Javorník, Zámek Jánský Vrch, LOUTKY A LOUTKOVÁ DIVADLA V SALONU, výstava ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových - plakát, 2014
Zdroj: Zámek Jánský Vrch v Javorníku
Javorník, Zámek Jánský Vrch, LOUTKY A LOUTKOVÁ DIVADLA V SALONU, výstava ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových, 1. květen - 30. září 2014
Loutky v zámeckém salonu
Loutky a loutková divadla z let 1850 – 1950
ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových
České loutky jsou fenoménem… Více než sto let jsou vnímány jako národní kulturní poklad. Tvorba loutek patřila k české tradici, z níž po roce 1950 vyrostl také úspěch českého moderního loutkového divadla i mezinárodní věhlas českého loutkového filmu. Tato tradice vznikla už během devatenáctého století v dobách Matěje Kopeckého a zejména na počátku století dvacátého, kdy loutkové divadlo nesmělo chybět téměř v žádné vzdělané rodině, škole či spolku. Historické loutky a kompletní loutková divadla s mnoha proměnami dekorací, určená pro šlechtická, patricijská, později domácí, školní či spolková představení, jsou hlavním lákadlem výstavy na zámku Jánský Vrch.
Na své si zde mohou přijít zejména ctitelé krásných marionet, milovníci pohádkových bytostí a především děti, kterým se nabízí pohled na historická divadla s půvabnými loutkami různých řezbářů.
Výstava „Loutky v zámeckém salonu“ představuje ukázky řezaných loutek kočovných marionetářů, kteří putovali od vesničky k vesničce ve vozech a hrávali ve skládací scéně v sálech hostinců. Stávalo se, že byli pozváni s představením i k panstvu na zámek, kde v případě úspěchu bývali štědře odměněni. Někdy si šlechta nechala řezat loutky a malovat kulisy pro vlastní hraní divadla z libosti, jindy loutek užívali s úspěchem učitelé šlechtických dětí.
Také v podzámčí panoval čilý loutkářský ruch. Nemuselo se jen čekat, kdy do městečka zavítá některý s kočovných loutkářů. Od konce 19. století v měšťanském prostředí vznikala spolková loutková divadla často s pravidelným provozem. Nejprve využívala stejných loutek a kulis jako kočovní marionetáři, později stále častěji loutky a kulisy firem, které se na výrobu těchto potřeb specializovaly a spolupracovaly s uměleckoprůmyslovými dílnami. V téže době došlo k mohutnému rozmachu rodinného loutkového divadla a v mnoha rodinách fungovala malá stolní divadla, stále častěji s repertoárem věnovaným dětem.
Výstava představuje ukázky modelovaných loutek i loutky jedinečné, originálně vyřezávané, vytvořené umělci pro konkrétní divadla a stejně tak divadla sestavená z tištěných dekorací i divadla s originálními ručně malovanými kulisami. Špičkou mezi loutkářskou meziválečnou scénografií byla tvorba tzv. uměleckých scén z větších měst, mezi něž patřilo i Loutkové divadlo Josefa Skupy s protagonisty Spejblem a Hurvínkem. Jejich loutky vysoké zpravidla 50 – 60 cm už ve třicátých letech hrály v moderních dekoracích, byly voděny nitěmi a byly vybaveny mnoha technologickými a designovými vymoženostmi.
Jestliže si představíme, že koncem dvacátých let dvacátého století pravidelně hrálo na území tehdejší první Československé republiky přes dva a půl tisíce evidovaných souborů loutkových divadel spolkových a školních, nespočet divadel rodinných a měla li by každá ze scén pouhých dvacet loutek, pak nám počet loutek vychází nejméně na padesát tisíc, nemluvě o počtu kulis a jiných částí výpravy. To už vyžadovalo poměrně rozsáhlý a kvalitní umělecký loutkářský průmysl.
Uměleckořemeslná kvalita provázela i výtvarnou tvorbu v oblasti rodinného loutkového divadla, kde na základě proměny repertoáru po roce 1900 přibyly především nové pohádkové typy loutek, vyráběné ve velikostech 18 – 25 – 35 -55 cm. Početná sbírková kolekce pak představuje různorodé typy rodinných loutkových divadel a loutek, které byly vyráběny také několika firmami, ale i mnoha jednotlivci s větší či menší uměleckou hodnotou, od Alšova rodinného divadla po známé producenty loutek z firem Antonína Münzberga, Jana Krále či Modrého a Žandy.
Dekorace a loutky prodělaly od konce 19. století do dvacátých a třicátých let dvacátého století značný vývoj. Výprava prošla cestou od realismu až po náznakové funkční scény, nejen zcela oproštěné, ale počítající již s kruhovým horizontem, řešením pomocí světelné atmosféry či draperie. Také loutky na prahu třicátých let měly za sebou odvážný vývoj. Přestože se ještě mnohde hrálo s loutkami na drátu, častěji se používala technologie závěsů „na nitkách“, která podle způsobů a míst uchycení umožňovala rozsáhlé možnosti loutkového pohybu. Také tvarosloví loutek prošlo vývojem od realistické řezby, přes stylizované loutky až k oproštěným funkcionalistickým soustruženým náznakovým loutkám.
Loutky i divadla jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Oba jsou dnes známí jako sběratelé a badatelé v oblasti českých historických loutek a loutkových divadel. Loutky a loutkářskou scénografii začali sbírat v polovině osmdesátých let a dnes po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950. Na rozdíl od muzeí podporovaných veřejnými financemi a dotacemi vytvořili rozsáhlou sbírku vlastními prostředky i nemalým úsilím restaurátorským. Valná většina historických loutkářských artefaktů je totiž nalezena zpravidla ve značně poškozeném stavu. Marie a Pavel Jiráskovi o historických loutkách také píší a účastní se řady výstavních projektů u nás i v cizině. Jsou spoluautory prestižních publikací „Česká loutka“ a „Loutka a moderna“, Marie Jirásková je spoluautorkou nově otevřené expozice „Magický svět loutek“ v chrudimském Muzeu loutkářských kultur a loutky z jejich sbírky reprezentují v současné době české loutkářství na několika zahraničních výstavách.
Loutky a loutková divadla z let 1850 – 1950
ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových
České loutky jsou fenoménem… Více než sto let jsou vnímány jako národní kulturní poklad. Tvorba loutek patřila k české tradici, z níž po roce 1950 vyrostl také úspěch českého moderního loutkového divadla i mezinárodní věhlas českého loutkového filmu. Tato tradice vznikla už během devatenáctého století v dobách Matěje Kopeckého a zejména na počátku století dvacátého, kdy loutkové divadlo nesmělo chybět téměř v žádné vzdělané rodině, škole či spolku. Historické loutky a kompletní loutková divadla s mnoha proměnami dekorací, určená pro šlechtická, patricijská, později domácí, školní či spolková představení, jsou hlavním lákadlem výstavy na zámku Jánský Vrch.
Na své si zde mohou přijít zejména ctitelé krásných marionet, milovníci pohádkových bytostí a především děti, kterým se nabízí pohled na historická divadla s půvabnými loutkami různých řezbářů.
Výstava „Loutky v zámeckém salonu“ představuje ukázky řezaných loutek kočovných marionetářů, kteří putovali od vesničky k vesničce ve vozech a hrávali ve skládací scéně v sálech hostinců. Stávalo se, že byli pozváni s představením i k panstvu na zámek, kde v případě úspěchu bývali štědře odměněni. Někdy si šlechta nechala řezat loutky a malovat kulisy pro vlastní hraní divadla z libosti, jindy loutek užívali s úspěchem učitelé šlechtických dětí.
Také v podzámčí panoval čilý loutkářský ruch. Nemuselo se jen čekat, kdy do městečka zavítá některý s kočovných loutkářů. Od konce 19. století v měšťanském prostředí vznikala spolková loutková divadla často s pravidelným provozem. Nejprve využívala stejných loutek a kulis jako kočovní marionetáři, později stále častěji loutky a kulisy firem, které se na výrobu těchto potřeb specializovaly a spolupracovaly s uměleckoprůmyslovými dílnami. V téže době došlo k mohutnému rozmachu rodinného loutkového divadla a v mnoha rodinách fungovala malá stolní divadla, stále častěji s repertoárem věnovaným dětem.
Výstava představuje ukázky modelovaných loutek i loutky jedinečné, originálně vyřezávané, vytvořené umělci pro konkrétní divadla a stejně tak divadla sestavená z tištěných dekorací i divadla s originálními ručně malovanými kulisami. Špičkou mezi loutkářskou meziválečnou scénografií byla tvorba tzv. uměleckých scén z větších měst, mezi něž patřilo i Loutkové divadlo Josefa Skupy s protagonisty Spejblem a Hurvínkem. Jejich loutky vysoké zpravidla 50 – 60 cm už ve třicátých letech hrály v moderních dekoracích, byly voděny nitěmi a byly vybaveny mnoha technologickými a designovými vymoženostmi.
Jestliže si představíme, že koncem dvacátých let dvacátého století pravidelně hrálo na území tehdejší první Československé republiky přes dva a půl tisíce evidovaných souborů loutkových divadel spolkových a školních, nespočet divadel rodinných a měla li by každá ze scén pouhých dvacet loutek, pak nám počet loutek vychází nejméně na padesát tisíc, nemluvě o počtu kulis a jiných částí výpravy. To už vyžadovalo poměrně rozsáhlý a kvalitní umělecký loutkářský průmysl.
Uměleckořemeslná kvalita provázela i výtvarnou tvorbu v oblasti rodinného loutkového divadla, kde na základě proměny repertoáru po roce 1900 přibyly především nové pohádkové typy loutek, vyráběné ve velikostech 18 – 25 – 35 -55 cm. Početná sbírková kolekce pak představuje různorodé typy rodinných loutkových divadel a loutek, které byly vyráběny také několika firmami, ale i mnoha jednotlivci s větší či menší uměleckou hodnotou, od Alšova rodinného divadla po známé producenty loutek z firem Antonína Münzberga, Jana Krále či Modrého a Žandy.
Dekorace a loutky prodělaly od konce 19. století do dvacátých a třicátých let dvacátého století značný vývoj. Výprava prošla cestou od realismu až po náznakové funkční scény, nejen zcela oproštěné, ale počítající již s kruhovým horizontem, řešením pomocí světelné atmosféry či draperie. Také loutky na prahu třicátých let měly za sebou odvážný vývoj. Přestože se ještě mnohde hrálo s loutkami na drátu, častěji se používala technologie závěsů „na nitkách“, která podle způsobů a míst uchycení umožňovala rozsáhlé možnosti loutkového pohybu. Také tvarosloví loutek prošlo vývojem od realistické řezby, přes stylizované loutky až k oproštěným funkcionalistickým soustruženým náznakovým loutkám.
Loutky i divadla jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Oba jsou dnes známí jako sběratelé a badatelé v oblasti českých historických loutek a loutkových divadel. Loutky a loutkářskou scénografii začali sbírat v polovině osmdesátých let a dnes po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950. Na rozdíl od muzeí podporovaných veřejnými financemi a dotacemi vytvořili rozsáhlou sbírku vlastními prostředky i nemalým úsilím restaurátorským. Valná většina historických loutkářských artefaktů je totiž nalezena zpravidla ve značně poškozeném stavu. Marie a Pavel Jiráskovi o historických loutkách také píší a účastní se řady výstavních projektů u nás i v cizině. Jsou spoluautory prestižních publikací „Česká loutka“ a „Loutka a moderna“, Marie Jirásková je spoluautorkou nově otevřené expozice „Magický svět loutek“ v chrudimském Muzeu loutkářských kultur a loutky z jejich sbírky reprezentují v současné době české loutkářství na několika zahraničních výstavách.
Rok konání:
2014
2014
Dokumentace:
Loutky a loutková divadla v salonu - průvodce
České loutky jsou fenoménem… Více než sto let jsou vnímány jako národní kulturní poklad. Tvorba loutek patřila k české tradici, z níž po roce 1950 vyrostl také úspěch českého moderního loutkového divadla i mezinárodní věhlas českého loutkového filmu. Tato tradice vznikla už během devatenáctého století a zejména na počátku století dvacátého, kdy loutkové divadlo nesmělo chybět téměř v žádné vzdělané rodině, škole či spolku. Výstava představuje historické loutky a kompletní loutková divadla s mnoha proměnami dekorací, určená pro šlechtická, patricijská, později domácí, školní či spolková představení z let 1850 – 1950.
Místnost 39
V 19. století loutkové divadlo provozovali na Rakousko-Uherském území jednak profesionálové – živnostníci, zpravidla kočovné marionetářské rodiny, jejichž členové hráli s většími řezanými marionetami v rozměrných skládacích scénách. Souběžně však prosperovalo loutkové divadlo ochotnické, provozované nejprve šlechtou jako salonní kratochvíle nebo také jako divadlo pro děti. Později se tento typ domácího či školního divadla rozšířil i do patricijských a intelektuálních kruhů. Divadla a loutky pro tento druhý typ loutkového divadla tak představují převážně produkci firem z německého prostředí, kde už ve dvacátých letech 19. století existovalo několik desítek nakladatelství, která produkovala papírová divadla.
K neznámějším patřily firmy: Gustav Kühn z Neu-Ruppinu, J. F. Schreiber z Esslingenu, Schmidt und Römer z Lipska či Matthäus und Josef Trentsensky z Vídně a další. Největší divadlo v místnosti v módním čínském stylu po roce 1910 je ovšem vybaveno ručně malovanými kulisami a loutkami řezanými v betlémovém stylu - pochází z Jihlavy. Představuje ukázku, že zámožnější rodiny si nechaly loutkové scény vyrábět jako jedinečné originály. Autorem větších řezbovaných loutek pro spolkové divadlo z počátku 20. století umístěných na sofa je Jan Kába z Horažďovic. Ve vitríně jsou nepolychromované řezbované hlavy marionet ve stylu 19. století a stínové loutky holandského vydavatele Erve Wijsmullera z Amsterdamu také z poloviny 19. století.
Místnost 38:
Obliba stolních divadel souvisí jistě s romantickou popularitou divadla, které se těšilo mimořádné přízni stavovské a měšťanské společnosti i biedermeirovým příklonem k bytové kultuře a rodinnému stylu života. Vystřihovací litograficky tištěná divadla, která byla nalepována na stolní bednovou skládací konstrukci a doplňována buď papírovými, modelovanými či vyřezávanými loutkami, se stala opravdovou ozdobou interiéru. Rozsáhlost kolekce a výtvarná či řemeslná kvalita loutek záležela jednak na finančních možnostech zadavatele, jednak na uměleckých schopnostech konkrétního řezbáře.
V divadle s originálně malovanými dekoracemi v koloniálním stylu kolem roku 1910 jsou lidové jednoduše stylizované loutky, pocházející Bílé Třemešné z Trutnovska. Opakem jsou luxusně kostýmované dřevěné marionety z druhé poloviny 19. století z kolekce pocházející z měšťanské rodiny v Praze, uložené na sofa. Ve vitríně jsou malé plošné loutečky z šlechtické rodiny ze Šumavy a soubor maňáskového divadla z Liberce z počátku 20. století. Oba soubory pocházejí z německy mluvících rodin.
Místnost 36:
Rozmach českých tištěných dekorací pro rodinné a spolkové divadlo nastal až po vydání první série Dekorací českých umělců v roce 1913. Počátky doslova průmyslové výroby divadel i loutek, která trvala prakticky až do konce Druhé světové války, byly svázány s pražskými intelektuálními i uměleckými snahami Československého svazu přátel loutkového divadla a osobností historika loutkového divadla Jindřicha Veselého, který rodinné divadlo s mnoha scénografickými reformami inicioval. Postupně vznikla celá řada dekorací podle návrhů předních českých umělců a k nim tzv. Alšovy loutky, inspirované kresbami malíře Mikoláše Alše. Celý komplet se nazýval Alšovým divadlem a jedno z proscénií od výtvarníka Rudolfa Livory přišlo i s portrétem tohoto oblíbeného českého výtvarníka. Ve stejné době nastal rozmach spolkových loutkových scén v rámci národních spolků, zejména Sokola, Orla a Dělnických tělocvičných jednot. Už ve dvacátých letech několik loutkářských firem produkovalo pro tato divadla scénografii a loutky v různých velikostech.. Vystaven je soubor marionet s modelovanými hlavami firmy JEKA, Kašpárci firem JEKA a Modrý a Žanda i luxusní řezbovaný Drak. Ale i v té době vznikala divadla originální, která si zručnější tvůrci vytvořili sami podle svého vkusu i schopností.
Místnost 35:
Mezi přední firmy, které nabízely dekorace i loutky jak pro rodinné loutkové divadlo, tak pro spolkové scény, patří po roce 1920 Modrý a Žanda. Podnik spolupracoval s řadou pražských sochařů a modelérů, mezi něž patřil například Hanuš Folkman nebo řezbář Alois Schroiff. Firma také dlouhodobě dodávala loutky do prodejny známého knižního vydavatele A. Storcha, který k těmto marionetkám vytiskl divadlo menšího formátu podle návrhů malíře Víta Skály. Také známý ilustrátor Artuš Scheiner, který ilustroval pohádkové knihy Boženy Němcové, vytvořil menší divadlo v secesní stylizaci, ovšem pro nakladatelství J. R.Vilímka. Všechny větší loutkářské firmy, aby uspokojily vysoký zájem o větší loutky, spolupracovaly s mnoha řezbáři, kteří pro ně produkovali řezané loutky v ustálených velikostech 35, 45, 55, 65 cm, u nichž byla dodržována všeobecně přijatá stylizace daných typů. Mezi nejluxusnější postavy patřily loutky celořezbované, zejména postavy čertů, rytířů, draků a zvířat. Zcela nepostradatelný byl samozřejmě Kašpárek.
Místnost 34:
Jestliže si představíme, že koncem dvacátých let dvacátého století pravidelně hrálo na území tehdejší první Československé republiky přes dva a půl tisíce evidovaných souborů loutkových divadel spolkových a školních, nespočet divadel rodinných a měla li by každá ze scén pouhých dvacet loutek, pak nám počet loutek vychází nejméně na padesát tisíc, nemluvě o počtu kulis a jiných částí výpravy. To už vyžadovalo poměrně rozsáhlý a kvalitní umělecký loutkářský průmysl. Zřejmě k nejznámějším tvůrcům loutkových divadel, loutek i dalšího rozsáhlého příslušenství v době první Československé republiky patřil pražský závod Antonína Münzberga. Dlouhodobě spolupracoval se scénografem Národního divadla Karlem Štapferem a později i malířem Eduardem Christianem. Divadla a loutky tištěné precizně litograficky firma vyráběla prakticky ve všech velikostech. Stejně tak mimořádně oblíbené modelované loutky. Větší loutky zadávala také řezbářům, zejména pražskému Josefu Chocholovi.
Místnost 33:
Divadelní hry, které se v hrály v rodinném a spolkovém loutkovém divadle, souvisí převážně s dětmi. Už od konce 19. století byly hry publikovány v několika edicích rozmanité úrovně a rychle jich vzniklo kolem čtyř set. Šlo převážně o pohádkové příběhy, jejichž společným rysem byl důraz na mravoučný charakter a podporu národního smýšlení. S rostoucím počtem ochotnických loutkářských souborů a rozmachem rodinných divadel na počátku 20. století a po první Světové válce stoupala i poptávka po loutkových hrách a loutkářských knižnicích. Tehdy se objevili autoři, kteří svými dramatickými texty založili moderní českou loutkářskou dramatiku a mnohé z jejich her přetrvaly a hrají se úspěšně dodnes, např. Karel Mašek nebo Beneš Buchlovan. Samozřejmě se také divadelní hry překládaly, ve dvacátých letech bylo tedy k dispozici i kolem 150 zahraničních titulů. Ochotnické divadlo bylo chápáno v počátcích rozporuplně, nejprve jako prostopášná zábava, teprve později jako nástroj vzdělání, kultivace mravů a ušlechtilé zábavy.
Divadla v místnosti od pražské firmy Antonína Münzberga dokumentují národní tematiku, větší Štapferovo divadlo s kulisami pekla má na proscéniu české lvy a menší od Svatopluka Bartoše je divadlem zpracovávající téma české historie. Jeho kulisy představují památná místa českých dějin, v tomto případě pražský "Belveder", Letohrádek královny Anny v areálu zahrad Pražského hradu.
Místnost 32:
Dekorace a loutky prodělaly od konce 19. století do dvacátých a třicátých let dvacátého století značný vývoj. Výprava prošla cestou od realismu až po náznakové funkční scény, nejen zcela oproštěné, ale počítající již s kruhovým horizontem, řešením pomocí světelné atmosféry či draperie. Také loutky na prahu třicátých let měly za sebou odvážný vývoj. Přestože se ještě mnohde hrálo s loutkami na drátu, častěji se používala technologie závěsů „na nitkách“, která podle způsobů a míst uchycení umožňovala rozsáhlé možnosti loutkového pohybu. Také tvarosloví loutek prošlo vývojem od realistické řezby, přes stylizované loutky až k oproštěným funkcionalistickým soustruženým náznakovým loutkám. S odvážným kubizujícím rodinným divadlem přišel už v roce 1920 brněnský architekt Jiří Kolář, výtvarně mimořádná je také orientální scéna Josefa Skupy pro Dekorace českých umělců ve stylu art deco.
Loutky i divadla jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Oba jsou dnes známí jako sběratelé a badatelé v oblasti českých historických loutek a loutkových divadel. Loutky a loutkářskou scénografii začali sbírat v polovině osmdesátých let a dnes po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950.
České loutky jsou fenoménem… Více než sto let jsou vnímány jako národní kulturní poklad. Tvorba loutek patřila k české tradici, z níž po roce 1950 vyrostl také úspěch českého moderního loutkového divadla i mezinárodní věhlas českého loutkového filmu. Tato tradice vznikla už během devatenáctého století a zejména na počátku století dvacátého, kdy loutkové divadlo nesmělo chybět téměř v žádné vzdělané rodině, škole či spolku. Výstava představuje historické loutky a kompletní loutková divadla s mnoha proměnami dekorací, určená pro šlechtická, patricijská, později domácí, školní či spolková představení z let 1850 – 1950.
Místnost 39
V 19. století loutkové divadlo provozovali na Rakousko-Uherském území jednak profesionálové – živnostníci, zpravidla kočovné marionetářské rodiny, jejichž členové hráli s většími řezanými marionetami v rozměrných skládacích scénách. Souběžně však prosperovalo loutkové divadlo ochotnické, provozované nejprve šlechtou jako salonní kratochvíle nebo také jako divadlo pro děti. Později se tento typ domácího či školního divadla rozšířil i do patricijských a intelektuálních kruhů. Divadla a loutky pro tento druhý typ loutkového divadla tak představují převážně produkci firem z německého prostředí, kde už ve dvacátých letech 19. století existovalo několik desítek nakladatelství, která produkovala papírová divadla.
K neznámějším patřily firmy: Gustav Kühn z Neu-Ruppinu, J. F. Schreiber z Esslingenu, Schmidt und Römer z Lipska či Matthäus und Josef Trentsensky z Vídně a další. Největší divadlo v místnosti v módním čínském stylu po roce 1910 je ovšem vybaveno ručně malovanými kulisami a loutkami řezanými v betlémovém stylu - pochází z Jihlavy. Představuje ukázku, že zámožnější rodiny si nechaly loutkové scény vyrábět jako jedinečné originály. Autorem větších řezbovaných loutek pro spolkové divadlo z počátku 20. století umístěných na sofa je Jan Kába z Horažďovic. Ve vitríně jsou nepolychromované řezbované hlavy marionet ve stylu 19. století a stínové loutky holandského vydavatele Erve Wijsmullera z Amsterdamu také z poloviny 19. století.
Místnost 38:
Obliba stolních divadel souvisí jistě s romantickou popularitou divadla, které se těšilo mimořádné přízni stavovské a měšťanské společnosti i biedermeirovým příklonem k bytové kultuře a rodinnému stylu života. Vystřihovací litograficky tištěná divadla, která byla nalepována na stolní bednovou skládací konstrukci a doplňována buď papírovými, modelovanými či vyřezávanými loutkami, se stala opravdovou ozdobou interiéru. Rozsáhlost kolekce a výtvarná či řemeslná kvalita loutek záležela jednak na finančních možnostech zadavatele, jednak na uměleckých schopnostech konkrétního řezbáře.
V divadle s originálně malovanými dekoracemi v koloniálním stylu kolem roku 1910 jsou lidové jednoduše stylizované loutky, pocházející Bílé Třemešné z Trutnovska. Opakem jsou luxusně kostýmované dřevěné marionety z druhé poloviny 19. století z kolekce pocházející z měšťanské rodiny v Praze, uložené na sofa. Ve vitríně jsou malé plošné loutečky z šlechtické rodiny ze Šumavy a soubor maňáskového divadla z Liberce z počátku 20. století. Oba soubory pocházejí z německy mluvících rodin.
Místnost 36:
Rozmach českých tištěných dekorací pro rodinné a spolkové divadlo nastal až po vydání první série Dekorací českých umělců v roce 1913. Počátky doslova průmyslové výroby divadel i loutek, která trvala prakticky až do konce Druhé světové války, byly svázány s pražskými intelektuálními i uměleckými snahami Československého svazu přátel loutkového divadla a osobností historika loutkového divadla Jindřicha Veselého, který rodinné divadlo s mnoha scénografickými reformami inicioval. Postupně vznikla celá řada dekorací podle návrhů předních českých umělců a k nim tzv. Alšovy loutky, inspirované kresbami malíře Mikoláše Alše. Celý komplet se nazýval Alšovým divadlem a jedno z proscénií od výtvarníka Rudolfa Livory přišlo i s portrétem tohoto oblíbeného českého výtvarníka. Ve stejné době nastal rozmach spolkových loutkových scén v rámci národních spolků, zejména Sokola, Orla a Dělnických tělocvičných jednot. Už ve dvacátých letech několik loutkářských firem produkovalo pro tato divadla scénografii a loutky v různých velikostech.. Vystaven je soubor marionet s modelovanými hlavami firmy JEKA, Kašpárci firem JEKA a Modrý a Žanda i luxusní řezbovaný Drak. Ale i v té době vznikala divadla originální, která si zručnější tvůrci vytvořili sami podle svého vkusu i schopností.
Místnost 35:
Mezi přední firmy, které nabízely dekorace i loutky jak pro rodinné loutkové divadlo, tak pro spolkové scény, patří po roce 1920 Modrý a Žanda. Podnik spolupracoval s řadou pražských sochařů a modelérů, mezi něž patřil například Hanuš Folkman nebo řezbář Alois Schroiff. Firma také dlouhodobě dodávala loutky do prodejny známého knižního vydavatele A. Storcha, který k těmto marionetkám vytiskl divadlo menšího formátu podle návrhů malíře Víta Skály. Také známý ilustrátor Artuš Scheiner, který ilustroval pohádkové knihy Boženy Němcové, vytvořil menší divadlo v secesní stylizaci, ovšem pro nakladatelství J. R.Vilímka. Všechny větší loutkářské firmy, aby uspokojily vysoký zájem o větší loutky, spolupracovaly s mnoha řezbáři, kteří pro ně produkovali řezané loutky v ustálených velikostech 35, 45, 55, 65 cm, u nichž byla dodržována všeobecně přijatá stylizace daných typů. Mezi nejluxusnější postavy patřily loutky celořezbované, zejména postavy čertů, rytířů, draků a zvířat. Zcela nepostradatelný byl samozřejmě Kašpárek.
Místnost 34:
Jestliže si představíme, že koncem dvacátých let dvacátého století pravidelně hrálo na území tehdejší první Československé republiky přes dva a půl tisíce evidovaných souborů loutkových divadel spolkových a školních, nespočet divadel rodinných a měla li by každá ze scén pouhých dvacet loutek, pak nám počet loutek vychází nejméně na padesát tisíc, nemluvě o počtu kulis a jiných částí výpravy. To už vyžadovalo poměrně rozsáhlý a kvalitní umělecký loutkářský průmysl. Zřejmě k nejznámějším tvůrcům loutkových divadel, loutek i dalšího rozsáhlého příslušenství v době první Československé republiky patřil pražský závod Antonína Münzberga. Dlouhodobě spolupracoval se scénografem Národního divadla Karlem Štapferem a později i malířem Eduardem Christianem. Divadla a loutky tištěné precizně litograficky firma vyráběla prakticky ve všech velikostech. Stejně tak mimořádně oblíbené modelované loutky. Větší loutky zadávala také řezbářům, zejména pražskému Josefu Chocholovi.
Místnost 33:
Divadelní hry, které se v hrály v rodinném a spolkovém loutkovém divadle, souvisí převážně s dětmi. Už od konce 19. století byly hry publikovány v několika edicích rozmanité úrovně a rychle jich vzniklo kolem čtyř set. Šlo převážně o pohádkové příběhy, jejichž společným rysem byl důraz na mravoučný charakter a podporu národního smýšlení. S rostoucím počtem ochotnických loutkářských souborů a rozmachem rodinných divadel na počátku 20. století a po první Světové válce stoupala i poptávka po loutkových hrách a loutkářských knižnicích. Tehdy se objevili autoři, kteří svými dramatickými texty založili moderní českou loutkářskou dramatiku a mnohé z jejich her přetrvaly a hrají se úspěšně dodnes, např. Karel Mašek nebo Beneš Buchlovan. Samozřejmě se také divadelní hry překládaly, ve dvacátých letech bylo tedy k dispozici i kolem 150 zahraničních titulů. Ochotnické divadlo bylo chápáno v počátcích rozporuplně, nejprve jako prostopášná zábava, teprve později jako nástroj vzdělání, kultivace mravů a ušlechtilé zábavy.
Divadla v místnosti od pražské firmy Antonína Münzberga dokumentují národní tematiku, větší Štapferovo divadlo s kulisami pekla má na proscéniu české lvy a menší od Svatopluka Bartoše je divadlem zpracovávající téma české historie. Jeho kulisy představují památná místa českých dějin, v tomto případě pražský "Belveder", Letohrádek královny Anny v areálu zahrad Pražského hradu.
Místnost 32:
Dekorace a loutky prodělaly od konce 19. století do dvacátých a třicátých let dvacátého století značný vývoj. Výprava prošla cestou od realismu až po náznakové funkční scény, nejen zcela oproštěné, ale počítající již s kruhovým horizontem, řešením pomocí světelné atmosféry či draperie. Také loutky na prahu třicátých let měly za sebou odvážný vývoj. Přestože se ještě mnohde hrálo s loutkami na drátu, častěji se používala technologie závěsů „na nitkách“, která podle způsobů a míst uchycení umožňovala rozsáhlé možnosti loutkového pohybu. Také tvarosloví loutek prošlo vývojem od realistické řezby, přes stylizované loutky až k oproštěným funkcionalistickým soustruženým náznakovým loutkám. S odvážným kubizujícím rodinným divadlem přišel už v roce 1920 brněnský architekt Jiří Kolář, výtvarně mimořádná je také orientální scéna Josefa Skupy pro Dekorace českých umělců ve stylu art deco.
Loutky i divadla jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Oba jsou dnes známí jako sběratelé a badatelé v oblasti českých historických loutek a loutkových divadel. Loutky a loutkářskou scénografii začali sbírat v polovině osmdesátých let a dnes po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.