RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Červený Kostelec 2026 aneb Divadlo je dým z kouřostroje. Online. Amatérská scéna 16. 2. 2026

29. ročník krajské postupové přehlídky amatérského činoherního divadla v Červeném Kostelci proběhl 12.-15. února 2026 v Divadle J.K. Tyla. Pořádalo ho Centrum uměleckých aktivit, Volné sdružení východočeských divadelníků, Městské kulturní středisko Červený Kostelec a Divadelní soubor NA TAHU s finanční podporou Královéhradeckého kraje a Ministerstva kultury ČR.

Viděli jsme dvanáct inscenací, z toho jednu autorskou dramatizaci dobrodružné knížky pro děti, tři dramata (symbolistní, filozofické a existenciální) a osm komedií (encyklopedickou, krimi, autorskou, černou, retro, situační, sentimentální a frašku). To vše sledoval zejména při večerních a víkendových představeních natřískaný sál a čtyři z porotovny (a pes) – Aleš Bergman, Petra Richter Kohutová, Johana Jurášová, Petr Kult (a Kubíček).

Inscenace Trnkovy Zahrady vzešla z letní dílny Divadla Jesličky Josefa Tejkla, jíž se účastnili dospělí tvůrci všech možných věkových kategorií a s různou mírou zkušeností. Pod vedením Jiřiny Krtičkové stvořili „pohádku o třech klucích, zlomyslném kocourovi, hravých slonech, sečtělé velrybě a trpaslíkovi“ během šesti dnů, během kterých byla pořízena dramatizace, vyrobeny scénické komponenty a loutky a nazkoušeny role. Stalo se tak v roce 2024 a reprízy výsledku lze spočítat na prstech jedné ruky. Nezapře workshopový původ – viděli jsme mnoho krásných nápadů (kocour na koloběžce, sloni z bubínků, zmenšení hlavních postav do loutek, uhrančivá je scéna rybičky – rybky – velryby čili trsátka – houslí – kontrabasu, obecně je velmi povedená kostýmní složka…), které by ale potřebovaly dopracovat – v případě, že Zahradu chtějí Jesličky hrát jako plnohodnotný tvar, nikoli jako výsledek dílny. Mimo jiné rozhodnout se, co je důležité a sdělit to divákovi (není řeč o textu, ale o pointování situací), zbavit se retardujících přestaveb (třeba tak, že přiznáme antiiluzivnost tvaru a situace začneme řešit s větší hravostí) a naučit se pracovat s diváky (na dopoledním červenokosteleckém představení byly školkové děti a reagovaly velmi živě, takže vyřčené informace se často ztrácely).

Letní dílna Divadla Jesličky Josefa Tejkla, Hradec Králové: Zahrada. Foto Ivo Mičkal.

Úpický Jirásek se zapsal do paměti mnohých veleúspěšnou Prodanou nevěstou (v letech 2018-2023 zaznamenala, navzdory covidové pauze, téměř šedesát repríz) nebo tematicky respektuhodnými inscenacemi Královna Dagmar a Helena ve stínu bratří Čapků. Mladší úpická generace si nedávno vybrala Soudné sestry Terryho Pratchetta, tuto inscenaci jsme viděli v Červeném Kostelci vloni. Letos pětilístek -režisér Kryštof Menšík, herečka Kristýna Kuhnová, herci Lukáš Králík, David Lauermann a Matěj Píša (plus nápověda) – nabídl Souborné dílo Williama Shakespeara ne ve 120, ale 90 minutách, čili ve zkrácené verzi. (Před nimi našli odvahu inscenovat tento materiál mezi amatéry pouze v brněnském Amadisu před dvanácti lety a před dvěma lety v Horažďovicích, kde „Shakespeara“ uváděli jak v divadle, tak v plenéru). Úpičtí mají energii a daří se jim tam, kde mají nápad – a ještě lépe, když si stanoví hranice (rapovaný Othello, zrychlený Hamlet). Poměr mezi dramatickým a epickým, tedy kde zahrát a kde demonstrovat, moc nefunguje, meze, kde herec hraje postavu a kde je tzv. za sebe, neexistují, takže inscenace se rozpadá na jednotlivosti. Zkrátka – mladá jiráskovská generace víc využila možnost „si pořádně zařádit“, méně šla po smyslu. Přesto každý z účinkujících měl linku, ve které byl excelentní. A vzhledem k tomu, že Souborné dílo hráli popáté, budou mít spoustu času inscenaci dotvořit a vypilovat.

Spolek divadelních ochotníků Alois Jirásek, Úpice: Souborné dílo Williama Shakespeara ve zkrácené verzi. Foto Ivo Mičkal.

Hostitelský soubor, DS Na tahu Červený Kostelec, sehrál Osm žen Roberta Thomase, které se od šedesátých let objevují velmi často jak na jevištích profesionálních, tak amatérských. Zájem o ně povzbudil film s muzikálovými prvky Francoise Ozona z roku 2002. Z ochotnických inscenací vzpomeňme třeba tu mladoboleslavskou v režii Petra Matouška, tu od Stodoly v režii Kláry Havránkové a Jana Gottwalda nebo, abychom nechodili daleko, tu od Náchodské scény v režii Ludmily Šmídové (jež si tehdy v komedii také zahrála). Předloha nabízí vynikající a různorodé ženské role, navíc jde o detektivku pojednanou na klasickém půdorysu, ale s nadhledem. (Myslela jsem na Slečnu Marplovou Suchdolského divadla, již bylo možno vidět před týdnem na Perlení v Bechyni a jež je příkladem nadstandardního autorského zpracování tohoto formátu). Divák by měl být v Osmi ženách překvapován nejen dějovými zvraty, ale i formálním přetékáním. Režisérka Zdena Fabianová hru dobře obsadila, v souboru má řadu zajímavých, disponovaných typů, a přestože hru zkrátila (představení se vešlo do devadesáti minut), zachovala všechny indicie, podle kterých mohl divák pátrat společně s postavami po „vrahovi“. Výborná je „představovací“ expozice. Problematická se jevila první třetina, která byla poznamenána překotností, snahou hrát „rychle“, a také trémou, takže se vytratila dynamika a vše působilo, že má stejnou důležitost. Ve druhé polovině, počínající dialogem mezi Gábi a Blankou v podání Heleny Binterové a Jany Černé Poláškové, se vedlo o poznání lépe, zejména v komornějších scénách.

DS NA TAHU, Červený Kostelec: Osm žen. Foto Ivo Mičkal.

Skutečným dramaturgickým objevem byla pro mne Studna světců, kterou nabídla Společnost bloumající veřejnosti z Turnova. Napsal ji John Millington Synge, autor Hrdiny západu, již v roce 1905, u nás byla inscenována v pražském Národním divadle v roce 1921 v režii Karla Želenského, poté až v našem tisíciletí Michalem Langem ve Švandově divadle a Igorem Stránským v Uherském Hradišti; existuje také rozhlasová verze z roku 2014. Turnovští si předlohu upravili, Ivana Vondra Skokanová ji obratně a smysluplně zkrátila na polovinu a moralitu o slepých žebrácích Thomasovi a Mary, jejich vidoucích bližních, jednom světci a uzdravující vodě pojednali ve scénografii inspirované Pieterem Brueghelem. Motiv slepoty a navrácení zraku je pro ně možností zobrazit téma iluzí a reality, neschopnosti vidět to podstatné (ala Malý princ „to důležité vidíme pouze srdcem“) a intolerance vůči jakékoli jinakosti. Škoda, že se často hraje nikoli proces, ale výsledek, leccos zůstává pouze ve slovech a mnoho věcí v rovině záměru (např. činnosti jsou vymyšleny zvnějšku, takže nepomáhají a scénickým jednáním se nestávají – pletení košíků, sekání dřeva…). Nejvíce se blíží potřebnému hereckému stylu režírující Jan Marek v roli Světce, Iva Červová v roli Mary a částečně Ivana Vondra Skokanová jako Bride. Představení nepomohl dopolední hrací čas a osobně bych ocenila žánrový posun směrem k hořké anekdotě – ale jedná se o respektuhodný tvar.

Společnost bloumající veřejnosti, Turnov: Studna světců. Foto Ivo Mičkal.

Třičtvrtěhodinová aktovka Možná přijde i vodník s podtitulem „Nové poznatky o tom, co se událo kolem mlýna při návštěvě nové paní kněžny“ je chytrou parodií Jiráskovy Lucerny. Forma revue umožňuje, aby autor, režisér a představitel Vrchního, osobnost a skutečný divadelní bard Pavel Hladík, mohl s Divadelním souborem KD Holice nabídnout v každém výstupu jiný divadelní druh či žánr: loutkový výstup, zpěvohru ala Suchého Kytice, recitaci balady ala Karel Jaromír Erben, kvazimuzikálovou zpívanou pasáž, složenou z Bedřicha Smetany, Rudolfa Piskáčka, Fredericka Loeweho a Jiřích Bažanta, Maláska a Šlitra, kramářskou Píseň strašlivou o lucerně, shakespearovskou milostnou scénu a socrealistický schůzovní pochod, aby dospěl k závěru paní kněžny, tentokrát Libuše. Dle přiznání tvůrců jde o třicet let starou hru, kterou nicméně nově inscenují svěže. Je půvabná v mezích sousedského divadla; vědomý průřez všemi styly a divadelními druhy, kterými holický soubor obecně a Pavel Hladík osobně za posledních 69 let prošel, je propojen linkou „od Jiráskovy Lucerny po poctu všem Lucernám světa a Jiráskovu Hronovu“. Naivistické herectví nalezlo pokorné interprety v osobách autora v roli Vrchního, Petra Hlavatého coby Mlynáře a Vladimíra Hladíka jako pana France, aniž by se po jejich boku ztratili ti ostatní včetně „regenschori“ Lucie Vohralíkové. Pavel Hladík se tímto představením chtěl rozloučit s divadlem a přehlídkami – ale všichni doufáme, že se s ním opět potkáme, ať už na prknech či v zákulisí. (Podrobnější informace o této všestranné osobnosti najdete na Databázi českého amatérského divadla https://amaterskedivadlo.cz/index.php?data=osobnost&id=5520).

Divadelní soubor KD, Holice: Možná přijde i vodník. Foto Ivo Mičkal.

Vrátila se jednou v noci argentinského autora Eduarda Rovnera si vybralo Divadlo Exil Pardubice v osobě režiséra Petra Kubíka. Černá komedie o lásce až za hrob je dějově a žánrově obrácená Čapkova Matka (u Čapka mrtví navštěvují živou, zde matka vstane z hrobu, když se dozví, že syn se chystá oženit), v níž se ve stylu magického realismu svět živých a mrtvých prostupuje jaksi samozřejmě. U vzniku předlohy stál autorův záměr odpustit matce, jež byla tou dobou deset let po smrti a již považoval za důvod svých osobních nezdarů, a také s žitou společenskou skutečností. „Po skončení diktatury, během níž zahynulo mnoho lidí, jsem chtěl dát lidem naději, že mohou zůstat v kontaktu se svými živými mrtvými,“ konstatoval Eduardo Rovner po premiéře hry na Vinohradech v roce 2005… Vrátila se jednou v noci v exilovském provedení funguje vynikajícím způsobem v rovině komedie, výborné je obsazení i naplňování základní situace, gagy jsou vystavěny i dobře pointovány. Herecké výkony Věry Pojmanové coby Fany a Martina Žatečky coby Manuela jsou dechberoucí a všichni, včetně těch, kteří stáli na jevišti poprvé, jim skvěle sekundují. Nejsou dořešena některá témata (Manuelovy lži a jeho neschopnost se rozhodovat; otázka židovství; linka vraha Chirina je výrazně exponována, ale dál se s ní nepracuje…), ale vzhledem k tomu, že se jedná o režijní debut, je naděje na posun. Diváci souboru po skončení představení po právu uspořádali ovace vestoje.

Divadlo Exil, Pardubice: Vrátila se jednou v noci. Foto Ivo Mičkal.

Vrchlabské divadlo LIPANY, jeden z nejmladších účastníků červenokostelecké přehlídky, se vyučilo na Cimrmanech, následně uvedlo několik bulvárních titulů (Dívčí válka, Natěrač) a v prvním pokusu o jakousi výpověď Hrdý buď žes… zpracovali stejnou předlohu, jakou měla slavná inscenace s Bárou Hrzánovou v hlavní roli, ovšem ve výrazně okleštěném, estrádním provedení. Normální debil, prozaická prvotina herce a režiséra Roberta Bellana, popisuje příhody z autorova dětství prožitého v socialistickém Československu, očekávala jsem tedy, že půjde opět o „Budžese“, tentokrát s chlapeckou optikou. Bylo tomu tak, režisér Jan Švimberský výchozí materiál obohatil o některé své osobní zážitky z dospívání a zvolil podobnou metodu jako Pavel Hladík ve „Vodníkovi“ – průřez dosavadní tvorbou souboru, takže na počátku jsme sledovali cimrmanovský seminář včetně představení herců a následně od každého dosavadního kusu něco. Je potěšitelné, že LIPANY tentokrát nedopadly jako ve stejnojmenné bitvě a dokázaly se ve způsobu práce i výsledném tvaru výrazně posunout. Stále nevědí, kdy přestat, dobrý gag dokážou s přehledem zabít čtverým až paterým zopakováním a stále se nedokážou rozhodnout, jestli je adekvátní humor ala Ivan Mládek či Ringo Čech nebo ten cimrmanovský. Ale zejména výstupy ve druhé polovině představení byly kompaktní, přesné přinejmenším v záměru a tu a tam i ukázněné v provedení.

Vrchlabské divadlo LIPANY: Normální debil. Foto Ivo Mičkal.

Divadelní spolek Tyl z Poličky se po mnoha letech uvádění komedií typu Těžká Barbora či Charleyova teta pustil do vážného tématu a zcela neprobádaných žánrových vod. Režisér Pavel Jílek st. si vybral těžký materiál v podobě Návštěvníka Érika-Emanuela Schmitta. Prozatím tvůrci přemýšlejí v plochách, nikoli v situacích, herecký styl je výrazně deklamační a touha předat téma spíše úporná než divadelně poučená. Přesto patří poličským poklona za odvahu vystoupit ze své divadelnické komfortní zóny.

Režisér Jaroslav Souček a DS Kolár z Police nad Metují nabídl Řeči amerického autora Neila Simona – toho Neila Simona, jehož komedie patnáctkrát získaly titul „hra roku“ a jenž se na českých jevištích objevil v posledním půlstoletí téměř dvěstěkrát. Řeči z roku 1988, přestože se tváří jako fraška, nabízí vynikající dialogy, ale o poznání méně situace a jejich výrazné proměny, které by inspirovaly herecké jednání. Poličtí to tedy měli obzvláště těžké. Přestože hru zkrátili, upravili a osobně se v ní dobře orientují, leccos zůstává ve slovech, k tomu tempo je spíše stereotypní a negraduje (pozor, neplést si rychlost mluvy s energií! – viz rozdíl mezi prvním dialogem hry a prvním dialogem Cooperových, kteří nastupují jako čtvrtá dvojice) a vede k postupnému ochabování divákovy pozornosti. Tím pádem k horší orientaci v sice absurdních a ztřeštěných, ale přesto logických motivacích a dějových zvratech… Řeči se hrají ve scéně, která je dobře provedena, ale zasloužila by lepší využití (schody, dvě úrovně, dveře…). Aranžmá by mohla lépe odrážet vztahy a situaci jednotlivých postav (pozor na začátek druhé poloviny – statická sestava jako na rodinné fotografii není dobrým výchozím bodem). Rozdílná míra stylizace se snad v průběhu dalších repríz srovná (markantní je rozdíl mezi herectvím rasantního Iva Hambálka a poddimenzovaného Marka Laciny). Ale každopádně je u méně zkušených herců nezbytné, zejména v novém prostředí, pohlídat hlasovou intenzitu. (Snad jsem dostatečně konkrétní…)

Drama v kostce souboru U.F.O. (Unie Ftipných Osobností z Týniště nad Orlicí) se stalo vrcholem sobotního programu. Původní materiál je dílem Jiřího Havelky, byl inscenován ve Studiu Ypsilon v roce 2005 a zafungoval tak dobře, že o tři roky později vzniklo pokračování. U.F.O. pod vedením Veroniky Plašilové, jež si hru vybrala, upravila ji, zrežírovala a zahrála si roli Bosse, na něm postavila učebnici divadelních postupů a prostředků, která je stejným dílem poučná i poučená, hravá i přesná, provokující divákovu představivost – a nesmírně zábavná. V červenokostelecké repríze jsme viděli Libora Stolína jako detektiva z rodu Larsů, Martina Hochmala čili nejistého režiséra, Simonu Skalickou coby barmanku a Jana Stolína v roli Braňa. (Jeho pojetí transvestity bylo uměřené a v nejlepším slova smyslu zvnitřněné.) Všichni účinkující jsou výrazné individuality a zároveň dobře fungují spolu – a údajně je tomu tak i v druhé verzi týnišťského Dramatu v kostce. (Podle těch, kteří ji viděli, je díky jinému obsazení variací, nikoli kopií toho, co jsme viděli). U této inscenace bylo možné ocenit všechny složky – dramaturgii, režii, výpravu i herectví. Jednalo se o komplexní, přitom střídmý tvar – a v amatérských poměrech ojedinělý.

Josef Jan Kopecký je zkušený divadelník, který vede DS Triarius mnoho let, vždy vyznával cílevědomou dramaturgii s výběrem neotřelých titulů a byl schopný nalézt odpovídající prostředky pro sdělení jejich smyslu. Zrada nobelisty Harolda Pintera, kterou si vybral tentokrát, aby na ní pracoval coby dramaturg, úpravce, režisér a představitel Jerryho, je pro divadelníky nikoli „vyšší dívčí“, ale spíše „profesurou“. Komplikovaná ve všech ohledech – ve významu, formě, struktuře – klade vysoké nároky jak na divadelní myšlení, tak herecké řemeslo. Banální milostný trojúhelník ukazuje skrze klíčové situace seřazené nelineárně, většinou, ne však vždy, pozpátku (od setkání milenců půl roku po rozchodu až po první sblížení), nabízí tak jakousi pitvu, anatomii zrady. V České Třebové vznikla inscenace s ambicí, která však zůstala v příliš mnoha ohledech nenaplněna, Zrada se momentálně nachází někde ve třetině cesty. U červenokostelecké reprízy fungovala obecně osudová atmosféra, práce s točnou byla efektní, ale místo aby napovídala způsob plynutí času, spíše podtrhla stereotypnost plynutí představení, situacím chyběla přesnost a zejména akcenty, účinkující si v nich nejsou zcela jisti. Bude zajímavé se na Zradu podívat v budoucnu, až se inscenace usadí.

Na útěku Pierra Palmadeho a Christopha Duthurona je oblíbenou road komedií pro dva výrazné ženské typy, která se od roku 2009 dočkala několika skvělých inscenací – zmiňme Janu Štěpánkovou a Zlatu Adamovskou v Ungeltu či Carmen Mayerovou a Terezu Kostkovou v Kalichu mezi profesionály nebo Kateřinu Nakládalovou a Romanu Blažkovou v Kroměříži mezi amatéry. Titul se zalíbil režisérovi Borisi Škorpíkovi, který ho inscenoval s Alenou Kašparovou a Marikou Komárkovou z DS J. N. Štěpánka Chrudim pod názvem Dvě na tripu. Tři chrudimští tvůrci předlohu upravili a výrazně zkrátili (zmizel výstup na hřbitově a některé další), pro změny prostředí použili zadní projekci a sadu dřevěných bedýnek (jejichž přestavby spíše věci komplikovaly, než zjednodušovaly), akcentovali spíše sentimentální než komediální rovinu a proměna obou hrdinek se nekonala tak výrazně, jak by mohla. Sympatická byla energie obou účinkujících a evidentní chuť hrát.

Přehlídka v Červeném Kostelci má dlouhodobě vynikající atmosféru a výrazně komunitní charakter. Velký dík patří místnímu souboru, technikům divadla a mnoha dalším. A Kateřině Fikejzové Prouzové, která vzorně pečuje o program, hladký průběh přehlídky i porotu. Další informace o letošním festivalu v Červeném Kostelci, včetně fotografií a videí, najdete v nejbližších dnech v Databázi českého amatérského divadla (https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=prehlidka_rocnik&id=9674). Dál je jen „ticho a tma. Divadlo je dým z kouřostroje.“

Výsledky:

Čestná uznání

Účastníkům Letní dílny Divadla Jesličky J. Tejkla Hradec Králové za kostýmy a loutky v inscenaci Zahrada

Štěpánu Havránkovi za roli Kluka v představení Zahrada Letní dílny Divadla Jesličky J. Tejkla Hradec Králové

Tomáši Cafourkovi za roli Kocoura v představení Zahrada Letní dílny Divadla Jesličky J. Tejkla Hradec Králové

Kristýně Kuhnové za roli Týny v Souborném díle Williama Shakespeara ve zkrácené verzi SDO Alois Jirásek Úpice

Evě Bergmannové a Haně Bergerové za kostýmy v inscenaci Osm žen DS NA TAHU Červený Kostelec

Heleně Binterové za roli Gábi v představení Osm žen DS NA TAHU Červený Kostelec

Janě Černé Poláškové za roli Blanky v představení Osm žen DS NA TAHU Červený Kostelec

Ivě Červové za roli Marry v představení Studna světců Společnosti bloumající veřejnosti Turnov

Janu Markovi za režii inscenace Studna světců Společnosti bloumající veřejnosti Turnov

Petru Hlavatému za roli Mlynáře v představení Možná přijde i vodník DS KD Holice

Vladimíru Hladíkovi za roli pana France v představení Možná přijde i vodník DS KD Holice

Kláře Víchové za roli Dolly v představení Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Antonínu Petrovi za roli Sala v představení Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Janu Duchnovi za roli Julia v představení Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Danielu Síbrovi za roli Norberta Intribuse v představení Normální debil Vrchlabského divadla LIPANY

Josefu Janu Kopeckému za návrh scény v inscenaci Řeči DS Kolár Police nad Metují

Jiřímu Trnovskému ml. za roli Lennyho Ganze v představení Řeči DS Kolár Police nad Metují

Janu Josefu Kopeckému za scénografii inscenace Zrada DS Triarius Česká Třebová

Tereze Andělové za roli Emmy v představení Zrada DS Triarius Česká Třebová

Ceny

Janu Markovi a Ivaně Vondra Skokanové za dramaturgii inscenace Studna světců Společnosti bloumající veřejnosti Turnov

Pavlu Hladíkovi za koncept inscenace Možná přijde i vodník DS KD Holice

Věře Kuncové Pojmanové za roli Fany v představení Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Martinu Žatečkovi za roli Manuela v představení Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Lucii Veselé Haškové za kostýmy a líčení v inscenaci Vrátila se jednou v noci Exilu Pardubice

Davidu Síbrovi za Otce a další role v představení Normální debil Vrchlabského divadla LIPANY

Jiřímu Trnovskému st. za roli Kena Gormana v představení Řeči DS Kolár Police nad Metují

Veronice Plašilové za režii inscenace Drama v kostce U.F.O. Týniště nad Orlicí

Veronice Plašilové, Davidu Dernerovi a kol. za výpravu inscenace Drama v kostce U.F.O. Týniště nad Orlicí

Liboru Stolínovi, Martinu Hochmalovi, Simoně Skalické, Janu Stolínovi a Veronice Plašilové za hereckou souhru v představení Drama v kostce U.F.O. Týniště nad Orlicí

Unii Ftipných Osobností Týniště nad Orlicí za inscenaci

Cena Exilu Pardubice za inscenaci Vrátila se jednou v noci doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě 2026

Cena Unii Ftipných Osobností Týniště nad Orlicí za inscenaci Drama v kostce doporučení do programu Divadelního Pikniku v Mostě 2026

(Koláž z fotografií Ivo Mičkala z obou doporučených inscenací je v titulu tohoto článku_pozn. red.)

RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Červený Kostelec 2026 aneb Divadlo je dým z kouřostroje. Online. Amatérská scéna 16. 2. 2026 [cit. 2026-02-16]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/cerveny-kostelec-2026-aneb-divadlo-je-dym-z-kourostroje/