých letech v novele Ořechový chléb. Dramaturgyně a režisérka Věra Mašková předlohu upravila pro divadelní soubor SUMUS. Převedla příběh o lásce dvou mladých, jejich rodičích a jedné krávě, v němž tušíme nejen výpověď o nelehké cestě do dospělosti, ale i o historii a osudu Litvy, do sledu poetických obrazů. Stvořila svět, který je relativně v pořádku, přestože – nebo právě proto, že v něm živí hovoří s mrtvými. Jako obvykle v případě SUMUS jsme sledovali poučené, dobře vystavěné a od všech účinkujících (těch zkušenějších i nováčků) dobře odvedené představení. Využívá se postupů antiiluzivního divadla, pracuje s jevištním znakem a scénickou metaforou. Výrazně zaujal Tobiáš Frýdl v roli Andriuse a Roman Solčány jako Antanas. A krásnější krávu, než jakou byla Anna Murphy, bychom na českých jevištích pohledali… Přes takřka nesnesitelné technické problémy (opět supluje osvětlovače a zvukaře režisérka) získala inscenace Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě.
DS SUMUS: Utíkej, smrtko, utíkej! Foto Jindřiška Netrestová.
Byly to výživné tři a půl dne, v kontextu toho, co se děje ve světě, doslova a do písmene terapeutické. Velký dík patří Magistrátu hlavního města Prahy za poskytnuté finance. A také Amatérské divadelní asociaci s Jakubem Pilařem v čele, technikovi Pavlu Stráníkovi a souboru Gaudium (ten pečoval o soubory a během víkendu nakrmil sto lidí). V hledišti sedělo na jednotlivých kusech v průměru padesát diváků, kteří se v hojném počtu účastnili rozprav po představení (neboli „pozápasových debat“, jak je nazýval moderátor Pepé Šedivý). Škoda jen nefungující kavárny či jiné osvěžovny pro diváky. A také toho, že do sálu se na přehlídková představení chodilo poněkud nedůstojně přes dvůr.
Lektorský sbor pracoval ve složení dramaturgyně Petra Richter Kohutová (předsedkyně), režisér Jaroslav Kodeš, herečka Eva Kodešová (důstojný záskok za Hanu Marvanovou, která na poslední chvíli ochořela) a výtvarnice Jana Stejskalová. Doporučení byla udělena dvě – inscenaci Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo a Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS.
POPAD 2025 – výsledky
Čestné uznání
Elišce Challise za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL
Marii Dos Santos za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL
Irině Yevstigneyevě za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL
Ladislavu Kročkovi za roli Rudolfa v představení Tři v jednom DS Proměna
Miroslavu Řebíčkovi a Martinu Růžičkovi za dramaturgickou úpravu hry Třetí prst na levé ruce pro inscenaci DS Hraničář Rumburk
Mileně Nagelové za roli Niamh v představení Třetí prst na levé ruce DS Hraničář Rumburk
Petře Tomanové za roli Cherry v představení Noc bláznů souboru S bojkou v zádech
Adamu Zrckovi za roli Douga v představení Noc bláznů souboru S bojkou v zádech
Heleně Zajícové za roli Vrchní sestry v představení Dady Box souboru Post Scriptum
Anně Pourové za roli dcery Dáši v představení Dady Box souboru Post Scriptum
Miroslavu Řebíčkovi za režii inscenace Úsměv Dafné DS Ragueneau Plzeň
Petru Kořínkovi za realizaci scény inscenace Smrt v brokátové lenošce DS UCHO
Adéle Žofkové za roli Eleny Wheelerové v představení Smrt v brokátové lenošce DS UCHO
Věře Maškové a Barboře Zajíčkové za vytvoření scénického obrazu v inscenaci Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS
Anně Muphy za roli Krávy v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS
Cena
Ireně Kubicové za roli Grace v představení Třetí prst na levé ruce DS Hraničář Rumburk
Davidu Surmajovi za režii inscenace Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha
Petře Cachové za roli Paní Schmittové/ Beliérové v představení Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha
Michalu Platkevičovi za roli pana Schmitta/ Beliéra v představení Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha
Miroslavu Chocholovi, Františku Kasíkovi, Otovi Kovaříkovi, Ondřeji Typoltovi a Janu Řičařovi za souhru v představení Dady Box souboru Post Scriptum
Robertu Kuneschovi za roli Giovanniho v představení Úsměv Dafné DS Ragueneau Plzeň
Tobiáši Frýdlovi za roli Andriuse v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS
Romanu Solčánymu za roli Antanase v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS
DOPORUČENÍ DO PROGRAMU CP DIVADELNÍ PIKNIK MOST
Divadlo Riyo Praha – Sébastien Thiéry: Kdo je pan Schmitt?, režie David Surmaj
DS SUMUS Praha – Saulius Šaltenis: Utíkej, smrtko, utíkej!, režie Věra Mašková
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Terapeutický POPAD 2025. Online. Amatérská scéna 4. 3. 2025 [cit. 2025-03-04]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/terapeuticky-popad-2025/
Letošní Pražská oblastní přehlídka amatérského divadla s postupem na Divadelní Piknik Most proběhla v Kulturně komunitním centru Koruna v Praze-Radotíně v režii Amatérské divadelní asociace. Ve dnech 27. února až 2. března 2025 jsme zhlédli deset soutěžních představení převážně tragikomického ladění
Autorské divadlo SMYSL, složené z amatérů z Ukrajiny, USA, Česka, Slovenska a Gruzie se objevilo na POPAD už loni, a to s dokumentární koláží, složenou z osobních příběhů účinkujících. Představení se jmenovalo Copak nemluvím česky?! aneb Cizincem proti své vůli a dohromady ho dala autorka a režisérka Violetta Šikina. Letos SMYSL přivezl podobný tvar, který vznikl v rámci projektu Divadlo – škola integrace. Pod názvem Dneska je první den zbytku mého života jsme sledovali příběhy patnácti postav, dílem cizinců, dílem Čechů, které pojí jeden časoprostor – současnost v Praze. Vypovídá se o přátelství (které funguje v každém věku), o strachu ze stáří (dtto), o nutnosti volby a osobní zodpovědnosti… Je mnoho důvodů, proč soubor respektovat – jeho úporná snaha se vyslovit, třebaže „česky převážně s přízvukem“, schopnost nelhat si do kapsy, vůle učit se (oproti loňsku už jsme nesledovali množství slepených výstupů, byla patrná snaha zachytit oblouk jednotlivých příběhů a postav) a ochota svůj kus uvést, třebaže jedna z hereček odjela den před přehlídkou z rodinných důvodů do Izraele… Utkví výstup s dopisem matce v podání Marie Dos Santos, tanec s berlemi … nebo roztančený závěr. Zásadním problémem je neúměrná stopáž (135 minut bez přestávky), jistá jednotvárnost výstupů a omezená schopnost naplnit žánr (pohybujeme se na pomezí, na půdě tragikomedie). Nicméně SMYSL má smysl, o tom není nejmenších pochyb.
Autorské divadlo SMYSL: Dneska je první den zbytku mého života. Foto Jindřiška Netrestová.
DS Proměna pod vedením autorky a režisérky Heleny Kubů funguje v podstatě na podobném principu jako SMYSL – seniorský soubor naplňuje především funkci terapeutickou, možnost setkávání se a zároveň něco vytvořit, a funguje lépe „dovnitř“ než „ven“. Bakalářský příběh Tři v jednom o třech spolubydlících kamarádkách, které se dohodnou, že s muži skončily, a my sledujeme, co se stane, když to jedna z nich poruší, bohužel trpí nedostatky původního scénáře, stereotypním temporytmem, neúměrně dlouhými přestavbami – a hlavně absentující nadsázkou. Technická stránka při představení v Radotíně fungovala špatně a hercům nepomáhala. (Proměna nemá technika, takže ho musí suplovat režisérka, což je bolest mnoha amatérských souborů.) Tu a tam představení „zasvítilo“: při výstupu Ladislava Kročka coby hluchého kuchaře Rudolfa, při etudě Heleny Dvornické čili Dany, která červené šaty z mládí promění v šálu, nebo při setkání kamarádek po delší době v závěru, kde se objevila odpovídající míra energie.
DS Proměna: Tři v jednom. Foto Jindřiška Netrestová.
Režisér Miroslav Řebíček, kmenový režisér a herec DS Hraničář Rumburk, přivezl na letošní POPAD dvě inscenace (a v uplynulém roce ve vlastní režii uvedl ještě o jednu víc, každou v jiném souboru). Tragikomedie Třetí prst na levé ruce Dermota Canavana nabízí silný příběh a výrazné herecké příležitosti pro dvě herečky. V rumburském DS Hraničář ztělesňuje starší rebelku Niamh, jejíž existence skrývá tajemství, debutující Milena Nagelová, vzpomínající Grace Irena Kubicová. Rozhovor dvou povahově i osudem rozdílných sester z rodiny žijící na irském venkově nad fotografiemi z dětství je dobře upraven a v základní rovině i dobře postaven. Hraje se na funkční jednoduché scéně, na níž je pouze stavebnice ze sedáků a historický kazetový magnetofon, zbytek určuje světlo. Bohužel zejména ve druhé polovině jde více o poetické divadlo než důsledné naplňování často drsných situací, tvůrce ještě čeká jejich dokonkretizování, zvěcnění a převedení úvahových a lyrických pasáží do jednání. Mnoho diváků bylo příběhem o ztrátách a cestě ke smíření zasaženo.
DS Hraničář Rumburk: Třetí prst na levé ruce. Foto Jindřiška Netrestová.
Divadlo Riyo je tradiční účastník POPAD, obvykle si vybírá nejednoduché předlohy a nebojí se složitějšího hledání jejich interpretace. Režisér Vilém Zjevný – zjevně David Surmaj – se pustil do absurdní komedie Kdo je pan Schmitt? hojně hraného Sébastiena Thiéryho a připravil pro diváky v sobotu večer zážitek a potěšení z komplexně pojednaného divadla. Z možností, které hra nabízí, zvolili tvůrci cestu komediální, ale povedlo se jim realizací dosáhnout toho, že diváka chvílemi intenzivně mrazí. Během příběhu rodiny očního lékaře Beliéra (nebo Schmitta? Schwarze? Koho vlastně?), v jehož bytu jednou večer zazvoní telefon (který nemá) a neznámý volající se ptá po někom, kdo tam není (opravdu?), si divák klade otázku, nakolik jsou naše rozhodnutí skutečně naše, co určuje naši identitu a osobnost, jaká míra přizpůsobení se okolnostem je možná, aniž bychom ztratili integritu, co představuje pojem „vnitřní svoboda“. Hraje se ve středostavovské kuchyni beze stěn, jíž dominují dveře. Všichni účinkující osvědčují smysl pro absurdno a ovládají přesnou míru nadsázky. Obzvláště okouzlující je Petra Cachová v roli paní Beliérové/ Schmittové, jež představuje vrchol komformismu: nepochopitelné změny okolností dokáže přijímat bez mrknutí oka a během představení se viditelně proměňuje, a to i fyzicky. Michalu Platkevičovi se daří bravurně zprostředkovat rozpad osobnosti. Připsaná postava, nazvaná „To“, je personifikací sil, které ovlivňují náš svět a postupně mizí, neboť její rozkladnou funkci přebírají lidé; mnozí diváci by se bez ní obešli jako bez zbytečného polopatismu, pro některé byla vítanou pomůckou při orientaci, oč vlastně jde. A tak jediné, co rušilo jinak čistý zážitek, byla nesrozumitelnost mluvy při expresivních scénách. Inscenace Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo získala jak cenu diváka, tak doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě. (viz titulní foto Jindřišky Netrestové)
Noc bláznů Louise Nowry si divadelní spolek S bojkou v zádech při Vysoké škole ekonomické Praha vyloženě užívá. V komedii se parta pacientů z psychiatrické léčebny rozhodne nazkoušet představení Mozartovy opery Cosi fan tutte, i když nikdo z nich neumí hrát ani zpívat a už vůbec ne italsky. Zkoušení změní jak hostujícího začínajícího režiséra z „normálního“ světa, tak většinu zúčastněných… Sympatická skupina mladých tvůrců, tu více, tu méně zkušených, pod vedením režisérky Moniky Pulišové vnímá hru jako „komedii plnou střetů jedinečných diagnóz a vtipných momentů“. Tuto premisu naplňují. Hru si vybrali především pro možnost zahrát si postavy bláznů – a v inscenaci na sebe leccos prozrazují, třebaže spíše bezděčně. Bylo zvoleno netradiční prostorové řešení: díky za odvahu, v ulici na POPAD dosud nikdo nehrál. Stylově čisté bylo předvedení opery na konci, zábavné, ale bohužel mimo sdělení (není prezentováno jako výsledek snažení postav, ale jako samostatný artistní výstup). Pomohlo by přesněji zaměřovat divákovu pozornost, soustředit se na naplňování situací a zobrazovat proces, nikoli výsledek. Nicméně radost ze hry souboru S bojkou v zádech byla nakažlivá.
S bojkou v zádech při Vysoké škole ekonomické Praha: Noc bláznů. Foto Jindřiška Netrestová.
Dady Box autora a režiséra Ludvíka Pivoňky a divadelníků ze souboru Post Scriptum je přírodní úkaz. I toto divadlo plní zjevně terapeutický účel, je o setkávání a společné tvorbě převážně seniorů. Premiéru měla satirická hra „o neuvěřitelných osudech obstarožních pánů, odložených v bývalé mateřské školce“ v roce 2009, v roce 2011 pak získala tato konverzační gerontokomedie na přehlídce Karlínské jeviště hlavní cenu dr. Vladimíra Veselého, autor a režisér v jedné osobě první cenu a kolektiv cenu za brilantní cit pro kultivovaný humor a vynikající souhru. I po tolika letech lze vše plus minus podepsat – kromě hodnocení předlohy, která má parametry Troškova Kameňáku. Zápletka (se záměnou dvou postav stejného jména a nalezením ztracené dcery) začala až po šedesáti minutách dialogů více či méně vtipných, s množstvím vtípků a špílců (hláška „V případě paternity tohoto druhu u soudu rozhoduje los nezletilého nepříbuzného se soudcem!“ mi z neznámých důvodů utkvěla). Obdivuhodní jsou účinkující s pěticí představitelů „odloženců“ Miroslavem Chocholou, Františkem Kasíkem, Otou Kovaříkem, Ondřejem Typoltem a Janem Řičařem v čele, jejich hravost, nadhled a vědomé naplňování situací baví.
Post Scriptum: Dady Box. Foto Jindřiška Netrestová.
Premiéru Úsměvu Dafné italského autora Vittoria Franceschiho a druhého tragikomického opusu režiséra Miroslava Řebíčka, jsme měli možnost vidět na festivalu Bez zbytečnejch řečí v Plzni před šesti týdny. Stejně jako tenkrát, i na POPAD převedl Robert Kotál Kunesch v roli umírajícího botanika Giovanniho jeden z nejlepších mužských hereckých výkonů přehlídky. Robert je znám mimo jiné jako zakladatel divadelního souboru Ragueneau a jeho práce pro amatérské divadlo obecně, včetně dovážení amatérských představení do plzeňského divadélka JoNáš, je obdivuhodná. Stejně jako akcelerace snahy propojovat a dávat dohromady divadelníky ze všech možných koutů divadelního vesmíru. V tomto případě se sešel s bývalými kolegy z režijní školy ADA, kromě režiséra s Míšou Seghmanovou a Martou Veselou; jedna hraje jeho sestru Rózu (křesťanku se „zelenýma rukama“), druhá bývalou studentku a vědkyni Sibyllu (s níž ho pojil nejen pracovní vztah). Ve scéně Gabriely Pojerové se odvíjí napínavý psychologický příběh s objevenou jedovatou květinou Giovanninou z Bornea v centru. Účinkujícím se daří charakterizovat postavy, zobrazovat proces jejich uvažování, také správně dávkovat informace. Jen tu a tam se režisér příliš spoléhá na sílu textu… Nicméně i díky tomu, jak se inscenace proměnila od premiéry a jak výrazně kvalitativně se posunula, bylo radostí Úsměv Dafné sledovat.
DS Ragueneau: Úsměv Dafné. Foto Jindřiška Netrestová.
Art Club Ferdinand, sdružení obyvatel a chatařů z Hlásné Třebaně, dělá pro svoji komunitu spoustu záslužné práce – organizuje místní kulturu, pořádá koncerty, výstavy apod. Členové divadelního souboru, založeného pod touto hlavičkou v roce 2023, přivezli na POPAD sousedskou buranskou komedii Jakuba Fabela Instalace, dobře udělaný programový leták a nemalou dávku arogance.
Art Club Ferdinand, sdružení obyvatel a chatařů z Hlásné Třebaně: Instalace. Foto Jindřiška Netrestová.
Smrt v brokátové pohovce Lucille Fletcher je předloha slavného filmu Nespavost s Elizabeth Taylor v hlavní roli. Detektivní drama se začíná odvíjet od okamžiku, kdy Elena Wheelerová uvidí oknem v sousedním domě mrtvolu muže na pohovce potažené zeleným brokátem, jež ale před příjezdem policie zmizí. Závěrečný cliffhanger mění sled zdánlivě iracionálních jevů, podivných okolností a nepochopitelných faktů v realizaci velmi racionálního plánu pomsty. DS UCHO TJ Sokol Praha-Uhříněves s režisérem Matějem Špalkem v čele hraje noir příběh v poctivě založené scéně Petra Kořínka. (Velmi osvěžující – pro některé soubory scénografii představují vypůjčené židle…). Inscenace doplácí na ne zcela zvládnutou analytickou práci a její realizaci – všechno má stejnou důležitost, divákovi nejsou nabízeny stopy skutečné i falešné tak, aby je zaznamenal, vztahy jsou ve slovech, nikoli ve fyzickém jednání. Navíc dopolední hodina přispěla k tomu, že někteří účinkující výrazně podehrávali. Takže děj byl sice převyprávěn, závěrečné odhalení překvapilo, ale bez hlubšího zaujetí, protože nebylo budováno napětí, tím pádem chyběla i gradace. Přesto někteří diváci deklarovali, že si představení užili: příběh ala Hitchcockovo Okno do dvora byl pro ně sám o sobě atraktivní – a Adéla Žofková v hlavní roli jím respektuhodně provázela.
DS UCHO TJ Sokol Praha-Uhříněves: Smrt v brokátové pohovce. Foto Jindřiška Netrestová.
Utíkej, smrtko, utíkej! je u nás jediný hraný kus Sauliuse Šaltenise, jeho prozaická podoba vyšla v osmdesátých letech v novele Ořechový chléb. Dramaturgyně a režisérka Věra Mašková předlohu upravila pro divadelní soubor SUMUS. Převedla příběh o lásce dvou mladých, jejich rodičích a jedné krávě, v němž tušíme nejen výpověď o nelehké cestě do dospělosti, ale i o historii a osudu Litvy, do sledu poetických obrazů. Stvořila svět, který je relativně v pořádku, přestože – nebo právě proto, že v něm živí hovoří s mrtvými. Jako obvykle v případě SUMUS jsme sledovali poučené, dobře vystavěné a od všech účinkujících (těch zkušenějších i nováčků) dobře odvedené představení. Využívá se postupů antiiluzivního divadla, pracuje s jevištním znakem a scénickou metaforou. Výrazně zaujal Tobiáš Frýdl v roli Andriuse a Roman Solčány jako Antanas. A krásnější krávu, než jakou byla Anna Murphy, bychom na českých jevištích pohledali… Přes takřka nesnesitelné technické problémy (opět supluje osvětlovače a zvukaře režisérka) získala inscenace Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě.
DS SUMUS: Utíkej, smrtko, utíkej! Foto Jindřiška Netrestová.
Byly to výživné tři a půl dne, v kontextu toho, co se děje ve světě, doslova a do písmene terapeutické. Velký dík patří Magistrátu hlavního města Prahy za poskytnuté finance. A také Amatérské divadelní asociaci s Jakubem Pilařem v čele, technikovi Pavlu Stráníkovi a souboru Gaudium (ten pečoval o soubory a během víkendu nakrmil sto lidí). V hledišti sedělo na jednotlivých kusech v průměru padesát diváků, kteří se v hojném počtu účastnili rozprav po představení (neboli „pozápasových debat“, jak je nazýval moderátor Pepé Šedivý). Škoda jen nefungující kavárny či jiné osvěžovny pro diváky. A také toho, že do sálu se na přehlídková představení chodilo poněkud nedůstojně přes dvůr.
Lektorský sbor pracoval ve složení dramaturgyně Petra Richter Kohutová (předsedkyně), režisér Jaroslav Kodeš, herečka Eva Kodešová (důstojný záskok za Hanu Marvanovou, která na poslední chvíli ochořela) a výtvarnice Jana Stejskalová. Doporučení byla udělena dvě – inscenaci Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo a Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS.
POPAD 2025 – výsledky
Čestné uznání
Elišce Challise za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL
Marii Dos Santos za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL
Irině Yevstigneyevě za herecký výkon v představení Dneska je první den zbytku mého života Autorského divadla SMYSL
Ladislavu Kročkovi za roli Rudolfa v představení Tři v jednom DS Proměna
Miroslavu Řebíčkovi a Martinu Růžičkovi za dramaturgickou úpravu hry Třetí prst na levé ruce pro inscenaci DS Hraničář Rumburk
Mileně Nagelové za roli Niamh v představení Třetí prst na levé ruce DS Hraničář Rumburk
Petře Tomanové za roli Cherry v představení Noc bláznů souboru S bojkou v zádech
Adamu Zrckovi za roli Douga v představení Noc bláznů souboru S bojkou v zádech
Heleně Zajícové za roli Vrchní sestry v představení Dady Box souboru Post Scriptum
Anně Pourové za roli dcery Dáši v představení Dady Box souboru Post Scriptum
Miroslavu Řebíčkovi za režii inscenace Úsměv Dafné DS Ragueneau Plzeň
Petru Kořínkovi za realizaci scény inscenace Smrt v brokátové lenošce DS UCHO
Adéle Žofkové za roli Eleny Wheelerové v představení Smrt v brokátové lenošce DS UCHO
Věře Maškové a Barboře Zajíčkové za vytvoření scénického obrazu v inscenaci Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS
Anně Muphy za roli Krávy v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS
Cena
Ireně Kubicové za roli Grace v představení Třetí prst na levé ruce DS Hraničář Rumburk
Davidu Surmajovi za režii inscenace Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha
Petře Cachové za roli Paní Schmittové/ Beliérové v představení Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha
Michalu Platkevičovi za roli pana Schmitta/ Beliéra v představení Kdo je pan Schmitt? Divadla Riyo Praha
Miroslavu Chocholovi, Františku Kasíkovi, Otovi Kovaříkovi, Ondřeji Typoltovi a Janu Řičařovi za souhru v představení Dady Box souboru Post Scriptum
Robertu Kuneschovi za roli Giovanniho v představení Úsměv Dafné DS Ragueneau Plzeň
Tobiáši Frýdlovi za roli Andriuse v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS
Romanu Solčánymu za roli Antanase v představení Utíkej, smrtko, utíkej! DS SUMUS
DOPORUČENÍ DO PROGRAMU CP DIVADELNÍ PIKNIK MOST
Divadlo Riyo Praha – Sébastien Thiéry: Kdo je pan Schmitt?, režie David Surmaj
DS SUMUS Praha – Saulius Šaltenis: Utíkej, smrtko, utíkej!, režie Věra Mašková
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Terapeutický POPAD 2025. Online. Amatérská scéna 4. 3. 2025 [cit. 2025-03-04]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/terapeuticky-popad-2025/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.