Třešť, Vl. Zajíc: 47. třešťské divadelní jaro. AS 2008, č. 2
47. Třešťské divadelní jaro
aneb Krajská přehlídka Vysočiny
7. 3.–15. 3. 2008
Vladimír Zajíc
DS Vojan Libice nad Cidlinou – Vlastimil Peška: Měla babka čtyři jabka.
Čtyři pohádky pro věkově nejmladší diváckou adresu – O koblížkovi, O dědečkovi a kožíšku, O zlé koze a O veliké řepě - připravili Libičtí s chutí, nadhledem a láskou. Troufám si to tvrdit, neboť laskavost z této inscenace vyzařuje i tehdy, kdy hrdinou je záporák či záporačka, kteří jsou po zásluze potrestáni. Vojan při realizaci této inscenace učinil nový krok: vyměnil výrazové prostředky činohry za prostředky divadla loutkového a nutno podotknout, že je celkem zvládá. Zvolil látkové manekýny velikosti člověka, které si herci navlékají na boty a rukama animují hlavu a tělo. Čtyři pohádky jsou vyprávěny ve třech komunikačních rovinách. Otevření a mezihry na babky a dědky včetně písní jsou činoherní – zde zatím pokulhává temporytmus. Při vyprávění samotných pohádek režisér Vondruška kombinuje ztotožnění herce s postavou přes loutku. Vyznění doplňuje zcizujícími prvky. V realizaci jde o drobná vystupování z loutkové postavy a přestupování do dramatické osoby z ranku činoherního divadla - takže využívá předností obou principů zobrazování. Jistě, ne vždy a každému se daří tento divadelní postup přesně naplňovat, ale významově je smysl celku přesný. Nutno říci, že takto provedené pohádky jsou nejmladšími diváky bez problémů přijímány – dokonce s potlesky na otevřené scéně.
DS Domu kultury Žďár nad Sázavou – Jiří Voskovec a Jan Werich: Balada z hadrů. Zdánlivě jednoduchá variabilní dřevěná konstrukce tvaroslovím připomínající šibenici plus herecké výkony plus dobře šlapající band. To jsou základní prvky odrazového můstku, které výrazně pomáhají Žďárským realizovat dobře vyvážený skok s textem V a W. Jejich inscenace je důkazem, že přece jen některé z her slavné dvojice nepatří do Jurského parku, ale mohou aktuálně a bez podbízivosti oslovovat současného diváka. V tomto případě navíc skoro vždy bez nepodařeného kopírování předscén a klaunského intelektového ping-pongu pánů V a W. Tímto úvodem jako by již bylo řečeno vše, a tak něco málo upřesňujících faktů. Představitelé Villona, Pohodného a Ponocného udržují představení na špičkách odpovídajícího temporytmu, v čemž jim ostatní herci celkem zdárně sekundují. Když postavy vedou dialog přes diváky, pak má jeho vyznění náboj divadelní i společenský. Přímé oslovování diváků však v provedení bývá poněkud cudné, takže ve vyznění/účinku je paradoxně tu agresivnější, tu nejistější. Všechny vsazené aktualizace, ať už verbální či nonverbální, jsou také na místě. Jistě, některý typ diváků by si mnohé z nich odpustil, ale soudím, že odpovídají jak duchu textu, tak době tenkrát i dnes, která si je ve více aspektech podobnější, než si připouštíme. Podíl živé hudby je výrazný a band Barel rock představení především slouží, neprosazuje se nad a mimo něj. Stávající tvar by inscenátoři ještě mohli doladit v některých situacích a na pár místech odstranit zbytečné komentáře z ranku popisných posuňků.
Ořechovské divadlo Ořechov – Vlastimil Peška, J. B. Molière: Paroháči aneb Červené kalhoty. Dvě z molièrovských komedií Pan z Prasákova a Lékařem proti své vůli, přesněji řada situací z nich, poskytly Vlastimilu Peškovi dostatek pružného komediálního proutí, ze kterého spletl třeskutou frašku v žánru lidového divadla, ve které se jen zdánlivě vše točí kolem červených kalhot prvního konšela obce. Proutí jako pojem nezmiňuji náhodou, neboť souzní s duchem zvolené divadelnosti. Ze skutečného proutí je vytvořena scéna sama, proutí vyztužuje kostýmy dam, a vlastnostmi proutí – jeho pružností a švihem – se vyznačují expresivně pojaté vyjadřovací prostředky této drsné grotesky. Prostě proutí nejlépe konvenuje nastavenému komunikačnímu klíči v duchu lidového divadla. Nutno vyzdvihnout hudební složku, která je nejen na vysoké úrovni, ale je nedílnou součástí jak příběhu, tak i postojů dramatických osob. Je postojem interpretů k tématu, který ve zvoleném žánru poukazuje na trapné excesy současné společnosti. Inscenace komunikuje v tělesném gestu a řeči výrazně tvarovanými a silnou linkou obtaženými typy. Postavy obracející se k divákům nabízejí možnost, že i ony se podílejí na právě probíhajícím teď a tady. Tím je též naplňována linie žánru. Víme, co bude nejspíše následovat, a zajímá nás, jak to bude provedeno. Jistý problém zatím tkví v tom, že v nasazeném tempu ne všichni herci dokážou v ukončení jednotlivých vtipů a gagů poskytnout divákům nutnou espauzu, aby si mohli vychutnat vyznění (předpokládané i nečekané), zasmát se, nabrat dech pro další děj. Otázkou je i song Kolodoj. Ne jeho provedení, ale to, že jako jediné hudební číslo stojí samo o sobě oproti ostatním, která jsou s příběhem a tématem nedílně propletena jako pomlázka z proutí. Lze tedy konstatovat, že Ořechovské divadlo a režisér Peška nejen pokračují v již dříve nastolené poetice, ale svůj styl dále rozvíjejí. Ne každému musí forma lidového divadla konvenovat, ale ani na okamžik nelze Ořechovským upřít, že tento žánr naplňují a v realizaci jsou přesní a důslední.
SD BEZCHIBI Brtnice – Simon Williams: Polib tetičku. V premiéře, respektive v předpremiéře nám Brtničtí nabídli anglickou komedii – skoro až lyrický čechovovský problém dvou činorodých lidí, kteří trpí vnitřní nejistotou a obavami, ovšem v nadsázce lehce přetažených daných okolností, v nichž se příběh odehrává. Tento text náleží k těm, které se opírají o hereckou dovednost zvláště ve slovním jednání. Představení jej v tomto duchu naplnilo, i když platí, že pánská sekce byla virtuózní a dámská spíše přihrávala. Důležité a podstatné však je, že žádná se nesnažila humor na jevišti vyrábět, i když příležitostí do toho šlápnout bylo víc než dost – přinejmenším převlek muže za ženu. Naopak co se prekérních/groteskních situací týče, herci v realizaci postav dodržovali pro rychle se měnící motivace základní vážné impulzy, takže provedením vynikla jejich nepatřičnost vedoucí k jiskřivé komice se znakem plastické pravdivosti obrazu života. Režie má před sebou úkol dotáhnout dramatické osoby dámské sekce, i když je možné či pravděpodobné, že je to jen záležitost času, neboť grunt je evidentně položen. Problémem je figurína Archibalda – není vyřešena jeho funkce a tedy ani jeho tvarosloví a vztahy k němu.
DS Karla Čapka při MěKS Třešť – Noel Coward: Rozmarný duch. Soubor se po krátké pauze přeorganizoval a nutno říci, že ku prospěchu věci, neboť vtipnou duchařskou komedii anglické provenience o zhmotnění zemřelé manželky, která o svého manžela nyní vede souboj s manželkou současnou, provedl v čiré podobě. Obešel se bez schválností a zdůrazňování vzniklé groteskní situace rodinného zauzlování, zato buduje situace s jasným důrazem na pravdivé jednání v daných, byť nepravděpodobných okolnostech, které divákům umožňuje vnímat, přijímat a prožívat ireálno jako běžnou realitu. Na vyznění se podílí stejnou měrou režijní řešení situací, vyrovnané herecké výkony i scéna. Bylo by vhodné na stejnou úroveň dotáhnout i světelnou a zvukovou složku inscenace.
Sdružení Adivadlo Havlíčkův Brod – Joseph Kesselring: Jezinky bezinky. Tato inscenace překvapila tím, že vše bylo jak má být – včetně scény, která hercům nepřekážela, ale pomáhala – a přesto nefungovala, jak by mohla. Režie přes mizanscény významově organizovala motivické linie postav a jejich vztahy. Herecké uchopení postav u většiny souboru bylo plastické, a přesto... Problémem, a v podstatě jediným, ale zásadním, byl temporytmus, který plynul řečištěm se stejně vysokými břehy a se stejnou krychlovou průtočností. Stačí však málo a Havlíčkobrodští plus text budou partnery.
DS Domino DDM Pelhřimov – Sněhurka nesmrtelná legenda pokračuje; Divadelní studio „V“ Brno – J. Čapek, J. Čadová: Pradědeček a loupežníci; DS J.K. Tyl České Budějovice – Jean-Claude Danaud: Dílo ženy aneb Ach, ta něha našich dam, Scéna mladých Strakonice – Kate Atkinsonová: Opuštěnost. Tyto inscenace spojovala jistá bezradnost co se výkladu textu týče, z čehož následně vyplynula i nesourodost jevištních akcí. Tím pádem představení postrádala řád a především komunikační klíč. Vzhledem k tomu, že mnozí účinkující byli vybaveni nezpochybnitelnými hereckými dovednostmi a objevila se řada slušných nápadů v situacích a scénografických prvcích (byť solitérně), lze konstatovat, že těžiště problémů se nachází v režijní sféře.
DS NaKop Tyjátr Jihlava –- Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ. Je to zvláštní, ale obdobné problémy provázely i tuto inscenaci, i když na první pohled se vše jevilo dobré. Se scénou, která vyhlížela inspirativně a vzbuzovala očekávání, se však nijak nepracovalo – zůstala pouhým horizontem a její možná metaforičnost zkolabovala do černé díry. Podobně lze popsat průběh situací a následně vztahů mezi dramatickými osobami: všechny ingredience měly správnou vůni a váhu, avšak výsledkem nebylo navázání vzahu či vztahu nevztahu postav mezi sebou a k dění. Každý zůstal uzavřen v bublině. Výtečné texty písní a hudba, až na dvě výjimky, také s děním nekorespondovaly. Zvláštní jev a zážitek, avšak mimo téma.
Na Divadelní Děčín/Divadelní Třebíč byly doporučeny inscenace Paroháči, Polib tetičku a Rozmarný duch a nominovaná Balada z hadrů. Inscenace Měla babka čtyři jabka postoupila v přímé nominaci na Popelku Rakovník.
aneb Krajská přehlídka Vysočiny
7. 3.–15. 3. 2008
Vladimír Zajíc
DS Vojan Libice nad Cidlinou – Vlastimil Peška: Měla babka čtyři jabka.
Čtyři pohádky pro věkově nejmladší diváckou adresu – O koblížkovi, O dědečkovi a kožíšku, O zlé koze a O veliké řepě - připravili Libičtí s chutí, nadhledem a láskou. Troufám si to tvrdit, neboť laskavost z této inscenace vyzařuje i tehdy, kdy hrdinou je záporák či záporačka, kteří jsou po zásluze potrestáni. Vojan při realizaci této inscenace učinil nový krok: vyměnil výrazové prostředky činohry za prostředky divadla loutkového a nutno podotknout, že je celkem zvládá. Zvolil látkové manekýny velikosti člověka, které si herci navlékají na boty a rukama animují hlavu a tělo. Čtyři pohádky jsou vyprávěny ve třech komunikačních rovinách. Otevření a mezihry na babky a dědky včetně písní jsou činoherní – zde zatím pokulhává temporytmus. Při vyprávění samotných pohádek režisér Vondruška kombinuje ztotožnění herce s postavou přes loutku. Vyznění doplňuje zcizujícími prvky. V realizaci jde o drobná vystupování z loutkové postavy a přestupování do dramatické osoby z ranku činoherního divadla - takže využívá předností obou principů zobrazování. Jistě, ne vždy a každému se daří tento divadelní postup přesně naplňovat, ale významově je smysl celku přesný. Nutno říci, že takto provedené pohádky jsou nejmladšími diváky bez problémů přijímány – dokonce s potlesky na otevřené scéně.
DS Domu kultury Žďár nad Sázavou – Jiří Voskovec a Jan Werich: Balada z hadrů. Zdánlivě jednoduchá variabilní dřevěná konstrukce tvaroslovím připomínající šibenici plus herecké výkony plus dobře šlapající band. To jsou základní prvky odrazového můstku, které výrazně pomáhají Žďárským realizovat dobře vyvážený skok s textem V a W. Jejich inscenace je důkazem, že přece jen některé z her slavné dvojice nepatří do Jurského parku, ale mohou aktuálně a bez podbízivosti oslovovat současného diváka. V tomto případě navíc skoro vždy bez nepodařeného kopírování předscén a klaunského intelektového ping-pongu pánů V a W. Tímto úvodem jako by již bylo řečeno vše, a tak něco málo upřesňujících faktů. Představitelé Villona, Pohodného a Ponocného udržují představení na špičkách odpovídajícího temporytmu, v čemž jim ostatní herci celkem zdárně sekundují. Když postavy vedou dialog přes diváky, pak má jeho vyznění náboj divadelní i společenský. Přímé oslovování diváků však v provedení bývá poněkud cudné, takže ve vyznění/účinku je paradoxně tu agresivnější, tu nejistější. Všechny vsazené aktualizace, ať už verbální či nonverbální, jsou také na místě. Jistě, některý typ diváků by si mnohé z nich odpustil, ale soudím, že odpovídají jak duchu textu, tak době tenkrát i dnes, která si je ve více aspektech podobnější, než si připouštíme. Podíl živé hudby je výrazný a band Barel rock představení především slouží, neprosazuje se nad a mimo něj. Stávající tvar by inscenátoři ještě mohli doladit v některých situacích a na pár místech odstranit zbytečné komentáře z ranku popisných posuňků.
Ořechovské divadlo Ořechov – Vlastimil Peška, J. B. Molière: Paroháči aneb Červené kalhoty. Dvě z molièrovských komedií Pan z Prasákova a Lékařem proti své vůli, přesněji řada situací z nich, poskytly Vlastimilu Peškovi dostatek pružného komediálního proutí, ze kterého spletl třeskutou frašku v žánru lidového divadla, ve které se jen zdánlivě vše točí kolem červených kalhot prvního konšela obce. Proutí jako pojem nezmiňuji náhodou, neboť souzní s duchem zvolené divadelnosti. Ze skutečného proutí je vytvořena scéna sama, proutí vyztužuje kostýmy dam, a vlastnostmi proutí – jeho pružností a švihem – se vyznačují expresivně pojaté vyjadřovací prostředky této drsné grotesky. Prostě proutí nejlépe konvenuje nastavenému komunikačnímu klíči v duchu lidového divadla. Nutno vyzdvihnout hudební složku, která je nejen na vysoké úrovni, ale je nedílnou součástí jak příběhu, tak i postojů dramatických osob. Je postojem interpretů k tématu, který ve zvoleném žánru poukazuje na trapné excesy současné společnosti. Inscenace komunikuje v tělesném gestu a řeči výrazně tvarovanými a silnou linkou obtaženými typy. Postavy obracející se k divákům nabízejí možnost, že i ony se podílejí na právě probíhajícím teď a tady. Tím je též naplňována linie žánru. Víme, co bude nejspíše následovat, a zajímá nás, jak to bude provedeno. Jistý problém zatím tkví v tom, že v nasazeném tempu ne všichni herci dokážou v ukončení jednotlivých vtipů a gagů poskytnout divákům nutnou espauzu, aby si mohli vychutnat vyznění (předpokládané i nečekané), zasmát se, nabrat dech pro další děj. Otázkou je i song Kolodoj. Ne jeho provedení, ale to, že jako jediné hudební číslo stojí samo o sobě oproti ostatním, která jsou s příběhem a tématem nedílně propletena jako pomlázka z proutí. Lze tedy konstatovat, že Ořechovské divadlo a režisér Peška nejen pokračují v již dříve nastolené poetice, ale svůj styl dále rozvíjejí. Ne každému musí forma lidového divadla konvenovat, ale ani na okamžik nelze Ořechovským upřít, že tento žánr naplňují a v realizaci jsou přesní a důslední.
SD BEZCHIBI Brtnice – Simon Williams: Polib tetičku. V premiéře, respektive v předpremiéře nám Brtničtí nabídli anglickou komedii – skoro až lyrický čechovovský problém dvou činorodých lidí, kteří trpí vnitřní nejistotou a obavami, ovšem v nadsázce lehce přetažených daných okolností, v nichž se příběh odehrává. Tento text náleží k těm, které se opírají o hereckou dovednost zvláště ve slovním jednání. Představení jej v tomto duchu naplnilo, i když platí, že pánská sekce byla virtuózní a dámská spíše přihrávala. Důležité a podstatné však je, že žádná se nesnažila humor na jevišti vyrábět, i když příležitostí do toho šlápnout bylo víc než dost – přinejmenším převlek muže za ženu. Naopak co se prekérních/groteskních situací týče, herci v realizaci postav dodržovali pro rychle se měnící motivace základní vážné impulzy, takže provedením vynikla jejich nepatřičnost vedoucí k jiskřivé komice se znakem plastické pravdivosti obrazu života. Režie má před sebou úkol dotáhnout dramatické osoby dámské sekce, i když je možné či pravděpodobné, že je to jen záležitost času, neboť grunt je evidentně položen. Problémem je figurína Archibalda – není vyřešena jeho funkce a tedy ani jeho tvarosloví a vztahy k němu.
DS Karla Čapka při MěKS Třešť – Noel Coward: Rozmarný duch. Soubor se po krátké pauze přeorganizoval a nutno říci, že ku prospěchu věci, neboť vtipnou duchařskou komedii anglické provenience o zhmotnění zemřelé manželky, která o svého manžela nyní vede souboj s manželkou současnou, provedl v čiré podobě. Obešel se bez schválností a zdůrazňování vzniklé groteskní situace rodinného zauzlování, zato buduje situace s jasným důrazem na pravdivé jednání v daných, byť nepravděpodobných okolnostech, které divákům umožňuje vnímat, přijímat a prožívat ireálno jako běžnou realitu. Na vyznění se podílí stejnou měrou režijní řešení situací, vyrovnané herecké výkony i scéna. Bylo by vhodné na stejnou úroveň dotáhnout i světelnou a zvukovou složku inscenace.
Sdružení Adivadlo Havlíčkův Brod – Joseph Kesselring: Jezinky bezinky. Tato inscenace překvapila tím, že vše bylo jak má být – včetně scény, která hercům nepřekážela, ale pomáhala – a přesto nefungovala, jak by mohla. Režie přes mizanscény významově organizovala motivické linie postav a jejich vztahy. Herecké uchopení postav u většiny souboru bylo plastické, a přesto... Problémem, a v podstatě jediným, ale zásadním, byl temporytmus, který plynul řečištěm se stejně vysokými břehy a se stejnou krychlovou průtočností. Stačí však málo a Havlíčkobrodští plus text budou partnery.
DS Domino DDM Pelhřimov – Sněhurka nesmrtelná legenda pokračuje; Divadelní studio „V“ Brno – J. Čapek, J. Čadová: Pradědeček a loupežníci; DS J.K. Tyl České Budějovice – Jean-Claude Danaud: Dílo ženy aneb Ach, ta něha našich dam, Scéna mladých Strakonice – Kate Atkinsonová: Opuštěnost. Tyto inscenace spojovala jistá bezradnost co se výkladu textu týče, z čehož následně vyplynula i nesourodost jevištních akcí. Tím pádem představení postrádala řád a především komunikační klíč. Vzhledem k tomu, že mnozí účinkující byli vybaveni nezpochybnitelnými hereckými dovednostmi a objevila se řada slušných nápadů v situacích a scénografických prvcích (byť solitérně), lze konstatovat, že těžiště problémů se nachází v režijní sféře.
DS NaKop Tyjátr Jihlava –- Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ. Je to zvláštní, ale obdobné problémy provázely i tuto inscenaci, i když na první pohled se vše jevilo dobré. Se scénou, která vyhlížela inspirativně a vzbuzovala očekávání, se však nijak nepracovalo – zůstala pouhým horizontem a její možná metaforičnost zkolabovala do černé díry. Podobně lze popsat průběh situací a následně vztahů mezi dramatickými osobami: všechny ingredience měly správnou vůni a váhu, avšak výsledkem nebylo navázání vzahu či vztahu nevztahu postav mezi sebou a k dění. Každý zůstal uzavřen v bublině. Výtečné texty písní a hudba, až na dvě výjimky, také s děním nekorespondovaly. Zvláštní jev a zážitek, avšak mimo téma.
Na Divadelní Děčín/Divadelní Třebíč byly doporučeny inscenace Paroháči, Polib tetičku a Rozmarný duch a nominovaná Balada z hadrů. Inscenace Měla babka čtyři jabka postoupila v přímé nominaci na Popelku Rakovník.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.