Rakovník, Popelka 2008, Zpravodaj č. 2, Rozhovor s Petrem Michálkem
OCHOTNÍCI - MÉNĚ DOKONALOSTI, VÍCE OBJEVOVÁNÍ A RADOSTI
Před třemi lety se do popelkovské rodiny zařadila nová tvář - ředitel Městského divadla Děčín MgA. Petr Michálek. Řekl jsem si, že po třech letech už se rozkoukal a tedy nejvyšší čas zjistit, jak se na rakovnickou přehlídku vlastně dostal.
Není pravidlem, aby se v divadelní branži profesionálové věnovali amatérům. Když už k tomu však dojde, vždy je za touto skutečností nějaký příběh. Jaký je ten tvůj?
Pochopitelně i já mám svůj osobní příběh. Když jsem studoval soukromý gympl Schola ludus v Ústí nad Labem, s Karlem Tománkem a dalšími jsme založili amatérský soubor Rodinné divadlo Hlína. Vždycky jsme dělali autorské věci a dokonce jsme uspořádali festival amatérského divadla soukromých škol. Takhle jsem k divadlu tedy přičichl. Byli jsme v Písku, hráli jsme na Hronově a tak dál. Pak se dlouho nedělo nic. Studoval jsem na JAMU a byl ve Zlíně, ve Varech a Děčíně. Pak jsem po „X“ letech uslyšel v telefonu Milana Strotzera, který se mě ptal, jestli nechci do poroty na přehlídku v Lounech. To je tři roky zpátky. Od té doby se obnovují staré vazby, byť už v jiné pozici, než před lety.
Standardní otázka. Když srovnáš amatérské divadlo s profesionálním, v čem je podle tvého mínění největší rozdíl?
V ochotě říkat věci sám za sebe a autenticky. Ve prospěch amatérského divadla. Amatérské divadlo vnímám spíše jako autorské. Znamená to, že člověk jde na jeviště sám za sebe a opravdu chce někomu něco sdělit. Roli v tom hraje pochopitelně i fakt, že za účinkování nejsou peníze. V tom se amatérské divadlo od profesionálního liší. Najednou to není úkol od někoho zvenčí a není to zaměstnanecký akt, který si musím odškrtnout. V tom je podle mě hlavní rozdíl.
S ochotnickým divadlem se setkáváš jenom na přehlídkách?
V Děčíně je Divadelní spolek Karla Čapka, což je klasický amatérský divadelní soubor s bohatou tradicí. Je to zhruba dva roky, co jsem tam režíroval komedii „Aby bylo jasno“. To byl můj přímější kontakt s ochotnickým divadlem. A v nedávné době jsme uskutečnili premiéru pohádky „Malá mořská víla“, ovšem ne se zmíněným divadelním spolkem. Šlo o totální experiment a harakiri. I v tom smyslu, že jsem posbíral lidi z ulice, z gymplů a jiných středních škol. Devadesát devět procent z nich stálo na jevišti úplně poprvé.
Profesionální herci reagují na pokyny režiséra okamžitě a bez vysvětlování. Začínajícím divadelníkům je všechno třeba vysvětlovat mnohokrát. Všechno se musí naučit úplně od začátku. Nevadí ti, že je to vlastně práce bez konce?
To je pravda. Rozdíl, který jsi zmínil, existuje. U „Víly“ jsem si několikrát říkal, že bych třeba byl šťastnější, kdybych na jevišti měl nějakého profíka, který by mi to vystřihl a já se s problémem nemusel trápit tři zkoušky. Hned v tu chvíli jsem si ale uvědomil, že bych přišel právě o to, co mě na tom nejvíc baví. Tak to prostě je. V danou chvíli jejich podání není mechanické a bolí to víc, než u těch profíků. Není to dokonalé a nikdy nebude, ale je v tom víc objevování a radosti.
Začal jsi jezdit na přehlídky a objevil nový svět. Přinesl ti tento svět něco nového?
Přehlídka v Lounech pro mě znamenala šok. Zjistil jsem, že současné amatérské divadlo není pouze autorské. Že se hrají bulvární komedie a další věci. Už jsem se s tím smířil a zorientoval se. Přehlídky mně přinesly nové kamarády a za to jsem strašně vděčný. Jsou to lidi tak zvaně stejné krevní skupiny.
Nebyl bych patriotem, kdybych se nezeptal na Popelku a na Rakovník…
Líbí se mi vaše dlouhé náměstí. Víc z Rakovníka neznám. Co se Popelky týká, poprvé to pochopitelně byl největší zážitek, ale fungovalo to i podruhé. Mluvím hlavně o dětské porotě. Moc se mi to líbí. Když jsem začal jezdit po přehlídkách, měl jsem problém s tím být na porotách za chytrého. Tady jsem najednou zjistil, že dětské porota je v opozici a většinou říká úplně něco jiného než my. Na to se na Popelce asi vždycky těším nejvíc.
A negativa?
Těžko hledat na Popelce negativa. Opravdu. Bar je skvělý, zázemí je skvělé, pití i jídlo i spaní, divadlo je dobré. Možná ale přece něco objevím. Popelka je zaměřená na dětského diváka. I na tomto festivalu někdy vidím dětské představení, které „znásilňuje“ děti a nebo účinkující. To nesnáším. To je jediné negativum, které občas na Popelce zažívám.
Jak se cítíš v porotě? Mezi takovými přehlídkovými matadory jako jsou třeba Schejbal nebo Šotkovský? Neutlačují tě?
Od kolegy Šotka občas jemný útlak cítím. Mám méně prostoru, méně příležitostí k vyjádření. Dokonce bych někdy řekl, že mě asertivně přehlíží. Všechno to kompenzuje velmi otevřený a ochraňující přístup pana předsedy Schejbala.
Děkuji za rozhovor.
Před třemi lety se do popelkovské rodiny zařadila nová tvář - ředitel Městského divadla Děčín MgA. Petr Michálek. Řekl jsem si, že po třech letech už se rozkoukal a tedy nejvyšší čas zjistit, jak se na rakovnickou přehlídku vlastně dostal.
Není pravidlem, aby se v divadelní branži profesionálové věnovali amatérům. Když už k tomu však dojde, vždy je za touto skutečností nějaký příběh. Jaký je ten tvůj?
Pochopitelně i já mám svůj osobní příběh. Když jsem studoval soukromý gympl Schola ludus v Ústí nad Labem, s Karlem Tománkem a dalšími jsme založili amatérský soubor Rodinné divadlo Hlína. Vždycky jsme dělali autorské věci a dokonce jsme uspořádali festival amatérského divadla soukromých škol. Takhle jsem k divadlu tedy přičichl. Byli jsme v Písku, hráli jsme na Hronově a tak dál. Pak se dlouho nedělo nic. Studoval jsem na JAMU a byl ve Zlíně, ve Varech a Děčíně. Pak jsem po „X“ letech uslyšel v telefonu Milana Strotzera, který se mě ptal, jestli nechci do poroty na přehlídku v Lounech. To je tři roky zpátky. Od té doby se obnovují staré vazby, byť už v jiné pozici, než před lety.
Standardní otázka. Když srovnáš amatérské divadlo s profesionálním, v čem je podle tvého mínění největší rozdíl?
V ochotě říkat věci sám za sebe a autenticky. Ve prospěch amatérského divadla. Amatérské divadlo vnímám spíše jako autorské. Znamená to, že člověk jde na jeviště sám za sebe a opravdu chce někomu něco sdělit. Roli v tom hraje pochopitelně i fakt, že za účinkování nejsou peníze. V tom se amatérské divadlo od profesionálního liší. Najednou to není úkol od někoho zvenčí a není to zaměstnanecký akt, který si musím odškrtnout. V tom je podle mě hlavní rozdíl.
S ochotnickým divadlem se setkáváš jenom na přehlídkách?
V Děčíně je Divadelní spolek Karla Čapka, což je klasický amatérský divadelní soubor s bohatou tradicí. Je to zhruba dva roky, co jsem tam režíroval komedii „Aby bylo jasno“. To byl můj přímější kontakt s ochotnickým divadlem. A v nedávné době jsme uskutečnili premiéru pohádky „Malá mořská víla“, ovšem ne se zmíněným divadelním spolkem. Šlo o totální experiment a harakiri. I v tom smyslu, že jsem posbíral lidi z ulice, z gymplů a jiných středních škol. Devadesát devět procent z nich stálo na jevišti úplně poprvé.
Profesionální herci reagují na pokyny režiséra okamžitě a bez vysvětlování. Začínajícím divadelníkům je všechno třeba vysvětlovat mnohokrát. Všechno se musí naučit úplně od začátku. Nevadí ti, že je to vlastně práce bez konce?
To je pravda. Rozdíl, který jsi zmínil, existuje. U „Víly“ jsem si několikrát říkal, že bych třeba byl šťastnější, kdybych na jevišti měl nějakého profíka, který by mi to vystřihl a já se s problémem nemusel trápit tři zkoušky. Hned v tu chvíli jsem si ale uvědomil, že bych přišel právě o to, co mě na tom nejvíc baví. Tak to prostě je. V danou chvíli jejich podání není mechanické a bolí to víc, než u těch profíků. Není to dokonalé a nikdy nebude, ale je v tom víc objevování a radosti.
Začal jsi jezdit na přehlídky a objevil nový svět. Přinesl ti tento svět něco nového?
Přehlídka v Lounech pro mě znamenala šok. Zjistil jsem, že současné amatérské divadlo není pouze autorské. Že se hrají bulvární komedie a další věci. Už jsem se s tím smířil a zorientoval se. Přehlídky mně přinesly nové kamarády a za to jsem strašně vděčný. Jsou to lidi tak zvaně stejné krevní skupiny.
Nebyl bych patriotem, kdybych se nezeptal na Popelku a na Rakovník…
Líbí se mi vaše dlouhé náměstí. Víc z Rakovníka neznám. Co se Popelky týká, poprvé to pochopitelně byl největší zážitek, ale fungovalo to i podruhé. Mluvím hlavně o dětské porotě. Moc se mi to líbí. Když jsem začal jezdit po přehlídkách, měl jsem problém s tím být na porotách za chytrého. Tady jsem najednou zjistil, že dětské porota je v opozici a většinou říká úplně něco jiného než my. Na to se na Popelce asi vždycky těším nejvíc.
A negativa?
Těžko hledat na Popelce negativa. Opravdu. Bar je skvělý, zázemí je skvělé, pití i jídlo i spaní, divadlo je dobré. Možná ale přece něco objevím. Popelka je zaměřená na dětského diváka. I na tomto festivalu někdy vidím dětské představení, které „znásilňuje“ děti a nebo účinkující. To nesnáším. To je jediné negativum, které občas na Popelce zažívám.
Jak se cítíš v porotě? Mezi takovými přehlídkovými matadory jako jsou třeba Schejbal nebo Šotkovský? Neutlačují tě?
Od kolegy Šotka občas jemný útlak cítím. Mám méně prostoru, méně příležitostí k vyjádření. Dokonce bych někdy řekl, že mě asertivně přehlíží. Všechno to kompenzuje velmi otevřený a ochraňující přístup pana předsedy Schejbala.
Děkuji za rozhovor.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.