KAJMANOVÁ, Jasanka (HULÁKOVÁ, Lenka). Císař byl a (v našich srdcích) je a pořád bude frajer. Reportáž. Online. divadelni.net 24. 2. 2026

Když mě festivalový redaktor divadelního.netu Petr KlariN Klár oslovil s prosbou o článek pro divadelní.net, napsala jsem, že by to určitě neměl psát nikdo z organizačního a dramaturgického okruhu. Trval si ale na svém, tak jsem si řekla, že lidem také dávám různě nemožné úkoly jako „pojďte zahrát na festival Císařovy nové šaty Hamleta a použijte tam hrušky…“. Nakonec jsem tedy souhlasila. V místnosti, kterou jsme nazvali Císařův pokojíček, jsem se z rozhovorů s profesorem Císařem, které vedli Daria Ullrichová a Jan Vedral, dozvěděla, že Jan Císař začínal psát divadelní kritiky jako mladík pod pseudonymem Kubata. Tím mě částečně podpořil v odvaze.

Festival otevřeného divadelního myšlení Císařovy nové šaty a jeho 2. ročník ve VILE Štvanice proběhl ve dnech 23.–25. ledna 2026. Pořádat festival v lednu není z hlediska grantové podpory nijak výhodné, přesto Císařovy nové šaty podpořil Státní fond kultury a malou částkou také městská část Praha 7. Sbírku na Donio.cz podpořili lidé celkovou částkou 27 000 Kč. Na výsledky grantů Ministerstva kultury si ale musíme ještě počkat.

Jan Císař se narodil 28. ledna 1932 a festival vznikl na jeho počest. Už o pár dnů dřív jsme si ovšem připomněli výročí další významné osobnosti českého divadla, Jaroslava Vostrého, který se narodil 24. ledna 1931 a který nás opustil 18. března 2025. Napadá mě, že na jeho počest by mohl vzniknout třeba festival „Na vostro“, což by hezky souznělo s „Císařkami“, jak jsem diváky zaslechla mluvit o Císařových nových šatech na Štvanici.

Festival Císařovy nové šaty zahájila manželka profesora Císaře Mirka. Foto archiv festivalu
Dá se říct, že už tradičně festival zahájila v 17:17 manželka profesora Císaře Mirka u Císařovy lípy, kterou zasadili členové seskupení Tygr v tísni po smrti pana profesora 14. dubna 2021 právě před VILOU Štvanice. Mirka v rámci zahájení festivalu vyřizovala pozdravy od manželů Štefkových (profesor Vladimír Štefko je další z významných divadelních teoretiků), kteří nám přejí a radují se z toho, že máme takový festival. Máme prý být hrdí a vážit si té možnosti, protože na Slovensku to vypadá tak, jak to vypad

Přípitek vínem odrůdy Modrý Janek už je také tradicí i darem festivalu od Mirky Císařové. Kdybych měla mluvit o tradici do třetice všeho dobrého, tak je to příjezd pětice dam z Červeného Kostelce (v čele s Marcelou Kollertovou), která s sebou přiváží 100 věnečků, které profesor miloval na jejich krajské postupové přehlídce (měl moc rád i dršťkovou polévku a chleba se sádlem, to jen jako inspirace pro bar do dalších ročníků…).

Pak proběhl ponor do Vltavy – profesor Císař se sprchoval studenou vodou každý den, tak jsme se rozhodli, že i v tomto ohledu se vydáme po jeho stopách, a vlezli jsme do řeky. Na ostrově se to zkrátka nabízí. Tentokrát jsme byli jen dva, možná proto, že bylo –11 stupňů. Děkuju tímto Petru Macháčkovi, že mě v tom nenechal samotnou. Ledová voda vás může omráčit, ale také otužit a upozornit na fakt, že jste naživu.

Diskuse Fenomén Císař

Diskuse nazvaná Fenomén Císař je třetím a nejzásadnějším zahájením festivalu. Řečníci mohou navázat na Císařovu myšlenku, tezi, citaci a vyjít z ní ve svém vlastním příspěvku, mohou souhlasit nebo polemizovat, klidně ale také jen vzpomínat. Příspěvek nemá být delší než sedm minut, moderátor diskuse Ivo Kristián Kubák má dokonce připraven zvukový signál, který po pěti minutách ohlásí blížící se konec, ale i to probíhá v příjemném, přátelském duchu celé akce. Fenomén Císař je pokaždé (podruhé) důkazem, že diskuse má smysl. Lidé, kteří se setkají, protože chtějí, protože si navzájem naslouchají, protože jim jde o společnou věc. Přemýšlet o divadle a o světě, ve kterém žijeme. Dalo by se říct, že témata se točila kolem myšlenky „musím si to ještě promyslet“ a také intelektuálního backgroundu a jeho důležitosti. Jako řečníci byli osloveni Doubravka Svobodová, Stanislav Bohadlo, Radovan Lipus, Jiří Havelka a Jan Šotkovský. Ivo Kristián Kubák si na místě našel dva mluvčí „oponentního panelu“, Alenu Zemančíkovou a Petra Michálka.

Divadlo poezie neexistuje

Radovan Lipus, který přijel ochotně „na otočku“ z Pardubic, si pro svou řeč vybral Císařovu větu „divadlo poezie neexistuje“ a vyprávěl o tom, jak vedli s profesorem Císařem nádherné spory a sporty právě na toto téma. Věta „kdo to sem poslal?“ zaznívala od Císaře jeho směrem na Jiráskově Hronově pokaždé, když se objevila inscenace z Wolkrova Prostějova. Radovan se na tyto spory těšil. Císaře divadlo poezie vyloženě vzrušovalo a zvedalo ze židle. V posledních letech svého života dokonce připustil, že by divadlo poezie mohlo existovat. Panelová oponentka Alena Zemančíková prozradila, že celý život byla na straně Radovana Lipuse a divadlo poezie vždy posílala na Jiráskův Hronov spolu s ním, ale časem naopak došla k názoru, že divadlo poezie neexistuje… Radka Hrdinová dodala, že jedna recenze, kterou napsala o divadle poezie, začínala slovy „nemám ráda divadlo poezie“ a na tu soubor napsal odpověď: „Nemáme rádi lidi, kteří nemají rádi divadlo poezie.“ Ji tato zkušenost naučila neříkat kategorické soudy.

Radovan Lipus – oddaný milovník divadla poezie. Foto archiv festivalu
Na okraj příspěvku zazněla i vtipná historka o tom, že Císař už ani od studentů, kteří se hlásili na DAMU, moc nečekal. Snížil prý veškeré své požadavky na pouhou jednu otázku: „Byl Tyl?“ Kdo jeho existenci připustil, mohl se hlásit na studia.

Příspěvek Jana Šotkovského, který dorazil z Brna, s názvem Conditio sine qua non každého skutečného dramatu je situace, v níž člověkunezbývá než jednat přivedl publikum k myšlence, že nejen v divadle, ale i v životě je potřeba za každých okolností jednat. Alena Zemančíková podotkla, že není otázka, jestli jednat, ale jak. Císařova stať Svoboda činů, která vyšla v Literárních novinách 5. srpna 1968, pojednává mimo jiné o dramatické situaci optikou člověka, který je „uvnitř“.

Doubravka Svobodová zavzpomínala, jak si chodila číst Císaře „do trezoru“, kde byl zamčený mezi zakázanými autory, a seděla v knihovně v místnosti, která se otvírala obřím trezorovým kolem. Alena Zemančíková přidala vzpomínku, jak si zase Císař chodil do podobného trezoru číst Trockého. Připomenula právě důležitost intelektuálního backgroundu, který měl Císař obrovský (trochu mě překvapila, když o sobě mluvila jako o někom, kdo jej takový nemá – sama z ní mám pocit zcela opačný).

Musím si to ještě promyslet

„Musím si to ještě promyslet“ je Císařova věta vybraná Stanislavem Bohadlem, který přednesl příspěvek o tom, jak si Císaře váží právě proto, že nic netvrdí s naprostou jistotou a neustále pochybuje anebo věci promýšlí. Není moc lidí, kteří přiznají, že si to musí ještě promyslet. Co se týká kritiků, většinou přesně vědí, jak to mělo/má vypadat. Nad větou „musím si to ještě promyslet“ se rozproudila debata. Petr Michálek dodal, že pro něj je důležité přemýšlet v dialogu. Jiří Havelka navázal svým příspěvkem, v němž mimo jiné ukázal, že Císař jako kritik vlastně nekritizoval, ale květnatě popisoval, co jsme viděli nebo zažili na divadle.

Nejvíc mi Císař chybí jako kritik

Jiří přečetl Císařův nekrolog, který napsal pro sborník a který si prý přečetli pouze čtyři čtenáři, z nichž čtvrtý byl on sám, takže jej klidně mohl bezostyšně přednést zase po letech v rámci Císařových nových šatů. Uvažoval nejdřív o přečtení Císařovy recenze na jeho inscenaci Kam vítr, tam pláž. Inscenace podle všeho nebyla dobře přijata a vidělo ji jen pár lidí… těch pár lidí sedělo i v pátek 23. ledna 2026 v sále Divadla VILA Štvanice. Z recenze nakonec kousek citoval, protože jak řekl: „Nejvíc mi Císař chybí jako kritik.“

Diskuse Fenomén Císař byla podnětná, dojemná, intelektuální a výjimečná. Ráda bych poděkovala všem řečníkům, oponentskému panelu, moderátorovi diskuse a všem zúčastněným.

Podcasty – vlastní život hodit do éteru

Vzpomněla jsem si, že jsem před víc než 15 lety viděla představení inscenace Petra Michálka Zdá se mně, miláčku v Děčíně, kdy se svou první ženou Monikou Michálkovou nazkoušeli představení o rozpadu svého manželství. Tenkrát jsem tím byla zasažena a představení proplakala, protože to, že tam hráli sami sebe, bylo silné. Petr Michálek je pro mě neuvěřitelně inspirativní člověk. Už tím, že se chová jako japonští malíři, kteří vždy vše ukončí po sedmi letech – změní identitu, místo působiště a styl malby. Jsem zvědavá, kudy povede jeho další cesta. Se svou nynější ženou Kateřinou Liďákovou, se kterou mimochodem mají také svou inscenaci, a to Válka Roseových nebude, Petr v Brně založil divadlo Kam jdeš? v BrněNa Císařovy nové šaty přivezlo společně s divadlem Vejminek představení Podcasty. Snad proto, že tam figuruje také Maryša, snad pro přátelství s profesorem Císařem z různých přehlídek (včetně celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla, která probíhala v Děčínském divadle, když tam Michálek působil jako ředitel).

Dramaturgický úvod k tomuto představení měli společně Petr Michálek a Jan Šotkovský. Krásná dvojice, pánové se navzájem mají rádi a podporují se (podle Petrových slov „si lebedí“). Jan Šotkovský je autorem textu, Petr Michálek inspirací, námět přinesl už svým vlastním podcastem Kam jdeš?, kde zpovídá lidi venku za chůze a výsledný záznam je bez střihu.

Petr Michálek a Jan Šotkovský. Dva muži, kteří si lebedí. Foto archiv festivalu
Petr Michálek hraje v inscenaci sám sebe jako autora výše zmíněného podcastu. Host, kterého si pozve, ale nikam nejde, nechce nikam jít… Jmenuje se také Petr a sám má podcast Muž, který prochází zdí. Chce nový zvukový pořad, kde chce být opravdu, ale opravdu upřímný. A my sledujeme, jak se skrze podcasty řeší rodinná situace s bývalou manželkou a dospívající dcerou. Požádá totiž svou bývalou ženu, aby mu právě ona kladla otázky na tělo.

Na diskusi se řešilo, co dává Petr z podcastů všanc. Někdo měl dojem, že nic, a někdo že všechno.

Tajemný hrad v Karpatech aneb Láska k horám

Jedna věc je chystat festival a druhá věc je na něm sám hrát. Za normálních okolností by mě ani ve snu nenapadlo zvát svůj vlastní soubor, V.A.D. Kladno, ale v Tajemném V.A.D.u v Karpatech s námi hraje Benedikt Císařský (pseudonym Jana Císaře), respektive jeho hlas. Nebylo tedy vyhnutí. Kazimír Lupinec zde propadl vášni pro prolínání dvou rovin, které se neustále střídají. A jelikož věděl, že ze strany lektorských sborů různých přehlídek hrozí přísná kritika, rovnou spolu s námi v samotné hře přiznal, že vše je divadelně špatně, a vystřílel tím zbraně všem, kdo by nám to chtěli sdělit. Toto byla zhruba náplň dramaturgického úvodu Jana Červeného. Jde o dvacet let starou inscenaci, prolíná se zde příběh Tajemného hradu v Karpatech a nás – skupiny divadelníků, kteří putují Karpaty, aby nasáli inspiraci a našli místo, kde se příběh hradu odehrává, a cestou vymysleli klíč k inscenaci. Profesor byl tak laskavý, že nám namluvil postavu vypravěče – Julesa Verna –, ale také sám sebe, tj. profesora Jana Císaře při rozborovém semináři.

Při diskusi jsme si sami ujasnili, že šlo o poctu horám. Také si mezi sebou dáváme jako dárky knihy milovníka hor Miloslava Nevrlého, například Karpatské hry. Láska k horám nás pojila právě i s profesorem Císařem.

Gorila v kině Atlas

René Levínský kdysi napsal divadelní hru Harila, kterou pak nazkoušel Akram Staněk se souborem Nejhodnější medvídci. Na Jiráskově Hronově měla takový ohlas, že jedna divačka přišla říct Renému, že by autorovi usekla obě ruce, ale naštěstí nevěděla, že hovoří přímo s ním (nedočkali bychom se v budoucnosti spousty zajímavých divadelních her). V Harile vidíme skupinu intelektuálních pankáčů (tři muži a jedna žena), kteří se rozhodnou zachránit gorilu Kisoro z vězení zoologické zahrady, aby mohla dospívat na svobodě. Speciální je na tomto textu řeč, která je tak vulgární, jak si jen umíte představit, ale zaznívají v ní zásadní životní moudra. Vše se poněkud zvrhne a nakonec gorilu „pasou“ za peníze přes internet…

René Levínský na projekci filmu Gorila. Foto archiv festivalu
Pavel Göbl a Pravoslav Oelsnitz se rozhodli pro natočení filmu, kam k příběhu pankáčů přidali intelektuální debaty čtyř „týpků“, mezi nimiž nechybí Jan Císař jako herec. Společně s Andrejem Krobem a Zdeňkem Srstkou reflektuje příběh gorily Kisoro. V rámci dramaturgického úvodu René Levínský prohlásil, že ho pronese až po filmu, a po skončení filmu měl pocit, že už není třeba uvádět něco, co jsme právě viděli. Moderování diskuse se ujal Jiří Havelka, ale asi je k filmu starému 20 let těžké rozpoutat diskusi. Vidět film Gorila v kině Atlas byl ale zážitek. Na plátně zkrátka dostává vše větší rozměr. A vidět diskutujícího Císaře bylo skvělé. Pokud někdo bude dávat dohromady jeho zachované „živé obrazy“, tady jich má několik opravdu vzácných.

HORRI-BILI-CRIBRI-FAX

V tomto případě jsem ze všeho nejvíc ocenila, že existují dramaturgické úvody. Kateřina Bohadlová nás erudovaně zasvětila do příběhu, který se odehrává po třicetileté válce. Horribilicribrifax je jméno jednoho ze dvou kapitánů původní hry, kterého Geisslers Hofcomoedianten „rozsekali“ na tři kusy – postavy tří kapitánů. A oddělili čtvrtou část, Fax jako ženu. Barokní autor prožil ve válce skoro celý svůj život, všechny hrůzy válečné i poválečné jsou v textu obsažené. Geisslers Hofcomoedianten se hrou Andrease Gryphia inspirovali, ale napsali vlastní scénář doplněný o citace z původního textu z roku 1663. Na textu spolupracovali Kateřina Letáková a Vojtěch Franců. Fax možná zastupuje úplně všechny ženy světa. Její představitelka Claudia Eftimiadisová je neuvěřitelná a její výkon je opravdu hodný úžasu. Stejně tak se Vojtěch Franců, Martin Bohadlo a Aleš Pospíšil ukazují v obdivuhodné fyzické formě. Scéna je velkolepá, jeden velký čtverec-ring s obří žíněnkou uprostřed. Diváci sedí kolem jeho tří stran. Čtvrtá strana je území Fax, která přichází jako moderátorka událostí, matka představená v lazaretu, jako hospodská, jako všechny ženské postavy v různých hrůzných příbězích. Jako divačka se cítím uvězněná. Cítím se nepříjemně, sleduju téměř cirkusové umění, ale vtažená do příběhu si připadám až v půlce představení. Zasažena jsem pak závěrečnou písní. Pánové si postupně řežou části těla – sázejí se o ně. Válka s vámi zkrátka zamává. Ve chvíli, kdy nemají ruce, zabíjejí Fax mašlovačkami z husích per, pomazávají ji kolomazí a mašlovačky drží ústy.

HORRI-BILI-CRIBRI-FAX: Martin Bohadlo, Aleš Pospíšil a Vojtěch Franců se ukazují v obdivuhodné fyzické formě. Foto archiv festivalu
Byla bych moc ráda, kdyby profesor Císař dál sledoval práci souboru. Naštěstí mám dojem, že Geisslers Hofcomoedianten našli další teatrologickou osobnost pro sledování svého počínání – Alenu Zemančíkovou, která se ujala také diskuse po představení. Soubor klade na nejvyšší možnou úroveň v rámci českého divadla.

Berta mezi řádky

„Zrovna se rušila knihovna a naštěstí ne masna,“ řekl moderátor Michal Zahálka během diskuse. A to bylo velké štěstí pro Divadlo Polárka a režiséra Jiřího Jelínka. Společně měli 14 dní na přípravu inscenace Berta mezi řádky. Naladili se na sebe, vnitřně se uklidnili, měli spoustu knih a vytvořili krásnou inscenaci – poctu knihám. Vyplynulo to z dramaturgického úvodu Jiřího Jelínka. Představení začíná 73letá Berta a vypráví nám svůj příběh. Dozvídáme se, že láska ke knihám ji provázela v každém věku, ať jí bylo pět, patnáct, třicet, padesát, nebo sedmdesát. Zkrátka lásku ke knihám má celý život. Bertě sekundují dva herci, kamarádi, kteří se proměňují v kohokoli, kdo je zrovna potřeba – dvě kamarádky „fosilie“, Bertiny syny, potenciální nápadníky… Představení může sloužit i jako návnada pro někoho, kdo zatím moc nečte, ale může v sobě tuto vášeň objevit. Pro starší diváky (myšleno dospělé) je představení dojemné a nostalgické. Především ve chvílích vzpomínání na to, jak někdo blízký četl nám, když jsme to ještě neuměli. Nebo jak jsme četli vlastním dětem, když to ještě neuměly. Nebo když jsme si prostě navzájem četli na rande, i když jsme to už dávno uměli. Toto krásné představení mohu doporučit každému od 4 do 104 let. Jsem moc ráda, že jsem reprízu inscenace viděla v Českém Krumlově na Divadelním Fimfáru (tímto děkuju své drahé kolegyni Simoně Bezouškové a celému týmu v Českém Krumlově za tento objev).

Mordýřská mrouskanice

Inscenace na přání. Zadání z perexu: udělejte prosím Hamleta s hruškami. Jarka Holasová se spojila se svými bývalými studentkami Kateřinou Kubák Prášilovou a Monikou Piskalovou. Zaměřily se na Ofélii a vůbec ne na Hamleta, po pravdě nic jiného by od nich člověk ani nečekal. Dokonce se v příběhu dostaly tak daleko, že se Ofélie neutopí doopravdy, ale jen naoko. Doplave čtyři kilometry do Švédska nebo do Anglie, zkrátka uplave… A jelikož byly v představení tak přesvědčivé, dospěla jsem k názoru, že přesně takhle je to i u Shakespeara. Ofélie své utopení jen předstírá. Navíc má kamarádku, stejně jako Hamlet kamaráda Horácia… Na diskusi padla věta, že by bylo dobré, aby kamarádka Ofélie měla jméno. S ohledem na Horácia doporučuji Horákyni (Chytrou). Na začátku příběhu se dozvídáme, že kamarádka od svého přítele z divadelní společnosti dostane loutky na zašití, ale neumí ani navléknout nit. S tím jí pomůže Ofélie a ona zase pomůže Ofélii s geniálním plánem. Možná se nám divákům mohlo zdát, že byla inscenace sešita horkou jehlou, ale rozhodně skýtá potenciál k došití. Šít, nebo žít… to je otázka. Nakonec je překvapením, že v pozadí proběhne klasická rakvičkárna nynějších studentek ze ZUŠ Jaroměř. Věnec na rakvi má na sobě nápis „NIC ČISTÉ“, odkazuje na skutečný pohřeb profesora Císaře, kterému jeden z věnců poslalo divadlo z Úpice. Když věnec objednávali, ptali se jich, co na druhou stuhu. Odpověděli: „Tam nic – čisté.“ Měli to tedy na stuze. Jak císařovské!

Kateřina Kubák Prášilová a Mordýřská mrouskanice. Foto archiv festivalu
Quijote, Quijote, Quijote!

Michal Ston je pro mě velice zajímavá osobnost. Bydlí na Šumavě ve vesnici Ostružno se svou ženou Hanou a dětmi a jezdí učit dramaťák do Plzně asi 110 kilometrů. Pravděpodobně ne každý den – 30 km autem na vlak, pak 80 km vlakem. Odučí hromadu hodin a v noci se vrací domů (to vše je pravda a to vše se dozvíte během představení). Sešel se se svými bývalými studenty Ondřejem Sosnou a Michalem Bednářem, aby spolu nazkoušeli inscenaci Quijote, Quijote, Quijote! A ano, je to setkání se třemi Quijoty, každým úplně jiným. Sledujeme Michala Stona jako hlavní postavu. Někoho, kdo toho hodně ví, hodně přečetl, předává lidem vše, co ví, ale hrát znamená vždycky nastoupit od nuly. Je zkrátka v danou chvíli na daném místě. Je tam s námi. Stejně tak Ondřej, divadelní produkční, i Michal s Downovým syndromem. Postupně se dozvídáme, kdo jak vnímá svobodu, lásku a hrdinství. Mezi nimi a námi diváky vzniká křehká, ale absolutní důvěra. Úplně bez problémů přidávají také Hamleta s hruškami…


Michal Bednář jako Quiote s hamletovskou grácií. Foto archiv festivalu
Asi ani zahrada uvnitř studie na Asi ani zahrada

Říkala jsem si už u prvního ročníku, že by bylo skvělé, kdyby na festivalu hrálo Divadlo Kámen. Císař pro ně měl jistou slabost – nebo to bylo pochopení, nebo je naopak chtěl pochopit… Petr Macháček přišel s nápadem, že by hudební vstupy v představení inscenace Asi ani zahrada vyměnil za text profesora Jana Císaře, který napsal přímo o této inscenaci. Musím říct, že to bylo exkluzivní a diváci to ocenili. Jako kdyby nám Císař pomáhal inscenaci pochopit. Vysvětloval, někdy i řekl dopředu, co bude následovat. Představení této inscenace jsem naposled viděla před dvaceti lety, ale tentokrát jsem si je užila nejvíc. Pokud neznáte Divadlo Kámen, představte si minimalismus, jen hlasy z hlediště na začátku, pak bagristu Jana s bagrem a sklenice vody, ze kterých se popíjí. Když zazněla slova profesora Císaře, že vše začíná manželi, kteří jen slovně popisují, kde chtějí na zahradě trpaslíka, zastesklo se mi po něm.

2. ročník festivalu otevřeného divadelního myšlení Císařovy nové šaty zakončila v neděli 25. ledna 2026 večer poslední plodná diskuse.

KAJMANOVÁ, Jasanka (HULÁKOVÁ, Lenka). Císař byl a (v našich srdcích) je a pořád bude frajer. Reportáž. Online. divadelni.net 24. 2. 2026 [cit. 2026-02-26]. Dostupné z: https://divadelni.net/cisar-byl-a-v-nasich-srdcich-je-a-porad-bude-frajer/