ČIVRNÝ, Tomáš. Jak oslavit 200 let a nezbláznit se? Příběh z Lomnice nad Popelkou. Online. Divadelník.cz 19. 2. 2026

Málokterý ochotnický spolek se může pochlubit historií, která se nepřetržitě píše už dvě století. V Lomnici nad Popelkou se rozhodli, že z výročního roku, roku 2025, udělají nezapomenutelný maraton setkávání. O tom, jak se jim loňské oslavy podařily a jak stmelily soubor i obyvatele města, jsem si povídal s místostarostou města Zdeňkem Rajmem, starostou města Josefem Šimkem a Veronikou Nožičkovou, ředitelkou lomnické přehlídky.

200 let jako závazek i motor
Dvousté výročí je v životě spolku neopakovatelný moment. S jakými pocity jste do toho výročního roku 2025 vstupovali?

VN: S velkým respektem k historii spolku, ale zároveň s radostí a zdravým napětím. Uvědomovali jsme si, že dvousté výročí je naprosto výjimečný milník, nejen důvod k oslavě, ale i k zamyšlení nad tím, co všechno se za dvě století podařilo a kam se chceme ubírat dál.

A jaké byly cíle, ambice?

VN: Naším cílem nebylo připravit jen jednorázovou akci, ale vytvořit důstojný a smysluplný program, který připomene tradici spolku, jeho hodnoty a lidi, kteří jej po generace utvářeli.

VN: Samozřejmě jsme zahrnuli do oslav i tradiční akce, které náš soubor organizuje, Krajskou přehlídku a Lomnické kulturní léto včetně nové premiéry. Měli jsme ambici zapojit co nejširší okruh členů i veřejnosti, propojit minulost se současností a ukázat, že spolek i po 200 letech žije a má co nabídnout i budoucím generacím. Zároveň jsme si přáli, aby výroční rok nebyl zdrojem stresu, ale spíše společným zážitkem, který nás semkne, dodá energii a připomene, proč má smysl tuto ochotnickou tradici dál v našem městě rozvíjet.

Rozprostřené oslavy
Rozhodli jste se oslavy rozprostřít do celého roku namísto jednoho galavečera?

VN: Nechtěli jsme to uzavřít do jednoho galavečera, ale pojmout oslavy jako proces – sérii setkání, akcí a návratů k tradicím, které ke spolku dlouhodobě patří. Právě celoroční formát nám umožnil například obnovu divadelního bálu, který spolek v minulosti pořádal a který jsme chtěli v jubilejním roce symbolicky vrátit do života. Zároveň jsme měli prostor oslovit různé generace, nabídnout pestrou škálu aktivit a být lidem blíž v průběhu celého roku, přičemž jsme mohli citlivě reagovat na aktuální dění i energii, kterou jednotlivé akce přinášely.

Kapela na Divadelním bále | zdroj: archiv souboru
Proč jste zvolili tuto cestu a jak náročné bylo udržet „provozní teplotu“ oslav od března až do listopadu?

ZR: Bylo to náročné. Vyžadovalo to pečlivé plánování, jasné rozdělení odpovědností a především týmovou spolupráci. Ke konci roku bylo přirozeně znát, že energie postupně ubývá. Členové spolku se nevěnují pouze divadlu, ale mají také své rodiny, práci a další závazky. Přesto se nám díky tomu, že jednotlivé akce měly vlastní tvář a své nositele, dařilo energii průběžně obnovovat. Velkou oporou nám byla i pozitivní odezva veřejnosti, která nám opakovaně potvrzovala, že zvolená cesta má smysl, a dodávala motivaci dotáhnout výroční rok až do jeho závěru.

Tradice ve slavnostním
Krajská postupová přehlídka konaná v dubnu a Lomnické kulturní léto v červenci jsou pro vás již tradičními událostmi bez ohledu na oslavy. V čem byly letošní ročníky těchto událostí jiné? Propsali se do nich nějak oslavy?

VN: Obě akce, tedy dubnová Krajská postupová přehlídka i červencové Lomnické kulturní léto, patří k našim tradičním událostem a konaly by se i bez výročí v osvědčené podobě. Letošní ročníky se ale přece jen v něčem odlišovaly. Výroční rok jim dodal slavnostnější atmosféru.

U Lomnického kulturního léta se pak oslavy promítly výrazněji i do samotného programu. Po třiceti letech předal dramaturg festivalu Jaroslav Krček jeho vedení své dceři Magdaléně Švecové a jednatřicátý ročník tak poprvé proběhl pod taktovkou nového dramaturga. Festival zahájila premiéra inscenace Balada pro banditu, na níž se podílelo více než 52 lidí napříč generacemi, herci, hudebníci, technický tým i další spolupracovníci. Tento projekt se stal jedním z vrcholů letního programu a zároveň symbolickým příkladem toho, jak výroční rok dokázal spojit velké množství lidí kolem společného cíle a připomenout sílu živého divadla i spolkové spolupráce.

Z inscenace Balada pro banditu, která měla premiéru u příležitosti oslav 200letého výročí souboru
Zhmotnění bohaté historie
V září jste v muzeu otevřeli výstavu k historii spolku. Objevili jste při jejím sestavování v archivech něco, co překvapilo i vás samotné?

JŠ: Výstavu v poslední době pořádáme jednou za 10 let. Po takové době je při přípravě skoro vše nové. Ale i tak najdeme celou řadu materiálů, starých fotografií, programů představení, plakátů nebo kronikářských zápisů, které viděl jen málokdo. To k takové práci patří. Jedním z takových objevů byla překvapivě široká spolupráce našeho spolku s panem Zdeňkem Štěpánkem, tatínkem herce Petra Štěpánka. O spolupráci a jeho začátcích u nás jsme věděli, ale netušili jsme, že to nebylo jen jednou.

Z vernisáže výstavy k 200letému výročí spolku | zdroj: archiv souboru
Zdeněk Štěpánek a Lomnice
Zdeněk Štěpánek v Lomnici s kočovnou společností začínal, odehrál zde své první představení. Později odehrál několik dalších představení přímo s našimi ochotníky. Dělo se to tehdy tak, že se nazkoušelo stejné představení, jako se hrálo na domovské scéně a profesionální herec tak nastoupil ve stejné roli. A právě k jedné z těchto příležitostí našel náš člen, Petr Štěpán, v archivu jeho omluvný dopis, ve kterém souboru sděluje, že na představení pravděpodobně nestihne přijet z důvodu natáčení. Zároveň jsme ale objevili plakát k tomuto konkrétnímu večeru a zápis v divadelní pamětní knize, který říká, že herec nakonec dorazil a představení skutečně odehrál.

Listopadový křest almanachu pak byl vrcholem dokumentační práce. Co bylo při jeho tvorbě nejtěžší? Jak dlouho jeho výroba zabrala a kolik lidí, v jakých rolích, se na tom podílelo?

JŠ: Almanach od roku 1985 vychází každých deset let. Text vychází ze zápisů z divadelní kroniky. Hlavní tvůrce je tak logicky kronikář spolku a aktuálně i jeho předseda pan Josef Šimek. Ten je také autorem souhrnného textu k historii spolku, který jednotlivým rokům předchází. Jde ale o kolektivní práci našich členů. Text redigovala a upravovala paní Lidmila Mrázková a statistiky tvořila paní Libuše Mikešová. Grafiku má na svědomí náš letitý spolupracovník a tvůrce naší grafické tváře pan Stanislav Dlouhý.

Almanach by ale nevyšel bez finanční podpory našeho největšího podporovatele, města Lomnice nad Popelkou.

Byly Úsměvy i divadelní tříska
Křest almanachu v Tylově divadle proběhl v rámci akce Úsměvy Jaromíra Hanzlíka za účasti herce Petra Štěpánka jako hosta. Jak složité bylo dostat tyto dvě tváře do Lomnice?

VN: Získat Jaromíra Hanzlíka a Petra Štěpánka do Lomnice nebylo jednoduché. Snažili jsme se je kontaktovat přes agenturu, ale nepřišla žádná odpověď a když přišla, tak omluva, že kontakt nemají. Nakonec se však jeden z našich členů, pan Bohuslav Vejnar, setkal přímo s panem Hanzlíkem na jedné z jeho akcí a oslovil ho osobně. Přes asistentku jsme se nakonec s mistrem domluvili a jeho pořad „Úsměvy Jaromíra Hanzlíka“ se tak v Lomnici uskutečnil s jeho dlouholetým přítelem, panem Petrem Štěpánkem.

Úsměvy Jaromíra Hanzlíka a Petra Štěpánka v Lomnici nad Popelkou | zdroj: archiv souboru
Jak jsem již uvedl, tatínek Petra Štěpánka, pan Zdeněk Štěpánek, v Lomnici začínal. V době 50. výročí založení spolku ho místní divadelníci do Lomnice znovu pozvali. Ve vší úctě chtěli mistra něčím zajímavým obdarovat. Dlouho nemohli na nic přijít. Nakonec se dohodli na části jeviště. Uloupli tedy třísku z původní scény, kde s kočovnou společností začínal, a tu mu předali. Pan Zdeněk Štěpánek třísku rozdělil a později ji daroval svému synovi, Petru Štěpánkovi, a jeho příteli Jaromíru Hanzlíkovi. O tomto příběhu jsme věděli, ale nikdo z nás nevěděl, jak to vypadalo fyzicky.

Požádali jsme tedy pány, aby svou třísku přivezli. Dnes ji má již pouze pan Jaromír Hanzlík. Pan Štěpánek tu svou ztratil někde při stěhování. I tak jsme si s pány o tom rádi podiskutovali. Díky tomu to byl pro nás velmi silný večer. V rámci oslav 200 let nás v divadle navštívily české herecké legendy. Komu se to poštěstí? Šlo o výjimečný večer plný inspirace, životního nadhledu a humoru.

Tmelící efekt nejen pro soubor
V jednom z mailů ses mi zmiňoval, že rok 2025 měl pro spolek „tmelicí efekt“. Co konkrétně se uvnitř souboru změnilo?

VN: Rok 2025 byl pro spolek v mnoha ohledech přelomový. Společné přípravy a samotné oslavy nás přirozeně víc semkly, protože spolu lidé trávili víc času, museli spolu komunikovat a hledat společná řešení. To vedlo k větší otevřenosti a silnějšímu pocitu sounáležitosti. Chtěli jsme a snažili jsme se jako výbor o to, aby koncept oslav vycházel z nápadů od členů spolku.

V první řadě probíhala setkání, tzv. „brainstorming“, která nás vždy posouvala blíž k cíli oslav. Výraznou změnou bylo také to, že se do dění aktivně zapojili i členové, kteří dříve stáli spíš v pozadí. Oslavy vytvořily konkrétní příležitosti, kdy bylo potřeba pomoci, a ukázalo se, že řada z nich má chuť i schopnosti převzít odpovědnost, ať už při organizaci, technickém zajištění nebo v umělecké oblasti. Zároveň se spolku podařilo oslovit a získat nové, převážně mladé členy, kteří přinesli čerstvou energii a nové podněty. Díky tomu se práce rozložila rovnoměrněji a soubor se nyní jeví jako soudržnější a sebevědomější celek.

Kolik členů celkem vlastně spolek má? A jak se měnil v průběhu těch 200 let?

ZR: Náš soubor dnes čítá 72 členů. O přesném počtu v průběhu uplynulých 200 let bohužel nemáme kompletní záznamy, ale z toho, co víme z nedávné historie, je jasné, že soubor postupně rostl a stále přitahuje nové členy.

Komorní závěr oslav
Oslavy zakončoval komponovaný večer s názvem Na scénu. Jaké emoce v souboru převládaly, když jste se společně dívali na to, co všechno jste za ta léta dokázali?

ZR: Komponovaný večer nakonec proběhl v poněkud odlišné formě, než jsme původně plánovali. Místo plného programu s dialogy, monology a písněmi z našich her jsme se rozhodli večer uspořádat komorně, jen pro bývalé a současné členy spolku, protože tento rok byl pro nás všechny náročný. Společně jsme si pustili videosestřih z předchozích her, promítli fotografie, prohlédli kroniky a zavzpomínali. Celý večer měl pozitivní a nostalgickou atmosféru a na závěr samozřejmě nechyběla ani tradiční oslava a party.

Spolek a město
Zdeňku, ty sedíš na dvou židlích. Jsi člen výboru spolku a také místostarosta města. Potvrdilo se radnici během roku 2025, že investice do kultury se městu a jeho obyvatelům vrací? V jaké podobě?

ZR: Ano, rok 2025 spíše potvrdil, že dlouhodobě nastavená „cesta“ je správná. Je třeba vyzdvihnout, že pokračujeme v cestě nastavené našimi předchůdci. Není to o našem stranění kultuře nebo konkrétně divadlu. Z pozice vedení města se snažíme v rámci našich možností podporovat veškeré kulturní aktivity a subjekty, které je připravují. Stejné je to i u spolků působících v dalších oblastech – sportovní, společenské nebo volnočasové. Jsme rádi, že ve městě stále žijí aktivní lidé, kteří fungují komunitně a pro společnost.

Investice do kultury se nevracejí jen v penězích nebo číslech návštěvnosti, ale především v atmosféře města, v mezilidských vztazích a v pocitu sounáležitosti. Oslavy výročí ukázaly, že kultura není nadstavba, ale přirozená součást života Lomnice.
Z pohledu radnice je důležité i to, že se Lomnice díky kulturním akcím zviditelnila navenek – přijížděli návštěvníci z regionu i z větší dálky. Město bylo vidět v médiích a získalo dobré jméno jako místo, kde se kultura bere vážně. To všechno jsou benefity, které nejsou vždy snadno měřitelné, ale mají dlouhodobý dopad.

Je divadlo pro obyvatele Lomnice značkou, na kterou jsou hrdí?

ZR: Myslím si, že ano, a letošní rok to velmi zřetelně potvrdil. Ochotnické divadlo je v Lomnici hluboce zakořeněné a řada lidí ho bere jako samozřejmou součást místní identity a komunity. Nejde jen o budovu nebo o konkrétní inscenace, ale o vědomí, že tu už dvě stě let existuje živá tradice, na které se podílely generace obyvatel města.

Divadlo je hodnota
To, že je divadlo vnímáno jako skutečná hodnota, se navíc potvrdilo i v aktuálním dotazníkovém šetření, které probíhalo v rámci přípravy Koncepce rozvoje cestovního ruchu na Lomnicku. Právě ochotnické divadlo bylo opakovaně zmiňováno v odpovědích na otázku, na co jsou lidé v našem městě hrdí. Pro nás je to silný signál, že divadlo není uzavřenou záležitostí spolku, ale přirozenou součástí obrazu města navenek i dovnitř.

Často jsme během roku slýchali věty typu „to je naše divadlo“ – a to je podle mě největší důkaz hrdosti i důvěry, na které se dá stavět i do budoucna.

Rada na závěr
Nejeden spolek se velkých výročí děsí kvůli náročnosti. Co bys poradil souborům, které podobné jubileum teprve čeká? Kde začít? Na co si dát pozor?

ZR: Souborům bychom poradili, aby se nebály. Velké výročí může být sice náročné, ale zároveň představuje skvělou příležitost ukázat, čeho všeho soubor dosáhl. Důležité je začít včas, sestavit plán, určit, co všechno chcete připomenout, a rozdělit dílčí úkoly mezi členy spolku. Oslavy by neměly přesahovat možnosti souboru, lepší je pár kvalitních akcí než přetěžování sil. A především by při plánování výročí měla panovat pozitivní energie, radost a otevřenost novým nápadům.

Oslavy 200 let jsou za vámi. S jakými plány a cíli jdete do toho třetího století?

ZR: Přáli bychom si, aby se v budoucnu uskutečnila modernizace divadla tak, aby plně odpovídalo požadavkům 21. století. Chceme udržet tradiční akce a připravovat nové premiéry, které budou těšit nejen nás, ale i diváky.

ČIVRNÝ, Tomáš. Jak oslavit 200 let a nezbláznit se? Příběh z Lomnice nad Popelkou. Online. Divadelník.cz 19. 2. 2026 [cit. 2026-02-20]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/jak-oslavit-200-let-a-nezblaznit-se-pribeh-z-lomnice-nad-popelkou/