KUBÁK, Ivo Kristián. Úděl těl. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci everyBODY. Online. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2025
Brněnský divadelní soubor PolaroID, určený pro studenty středních a vysokých škol, působící autonomně pod hlavičkou Divadla Polárka, se dlouhodobě zaměřuje na autorské a dokumentární divadlo. V uplynulých letech jsme se na přehlídkách setkali s jejich Mariou M. věnovanou Marii Montessori, a s Digitálními domorodci, věnovanými životním výzvám, trablům i radostem tzv. generace sněhových vloček. Tvorba inscenací je pro PolaroID experimentem, zkoumáním a objevováním – sebe sama, divadelních forem, aktuálních témat a způsobu, jak skrze divadlo vyjádřit vlastní názor. U jejich nejnovějšího kusu everyBODY je výchozím námětem lidské tělo, vlastní i cizí, a trable a radosti s ním spojené.
Soubor společně s vedoucím tandemem KOBRA (Iveta Kocifajová a Marie Bravencová) k tématu přistupuje mnohostí metod a postupů: nejprve sesbírali (nejspíše nesmírně široké) množství autentických výpovědí od respondentů mnoha věkových kategorií – pokud si správně pamatuji, oscilovaly od předškolního věku do 47 let. Tyto nahrávky (z nichž je část reprodukována už při našem vstupu do sálu) pak buď slyšíme v jejich reálné podobě, nebo čtené někým z herectva. Dozvíme se z nich nejen, co si zpovídaní myslí o jiných a jaké jsou jejich ideály, ale především, co si myslí o těle vlastním (a často i kdo konkrétně jsou a jejich věk). A někdy jdou tyto odpovědi opravdu na tělo [sic!]: vyprávění ženy s hysterektomií nebo transgender osoby patří k těm skutečně silným okamžikům inscenace. A zcela logicky pak tyto těžkotonážní příběhy odlehčují [sic!] naivními dětskými úvahami, které jsou mnohdy překvapivě konkrétní a povětšinou úsměvné. Dalším neméně důležitým inspiračním zdrojem je pak samo performerstvo. Není jisté, zda se do inscenace dostal konkrétní příběh všech dvanácti, ale jednoznačně v inscenaci poznáváme zpovědi kolektivní (zejména všechno žactvo světa traumatizované tělocvikem), příběh příbuzenský (sestry-bulimičky) a v úplném finále pak obdobný a snad již vyřešený nedávný osud přímo jedné z performerek. Modelové [sic!] situace ze sportovních soutěží a klání nám zase v mnohém připomenou útrapy Baletek Miřenky Čechové. A tyto kousky skládačky pak ještě špikují zdánlivě banálními mikrosituacemi z rodinného prostředí, které mnohdy nevědomky formují tak citlivý vztah k vlastnímu tělu.
Na takto široké ploše sesbíraného materiálu pak všichni společně sestavují generační výpověď o sebe-nejistotě, pocitech ostudy, odvrhnutí ze smečky, touze po životě ve světě bez zrcadel, a současně i o sebepřijetí, schopnosti začlenění do kolektivu a nalézání vlastní identity. A protože je to experimentující divadlo, používají k tomu všechny možné inscenační prostředky od pohybového divadla přes ritualizované po objektové, tu s větší, tu s menší přesností a kvalitou řemesla, ale vždy velmi citlivě a korektně. V inscenaci je tak vlastně trochu od všeho na dané téma a vše má tak nějak stejnou váhu [sic!], což je také její jediná slabá stránka. V této permanentní rozkmitanosti od nás k nim a zase zpět nám vlastně tak trochu soubor proklouzne a trochu se za ní i schová. Ve chvílích, kdy jde totiž skutečně s kůží na trh [sic!], je nejautentičtější, nejsoustředěnější a nejosobnější. A závěrečná My Body Is a Cage (píseň kanadských Arcade Fire interpretovaná ve známější a pomalejší cover verzi Petera Gabriela) je toho jen zářným důkazem.
foto: Maxim Bajza
KUBÁK, Ivo Kristián. Úděl těl. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci everyBODY. Online. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2025. Dostupmé z: https://jiraskuvhronov.eu/udel-tel [cit. 2025-08-05]
Soubor společně s vedoucím tandemem KOBRA (Iveta Kocifajová a Marie Bravencová) k tématu přistupuje mnohostí metod a postupů: nejprve sesbírali (nejspíše nesmírně široké) množství autentických výpovědí od respondentů mnoha věkových kategorií – pokud si správně pamatuji, oscilovaly od předškolního věku do 47 let. Tyto nahrávky (z nichž je část reprodukována už při našem vstupu do sálu) pak buď slyšíme v jejich reálné podobě, nebo čtené někým z herectva. Dozvíme se z nich nejen, co si zpovídaní myslí o jiných a jaké jsou jejich ideály, ale především, co si myslí o těle vlastním (a často i kdo konkrétně jsou a jejich věk). A někdy jdou tyto odpovědi opravdu na tělo [sic!]: vyprávění ženy s hysterektomií nebo transgender osoby patří k těm skutečně silným okamžikům inscenace. A zcela logicky pak tyto těžkotonážní příběhy odlehčují [sic!] naivními dětskými úvahami, které jsou mnohdy překvapivě konkrétní a povětšinou úsměvné. Dalším neméně důležitým inspiračním zdrojem je pak samo performerstvo. Není jisté, zda se do inscenace dostal konkrétní příběh všech dvanácti, ale jednoznačně v inscenaci poznáváme zpovědi kolektivní (zejména všechno žactvo světa traumatizované tělocvikem), příběh příbuzenský (sestry-bulimičky) a v úplném finále pak obdobný a snad již vyřešený nedávný osud přímo jedné z performerek. Modelové [sic!] situace ze sportovních soutěží a klání nám zase v mnohém připomenou útrapy Baletek Miřenky Čechové. A tyto kousky skládačky pak ještě špikují zdánlivě banálními mikrosituacemi z rodinného prostředí, které mnohdy nevědomky formují tak citlivý vztah k vlastnímu tělu.
Na takto široké ploše sesbíraného materiálu pak všichni společně sestavují generační výpověď o sebe-nejistotě, pocitech ostudy, odvrhnutí ze smečky, touze po životě ve světě bez zrcadel, a současně i o sebepřijetí, schopnosti začlenění do kolektivu a nalézání vlastní identity. A protože je to experimentující divadlo, používají k tomu všechny možné inscenační prostředky od pohybového divadla přes ritualizované po objektové, tu s větší, tu s menší přesností a kvalitou řemesla, ale vždy velmi citlivě a korektně. V inscenaci je tak vlastně trochu od všeho na dané téma a vše má tak nějak stejnou váhu [sic!], což je také její jediná slabá stránka. V této permanentní rozkmitanosti od nás k nim a zase zpět nám vlastně tak trochu soubor proklouzne a trochu se za ní i schová. Ve chvílích, kdy jde totiž skutečně s kůží na trh [sic!], je nejautentičtější, nejsoustředěnější a nejosobnější. A závěrečná My Body Is a Cage (píseň kanadských Arcade Fire interpretovaná ve známější a pomalejší cover verzi Petera Gabriela) je toho jen zářným důkazem.
foto: Maxim Bajza
KUBÁK, Ivo Kristián. Úděl těl. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci everyBODY. Online. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2025. Dostupmé z: https://jiraskuvhronov.eu/udel-tel [cit. 2025-08-05]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.