Malíře Františka Flasara z Litovle (1903-1989) jsme již poznali jako neúnavného organizátora kulturního života ve svém kraji, ochotnického herce a zdatného malíře. Oproti velmi neobvyklému prospektu-oponě v Broumově Lhotě působí monumentální „obraz“ na oponě pro Čtenářsko-ochotnický spolek v Úsobí na okr. Havlíčkův Brod daleko tradičněji. Ale to jen na první pohled.
Celek se zdá připomínat tradiční Libušinu věštbu, nechybí ani panorama Hradčan v pozadí. Konvenční rozestavení figur upomene na nejkonzervativnější části výzdoby Národního divadla v Praze. Pohanský žrec v levém dolním okraji výjevu jednoznačně dosvědčuje původní inspiraci.
Avšak všechny postavy se k velebnému panoramatu Hradčan obracejí zády, neboť je upoutalo cosi jiného: u nohou velebné věštkyně, jejíž hlavu krášlí frygická čapka, plane obětní oheň před akcentovaným československým znakem, k němuž se obracejí všechny postavy.
Mytická Libuše či Čechie se zcela nenásilně proměnila v alegorii Republiky, aniž by se sebeméně pozměnila komposiční struktura zděděná z 19. století. Tato postava žehná svazku spojených rukou dvou mladíků, snad coby svazku venkova a města. Mladík vpravo je charakterizován čamarou a rudou šerpou, o volné stylizaci kroje druhého z jinochů nelze říci nic určitého. Sestavu doplnila mladá matka s dítětem, v obecné muchovsko-úprkovské stylizaci. Nade vším se klene duha, vně takto vymezeného půlkruhu nalézáme ještě secesně stylizovanou vegetaci. Vše je uzavřeno do obdélníku, jasně orámovaného sporými dekorativními motivy, a celek opony o rozměrech 480 x 220 cm po obou stranách doplňuje volná dekorativní bordura, na spodní části s ilusivními střapci.
Opona z Úsobí (nyní v obci Chyška) dobře ukazuje, že řemeslně zdatní, konzervativně zakotvení malíři nemuseli na svém výrazu měnit vůbec nic, a přece dokázali srozumitelně tlumočit naděje spjaté s existencí mladé, svobodné republiky. Poučenému diváku několik drobných přesunů akcentu ve prospěch aktuální situace stačilo.
Paradoxním způsobem to byl ještě týž František Flasar, který na oponě v Července v roce 1952 dokázal prakticky identické schéma převést v jakýsi – těžko popsatelný – pololidový socialistický realismus. Je to důkaz přežívání obrozeneckých obrazových schémat době navzdory, doklad dostatečné ohebnosti autora, nebo svědectví o věrnosti sobě samému? Objektivně rozhodnout nelze, sám za sebe by se však autor tohoto příspěvku klonil k možnosti posledně jmenované.
(Mgr. Jakub Synecký, červenec 2016 - příspěvek pro připravovanou knihu Malované opony divadel českých zemí II)
