HULEC, Vladimír: Maturitní otázky z divadla - Stodůlečský Píseček 14. – 16. 3. 2008. AS 2008, č. 2.
Maturitní otázky z divadla
Stodůlečský Píseček 14. – 16. 3. 2008
Vladimír Hulec
Stodůlečský Píseček proběhl letos podvanácté. Tak jako na mnohých obdobných krajských postupových přehlídkách „mladého“ divadla konaly se v jeho rámci vlastně přehlídky dvě – studentské divadlo směr Náchod a takzvaně „experimentující“ směr Písek. Je to logická symbióza, nicméně do budoucna neudržitelná. Nejenže souborů a inscenací je hodně a během víkendu se téměř nedá vše stihnout (a pořadatelé jsou mnohdy nuceni odmítat), ale i charakter, měřítka a smysl většiny inscenací každého ze směrů, (ne)zkušenost tvůrců i důvod, proč se divadlu věnují, bývají značně odlišné. V klubu Mlejn, kde se tato pražská přehlídka tradičně koná, to bylo letos víc než patrné. Prolínání obou směrů téměř nenastalo a ani mně nezbývá, než v tomto textu obě přehlídky striktně oddělit.
Před maturitou
Na třídenní přehlídce vystoupilo šestnáct souborů se svými inscenacemi. Čtyři z pěti pátečních plus po jedné ze soboty a neděle usilovaly o Náchodskou prima sezónu. Pro tento druh divadelních aktivit je to velmi pozitivní zpráva. Vzniká totiž skutečně jakýsi nový proud v amatérském divadle čerpající nejen z práce ZUŠ, ale zabydlující se i na základních a středních školách – hlavně zásluhou osvícených pedagogů a jejich snah o rozvoj dramatické výchovy. Právě tak se konstituoval soubor ŠOK – Študenti od Keplera. Loni postoupili do Náchoda s inscenací Ferda s Brouky v Labyrintu louky odvážně propojující poutníka z Komenského se Sekorovým Ferdou mravencem. Z loňské skupiny zbyl v současné jediný. Téma, forma inscenace a vlastně i zpracování nové látky – inscenace se jmenovala Hudebně-dramatický koláč o životě, pokrytectví a pěti dějstvích – byly zcela jiné, a přesto v čemsi obdobné: v nasazení, kolektivním přístupu, v ohledávání prvotních zákonitostí divadla. Téma bylo opět literární – tentokrát Škvoreckého vzpomínky Ze života lepší společnosti s odkazy na další jeho texty. A zvládli je opět s kreativitou a velkým pochopením. Právě takový přístup je vhodný na studentské přehlídky, a soubor tedy logicky získal nominaci. Je téměř instruktážní prací, jak poznat skrze divadlo autora, jeho dobu a dokonce odkrývat i další žánry (jedna pasáž je parodií na opery). A jak skrze autora objevovat divadlo – studenti používali loutky ve formě manekýnů, kabaretní vstupy, tanec, zpěv, živou hudbu, občas si dovolili improvizovat. A navíc Škvorecký do Náchoda patří!
Stejně tak tam určitě patří jazykozpytecká práce Klubu uměleckých katastrof KUK, nazvaná Komunikační etudy. V jednoduchých pohybových etudách nabízeli studenti různé situační a slovní hrátky se slovními druhy. Byly to zhusta velmi vtipné hříčky, z nichž by mohl mít radost i Werich nebo Ivan Vyskočil. Jednoduché, úderné, chytré a plné fantazie. I když sem tam nějaká pointa ulítla či rytmus škobrtl, jednalo se opět o velmi inspirativní práci – jak pro pedagogy, tak pro studenty.
A třetím porotou do Náchoda jmenovaným (druhým doporučeným) byl soubor Hele při ZUŠ Křtinská s inscenací Goldflamovy hry z roku 1988 Sci-fi aneb Slavný Peterka. Režisérka a pedagožka, herečka Hana Doulová-Krobotová text přizpůsobila na „tělo“ svému souboru a vzniklo jakési bláznivé absurdní drama plné nečekaných situací a humoru vyvěrajícího ze spontaneity jednoho ztřeštěného herce a tří praštěných hereček. Opět inspirativní ukázka „mladého“ divadla, tentokrát ale divadelně poučenějšího. Režisérka se nespokojila s textem tak, jak je, ale rázně do něj sáhla a vytvořila tak prostor pro kreativitu a osobní přístup všech zúčastněných. Vedle herectví (nádherně vulgární vpád dvou dívek) je třeba vyzdvihnout i výběr kostýmů. Horší to už bylo se scénou – sestávala z jediného stolu a židlí kolem něj, což se ukázalo jako přece jen příliš limitující.
Největší diskuze na festivalu ale vyvolalo Divadelní sdružení Horních Počernic DDS Počerníčci s muzikálem Pavla Dostála Výtečníci. V jistém směru téměř profesionální představení je postaveno na playbacku celé hudební části, což u muzikálu – byť nahrávky jsou v provedení samotných účinkujících – je přece jen těžko přijatelné. Počerníčci to vynahradili velkým nasazením, skvělými pohybovými a tanečními čísly, jež si nezadaly s profesionálním přístupem. Byl to vpád broadwayského přístupu k divadlu – efektní, pozitivně laděné divadlo plné krásných mladých lidí, jež bere „za srdíčko“. Nedivím se, že je inscenace úspěšná a v Náchodě by jistě zazářila. Pro divadelníky je však takovýto přístup přece jen příliš pragmatický. Raději trochu pěvecké falše a menší nástrojové barevnosti než němé otevírání úst s bohatým reprodukovaným zvukem. Ovšem „mimo soutěž“ bych inscenaci doporučoval. Za prvé přiláká do divadla celé město a za druhé může posloužit k hlubší reflexi, co je vlastně studentské divadlo a jakému ideálu by mělo sloužit.
Divadelně poctivější přístup k muzikálu nabídl pražský Ty-já-tr inscenací Těžké Barbory Voskovce a Wericha. Ve všem všudy byla ale předloha (byť značně upravená) nad síly mladých herců i režisérky Radky Tesárkové. Je jasné, že nelze chtít od začínajících herců profesionální výkony, ale aspoň špetka autorského přístupu, víc výtvarné a herecké fantazie a odvaha k improvizaci by této práci značně prospěly.
U maturity
Směr Písek, to už by měly být soubory a práce divadelně poučené a opravdu hledající. Jak řekl během festivalu přihlížející režisér Petr Lanta: „Ty soubory neexperimentují s tím, jak divadlo dělat, ale s tím, jak divadlo vůbec udělat.“ Neplatilo to sice na všechny soubory, ale na mnohé ano. DS Patologické jahody s autorským katastrofickým sci-fi mystériem Cililink, Havranprkno s postmoderní parodií na historizující literární kýče Duch Llana Estacada, Divadlo Nahoď s jarryovskou klasikou Ubu paroháčem, Ztracená existence s mírně existenciální variací na televizní sitcomy Privátní mejdla, to všechno byly přístupem poctivé, divadelně „kutavé“ práce, ovšem se skutečným experimentem se míjely. Využívaly soudobé inscenační prostředky, ale spíše se s nimi seznamovaly, než aby je rozvíjely či s nimi nějak nově či zajímavě nakládaly. Porota, jež doporučila soubory Divadla Potrvá a Ztracené existence, ocenila hlavně spontaneitu, nasazení a autorský přístup. U prvního souboru v literární (textové) rovině, u druhého v generačním pohledu přetavovaném v divadlo reflektující posun doby k banalitě, prázdnotě a jiným médiím.
Banalitu „jinak“ reflektoval i další soubor – Divadlo Venkoncem s kabaretem ze IV. cenové Nuzné Nusle. Byl nádherně švihlý, unaveně pomalý, maximálně autentický, plný odkazů na staré dobré hospody a jejich pábitelské obyvatele. Jako by kosteleckým Černý švihákům rostla v Praze konkurence. Ale patřil jinam – jak prostorově (vyhovuje mu uspořádání blížící se co nejvíc hospodskému, „klasické“ jeviště, kde vystoupil, ho téměř zabilo), tak formou: starý dobrý kabaret, nic víc. Také vystoupil až v noci „mimo soutěž“ a druhý den odjel na jinou pražskou přehlídku, kde – údajně – velmi uspěl.
Ani Ženáč x Singl D. S. Antonín a Ivan, Kamil a Dušan souboru Krvik Totr nejsou kdovíjakými experimenty. Vědomě a důsledně však pracují s otevřenou divadelní formou, již dotahují k maximální možné (a v případě D. S. Antonín až přehnané) preciznosti. Obě inscenace režíroval a text napsal jeden autor – Martin Švejda. Intelektuálním přístupem si jsou blízké. První je závěrečným dílem triptychu Ty ještě nemáš dítě?, s jehož předchozími částmi Surovosti a laskavosti (2005) a Dítě! (2006) se D. S. Antonín probojoval vždy do Písku a odtud až do Hronova. Tentokrát neuspěl, byť formou i textovou „čistotou“ je Ženáč x singl asi nejsofistikovanější. Problém však vidím v tom, že předchozí téma měli tvůrci zažitá (seznamování, svatby, první dítě), kdežto současné téma rozchodů a opuštěnosti je spíše čekají. A tak obsahové řešení jednotlivých výstupů bylo příliš „vymyšlené“, nepřekvapivé a vesměs povšechné. To Krvik Totr svou živelností a technickou bravurou jak ve zpěvu, tak v pohybu a herecké stylizaci diváky strhl. Krátká – v podstatě – etuda na téma banalita a kýč muzikálu napsaná a zpracovaná neobyčejně chytře a vtipně byla osvěživá jak dobře vychlazené šampaňské. Jako by ji napsal Woody Allen. Byli nominováni na Písek, tak se o nich jistě ještě dočtete.
Po maturitě
A tak vlastně jen tři inscenace lze s čistým svědomím označit za „experimentující“. V prvé řadě již svým přístupem proslulé Divadlo Kámen. Jejich nejnovější práce Žáby (druhé doporučení) je pokus o skutečně „čistou“ – pure formu. Šest herců, dvě židle a kýbl. Existenciální dialogy řešící banální situace a ještě banálnější příběh. Vše podstatné se odehrává až v druhém a dalších plánech. Je to tajemné, záhadné, fascinující. Ale ten příběh – ať mi autor a režisér Petr Macháček promine – je nestravitelný. Je to tak „čistá“ – pure banalita, že jen velký fanda bude se chtít pod její slupku dostat. V tom je velká bolest této minuciózní hodinářské práce.
Druhým s formou experimentujícím divadlem bylo Divadlo Potrvá s lynchovsky laděnou inscenací vlastního textu Grandhotel Kupari. Ocenit je třeba zvláště stylizovaný výtvarný a herecký přístup, důsledně dodržovanou stylizaci a práci s až poeovsky tajemnými hororovými prvky. Výsledek však narážel na přílišnou krkolomnost textu a banální režijní řešení celku. Chyběla gradace, zkratka, text často přebíjel ostatní divadelní složky. Obdobné výhrady lze mít i k Divadlu líných forem a jejich happeningu Ze života velryb. Tam však mladým autorům a hercům současně zřejmě nešlo o moc víc, než se – tak trochu po cimrmanovsku – vyblbnout. A vcelku se jim to podařilo. Zvlášť když se dva přísedící proměnili ve velryby a třetí je šel po greenpeacovsku zachraňovat.
Maturitní apendix
Festival zakončili dva studenti „od Keplera“ (nazvali se Dva ve jhách) s vášovským výstupem Fyzikální inspirace. Osvěžující desetiminutovka, jakých by na „píseckých“ festivalech měla být přehršel. Fyzické básnictví oběma „básníky“ samo objevované (Vášu vůbec neznali). Svěží, chytré (parodovali a zrapovávali maturitní otázky a odpovědi) a podmanivé. Jen houšť. Tudy cesta vede.
Stodůlečský Píseček 14. – 16. 3. 2008
Vladimír Hulec
Stodůlečský Píseček proběhl letos podvanácté. Tak jako na mnohých obdobných krajských postupových přehlídkách „mladého“ divadla konaly se v jeho rámci vlastně přehlídky dvě – studentské divadlo směr Náchod a takzvaně „experimentující“ směr Písek. Je to logická symbióza, nicméně do budoucna neudržitelná. Nejenže souborů a inscenací je hodně a během víkendu se téměř nedá vše stihnout (a pořadatelé jsou mnohdy nuceni odmítat), ale i charakter, měřítka a smysl většiny inscenací každého ze směrů, (ne)zkušenost tvůrců i důvod, proč se divadlu věnují, bývají značně odlišné. V klubu Mlejn, kde se tato pražská přehlídka tradičně koná, to bylo letos víc než patrné. Prolínání obou směrů téměř nenastalo a ani mně nezbývá, než v tomto textu obě přehlídky striktně oddělit.
Před maturitou
Na třídenní přehlídce vystoupilo šestnáct souborů se svými inscenacemi. Čtyři z pěti pátečních plus po jedné ze soboty a neděle usilovaly o Náchodskou prima sezónu. Pro tento druh divadelních aktivit je to velmi pozitivní zpráva. Vzniká totiž skutečně jakýsi nový proud v amatérském divadle čerpající nejen z práce ZUŠ, ale zabydlující se i na základních a středních školách – hlavně zásluhou osvícených pedagogů a jejich snah o rozvoj dramatické výchovy. Právě tak se konstituoval soubor ŠOK – Študenti od Keplera. Loni postoupili do Náchoda s inscenací Ferda s Brouky v Labyrintu louky odvážně propojující poutníka z Komenského se Sekorovým Ferdou mravencem. Z loňské skupiny zbyl v současné jediný. Téma, forma inscenace a vlastně i zpracování nové látky – inscenace se jmenovala Hudebně-dramatický koláč o životě, pokrytectví a pěti dějstvích – byly zcela jiné, a přesto v čemsi obdobné: v nasazení, kolektivním přístupu, v ohledávání prvotních zákonitostí divadla. Téma bylo opět literární – tentokrát Škvoreckého vzpomínky Ze života lepší společnosti s odkazy na další jeho texty. A zvládli je opět s kreativitou a velkým pochopením. Právě takový přístup je vhodný na studentské přehlídky, a soubor tedy logicky získal nominaci. Je téměř instruktážní prací, jak poznat skrze divadlo autora, jeho dobu a dokonce odkrývat i další žánry (jedna pasáž je parodií na opery). A jak skrze autora objevovat divadlo – studenti používali loutky ve formě manekýnů, kabaretní vstupy, tanec, zpěv, živou hudbu, občas si dovolili improvizovat. A navíc Škvorecký do Náchoda patří!
Stejně tak tam určitě patří jazykozpytecká práce Klubu uměleckých katastrof KUK, nazvaná Komunikační etudy. V jednoduchých pohybových etudách nabízeli studenti různé situační a slovní hrátky se slovními druhy. Byly to zhusta velmi vtipné hříčky, z nichž by mohl mít radost i Werich nebo Ivan Vyskočil. Jednoduché, úderné, chytré a plné fantazie. I když sem tam nějaká pointa ulítla či rytmus škobrtl, jednalo se opět o velmi inspirativní práci – jak pro pedagogy, tak pro studenty.
A třetím porotou do Náchoda jmenovaným (druhým doporučeným) byl soubor Hele při ZUŠ Křtinská s inscenací Goldflamovy hry z roku 1988 Sci-fi aneb Slavný Peterka. Režisérka a pedagožka, herečka Hana Doulová-Krobotová text přizpůsobila na „tělo“ svému souboru a vzniklo jakési bláznivé absurdní drama plné nečekaných situací a humoru vyvěrajícího ze spontaneity jednoho ztřeštěného herce a tří praštěných hereček. Opět inspirativní ukázka „mladého“ divadla, tentokrát ale divadelně poučenějšího. Režisérka se nespokojila s textem tak, jak je, ale rázně do něj sáhla a vytvořila tak prostor pro kreativitu a osobní přístup všech zúčastněných. Vedle herectví (nádherně vulgární vpád dvou dívek) je třeba vyzdvihnout i výběr kostýmů. Horší to už bylo se scénou – sestávala z jediného stolu a židlí kolem něj, což se ukázalo jako přece jen příliš limitující.
Největší diskuze na festivalu ale vyvolalo Divadelní sdružení Horních Počernic DDS Počerníčci s muzikálem Pavla Dostála Výtečníci. V jistém směru téměř profesionální představení je postaveno na playbacku celé hudební části, což u muzikálu – byť nahrávky jsou v provedení samotných účinkujících – je přece jen těžko přijatelné. Počerníčci to vynahradili velkým nasazením, skvělými pohybovými a tanečními čísly, jež si nezadaly s profesionálním přístupem. Byl to vpád broadwayského přístupu k divadlu – efektní, pozitivně laděné divadlo plné krásných mladých lidí, jež bere „za srdíčko“. Nedivím se, že je inscenace úspěšná a v Náchodě by jistě zazářila. Pro divadelníky je však takovýto přístup přece jen příliš pragmatický. Raději trochu pěvecké falše a menší nástrojové barevnosti než němé otevírání úst s bohatým reprodukovaným zvukem. Ovšem „mimo soutěž“ bych inscenaci doporučoval. Za prvé přiláká do divadla celé město a za druhé může posloužit k hlubší reflexi, co je vlastně studentské divadlo a jakému ideálu by mělo sloužit.
Divadelně poctivější přístup k muzikálu nabídl pražský Ty-já-tr inscenací Těžké Barbory Voskovce a Wericha. Ve všem všudy byla ale předloha (byť značně upravená) nad síly mladých herců i režisérky Radky Tesárkové. Je jasné, že nelze chtít od začínajících herců profesionální výkony, ale aspoň špetka autorského přístupu, víc výtvarné a herecké fantazie a odvaha k improvizaci by této práci značně prospěly.
U maturity
Směr Písek, to už by měly být soubory a práce divadelně poučené a opravdu hledající. Jak řekl během festivalu přihlížející režisér Petr Lanta: „Ty soubory neexperimentují s tím, jak divadlo dělat, ale s tím, jak divadlo vůbec udělat.“ Neplatilo to sice na všechny soubory, ale na mnohé ano. DS Patologické jahody s autorským katastrofickým sci-fi mystériem Cililink, Havranprkno s postmoderní parodií na historizující literární kýče Duch Llana Estacada, Divadlo Nahoď s jarryovskou klasikou Ubu paroháčem, Ztracená existence s mírně existenciální variací na televizní sitcomy Privátní mejdla, to všechno byly přístupem poctivé, divadelně „kutavé“ práce, ovšem se skutečným experimentem se míjely. Využívaly soudobé inscenační prostředky, ale spíše se s nimi seznamovaly, než aby je rozvíjely či s nimi nějak nově či zajímavě nakládaly. Porota, jež doporučila soubory Divadla Potrvá a Ztracené existence, ocenila hlavně spontaneitu, nasazení a autorský přístup. U prvního souboru v literární (textové) rovině, u druhého v generačním pohledu přetavovaném v divadlo reflektující posun doby k banalitě, prázdnotě a jiným médiím.
Banalitu „jinak“ reflektoval i další soubor – Divadlo Venkoncem s kabaretem ze IV. cenové Nuzné Nusle. Byl nádherně švihlý, unaveně pomalý, maximálně autentický, plný odkazů na staré dobré hospody a jejich pábitelské obyvatele. Jako by kosteleckým Černý švihákům rostla v Praze konkurence. Ale patřil jinam – jak prostorově (vyhovuje mu uspořádání blížící se co nejvíc hospodskému, „klasické“ jeviště, kde vystoupil, ho téměř zabilo), tak formou: starý dobrý kabaret, nic víc. Také vystoupil až v noci „mimo soutěž“ a druhý den odjel na jinou pražskou přehlídku, kde – údajně – velmi uspěl.
Ani Ženáč x Singl D. S. Antonín a Ivan, Kamil a Dušan souboru Krvik Totr nejsou kdovíjakými experimenty. Vědomě a důsledně však pracují s otevřenou divadelní formou, již dotahují k maximální možné (a v případě D. S. Antonín až přehnané) preciznosti. Obě inscenace režíroval a text napsal jeden autor – Martin Švejda. Intelektuálním přístupem si jsou blízké. První je závěrečným dílem triptychu Ty ještě nemáš dítě?, s jehož předchozími částmi Surovosti a laskavosti (2005) a Dítě! (2006) se D. S. Antonín probojoval vždy do Písku a odtud až do Hronova. Tentokrát neuspěl, byť formou i textovou „čistotou“ je Ženáč x singl asi nejsofistikovanější. Problém však vidím v tom, že předchozí téma měli tvůrci zažitá (seznamování, svatby, první dítě), kdežto současné téma rozchodů a opuštěnosti je spíše čekají. A tak obsahové řešení jednotlivých výstupů bylo příliš „vymyšlené“, nepřekvapivé a vesměs povšechné. To Krvik Totr svou živelností a technickou bravurou jak ve zpěvu, tak v pohybu a herecké stylizaci diváky strhl. Krátká – v podstatě – etuda na téma banalita a kýč muzikálu napsaná a zpracovaná neobyčejně chytře a vtipně byla osvěživá jak dobře vychlazené šampaňské. Jako by ji napsal Woody Allen. Byli nominováni na Písek, tak se o nich jistě ještě dočtete.
Po maturitě
A tak vlastně jen tři inscenace lze s čistým svědomím označit za „experimentující“. V prvé řadě již svým přístupem proslulé Divadlo Kámen. Jejich nejnovější práce Žáby (druhé doporučení) je pokus o skutečně „čistou“ – pure formu. Šest herců, dvě židle a kýbl. Existenciální dialogy řešící banální situace a ještě banálnější příběh. Vše podstatné se odehrává až v druhém a dalších plánech. Je to tajemné, záhadné, fascinující. Ale ten příběh – ať mi autor a režisér Petr Macháček promine – je nestravitelný. Je to tak „čistá“ – pure banalita, že jen velký fanda bude se chtít pod její slupku dostat. V tom je velká bolest této minuciózní hodinářské práce.
Druhým s formou experimentujícím divadlem bylo Divadlo Potrvá s lynchovsky laděnou inscenací vlastního textu Grandhotel Kupari. Ocenit je třeba zvláště stylizovaný výtvarný a herecký přístup, důsledně dodržovanou stylizaci a práci s až poeovsky tajemnými hororovými prvky. Výsledek však narážel na přílišnou krkolomnost textu a banální režijní řešení celku. Chyběla gradace, zkratka, text často přebíjel ostatní divadelní složky. Obdobné výhrady lze mít i k Divadlu líných forem a jejich happeningu Ze života velryb. Tam však mladým autorům a hercům současně zřejmě nešlo o moc víc, než se – tak trochu po cimrmanovsku – vyblbnout. A vcelku se jim to podařilo. Zvlášť když se dva přísedící proměnili ve velryby a třetí je šel po greenpeacovsku zachraňovat.
Maturitní apendix
Festival zakončili dva studenti „od Keplera“ (nazvali se Dva ve jhách) s vášovským výstupem Fyzikální inspirace. Osvěžující desetiminutovka, jakých by na „píseckých“ festivalech měla být přehršel. Fyzické básnictví oběma „básníky“ samo objevované (Vášu vůbec neznali). Svěží, chytré (parodovali a zrapovávali maturitní otázky a odpovědi) a podmanivé. Jen houšť. Tudy cesta vede.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.