Stonařov, Stonařova divadelní na Třešťském div. jaru 2004 - Arcikuplířky - Vl. Zajíc v AS 2004, č. 2

DS Stonařov – G. Boccaccio, M. Stránský, V. Volf: ARCIKUPLÍŘKY. Mnohokráte na jevišti trápený Dekameron se povětšinou vzepře, neboť síla povídek tkví v jazyku literatury, v doplňování naznačeného při četbě, zatím co jazyk divadla pracuje s konkrétním materiálem, ne s abstrakty. Přes všechnu metaforičnost pak divadlo ve střetu se silnou literární předlohou (nejen Dekameron) většinou počne posluhovat a ne sloužit, neboť místo obraznosti nabývá převahy doslovnost. To ovšem neplatí, pokud se interpretům podaří nalézt princip znakového systému, který divákům nabízí stejně účinnou možnost doplnit naznačené (jako při četbě) a tak zapojit svou představivost. To jest, když použitý znak neoznačuje jen sám sebe co realitu, ale herecká práce s ním, a především vztah k němu otevírá vějíř představ, od niterných až po tělesné! A právě toto se stonařovským podařilo. Od výběru textu přes výtečně vymyšlenou scénu a kostýmy, které jdou principu vyprávění naproti, plus hudba a organicky zapojené písně, které netrčí, ale jsou nedílnou součástí inscenace. A tak k nám z jeviště opravdu sestupuje úsměvnost horké Itálie a kočovní komedianti, aby nás potěšili a pobavili věčným soužením a toužením lásky. Erotické záměry k nám hovoří nepřímo přes znaky, takže si můžeme jeden každý v hledišti doplnit svou představu. Tento princip existuje v každé ze čtyř povídek, snad pouze v prvé je nejslabší. Na přehlídce jsme viděli první reprízu, třetí den po premiéře, takže nejspíše tomuto faktu lze připsat na vrub, že ze začátku soubor nasadil volnější temporytmus. Ten ale s každým dalším příběhem narůstal až k poslednímu, v němž excelovala A. Dvořáková a I. Toth. Ještě by se našlo pár drobných pih, ale psát o nich by bylo věru zpozdilé.