Pelhřimov, L. Martínková: Sto let Jednoty divadelních ochotníků Rieger - 1894-1994

1894 - 1994

Sto let Jednoty divadelních
ochotníků Rieger v Pelhřimově
Lenka Martínková


Bylo velmi příhodné, když Bedřich Karen, český herec a člen Národního divadla, osobně úzce spjatý s Pelhřimovem a jeho ochotníky, napsal před půlstoletím ve své stati ve sborníku věnovaném tehdy padesátileté Jednotě divadelních ochotníků Rieger v Pelhřimově, že divadlo je z nejcennějších statků našeho národa. Hloubku a pravdivost tohoto výroku jsme nuceni uznat s odstupem dalších padesáti let s ohledem nejen na české divadelnictví, ale zejména na dosavadní činnost a osudy výše jmenovaného spolku, a to v době, kdy si připomínáme dovršení prvního století jeho pouti dějinami.
Když Bedřich Karen psal v roce 1945 blahopřání tehdejšímu padesátníkovi, netušil, co všechno přinese budoucí doba. Nevěděl nic o únorovém převratu roku 1948 ani o temném období přelomu čtyřicátých a padesátých let, které již v květnu 1949 přivodilo rozpuštění spolku a zanedlouho zákaz všech spolků vůbec. Nemohl předvídat ruch let šedesátých a jaro roku 1968 i se smutně proslulým létem a podzimem po něm. Ani ve snu ho jistě ani nenapadly normalizace sedmdesátých a přestavba osmdesátých let. A což teprve rok 1989 a doba po něm! Avšak nadcházející období, toto druhé půlstoletí činnosti pelhřimovského Riegra, se stalo zkouškou jeho životaschopnosti, jeho práva na život nebo živoření pod hlavičkou nejrůznějších organizací, stejně jako jeho potřebnosti. Spolek v této zkoušce obstál. Nakolik, to posoudíte podle následujících řádek sami.




Část první:
Původ pelhřimovského ochotnického spolku



Divadlo vůbec a ochotnické divadlo především mělo a má v Pelhřimově letitou tradici již od konce osmnáctého století, kdy jsme roku 1780 poprvé zpraveni o veřejné divadelní produkci. Tehdy ještě šlo o událost přece jen výjimečnou, ale poté, co se uskutečnila řada dalších představení v době napoleonských válek a po nich, sehraná ochotníky z řad pelhřimovských studentů nebo i kočovnými profesionálními herci, se divadlo začalo stále více měnit v běžnou součást maloměstského života. S rozvojem buditelského úsilí obrozenců v první polovině devatenáctého století se pak do Pelhřimova dostával stále větší počet kočujících společností divadelníků, které přinášely českému divákovi české divadlo a dávaly svým způsobem příklad domácím milovníkům Thálie, kteří se brzy představily zdejším obyvatelům i na veřejnosti s prvními ochotnickými podniky. Avšak pro vznik samostatného ochotnického spolku v Pelhřimově nebyly ani tyto podněty stále dost silné.
Změnu přinesla teprve druhá polovina devatenáctého století a zejména pak počátek šedesátých let, kdy v Pelhřimově vzniká v politicky i národnostně vypjaté době hned několik spolků - pěvecký spolek Záboj, vlastenecká tělovýchovná jednota Sokol, Čtenářská beseda a řemeslnická beseda. V roce 1861 se dovídáme o založení prvního ochotnického spolku v našem městě, ale ten neměl dlouhého trvání a už v roce 1863 se rozpadá. Avšak pelhřimovské ochotničení s ním nezaniká, stále se rozvíjí prostřednictvím dramatických odborů Záboje a Sokola. Tato situace pak trvala až do roku 1894.
U tohoto roku bychom se měli zastavit trochu déle. V čem tkvěl jeho význam? Ve vyvrcholení neshod zábavního odboru Sokola s vedením jednoty. To přivodilo odtržení tohoto ochotnického tělesa od Sokola a vytvoření takzvaného Kroužku mládenců pelhřimovských, z něho vzešla Jednota divadelních ochotníků v Pelhřimově, založená 1. prosince 1894 na ustavující schůzi v hostinci u Povolných, když bylo do kroužku přijato několik slečen a dam. Na schůzi byl zvolen první spolkový výbor a byly sestaveny první stanovy, které byly i s existencí spolku schváleny výnosem českého místodržitelství ze dne 27. prosince 1894. Spolková činnost se tedy mohla začít slibně rozvíjet.




Část druhá:
Vývoj spolku do vzniku samostatné
Československé republiky



První dvacetiletí existence spolku ochotníků bylo ve znamení obrovského nadšení zakladatelů a členů, kteří postupně odhalovali netušené možnosti kulturního, národně-uvědomovacího, výchovného, vzdělávacího, ale též politického působení na obyvatelstvo. Toto období bohužel končí právě roku 1414 započetím první světové války, které v Pelhřimově múzy umlčela až do roku 1917.
Svou činnost jednota uvedla v život již 15. prosince 1894 zahajovacím představením polské frašky „Manžel z ochoty“ v sále u Dvořáků. Pak následovalo mnoho dalších inscenací nejen her lehčího žánru, ale i hodnotných dramat z pera Klicpery, Stroupežnického, Tyla, Vrchlického, Jiráska, Preissové, Mrštíků, Šuberta a dalších. Divadlo však nebylo jedinou náplní spolkové činnosti. Jednota divadelních ochotníků se brzy stala ve městě nejen organizátorem, ale přímo symbolem dobré zábavy. Členové spolku pořádali zábavní humorné večery, spolkové výlety, lidové zábavy, šibřinky, maškarní merendy, mikulášské a silvestrovské veselice, zvali k hostování cizí ochotníky i profesionály. Všechny tyto činnosti byly pořádány nejen pro zábavu, nýbrž i v duchu dobročinnosti a jejich výtěžek, stejně jako tržba za divadelní produkce, byl po pokrytí režijních nákladů vždy věnován některému dobročinnému spolku, ústavu, organizaci nebo akci.
Renomé jednoty se ve městě po počáteční nedůvěře rychle vylepšovalo a zvyšovalo. Jistě k tomu přispíval i důraz na národnostní cítění patrný v jejích snahách. Již v roce 1895 byl založen Spolek pro postavení Národního domu v Pelhřimově. Jako vhodný objekt pro přestavbu k národním, kulturním a divadelním účelům vyla vybrána stará solnice z roku 1707 a ihned bylo započato se sbírkami na její přebudování. Práce, provázené všeobecnou podporou a nadšením, pokračovaly rychle, takže přestavba byla dokončena již počátkem roku 1897 a 28. března se již konalo slavnostní otevření premiérou Šubertovy divadelní hry „Jan Výrava“. Představení se stalo pro spolek i celé město jednou z nedůležitějších a nejslavnostnějších událostí roku.
Opodstatnění výstavby důstojného kulturního stánku v Pelhřimově se spolku podařilo prokázat již v roce 1896, ať to bylo při velmi úspěšném zájezdu do Vídně, anebo vstupem spolku mezi řádné členy Ústřední jednoty divadelních ochotníků v Praze.
Spolek dosahoval dalších úspěchů i po otevření Národního domu. Je třeba připomenou zejména vítězství jednoty na Sjezdu českoslovanského ochotnictva v Kutné Hoře v roce 190, kde si vydobyla hrou Ladislava Stroupežnického „Paní mincmistrová“ první místo a jako první cenu získala stříbrnou medaili a čestný diplom. Zvláštního ocenění se zde dostalo dvěma členům spolku za jejich herecké výkony. Byli to pánové Antonín Matějka a Karel Půlpytel.
V roce 1905 došlo v historii spolku k významné události. Na valné hromadě 14. ledna bylo usneseno, že spolek dostane nový název, který zněl „Jednota divadelních ochotníků Rieger v Pelhřimově“. Tento název zůstal spolku až do května roku 1949.
V posledním desetiletí před první světovou válkou pracovali pelhřimovští ochotníci přímo horečně. Ročně bylo sehráno v průměru šest až osm her ročně a v některých letech se téměř každý měsíc uváděl na scénu nový titul. Z této doby připomeňme například jubilejní představení Tylovy hry „Sládkova dcera“, sehrané 16. září 1906 k uctění památky 50. výročí od autorovy smrti. Dále to byla výborná inscenace Preissové „Gazdiny roby“, režírovaná Antonínem Matějkou.
Dne 9. dubna 1911 oslavili pelhřimovští ochotníci šedesáté narozeniny Antonína Jiráska uvedením jeho vesnického dramatu „Otec“. V roce 1912 sehrál Rieger v součinnosti se Zábojem Blodkovu operu „V studni“. Po začátku války byl Národní dům zabrán pro účely vojenského lazaretu, takže činnost jednoty utichá.
Z mimodivadelních předválečných činností je třeba učinit zmínku o „Národní pouti našeho venkova“, konané 27. července 1909 v městských sadech ve prospěch Komenského spolku ve Vídni. Na této akci se kromě Riegera podílely i Záboj a Sokol. Bez významu nebyl ani zájezd spolku do Tábora se hrou „Eva ze Závořic“.
První světová válka byla v životě spolku smutných obdobím. Plně platilo úsloví, že Múzy musejí mlčet, řinčí-li zbraně. Dne 15. září 1915 se členové spolku naposledy rozloučili se svým bývalým předsedou profesorem Janem Soukupem. V roce 1917 se sice uskutečnil 27. ledna Divadelní večer ve prospěch vdov a sirotků po padlých vojínech za spoluúčasti hostů z Městského divadla na Vinohradech, v únoru byly sehrány dvě jednoaktové hry a dětské představení, ale činnost spolku nedosahovala v žádném ohledu předválečných rozměrů.
Teprve rok 1918 znamenal v tomto ohledu jisté oživení. Hrálo se již od března a v dubna byla dávána Mrštíkova Maryša. Prvním představením v samostatné Československé republice byla Šubertova hra „Probuzenci“, sehraná 22. prosince ke stému výročí narození patrona spolku a českého politika Františka Ladislava Riegera, jehož jméno zůstalo v názvu spolku po celou dobu jeho existence i přes to, že se v některých dobách projevovaly snahy po jeho vynechání.
Jednota divadelních ochotníků Rieger postupně obnovila všechny své tradiční mimodivadelní akce a také její aktivita na jevišti se vrátila do dřívějších kolejí.



Část třetí:
Meziválečná léta a nacistická okupace -
dvě výměny generací ochotníků



Meziválečné období a doba nacistické okupace představují v historii pelhřimovského ochotnického spolku epochu, která byla jednou z nejbouřlivějších, nejprotikladnějších, nejrozporuplnějších a nejrušnějších. Byla to doba střídání generací. Stará generace zakladatelů spolku je během dvacátých let nahrazována svými syny a i jsou vystřídáni třetí generací v době čtyřicátých let, kdy nastupuje generace slavící největší úspěchy po osvobození.
Dvacátá léta byla pro Rieger dobou největší slávy a nejvýraznějších úspěchů. tato éra začíná již vlastně v roce 1918 inscenací Šubertova dramatu „Probuzenci“ a řadou dalších představení z let 1918 až 1919. Tato linie pak pokračuje i v roce 1920, kdy vrcholí provedením Ibsenovy hry „Hedda Gablerová“, v níž si pohostinsky zahrála hlavní roli Leopolda Dostálová. Také v letech 1921 až 1924 bylo provedeno několik významných inscenací, jmenujme například Scibeovu „Sklenici vody“, Stroupežnického „Naše furianty“, Jiráskova „Pana Johannesa“, Ibsenova „strašidla“ nebo Šrámkovo „Léto“.
Vrcholem se však stal až rok 1926. V tomto roce Rieger uvádí Tylova „Pražského flamendra, Mahenovo „Nebe, peklo, ráj“, Ibsenovu „Noru“.
Kvalitní produkce byla podmiňována kvalitním zázemím, a to spolek v této době bezpochyby po všech stránkách měl. Jeho jmění představovalo oproti dřívějším dobám, kdy vlastnil pouze divadelní knížky a kostýmy, v této době značné sumy, kterých se mu dostávalo jak jak z provozu biografu v Národním domě, tak z jednotlivých divadelních produkcí. Díky tomu si mohl spolek dovolit uskutečnění nákladné adaptace Národního domu v roce 1922, která byla dokončena do závěru roku a již 3. prosince byl Národní dům znovu otevřen představením Jiráskova „Pana Johannesa“.
Po roce 1926 začala intenzita spolku pomalu klesat. tento vývoj vyvrcholil v letech 1928 až 1929, kdy se začaly vyhrocovat vážné neshody mezi vůdčími osobnostmi starší - zakladatelské generace ochotníků a generace mladší, nastupující na jejich místa v polovině dvacátých let. Neshody kulminovaly v osobním sporu mezi starým a zasloužilým režisérem Antonínem Matějkou a jeho zástupcem, druhým režisérem Vilémem Lipským. Ten se mezi členy spolku zařadil v roce 1924 a brzy se stal jednou z nejdominantnějších osobností. Již v roce 1926 byl přijat do spolkového výboru a krátce nato se ujal i místa pomocného režiséra.
Výbor, složený převážně z příslušníků starší generace, se zastal Matějky a následkem toho Lipský rezignoval na své funkce a ze spolku vystoupil. Stejně si počínal i Rudolf Liebscher, který byl členem spolku teprve od března 1928. Duben roku 1928 tak zasadil jednotě citelnou ránu, a to i z toho důvodu, že dva roky před těmito událostmi vznikl v Pelhřimově konkurenční ochotnický spolek při živnostensko-obchodnické straně, jehož členy se záhy stali Lipský i Liebscher. Roku 1929 byl tento spolek přejmenován na intimní scénu Tyl. Zakrátko začal Tyl sklízet úspěchy, které Rieger přivedly do skutečné krize. Navíc zakladatelem spolku Tyl byl majitel pelhřimovské tiskárny Emil Šprongl, u kterého byl Liebscher zaměstnán jako redaktor místních novin, což popularitě Riegera a jeho spolkových funkcionářů také právě neprospělo.
Výsledkem této roztržky byla určitá stagnace v činnosti Riegera a pokles kulturní úrovně i hodnoty jím konaných akcí. V roce 1928 se sice hrála „Morálka paní Dulské“ a Čapkův „Loupežník“, ale v roce 1929 to bylo pouze Langerovo „Obrácení Ferdyše Pištory“. Rok 1930 přinesl inscenace tří méně známých her a teprve v roce 1931 se podařilo uskutečnit hodnotné představení Šrámkova „Měsíce nad řekou“, ve které=m se uplatnila řada nových členů spolku, zejména Karel Půlpytel ml., který hru také režíroval. V roce 1932 těžce onemocněl A. Matějka a rezignoval na funkci režiséra. Stal se čestným členem spolku a jeho místo zaujali mladší kolegové. Od roku 1933 se pak situace začala zlepšovat. Konalo se šest představení, z nichž nejvýznamnější bylo znovuuvedení Vrchlického „Noci na Karlštejně“.
Důležitým mezníkem se stal rok 1934. I když byla intimní scéna Tyl ve svých aktivitách úspěšná a její inscenace měla vysokou úroveň, přesto i ona začala pociťovat důsledky hospodářské krize. Proto došlo k dohodě mezi funkcionáři obou konkurenčních spolků, které onoho roku splynuly ve společnou organizaci pelhřimovských ochotníků a Vilém Lipský a Rudolf Liebscher zaujali místa režisérů. V témže roce se uskutečnily pestré oslavy čtyřiceti let od založení Jednoty divadelních ochotníků Rieger v Pelhřimově a byl vydán pamětní almanach.
Brzy se ukázalo, že sloučení obou ochotnických spolků bylo za dané situace činem nanejvýš prospěšným a moudrým. Již léta 1935 a 1936 přinesla celou řadu úspěšných inscenací, které se svou úrovní mohly měřit s leckterou profesionální scénou. Patřily sem Tylův „Strakonický dudák“ a Wernerovi „Lidé na kře“. Téhož roku bylo v Národním domě vystavěno otáčivé jeviště, čímž spolek vybudoval divadlo, které se řadilo po stránce technické úrovně k nejlépe vybaveným scénám té doby a zaujímalo jedno z nejpřednějších míst v celých Čechách.
Druhá polovina třicátých let znamenala nový vzestup Riegera po stránce výkonnostní, dramaturgické, po stránce úspěšnosti. Hospodářská krize stále trvala, mezinárodní situace se zhoršovala, v Německu nastoupil k moci Adolf Hitler, mladé Československé republice hrozilo stále větší nebezpečí ze všech stran. Jakoby se ochotníci snažili postavit proti osudu, jakoby usilovnou prací chtěli rozehnat chmury na čelech svých spoluobčanů, jakoby si dali za úkol burcovat v tomto čase z nečinnosti a pasivity! Proti Libscherově dramaturgické linii lehkého žánru vsadili na serióznost a vážnost, na hodnoty prosazované Vilémem Lipským. V roce 1936 hrají Langerovu „Jízdní hlídku“, v oce 1937 Čapkovu „Bílou nemoc“, v letech 1938 až 1939 pak Jiráskovu „Lucernu“, Galsworthyho „Boj na nůž“, Wildeův „Vějíř lady Windermeerové“ a vlasteneckého „Mikuláše Dačického z Heslova“.
Konec první republiky a následné vytvoření protektorátu výrazně zasáhlo i do života spolku, i když jiným způsobem než třeba první světová válka. V tomto období nebyli ochotníci nijak omezováni ani tak hmotně jako spíše morálně. Germanizační tlak a kruté násilnosti okupantů, zvyšující se po začátku druhé světové války a zejména po atentátu na Heydricha v roce 1942, bezohledná cenzura, zatýkání, koncentrační tábory, internace, vyhlazování celých etnik, ale na druhé straně nebývale velký všeobecný zájem o české ochotnické divadlo, zejména ze strany mladé generace, to byly impulzy, které přiváděly do řad ochotnického spolku další generaci reprezentovanou především syny Viléma lIpského - Oldřichem, Lubomírem a Daliborem a jejich vrstevníky - Jiří Lír, Otomar Krejča, Zbyněk Vavřín, Máša Hovorková, Antonín Vítek, Jiří Stěhule, František Vítek a další. Doba okupace byla pro české ochotnické divadlo vůbec obdobím tak velkého rozmachu a rozkvětu, jaký neměl obdoby nikdy předtím ani potom.
Již na přelomu let 1938 a 1939 se profilovalo postavení pelhřimovských ochotníků ve městě, kde byly s jejich činností spojovány určité naděje, které stejně stejně jako v dřívějších dobách, ochotníci nezklamali. V roce 1940 úspěšně reprezentovali město na divadelní soutěž Jiráskův Hronov a na tomto X. ročníku se probojovali až do finále mezi sedm nejlepších souborů se hrou Františka Götze „Soupeři“. Hráli ji zde 18. srpna dvakrát a přesvědčivě zvítězili. S tou slavnou inscenací pak hostovali v Železném Brodě a v Hořicích.
Rok 1940 byl vůbec rokem výjimečným. Toho roku nastudovali členové spolku bohatý repertoár. Je třeba zmínit alespoň Stroupežnického „Mikuláše Dačického z Heslova“, Želenského „Tažné ptáky“, Shakespearovo „Zkrocení zlé ženy“, Drdovu hru „Jakož i my odpouštíme“ a Zavřelova „Valdštýna“, v němž si titulní roli zahrál Bedřich Karen. Navíc se opět podařilo vnitřní vybavení pelhřimovského divadla. Spolek nechal vybudovat bílý a černý horizont a na vlastní náklady pořídil nové osvětlení těchto horizontů a jeviště. Avšak rok 1941 sebou přinesl vážné neshody ve vedení spolku, spojené s výběrem soutěžní hry na XI. ročník Jiráskova Hronova. Bylo prosazeno nastudování Winterova „Nezbedného bakaláře“! pro jeviště upravené Zdeňkem Štěpánkem, avšak na festivalu tentokrát Pelhřimovští neuspěli. Nastudování Šrámkova „Léta“ téhož roku na podzim bylo sice divácky velmi úspěšné, ale situace v souboru se vyjasňovala velmi pomalu. Na XII. ročníku hronovské soutěže se sice Pelhřimovští zaleskli ve své bývalé slávě, ale pouze před soutěžní porotou bez obecenstva, neboť zde sehráli drama mladého Františka Kožíka !Kateřina z Poděbrad“, které bylo nacistickou cenzurou staženo z repertoáru Národního divadla v Praze a ani zde nesmělo být provedeno veřejně.
Rok 1943 přinesl podstatné změny. Z názvu spolku muselo být vypuštěno jméno vlasteneckého politika F. L. Riegera. Čelný člen jednoty a jeden z režiséru Rudolf Liebscher se i s chotí přihlásil k německé národnosti. Stal se bohužel aktivním „germanisatorem“, což mu po osvobození vyneslo soudní proces. Spolkem vládl jeho zaměstnavatel, knihtiskař Emil Šprongl, který se stal poslušným nástrojem v rukou osvětového tajemníka protektorátní správy v Pelhřimově plukovníka Holého. Na druhé straně se Vilému Lipskému a dalším členům spolku podařilo udržet v repertoáru linii hodnotných her a dramat, kterou podpořila i nová generace pelhřimovských ochotníků, rekrutující se vesměs ze studentů gymnázia, v roce 1942 nacisty uzavřeného. Z inscenací roku 1943 stojí za povšimnutí Vrchlického „Soud lásky“, Sofoklův „Král Oidipus“, Stroupežnického „Naši furianti“ nebo Mrštíkova „Maryša“.
Mladí ochotníci si pod hlavičkou Riegera v roce 1943 vytvořili Dramatické studio mladých. To bylo fenoménem novým a pro další historii spolku velmi důležitým.
Studentské divadlo mělo v Pelhřimově předlouhou tradici (od roku 1780), takže protektorátní generace pelhřimovských gymnazistů měla na co a na koho navazovat. Již od roku 1918 studenti hráli samostatně řadu představení za rok, zejména pak od dvacátých let. To jim nebránilo, aby současně neúčinkovali i v představeních ochotnického spolku Rieger. Po uzavření gymnázia se spolupráce mladých s Riegerem natolik prohloubila, že bylo rozhodnuto přijmout je do řad ochotníků. Tak se zrodilo shora jmenované DSM, které od roku 1944 uskutečnilo samostatných hodnotných akcí pod vedením J. Buriana, O. Lipského, O. Krejči. Za všechny jmenujme například Wolkerův recitační večer, hry Zbyňka Vavřína „Dobrá žínka není špatná“, „Rajská zahrada“ a v ilegalitě nastudovanou Vavřínovu „Rozbitou trilogii“, uvedenou v premiéře 6. července 1945. Posledně jmenovaná hra zajistila mladým ochotníkům úspěch na zájezdovém turné po celé republice a trvalé místo v pražském Divadle satiry, kde zakrátko uvedli další hru „Cirkus plechový“. Tímto dalším představením proslavili na prknech pražské scény pelhřimovské ochotnické divdlo Zbyněk Vavřín, režisér Oldřich Lipský a herci Jan Maška, Lubomír Lipský, Marie Hovorková a Božena Holanová.
Řada členů nastupující mladé generace pelhřimovských ochotníků se uplatňovala i v inscenacích Riegera, neboť spolek také nezahálel a v roce 1944 sehrál Kvapilovu „Princeznu Pampelišku“ a za nejlepší představení bylo považováno nastudování Faltisovy !Stanice Gordian“, v níž po boku hostujícího Bedřicha Karena zazářil mladý Oldřich Lipský jako kadet David.
Pelhřimovským ochotníkům se podařilo i v těžkém období nacistické okupace překonat vnitřní neshody a uchovat starou tradici spolku jako seriozního a spolehlivého ochotnického souboru, který dokáže v těžkých chvílích vlít lidem svého národa do srdce naději a žil sílu ke vzdoru.



Část čtvrtá:
Od května 1945 do května 1949 - labutí píseň




Od června 1944 až do 9. května 1945 platil po celém území protektorátu strohý zákaz všech česky hraných divadelních představení. Opět řinkot zbraní umlčel Múzy? Nikoliv. Jejich mlčení bylo tentokrát pouze zdánlivé. Ochotníci v ilegalitě pracovali dál a chystali se na důstojné započetí divadelní sezóny jako první poválečné.
V pvních květnových dnech roku 1945 byl konečně odpor okupantů zlomen a Německo podepsalo kapitulaci. Celá Evropa si ulehčeně vydechla a osvobozená Československá republika s ní. Konečně tu byla drahá a vytoužená svoboda! kolik do ní bylo vkládáno nadějí a jakých, krásně dokumentuje sborník k 50. výročí založení spolku Rieger, který nemohl kvůli všeobecnému zákazu vydávání českých knih vyjít v roce 1944, a proto byl vydán až o rok později.
Jednota divadelních ochotníků oslavila konec fašistické diktatury důstojně. Již 5. července 1945 opět zahájila činnost představením Jiráskovy „lucerny“ a o den později se veřejnosti představili mladí ochotníci z DSM Vavřínovou „Rozbitou trilogií“. Obě představení měla zasloužený úspěch, stejně jako další, která se konala ve druhé polovině roku 1945 - hra bratří Čapků „Ze života hmyzu“, Kolárův „Pražský žid“, Gogolův „Revizor“.
Rok 1945 byl rokem významným i v jiném ohledu. Záhy po osvobození došlo i v Pelhřimově na hodnocení postojů celých skupin obyvatelstva, ale zejména jednotlivců v době okupace. Účtování se nevyhnulo ani ochotnickému spolku, z jehož řad byli vyloučeni Emil Šprongl a Rudolf Liebscher, který zanedlouho stanul před lidovým soudem a byl souzen za kolaboraci.
Od ledna 1946 se činnost spolku zvolna vrací do starých osvědčených kolejí. Znovu byla za účasti autora provedena Kožíkova „Kateřina z Poděbrad“, tentokrát již před obecenstvem. Soutěžním představením poro XVI. ročník Jiráskova Hronova se stala Hilbertova hra „Falkenštejn“. Spolku se sice podařilo dostat se až do finále, ale bez dalšího umístní. Do konce roku pak byla realizována představení „Svět bez oken“, „Revizor“ a „Hlavy ve smyčce“.
Ještě plodnějším byl rok 1947. Pro předpokládanou účast na XVII. ročníku Hronova nastudovali Pelhřimovští Čapkovu „Bílou nemoc“, která byla inscenována ve dnech 14. až 17. června 1947, ale nedlouho poté zahynul nejmladší člen souboru sedmnáctiletý Dalibor Lipský, a proto Rieger účast na Hronově odřekl. Z dalších představení jmenujme Čapkovu „Matku“, Šamberkovo“Jedenácté přikázání“, Jiráskovu „Magdalénu Dobromilu Rettigovou“, Minaříkovu „Zorku“.
Plodná činnost jednoty přešla plynule i do roku 1948. Hrála se Hamiltonova !Plynová lampa“, Šamberkův „Josef Kajetán Tyl“, s nímž se Pelhřimovští po delší době opět úspěšně zúčastnili hronovské soutěže. Třicáté výročí vzniku ČSR oslavili členové souboru hrou E. Leska „Peldramové“. V prosince 1948 jednota sehrála drama od J. Pokorného „Křídový kruh“.
Tak nadešel osudový rok 1949. Komunistická moc se již plně chopila vlády v zemi a začala si upevňovat pozice a budovat „revoluční stát dělníků a rolníků“ podle představ svých a podle představ sovětských poradců. Veškeré projevy nelibosti a všechny demokraticky smýšlející osobnosti se staly novým mocipánům trnem v oku. Jedním z takových, i nadále činných v Riegeru, byl i JUDr. Josef Hložek, poslanec lidové strany a tehdejší místopředseda pelhřimovského ONV.
V tomto roce začal soubor svoje aktivity uvedením hry Artura Millera „Všichni moji synové“ a E. F. Burianovou „Krčmou na břehu“. Poslední inscenací spolku se staly v květnu 1949 Drdovy „Hrátky s čertem“, nastudované jako soutěžní představení pro XIX. ročník festivalu Jiráskův Hronov. Divadelní hru Jana Drdy, jednoho z oficiálních autorů té doby a přesvědčeného komunisty, nikoho ani nenapadlo považovat za ideologicky napadnutelnou nebo dokonce přímo závadnou a reakční, za jakou byla vzápětí označena tehdejším předsedou ONV Jindřichem Šmídou. Přesto se tato hra, její režijní provedení a výprava staly Jednotě divadelních ochotníků v Pelhřimově osudem.
Co přivodilo dramatický obrat v postavení do té doby uznávaného, slavného a opěvovaného souboru? Byla to závist? Nebo nepochopení? Anebo snad úmyslné domýšlení neexistujících záměrů a provinění aktérů? Mohlo snad jít o akt osobní pomsty? Nebo dokonce šlo o dobře promyšlený politický tah, trik, který měl komusi zlomit vaz?
Faktem zůstává, že poslední porevoluční ročník Dílčího zemského festivalu ochotníků pro Hronov v Pelhřimově, jehož se zúčastnilo šest souborů včetně Riegera, skončil trapně a pro poctivě smýšlející lidi nepochopitelně. Všechno začalo 20. května 1949 veřejným proslovem předsedy pelhřimovského ONV dr. Jindřicha Šmídy podle svědectví JUDr. J. Hložka před mimosoutěžním představením herců z Mělníka, proslovem plným invektiv a obvinění, hrozeb a výhrůžek adresovaných hlavním tvůrcům drdovského představení Riegera. Své hrozby pak naplnil skutkem hned následujícího dne 21. května 1949. Toto datum nese ve své hlavičce výměr Okresního velitelství Národní bezpečnosti v Pelhřimově o zastavení činnosti Jednoty divadelních ochotníků Rieger v Pelhřimově na rozkaz předsedy ONV J. Šmídy, který byl dodatečně schválen od AV NF.
Tento dokument byl v plném znění otištěn již v almanachu spolku z roku 1968. Zrušení spolku v něm bylo zdůvodněno inscenací Drdových „Hrátek s čertem“, která byla údajně zneužita k jinotajům a excesům proti lidově demokratickému režimu a proti komunistické straně, avšak pravý důvod zazněl pouze v podtextu .- v této inscenaci totiž účinkoval v roli doktora Solferna JUDr. Josef Hložek, Šmídův politický rival, jehož ... „činnost byla po revoluci omezena...“. Jmění spolku včetně sbírky na nové pelhřimovské divadlo, čítající k tomuto datu asi 350 tisíc korun, bylo zabaveno a dáno pod národní správu.
Dne 25. května 1949 pak následovaly výměry další. Zejména to byl výměr č.j. 1023/49, podle něhož byli zařazeni na dva roky do tábora nucené práce pánové Vilém LIpský, za režii a programový proslov, JUDr. Josef Hložek za roli doktora Solferna. O rok později byli stejným způsobem postiženi také JUDr. B. Rosenbaum, V. Řiháček a B. Théra.
Ochotníci se snažili bránit proti neopodstatněnému zákroku správních a pořádkových orgánů cestou odvolání u vyšších instancí, cestou dobrozdání odborníků z Ústřední matice divadelních ochotníků českých v Praze. Své dobrozdání připojil i Bedřich Karen, ale všechen odpor právní cestou byl zcela zbytečný a marný. Všechny opravné prostředky podané proti těmto výměrům byly pravděpodobně odsouzeny k nezdaru ještě dříve, než byly podány.
V XIX. ročníku Dílčího zemského divadelního festivalu ochotníků pro Jiráskův Hronov v roce 1949 obsadila první místo Jednota divadelních ochotníků Rieger z Pelhřimova provedením hry Jana Drdy „Hrátky s čertem“, téže hry, která v onom roce přivodila její rozpuštění a 21. května 1949 zánik tohoto výborného ochotnického spolku, který byl ještě nedávno chloubou města Pelhřimova. Malichernost, hloupost a zloba oslavily triumf nad pravdou a uměním.



Část pátá:
Padesátá léta - demokratizace kultury



Rozpuštění spolku a potrestání Lipského a Hložka v roce 1949 bylo pro řadu ochotníků šokem, zdrcujícím aktem, který jim vzal víru ve smysl jejich další práce v souboru. Svoji roli sehrál také strach. Jen málo bývalých členů spolku neztratilo ducha a nedalo se zlomit. Několik odvážlivců plných elánu a chuti do hraní se rozhodlo spolek obnovit - sice na jiných základech, ale se stejným cílem, a to hrát a tvořit dobré české divadlo.
Patřili k nim například František Vítek a Ladislav Dvořák, tehdejší národní správce v Chrámovém družstvu, kteří již 31. srpna 1949 svolali schůzku necelých dvou desítek lidí jako přípravného výboru. Na ní bylo schváleno svolání valné hromady ochotníků do Pelhřimova. Ta se uskutečnila 23. září 1949 a byl na ní založen Divadelní soubor Rieger, jehož předsedou se stal Ladislav Dušek, jednatelem František Vítek. Zřízení souboru a složení výboru bylo oznámeno ONV i akčnímu výboru NF a oběma orgány bylo schváleno.
Divadelníci se dali do práce ihned. Díky tomu mohla staronová ochotnická organizace již v říjnu 1949 zahájit obnovenou činnost uvedením Tylova dramatu „Kutnohorští havíři“. V této souvislosti je velmi zajímavé, že se nikdo z tehdejších mocných proti výběru hry neohradil. Vždyť vypovídala o marném , leč spravedlivém odporu a boji proti lži a násilí, což s předchozím osudem ochotnického spolku korespondovalo tak očividně, že se nám až tají dech nad odvahou tehdejších dramaturgů divadelního souboru.
Tak nadešla éra padesátých let. V únoru 1950 pozdravili ochotníci okresní konferenci KSČ inscenací Zápotockého „Vstanou noví bojovníci“. V květnu byla provedena hra J. Skalky !Kozí mléko“, se kterou se Pelhřimovští vydali do Hronova, kde však byl jejich výběr a výkon ohodnocen pětatřicátým místem. Krize souboru se stala i přes usilovnou snahu o fungování smutnou skutečností.
Rok 1951 pak byl bez jakékoliv aktivity a druhé valné hromady 9. února se z 98 pozvaných členů zúčastnilo pouze devět. Kvůli tomu se následující období let 1951 až 1953 stalo dobou hledání společenské organizace a platformy, na níž by soubor mohl dále působit. Závodní kluby Modety i Kartáčoven v tomto ohledu zklamaly. Teprve v roce 1953 vznikl v Pelhřimově Dům osvěty a při něm soubor konečně zakotvil.
Činnost však nebyla nijak výrazná. Teprve v roce 1957 se stal novým předsedou Josef Hrubý, došlo k celé řadě dalších změn a především k velkému náboru nových mladých členů, takže se smolné období podařilo ukončit. V témže roce uvedenou operetu Rudolfa Piskáčka „Perly panny Serafínky“ je možné považovat za opravdový nový začátek. Tuto velmi úspěšnou inscenaci režíroval Jiří Stěhule a kapelníkem orchestru byl Jaromír Kotrč. Opereta pomohla ochotníkům získat opět důvěru obecenstva.
V témže roce byly uvedeny dvě sovětské jednoaktovky od Lubovského „Dva kapitáni“ a „Neviditelná síla“ jako soutěžní představení. Na jeho základě byl soubor zařazen do kategorie B. V následujících letech 1958 a 1959 již soubor úspěšně reprezentoval pelhřimovský okres s Mahenovou hrou „Chroust“ jak na okresním festivalu v Horní Cerekvi, tak v krajském kole v Havlíčkově Brodě. Z dalších inscenací připomeňme Gogolovu „Ženitbu a „Zločin bratří Lumiérů aneb zavinil to Ponrepo“ od Nádvorníka a Morávka. Na přelomu let 1959 a 1960 ochotníci nastudovali v režii MUDr. Jitky Hromádkové divadelní hru sovětského autora V. Rozova „Když hledáme radost“.
Jaká je tedy bilance pelhřimovských ochotníků za celá padesátá léta? Přehlédneme-li tituly tituly sehraných dramat a jména jejich autorů, nejde nám patrný posun v repertoáru souboru. Co do počtu stojí na prvním místě hry od současných autorů a od autorů ruských a sovětských. Novým prvkem jsou politicky angažované hry. Z tradičních kusů se hraje pouze málo - především Tyl a Jirásek - a opereta byla uvedena jediná, zato však velmi úspěšná.
Zaměřením vedou hry ze současnosti nebo nepříliš vzdálené minulosti, lehčí a zábavný žánr poněkud ustupuje do pozadí. V první polovině padesátých her kladl soubor důraz na tradiční a osvědčené hry, pro druhou polovinu let je typický příklon k hrám současným a k pracím ruských a sovětských autorů. Ze scény mizí pod dohledem kulturním puristů Čapek, Stroupežnický, Kvapil, Šamberk, Ibsen, Vrchlický, ale také Langer, Šuster, Werner, Mrštík, Preissová, Hauptmann a Svoboda, kteří se tak často v minulých letech objevovali na repertoáru.



Část šestá:
Šedesátá léta - další výměna generací



Léta šedesátá jsou v historii pelhřimovského Riegera zvláštním fenoménem, a to hned z několika důvodů. Předně je to z pohledu časového horizontu doba, kterou lze rozdělit na dvě etapy kratší, navzájem sice vývojově propojené, ale přece jen svým duchem odlišné, že se o nich nelze nezmínit o každé samostatně.
Dále je to období prudkého rozvoje mladého nebo lépe omlazeného souboru po stránce herecké výkonnosti, kulturní úrovně, dramaturgického plánu i celkové vyzrálosti.¨konečně jde o dobu příchodu nové generace, vyrostlé a dopívající v padesátých letech, generace, která již nezažila anebo téměř nepamatovala dobu první republiky a okupace a ve čtyřicátých letech byla dětmi nebo dospívajícími. Tto generace musela projít dobou represí, nesvobody a deformace veškerých hodnot.
Epochu let 1960 až 1966 označil sám jeden z jejích hlavních aktérů a klíčových osobností v životě Riegera Zdeněk Vonásek v almanachu spolku z roku 1968 jako etapu „hledání“. Je to jistě označení výstižné, protože v této době dochází k určitému opadu takzvaného budovatelského nadšení v tehdejší společnosti a v souvislosti s událostmi v SSSR, s kritikou Stalinova kultu osobnosti a v souvislosti s érou Nikity Chruščova vůbec nastává postupné uvolňování poměrů. Tento vývoj se projevil nejen ve skladbě repertoáru ochotníků, nýbrž i v pojetí her a jejich duchu, v jejich vyznění. Zasloužili se o to jednak režiséři tohoto období - Zdeněk Vonásek, Jitka Hromádková, František Vítek, Věra Švejnohová a vedle nich také herci - B. Rosenbaum, J. Hrubý, J. Stěhule, J. Stěhulová, F. Vítek, A. Vítek, J. Čepková, V. Řiháček, a mnozí další Hledány byly nové postupy a noví členové souboru, nový repertoár a nový přístup k němu. Pelhřimovským ochotníkům se v této době vskutku dařilo. Posuďte sami.
Tento úsek svých dějin zahájili v říjnu 1960 nastudování hry „Poslední dějství“ od K. M. Remarqua pod režijním vedením Zdeňka Vonáska. V příštím roce následoval Aškenazyho „Hopst““, který Pelhřimovským přinesl v okresní i krajské ochotnické soutěži a dokonce účast v celostátním kole v Jaroměři. Vedle toho byl nastudován „Čokoládový hrdina“ od G. B. Shawa.
I následující léta byla úspěšná a plodná. Za představení hry Voskovce a Wericha „Caesar“ získal Rieger v dubnu 1963 na okresním festivalu v Humpolci první místo a zvlášť oceněny byly výkony Zdeňka Vonáska a Františka Vítka. Z. Vonásek získal rovněž cenu za režii. V květnu 1963 na krajské přehlídce rovněž v Humpolci byla hra oceněna nejen za hlavní mužské role a za režii, ale též za výpravu, kterou rovněž navrhl Z. Vonásek. Ten se opět zaskvěl v Goldoniho „Lháři“, kde byl v okresním i krajském kole oceněn za režii, výpravu i za ztvárnění své role. Tečkou za tímto obdobím se stalo uvedení Skopečkova přepisu slavného Conan Doyleova románu „Pes baskervilský“. I zde byla oceněna Vonáskova výprava a také herecké výkony Marie Trnavské, Františka Vítka a Jaroslava Starky.
Následující roky 1966 až 1968 jsou po dlouhé době opět jedním z velmi důležitých období pelhřimovského ochotnického souboru. Uvolnění politického života umožnilo v roce 1966 nejen konání prvního ročníku ceny města Pelhřimova, ale také návrat do souboru některým z jeho bývalých členů z doby před rokem 1949 - především pak Vilému Lipskému. Pod jeho vedením se soubor představil v komedii A. Suchovo-Kobylina „Svatba pana Krečinského“ v prosinci v rámci měsíce československo-sovětského přátelství. v soutěži o nejlepší představení ruské hry. Provedení souboru zajistilo prvenství, cenu za režii, za herecký výkon Jaroslava Starky a odměnu v podobě zájezdu do SSSR pro režiséra Viléma Lipského. Na základě tohoto úspěchu byl ještě koncem roku 1966 Národní dům oficiálně přejmenován na Městské divadlo v Pelhřimově (neoficiálně se tohoto názvu používalo už od třicátých let dvacátého století).
V roce 1967 se konal rozhlasová soutěž Sedm jednou ranou mezi městy Pelhřimovem a Aší, do které aktivně zasáhli i pelhřimovští ochotníci, a to jak přímou účastí, tak také formou výměnných zájezdů mezi ochotnickými soubory obou měst. Rieger se ašskému publiku představil inscenací zmíněné komedie „Svatba pana Krečinského“, Watkinovy detektivky „Anna přechází na červenou“ a dále představením pro děti „Tom Sawyer od řeky Mississippi“.
Kromě těchto událostí se soubor věnoval i ryze své divadelní činnosti. V roce 1966 v rámci druhého ročníku ceny města Pelhřimova v režii V. Lipského zmíněnou Watkinovu hru, která bylo uvedena v březnu a dubnu a na okresním festivalu v Kamenici nad Lipou zajistila souboru prvenství. V září ochotníci provedli Šrámkovo „Léto“ a v prosinci Šejninovo „Těžké obvinění“ v celostátní premiéře.
Avšak v následujícím roce 1968 V. Lipský těžce onemocněl a nemohl nadále vykonávat činnost režiséra. V souboru se začala režijně prosazovat MUDr. Věra Švejnohová. Jejím režijním debutem se stala hra Jana Drdy „Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert“. Tuto hru shlédlo nejen publikum pelhřimovské, ale také diváci v Třešti, Havlíčkově Brodě a v Kamenici nad Lipou, kde se onoho roku konal okresní festival. Toho se však zúčastnili vedle Pelhřimovských pouze ochotníci z Humpolce, a proto nebyl vyhlášen vítěz. Pelhřimovský interpret Trepifajksla Antonín Vítek obdržel cenu za svůj herecký výkon. V roce 1968 se konal třetí ročník soutěže o cenu města Pelhřimova, tentokrát poprvé jako oficiální soutěž vyspělých ochotnických těles z celé Vysočiny a první místo získali ochotníci z Jihlavy.
Jubilejní rok 1969 byl rokem oslav 75. výročí vzniku a trvání pelhřimovské ochotnické organizace. Péčí členů Riegera a péčí přípravného výboru byl vydán pamětní almanach, na jehož sestavení se podílela celá řada osobností, s jejichž jmény je historie pelhřimovských ochotníků navždy nerozlučně spojena. Za všechny jmenujme například Jana Křečana, Otomara Krejču, Miladu Vítovou, Zbyňka Vavřína, Oldřicha a Lubomíra Lipské, Jiřího Líra, Josefa Hložka, Františka Vítka, Zdeňka Vonáska, Viléma LIpského, Jiřího Šubrta, Antonína Vítka, Věru Švejnohovou, Milana Karpíška. Jmenovat bychom mohli mnohé další, neboť lidí, kteří Riegerem prošli, byly stovka.
Rok 1969 byl také začátkem rozsáhlé stavební úpravy v budově pelhřimovského divadla, takže se po několik let musely všechny divadelní akce konat v nové budově Závodního klubu ROH Máj. Zde se konal i čtvrtý ročník ceny města Pelhřimova, který byl v té době již zavedenou soutěží ochotnických souborů. Rieger zde měl vystoupit s komedií „Sluha dvou pánů“ od Carlo Goldoniho, avšak v poslední chvíli onemocněl jeden z hlavních protagonistů, takže vystoupila druhá část ochotníků, režijně vedená Věrou Švejnohovou, a sehrála detektivku Agathy Christie !Past na myši“. Prvenství si toho roku z Pelhřimova odvezli humpolečtí ochotníci. Z pelhřimovských byl za nejlepší herecký výkon oceněn Karel Maška. A touto inscenací se soubor vypravil na okresní festival do Počátek, kde získala V. Švejnohová cenu za režii a cenu za výpravu obdržel Antonín Severa.
Slavnostní večer k 75. výročí založení spolku se konal 8. listopadu 1969 za účasti celé řady hostů, mezi nimiž byli například Zbyněk Vavřín, Milan Karpíšek, Jan Maška, Naděžda Knipplová, Lubomír a Oldřich Lipští a další.
Významné, plodné a svým způsobem obrodné, ale určitě však velmi přínosné období šedesátých let uzavírá jako symbolický klíč představení her Ladislava Stroupežnického „Paní mincmistrová“, „Zvíkovský rarášek“ a „Mikuláš Dačický z Heslova“. Poté se ochotníci na dlouhé tři roky odmlčí.Budova divadla se stále ještě opravuje, pro společnost nastává nová doba a s ní změny, čistky a represe.



Kapitola sedmá:
Normalizace v 70. letech, přestavba v 80. letech
a co z nich zbylo na počátku 90. let



Dostáváme se k době od konce roku 1973 do roku 1986. Je to doba mimořádná s zajímavá, doba nového stylu a nového pojetí divadla pod vlivem rozvoje divadel malých forem a moderního pojetí divadelní práce, postavení herce, výpravy a režijní práce.
Po několikaleté generální opravě bylo 8. listopadu 1972 slavnostně znovuotevřeno městské divadlo, a to slavnostním zasedáním městských, okresních a nejvyšších politických zástupců NF a KSČ, které bylo pojato přímo velkolepě, avšak ochotníci na něm zvláštní podíl neměli. Ačkoliv se ochotníci zúčastnili brigádnicky oprav divadla i pomocných prací před zahájením provozu budovy, nebyli požádáni o účast na slavnostním znovuotevření. Druhého dne večer - 9. listopadu - sehrál soubor Jihočeského divadla v Českých Bodějovicích Smetanovu operu „Prodaná nevěsta“.
Na prknech zmodernizovaného divadla si Rieger opět zahrál až 9. dubna 1973, kdy ze výpravy a režie Zdeňka Vonáska sehrál komedii Carlo Goldoniho „Sluha dvou pánů“, v níž debutoval hlavní rolí Truffaldina Josef Slavík, jedna z opor souboru v 70. a začátku 80. let. Úspěch této trefné komedie o hlouposti mocných a chytré vynalézavosti těch dole byl obrovský, takže se hra dočkala sedmi repríz. Pelhřimovské divadlo prý při každém její uvedení sotva stačilo pojmout davy diváků.
I následující rok 1974 byl pro pelhřimovské ochotníky velmi úspěšný. Opět pod režijním vedením Zdeňka Vonáska nastudovali komedii Williama Shakespeara !Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete“. Premiéra se konala 18, dubna 1974 a byla opět přijata s takovým nadšením, že ochotníci tuto hru, nastudovanou u příležitosti 410. výročí narození jejího autora, uvedli celkem čtrnáctkrát.
V roce 1975 se Zdeněk Vonásek ujal nastudování Jiráskovy „Lucerny“. Důvodů pro výběr této hry byla celá řada - uplynulo sedmdesát let od jejího prvního a třicet let od posledního nastudování pelhřimovskými ochotníky, slavilo se 750. výročí založení města a 30. výročí osvobození. Tyto důvody nalezneme v desátém svazku pelhřimovské městské kroniky z let 1972 až 1975. Provedení hry bylo poněkud netradiční - byla použita kombinace s filmem ve scénách s vodníky. Představení opět sklidilo nebývalý úspěch, dočkalo se třiceti repríz, z toho tři představení sehráli ochotníci na Slovensku.
Po roční pauze uvedl Rieger Stroupežnického hru „Naši furianti“. Sehrána byla v době od 31. května do 28. září 1997 celkem devětkrát. Role Dubských ztělesnili Vladimír Řiháček, Zdeněk Vonásek a Jiří Jabulka. Z. Vonásek byl autorem výpravy. Režijně byla tato hra debutem Marie Steinhauserové. V témže roce sehráli ochotníci Tylovy „Kutnohorské havíře“ v režii Zdeňka Vonáska, který byl opět výtvarníkem scény a kostýmů. Hra byla uvedena 19. prosince 1977 jako součást oslav 60. výročí VŘSR, což byla opravdu velmi příhodná volba. Představení se dočkalo pěti repríz, bylo oceněno čestným uznáním Jihočeského krajského národního výboru a pelhřimovští ochotníci se s ním dostali až do krajského kola v Třeboni, odkud si přivezli čestné uznání.
V roce 1978 obdrželi po B. Rosenbaumovi a V. Lipském další dva členové souboru Jaroslav Starka a Vladimír Řiháček zlatý Tylův odznak za úspěšnou ochotnickou činnost.
Dalším úspěšným rokem byl rok 1979, v němž Rieger oslavil 85 let od svého založení. Ochotníci jubiuleum připomněli velkolepým a náročným podnikem - festivalem z her, které v posledních letech nastudovali. Jako první uvedli 15. října Jiráskovu „Lucernu“ a po ní 22. října Stroupežnického „Naše furianty“. Slavnostní představení se uskutečnilo v sobotu 27. října 1979, kdy byla uvedena hra od Nestroye-Mahlera-Krause „Provaz o jednom konci“, nastudovaná během roku 1978 za režie Marie Steinhauserové. Výtvarné stránky této inscenace se opět ujal Zdeněk Vonásek. Význam provedení tkvěl zejména v textu závěrečné písně. Hra měla úspěch a nutno podotknout, že v té době patřila do repertoáru takzvaných nedoporučovaných autorů.
V onen slavnostní sobotní večer se představení zúčastnila celá plejáda významných hostů. V hledišti zasedl čestný člen Riegera a bývalý vynikající ochotník Vilém Lipský a po jeho boku oba synové - režisér národní umělec Oldřich Lipský a herec Lubomír Lipský. Dále byly přítomni Jiří Lír, Václav Vydra, Zbyněk Vavřín, Máša Hovorková a další. Člen Riegera Karel Maška byl při této příležitosti odměněn za dlouholetou práci v souboru Tylovým zlatým odznakem. Po skončení představení se konal divadelní ples, který moderovala tehdejší televizní hlasatelka Eva Dudková a jehož součástí se stalo posezení pražských a dalších hostů s ochotníky při hudbě.
Roku 1980 byla 17. listopadu uvedena premiéra hry J. B. Thomase „Charleyova teta“, které se dočkala více než deseti repríz. Hrála se také v Těmicích a v Pacově.
V roce 1981 se ochotníci odmlčeli, ale již v následujícím roce nastudovali za režie Zdeňka Vonáska hru Miroslava Horníčka „Dva muži v šachu“. Tato inscenace byla přijata s nadšením již při premiéře, uskutečněné 22. dubna 1982. Dočkala se osmnácti repríz a soubor s ní reprezentoval pelhřimovskou kulturu na zájezdech v Pacově, Havlíčkově Brodě a Kamenici nad Lipou.
Hned na počátku roku 1983 změřili pelhřimovští ochotníci svoje kvality na druhém ročníku meziokresní divadelní přehlídky okresů Pelhřimov a Tábor, která se konala ve dnech 21. až 23. ledna. Rieger vystoupil s Horníčkovými „Dvěma muži v šachu“, kteří mu zajistili postup do krajské soutěže. Za své herecké výkony byli odměněni okresním oceněním Jiří Jabulka z roli Giacoma a Josef Slavík za roli Marcella. Zdeněk Vonásek získal další z mnoha svých ocenění za režii hry.
Úspěch pelhřimovského provedení této hry se přenesl i na XVI. ročník Honzlova Humpolkce, kde si Rieger vybojoval 19. března cenu za první místo a postoupil do krajského kola soutěže amatérského divadla kategorie A do Třeboně. Zdeněk Vonásek získal v Třeboni cenu za výpravu a herci (Vladimír Řiháček, Jiří Jabulka, Josef Slavík, Marie Steinhauserová-Hájková a Blanka Kotenová-Chábová) ocenění za ztvárnění postav.
Na podzim roku 1983 nastudoval Rieger hru Voskovce a Wericha „Caesar“. Také toto představení bylo úspěšné, a to nejen pro své protiválečné ladění. Po premiéře 1. prosince se hrálo ještě desetkrát.
Nadešel rok 1984 - opět rok jubilejní, v němž ochotníci oslavili 90. výročí založení spolku. Oslavy byly zahájeny 12. listopadu předpremiérou pohádkové hry Jana Drdy „Hrátky s čertem“. Na odpoledne 17. listopadu soubor připravil slavnostní zasedání v divadle, spojené s prohlídkou budovy a pot=é byla uvedena slavnostní premiéra jmenované hry. Ve večerních hodinách se v budově kulturního domu konala přátelská beseda. Na 26. listopad připravilo kulturní středisko spolu s ochotníky výstavu o historii a činnosti souboru ve výstavním sále okresního muzea. Bylo opět vydána pamětní brožura. Nově nastudované „Hrátky s čertem“ tentokrát nikdo nenapadl po ideologické stránce ani je neodsoudil takže se ukázaly jako úspěšné představení, které měla dalších devět repríz.
Součástí činnosti souboru byla již od šedesátých let recitační pásma poezie, o nichž je třeba učinit alespoň zmínku. První z těchto pásem režírovala Jitka Hromádková a předvedeno bylo v květnu 1960. Šlo o pásmo milostné poezie. Profesor Karel Mádlo připravil na říjen 1962 pásmo z veršů A.- S. Puškina. V roce 1964 byla předevedena pásma dvě - 45 minut jazzu a poezie z verší J. Šotoly a V. Holana a pásmo k uctění památky V. I. Lenina, obojí v režii Zdeňka Vonáska.
Na tradici pásem ze šedesátých let navázalo i pásmo z roku 1975, které režírovala Věra Švejnohová a které bylo určeno oslavě 30. výročí osvobození. I v 80. letech se pásma v činnosti Riegera objevovala. Jmenujme úspěšný Cirkus z roku 1985 nebo pásmo z veršů současných básníků Básně a bubny z roku 1987, obojí v režii Zdeňka Vonáska.
Obrovské úsilí a tvůrčí vzepětí Riegera jakoby se pomalu vyčerpávalo, jakoby kolem poloviny osmdesátých let pomalu dohasínalo. V roce 1985 se nehrálo a rok 1986 je zároveň na dlouhou dobu posledním činným rokem souboru. Na jeho počátku se 24. února uskutečnila premiéra Bréalovy hry „Velká mela! z prostředí přelomu 18. a 19. století v revoluční a napoleonské Francii. V podzimní sezóně byl od 29. října znovu uváděn Tylův „Strakonický dudák“, který se stal na řadu následujících let posledním počinem pelhřimovského ochotnického souboru.
Vedle Riegera se ochotnickou divadelní činnosti zabývaly také některé školy, respektive jejich studenti. Patřila sem zaniklá střední zemědělská škola, o jejíž činnosti se však nezachovaly žádné doklady kromě svědectví pamětníků. V letech sedmdesátých a osmdesátých to bylo gymnázium a hotelová škola.
Změny na konci osmdesátých let ani vstup demokracie na naši politickou a občanskou scénu po roce 1989 nedokázaly vytrhnout Rieger z nečinnosti. Někteří jeho členové proto začali spolupracovat s Divadelním studiem MIX při Okresním domě dětí a mládeže v Pelhřimově, kde se v této době režijně uplatňovala Marie Steinhauserová. Herecky se souborem spolupracovali Zdeněk Martínek, Vladimír Brož, výtvarník Zdeněk Vonásek, Pavel Pešta (světla), Herbert Straka (masky) a další. Soubor MIX se na počátku devadesátých let stal hlavním nositelem divadelní kultury ve městě. Hrál jedno představení za rok. Dne 17. června 1991 sehrál Goldoniho „Lháře“, 31. března 1992 Shakespearův „Sen noci svatojánské“ a 15. března 1993 Vrchlického „Noc na Karlštejně“. Po jejím uvedení došlo 27. dubna 1993 ke sloučení MIXu se Spolkem divadelních ochotníků Rieger, který byl v roce 1989 obnoven jako samostatný právní subjekt.
K oslavám stého výročí nastudoval značně omlazený spolek pod režijním vedením Marie Steinhauserové hru Jiřího Brdečky „Limonádový Joe“. Autorem scény byl Zdeněk Vonásek. Jeho péčí vyšel i obsáhlý almanach.

Pozn: Materiál zaslala k využití v databázi současná vedoucí a režisérkia souboru Marie Steinhauserová, březen 2009