AS 2003, č. 4, s. 27, Vladimír Zajíc.
XXXII. Žlutické divadelní léto
se konalo od 30. května do 1. června 2003 s lektorským sborem Mášou Caltovou, Janou Halířovou a Vladimírem Zajícem. O postup na Krakonošův divadelní podzim se tentokrát utkaly tři soubory se třemi inscenacemi. Všechny spadaly do žánru komedie v záběru od předminulého století přes století minulé až po ryzí současnost. Na jevišti však interpreti nevytrubovali smíchové fanfáry, ale sjížděli kulhavými synkopami do funébrmarše.
Je mi to líto. Všem nám to bylo líto. Ale stalo se.
Podíl na tom především měla nedostatečná dramaturgicko-režijní příprava a následná koncepce výkladu. Divadelnost explicitně i implicitně texty nabízená nebyla odkryta, nebyly vyloženy situace, o dramatickém oblouku nemluvě. Herci se ve všech třech inscenacích, protože jim nejspíše byl zadán úkol jen přibližně, zachraňovali podle svých schopností a dovedností. Pozitivní v onom tlaku okolností bylo zjištění, že soubory disponují více slušnými hráči, než se na první pohled zdálo. Někteří řešili svou situaci nacházením charakteristických gest a intonací hlasu, takže byli schopni částečně sdělit podtext, pokud došlo aspoň k drobným partnerským vztahům. Ti schopnější dokázali ke své postavě zaujmout postoj, takže opět vyjevovali podtext, a několik nejschopnějších i v nastolené nekoncepčnosti dokázalo existovat v situaci, což byl sice krátký, ale zato intenzivní divácký zážitek. Dalším potvrzením nerozkrytí či nepochopení textu pak byly složky scénografie, které ve všech případech zkolabovaly docela. Naštěstí i v řídce zabydlených řadách divadelního sálu – bylo krásné letní počasí – se vyskytovali velmi vstřícní diváci, kteří odměňovali sebemenší podnět smíchem a potleskem, což je hodno chvály.
Skoro by se výše napsaným konstatováním dal raport o Žluticích ukončit, ale nebylo by to spravedlivé vzhledem k vynaloženému úsilí souborů. Takže jen velmi stručně.
Spolek divadelních ochotníků v Radnicích - N.V. Gogol: Revizor. Základní problém inscenace zní: jak se Chlestakov dozvěděl, že ho považují za revizora, jak na to reagoval, jak toho využil, a jak se toto vědomí a posléze záměr promítly do situací, jak ovlivnily vztahy, co se tedy přihodilo. Režie se nejspíše spolehla na informace v textu obsažené a necítila potřebu jít nad ně, a to jak v provedení jednotlivých dramatických osob, tak i v pouhém jednoduchém aranžmá, neboť o mizanscéně a situaci nelze hovořit. Prostě – všichni jsme sklouzli po povrchu dění.
Divadelní ochotnický soubor MKZ Horšovský Týn - Zdeněk Podskalský: Žena v trysku století. Zde byla opomenuta základní premisa, že jsme svědky proměn jediné ženy od pravěku po budoucnost. To jest, že máme možnost sledovat ojedinělou nezaměnitelnou bytost v rozličných společenských situacích, které jsou dále určovány ideologickým a pseudovědeckým výkladem. Eliminací tohoto předpokladu přestaly, kromě jiného, fungovat vnitřní vazby mezi příběhy, tudíž jeden ze zdrojů humorného nadhledu byl suchý jak farář za prohibice. Inscenace se proměnila do pásma obrázků a humor se na jevišti spíše silou vyráběl, než aby z okolností daných autorem vyplýval.
DS Žlutičan Žlutice – J. Břehový: Macourek měl pravdu. Opět jako loni, autorský text psaný zevnitř souboru a pro soubor, dotýkající se mravů ryze současných, tj. podvodu, ochoty nechat se klamat a podvodů uvnitř podvodů, na což – v obecné rovině – doplácíme všichni. Silnou stránkou textu jsou vtipné dialogy, komentující běžné životní situace, plány a výsledky našeho snažení, prostě glosující běh života hrdinů. Ještě bude zapotřebí některé vtipné motivy urovnat, provázat s celkem nebo vyškrtnout, jelikož zbytečně zahlcují celek, a pro samé srandičky nám uteče nejen sdělení, ale i komika jako taková. Pak nejspíše vystoupí i oblouk příběhu, který zatím tušíme, než abychom ho mohli divácky zažít. Režisér Jaromír Břehový tentokrát zaostal za autorem Břehovým a komedii znehybnil zahlcením scény židlemi, takže se po výtce sedí a povídá. Sice vtipně, ale jen povídá a pouze výjimečně jedná. Lze oprávněně předpokládat, že žlutičtí i autor do změn k lepšímu nakročí, a že naznačený milion nebude proměněn v drobné eurohalíře, jak se zatím stalo.
Nuže, Žlutice byly krátké obecně i na zážitky, tudíž článek, díky kauzálním zákonitostem, je stručný taktéž. Jediného potěšení, takzvaných dlouhých prachů, se domohl pouze hostinský, který vařil chutnou krmi.
Vladimír Zajíc
se konalo od 30. května do 1. června 2003 s lektorským sborem Mášou Caltovou, Janou Halířovou a Vladimírem Zajícem. O postup na Krakonošův divadelní podzim se tentokrát utkaly tři soubory se třemi inscenacemi. Všechny spadaly do žánru komedie v záběru od předminulého století přes století minulé až po ryzí současnost. Na jevišti však interpreti nevytrubovali smíchové fanfáry, ale sjížděli kulhavými synkopami do funébrmarše.
Je mi to líto. Všem nám to bylo líto. Ale stalo se.
Podíl na tom především měla nedostatečná dramaturgicko-režijní příprava a následná koncepce výkladu. Divadelnost explicitně i implicitně texty nabízená nebyla odkryta, nebyly vyloženy situace, o dramatickém oblouku nemluvě. Herci se ve všech třech inscenacích, protože jim nejspíše byl zadán úkol jen přibližně, zachraňovali podle svých schopností a dovedností. Pozitivní v onom tlaku okolností bylo zjištění, že soubory disponují více slušnými hráči, než se na první pohled zdálo. Někteří řešili svou situaci nacházením charakteristických gest a intonací hlasu, takže byli schopni částečně sdělit podtext, pokud došlo aspoň k drobným partnerským vztahům. Ti schopnější dokázali ke své postavě zaujmout postoj, takže opět vyjevovali podtext, a několik nejschopnějších i v nastolené nekoncepčnosti dokázalo existovat v situaci, což byl sice krátký, ale zato intenzivní divácký zážitek. Dalším potvrzením nerozkrytí či nepochopení textu pak byly složky scénografie, které ve všech případech zkolabovaly docela. Naštěstí i v řídce zabydlených řadách divadelního sálu – bylo krásné letní počasí – se vyskytovali velmi vstřícní diváci, kteří odměňovali sebemenší podnět smíchem a potleskem, což je hodno chvály.
Skoro by se výše napsaným konstatováním dal raport o Žluticích ukončit, ale nebylo by to spravedlivé vzhledem k vynaloženému úsilí souborů. Takže jen velmi stručně.
Spolek divadelních ochotníků v Radnicích - N.V. Gogol: Revizor. Základní problém inscenace zní: jak se Chlestakov dozvěděl, že ho považují za revizora, jak na to reagoval, jak toho využil, a jak se toto vědomí a posléze záměr promítly do situací, jak ovlivnily vztahy, co se tedy přihodilo. Režie se nejspíše spolehla na informace v textu obsažené a necítila potřebu jít nad ně, a to jak v provedení jednotlivých dramatických osob, tak i v pouhém jednoduchém aranžmá, neboť o mizanscéně a situaci nelze hovořit. Prostě – všichni jsme sklouzli po povrchu dění.
Divadelní ochotnický soubor MKZ Horšovský Týn - Zdeněk Podskalský: Žena v trysku století. Zde byla opomenuta základní premisa, že jsme svědky proměn jediné ženy od pravěku po budoucnost. To jest, že máme možnost sledovat ojedinělou nezaměnitelnou bytost v rozličných společenských situacích, které jsou dále určovány ideologickým a pseudovědeckým výkladem. Eliminací tohoto předpokladu přestaly, kromě jiného, fungovat vnitřní vazby mezi příběhy, tudíž jeden ze zdrojů humorného nadhledu byl suchý jak farář za prohibice. Inscenace se proměnila do pásma obrázků a humor se na jevišti spíše silou vyráběl, než aby z okolností daných autorem vyplýval.
DS Žlutičan Žlutice – J. Břehový: Macourek měl pravdu. Opět jako loni, autorský text psaný zevnitř souboru a pro soubor, dotýkající se mravů ryze současných, tj. podvodu, ochoty nechat se klamat a podvodů uvnitř podvodů, na což – v obecné rovině – doplácíme všichni. Silnou stránkou textu jsou vtipné dialogy, komentující běžné životní situace, plány a výsledky našeho snažení, prostě glosující běh života hrdinů. Ještě bude zapotřebí některé vtipné motivy urovnat, provázat s celkem nebo vyškrtnout, jelikož zbytečně zahlcují celek, a pro samé srandičky nám uteče nejen sdělení, ale i komika jako taková. Pak nejspíše vystoupí i oblouk příběhu, který zatím tušíme, než abychom ho mohli divácky zažít. Režisér Jaromír Břehový tentokrát zaostal za autorem Břehovým a komedii znehybnil zahlcením scény židlemi, takže se po výtce sedí a povídá. Sice vtipně, ale jen povídá a pouze výjimečně jedná. Lze oprávněně předpokládat, že žlutičtí i autor do změn k lepšímu nakročí, a že naznačený milion nebude proměněn v drobné eurohalíře, jak se zatím stalo.
Nuže, Žlutice byly krátké obecně i na zážitky, tudíž článek, díky kauzálním zákonitostem, je stručný taktéž. Jediného potěšení, takzvaných dlouhých prachů, se domohl pouze hostinský, který vařil chutnou krmi.
Vladimír Zajíc
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.