Chrudim, Muzeum loutkářských kultur, Říše loutek – 95 let bez přestávky, 14. 3. 2015 – 10. 1. 2016

Výstava se koná u příležitosti 95 let nepřetržité činnosti Umělecké scény Říše loutek Praha.

Říše loutek
1920 – 1939
Divadélko „V Říši loutek“ založili sochař Vojtěch Sucharda a jeho žena, malířka Anna Suchardová-Brichová. O početný soubor se postarali jejich přátelé a celý podnik byl financován jako družstvo, jednotliví členové vkládali do vznikajícího divadla své podíly. Prostory poskytla tehdy ještě samostatná obec Bubeneč ve zrušené školní kapli měšťanské školy ve Sládkově ulici v Praze na Letné. Zahajovacím představením byla 26. září 1920 pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký, hrálo se každou sobotu a neděli a již v první sezóně bylo sehráno 86 představení. Vojta vyřezával loutky, Anna je oblékala a vytvářela scénické výpravy. Režii obstarávala bývalá členka Národního divadla Marie Aichelburgová-Hilbertová, která také uváděla nezkušené členy souboru do tajů hereckého umění. Repertoár byl volen uvážlivě, vedle dobové produkce se uplatňovali i domácí autoři, zejména Anna Suchardová-Brichová, Václav Barth, František Ptáček a Bedřich Wunderlich. Nové divadlo rázem upoutalo pozornost především výtvarnou stránkou, ale i vyvážeností všech instalačních složek. Na repertoáru se střídaly pohádky, činoherní klasika (Strakonický dudák /1920, Lucerna /1926) i fantastické férie (Jak se dostal Kašpárek na Měsíc /1922, Kašpárkův výlet do XXX. století /1924). Vrcholem tohoto období se stala kvapilovsky laděná inscenace Shakespearova Večera tříkrálového (1925) v úpravě a režii Vladimíra Zákrejse. Prostory letenského divadélka byly stísněné, a tak když bylo rozhodnuto o výstavbě loutkového divadla v nové budově Ústřední městské knihovny v centru Prahy, využila Říše loutek nabídku ke změně působiště. Členové souboru v čele se Suchardou se pak i díky porozumění autora objektu architekta Františka Roitha podíleli na celkové koncepci řešení divadelního prostoru i jeho vybavení. Toto divadlo se stalo senzací, bylo označováno za nejmodernější loutkovou scénu na světě a pozornost budilo i během loutkářské výstavy a sjezdu loutkářských pracovníků v květnu 1929, kdy se Říše loutek stala dějištěm historických událostí:, 20. května 1929 zde byla založena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA.
I v novém sídle v Žatecké ulici dominovala výtvarná práce manželů Suchardových, ale Říše loutek přinášela také nové podněty autorské a režijní, především zásluhou Vládi Šmejkala a Miloše Piláta. Vedle výpravných pohádek (O Honzovi /1930, O Popelce /1931) to byly dobrodružné hry (Vládce Himalájí /1934, Napoleon /1935) a zejména revue (?K.D.O.? /1931, Společnost s ručením omezeným /1932). Významně se uplatňovaly podněty divadelní avantgardy (Kašpárek na vlnách Fantas-oceánu /1930, Čerstvý věneček ze starodávného kvítí /1936, Pohádka pošťácká /1936).


1940 – 1956
Válečné události zasáhly citelně i do činnosti Říše loutek. Několik členů divadla prošlo koncentračním táborem, někteří v něm zahynuli. Provoz divadla se však podařilo udržet po celou válečnou dobu. Změnila se ovšem dramaturgie. Některé zamýšlené projekty byly odloženy, např. Cocteauovi Svatebčané na Eiffelce či Gogolův Revizor. Na repertoár se naopak vrátila řada starších pohádek. Nechyběly však nové inscenace. Cvrček a houslista (1942) s nápaditě stylizovanými Suchardovými loutkami a působivou výpravou patřil k tomu nejlepšímu, co Anna Suchardová-Brichová jako autorka textu, výpravy i režie vytvořila. Diváckým trhákem byla Sněhurka a sedm trpaslíků (1941) inspirovaná slavným Disneyho filmem i s původní hudbou Franka Churchilla. Některé inscenace obsahovaly dospělými diváky vděčně přijímané dobové jinotaje: Čarovný plášť (1940), Konvalinky (1943). Významnou součástí repertoáru byla silvestrovská pásma sestavovaná Vláďou Šmejkalem z marionetových a maňáskových čísel, nechyběly ani různé experimenty zkoumající výrazové možnosti loutek. Před samým koncem války se uskutečnila premiéra Husičky (1945), hry ruských autorek Niny Gernětové a Tatjany Gurevičové, která se pod názvem Kačátko stala jedním z repertoárových hitů poválečné doby. V Říši loutek byla uvedena pod jménem překladatele a režiséra Vladimíra Šmejkala. V poválečném období se těšila Říše loutek mimořádné divácké popularitě. V sezoně hrála 110 až 150 představení, většinou vyprodaných. V zákulisí však přílišná pohoda nebyla. Především tam stále citelně chyběla Anna Suchardová-Brichová, která zemřela v roce 1944. V důsledku toho spolupracovali s divadlem i externí výtvarníci, např. Jiří Krejčí, Ivan Strnad, Jaroslav Benda či Richard Lander. Vzdor nejrůznějším tlakům se soubor držel své cesty a jen tak se mohlo stát, že když se všude zaklínali socialistickým realismem, uvedla Říše loutek Hauffovu pohádku Kamenné srdce (1950) v expresní výpravě Jiřího Krejčího. Bylo to však také období existenční nejistoty. Když se rodila myšlenka vzniku profesionálních loutkových divadel, byla Říše loutek jednou z prvních scén, které byla profesionalizace nabízena. V lednu 1945 bratislavská konference Divadelní a dramaturgické rady rozhodla začlenit Říši loutek do sítě profesionálních divadel jako pobočnou scénu Ústředního loutkového divadla. Soubor se však jednoznačně rozhodl pro zachování samostatné amatérské existence. V následujících letech začala likvidace spolků a tělovýchovných jednot a došlo i na Říši loutek. V roce 1953 se scéna stala součástí Městského domu osvěty. Nový zřizovatel se však zachoval k souboru vstřícně, Vojtěcha Suchardu přijal do zaměstnaneckého poměru jako uměleckého vedoucího divadla a navíc byl ochoten v roce 1955 financovat zásadní rekonstrukci elektroinstalace a celého jevištního zařízení. V roce 1956 se Vojta Sucharda vzdal své principálské funkce. S Říší loutek se rozloučil andersenovskou inscenací Pasáček vepřů (1956), ke které navrhl výpravu Suchardův synovec Cyril Bouda.


1957 – 2015
V lednu 1957 se stal novým uměleckým vedoucím Říše loutek sochař Bohumír Koubek. Navázal na tradici, ale zároveň dal inscenacím moderní výraz. Hned jeho první inscenace Cinybulkovy Hračky na cestách (1957) byla uvedena na Loutkářské Chrudimi a dostalo se jí uznání za herecké výkony i režijní vedení. Následovaly inscenace opírající se o kvalitní, prověřené texty a Koubek, který se stal nejen dominantním výtvarníkem souboru, ale i kmenovým režisérem, dokázal dát každé z nich osobitou tvář. Významnou inscenací se stal Maškův Pohádkový zákon (1961), jehož technologicky vynikající a výtvarně působivé marionety umožnily představit soubor Říše loutek v tom nejlepším světle. Příležitost dostali i další členové divadla, v režii Jan Novák a Rudolf Zezula, ve výtvarné oblasti Rudolf Zezula a Ladislav Rak. Také v dramaturgii se snažila Říše loutek jít neprošlapanými cestami, byly uvedeny domácí autorské práce (Dobrodružství mezi hvězdami /1961) i několik vlastních překladů z ruštiny (Kouzelník Smaragdového města /1966). Objevným počinem byla inscenace majstrštyku lidových loutkářů Johan Doktor Faust (1968), kterou Bohumír Koubek pojednal, jako jejich poctu. Krátce nato uvedl svou autorskou inscenaci Malé loutkové varieté (1970) a pro inspiraci se opět vydal k lidovým loutkářům a k cirkusovým klaunským číslům. Když se Koubek rozhodl opustit principálský post, rozloučil se sugestivní výpravou baladické Renčovy hry Labutí princ (1972). Po Koubkovi nastoupila na místo umělecké vedoucí členka souboru a čerstvá absolventka loutkářské katedry DAMU Hana Zezulová. S jejím příchodem nastala změna způsobu práce. Doposud stál v čele souboru výtvarník, který určoval tvářnost inscenací. Herečka a režisérka Hana Zezulová se však věnovala především režii, výtvarníci byli vybíráni pro konkrétní inscenace, ať už to byli členové souboru (Bohumír Koubek, František Valena) nebo externisté (Ivan Antoš, Renata a Martin Lhotákovi, Šárka Váchová). Další výraznou změnou bylo rozšíření používaných loutkářských technik. Po předchozí hegemonii marionet a občasném využití maňásků se v tomto období volí technologie podle charakteru textu, a tak se s marionetami pravidelně střídají maňásci, javajky, spodové marionety, tyčové i plošné loutky.
Říši loutek však provázely technické problémy. Plánovaná rekonstrukce z roku 1972 se protáhla na tři roky a soubor byl odkázán k nepravidelnému hraní mimo vlastní scénu. Střídali se i zřizovatelé, po Městském domu osvěty to byly Městská lidová knihovna (od r. 1961), Kulturní dům hlavního města Prahy (od r. 1976) a posléze Kulturní dům Prahy 1 (od r. 1989). Od roku 1991 hostuje v Říši loutek Národní divadlo marionet, které se v roce 1993 stalo nájemcem divadla. Říše loutek obnovila v roce 1991 svou právní subjektivitu, což mimo jiné znamenalo další proměnu vnitřní organizace. Soubor už nemá uměleckého vedoucího placeného zřizovatelem, v jeho čele stojí volené orgány. V současné době je předsedkyní spolku Žofie Janatová a uměleckou vedoucí Táňa Zlesáková. Režiséři a výtvarníci jsou vybíráni pro jednotlivé inscenace především z řad členů souboru (Jan Novák, František Valena, Hana Dotřelová, Josef Pikner, Táňa Zlesáková, Woloďa Hruška, Lucie a Rozárka Valenovy). Vzhledem k tomu, že jejich okruh se rozšiřuje, je pestřejší i škála výtvarných a režijních rukopisů.
V srpnu 2002 postihla Říši loutek povodeň, která zničila všechny dekorace, zasáhla část loutek, technického zařízení, sálu, foyeru a celý divadelní archiv. Při obnově divadla pak pomáhaly státní i městské instituce, nejrůznější organizace i jedinci a také loutkáři z mnoha souborů. Finanční pomoc přicházela nejen z Prahy, ale z celé republiky, z Evropy, Spojených států i Japonska. Tak Říše loutek, která přežila válečné období, socialismus, sametovou revoluci i povodeň, hraje bez přerušení již 95 let.

Scénické řešení výstavy: Růžena Valenová
Instalace: Umělecká scéna Říše loutek Praha, kolektiv MLK
Grafické řešení: Marie Sieberová

Mgr. Denisa Horníková, vedoucí oddělení pro péči, ochranu a prezentaci sbírky MLK