PAVLŮ, Žaneta: Kapitoly z dějin amatérského divadla v Prostějově. Diplomová práce, Brno, Masarykova univerzita, Ústav pro studium divadla ... 2006.

Toto je HTML verze souboru http://is.muni.cz/th/66475/ff_m/Diplomova_prace_2006.doc.
G o o g l e automaticky vytváří HTML verze dokumentů při procházení webu.

MASARYKOVA UNIVERZITA
Filozofická fakulta
Ústav pro studium divadla a interaktivních médií
oddělení teorie a dějin divadla

DIPLOMOVÁ PRÁCE
Žaneta Pavlů
Kapitoly z dějin amatérského divadla v Prostějově

(Vedoucí práce: Mgr. Pavel Klein, Ph.D.)
Brno 2006

Prohlášení
Prohlašuji, že tato práce je původní a byla vypracována pouze s použitím literatury v ní uvedené.

V Brně dne ………………

Žaneta Pavlů
-------------


Obsah



Úvod (5)
Formování a realizace myšlenky Národního domu v Prostějově (9)
Počátky zrodu divadelnictví v Prostějově (13)
Nejvýznamnější divadelní aktivity v Národním domě v průběhu zhruba padesáti let (15)
Divadelní kritika v Prostějově (19)
Ochotnické divadlo (22)
Ochotnictví v Prostějově (25)
Jednota divadelních ochotníků Tyl (1900-1951) (31)
1. Historické pozadí souboru (31)
2. Z činnosti souboru Tyl (35)
3. Dramaturgie souboru Tyl (42)
Činnost souboru Tyl do roku 1907 (otevření Národního domu) (42)
Činnost souboru Tyl od roku 1907 do vzniku Československé republiky (1918) (45)
Činnost souboru Tyl od roku 1918 do období tzv. Protektorátu (1939) (53)
Činnost souboru Tyl za nacistické okupace, druhé světové války až do roku 1948 (59)
Doznívání činnosti souboru Tyl a jeho zánik v roce 1951 (62)

Divadlo Hanácké obce (1927-1951) (63)
1. Historické pozadí souboru (63)
2. Z činnosti souboru Divadla Hanácké obce (65)
3. Dramaturgie souboru Divadla Hanácké obce (68)
Činnost Divadla Hanácké obce od roku 1927 do období tzv. Protektorátu (1939) (68)
Činnost Divadla Hanácké obce za nacistické okupace, druhé světové války až do roku 1948 (72)
Stručná kontinuita souboru od roku 1948 do současnosti (76)
Závěr (80)
Použitá literatura a prameny (85)

Resumé (90)
Přílohy (91)




Úvod



Tato diplomová práce nazvaná Kapitoly z dějin amatérského divadla v Prostějově, která se zabývá především dvěma amatérskými spolky, a to Jednotou divadelních ochotníků Tyl (1900-1951) a Divadlem Hanácké obce (1927 - současnost) mapuje jednu z významných etap prostějovského kulturního života, vztahující se k existenci budovy Národního domu (1907), jakožto sídla ochotnických sdružení. Již v druhé polovině 19. století mělo ochotnické divadelnictví v Prostějově velmi bohatou tradici, která se upevňovala i v době před první světovou válkou a během ní. Ani v dobách, kdy se už prosazovalo české profesionální divadlo, neztrácely ochotnické spolky na svém významu. Staly se tehdy v mnoha obcích nejen místem oblíbené zábavy, ale i tribunou sílícího českého národního hnutí, která spojovala jeho členy a posilovala jejich vlastenecké uvědomění. Ve městě však chyběla budova, kde by se tito amatéři mohli realizovat.

Národní dům však nebyl určen pouze amatérskému divadlu (Jednotě Tyl a Divadlu Hanácké obce), ale v daleko větší míře k hostování kočovných společností či profesionálních souborů, například divadel z Prahy nebo Brna. Zájezdy brněnského Národního divadla měly svoji tradici od roku 1908, k níž se postupně od roku 1916 přidala také hostování Národního divadla v Praze. Charakteristickým rysem pro ochotnické divadlo bylo časté hostování profesionálních herců z reprezentativních činoherních stálých scén. Jejich kvalita i počet byla sama o sobě jistým relevantním dokladem úrovně souborů. Známé „stálice“ nedodávaly představením pouze patřičný lesk a nepodněcovaly jen zvýšený zájem publika, ale taková spolupráce se zároveň stávala i školou pro celý soubor a působila na jeho růst. Z nejvýznamnějších hostů Jednoty divadelních ochotníků Tyl lze například uvést: Karla Želenského, Marii Hübnerovou, Eduarda Vojana, Eduarda Kohouta, Otto Čermáka, Zdeňka Štěpánka anebo Jaroslava Vojtu. Se souborem Divadla Hanácké obce vystupovali nejčastěji: Rudolf Deyl st., Rudolf Hrušínský, a také E. Vojan, E. Kohout, méně častěji pak Leopolda Dostálová, Nataša Gollová, Anna Iblová, Otomar Korbelář aj. Po roce 1918 byl Národní dům svědkem pomalého úpadku slávy kočovných společností, souvisejícího zejména se vznikem stálých divadel a rychlým šířením rozhlasu a kina. Po roce 1920 se stal Prostějov také oblíbeným zájezdním místem Českého divadla v Olomouci, v ojedinělých případech také Osvobozeného divadla, Divadla Emila Františka Buriana, Plzeňského loutkového divadla profesora Josefa Skupy nebo členů souboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Profesionální divadlo se v Prostějově dělilo o přízeň publika s místními spolky, z nichž pouze tři vystupovaly na jevišti Národního domu. Byly to Jednota divadelních ochotníků Tyl (1900), Dramatický odbor Klubu přátel umění (1919) a Divadlo Hanácké obce (1927).

Jednotu divadelních ochotníků Tyl jsme zvolili záměrně, jelikož jakožto jediný z ochotnických spolků měl také ambice stát se stálým souborem divadla, což se mu však bohužel nepodařilo. Jednota Tyl se stala zakládajícím členem Družstva městského spolkového domu a odváděla vždy deset procent ze svého výtěžku na postavení již výše zmiňované reprezentativní budovy Národního domu (SOkA Prostějov, DA1). V Prostějově se hrávalo na různých scénách. Většinou šlo o sokolovny, hostince či volná prostranství. Městu však chyběla reprezentativní budova, která by spojovala jak místo pro hraní divadla, tak pro pořádání zejména hudebních večerů, přednášek a jiných kulturně-vzdělávacích akcí. O jejich realizaci se starala řada lidí, kteří se i nadále podíleli na různých podnicích spojených s účastí města. Mezi nimi byli také organizátoři Jednoty divadelních ochotníků Tyl, kteří se také hned po otevření Národního domu zasloužili o to, aby na jeho jevišti udržovali stálý chod divadla a to jak pořádáním svých divadelních produkcí, tak také zvaním významných hostů do Prostějova.

Druhý nejvýznamnější ochotnický soubor vystupující pravidelně v Národním domě – Divadlo Hanácké obce, má obdivuhodně souvislou, dnes již osmdesátiletou kontinuitu. Je více než pozoruhodné sledovat vývoj těchto amatérských spolků, jejichž činnost se od konce dvacátých let minulého století prolínala. Už tento fakt nutně svědčí o bohatosti kulturního života Prostějova. V padesátých letech ukončil spolek Tyl svoji padesátiletou činnost a zbylí členové přešli do Divadla Hanácké obce.

Práce si bere za cíl charakterizovat vývoj a profilaci těchto dvou spolků, které přestože působili ve stejnou dobu na stejném místě, nebyli si navzájem konkurencí, jelikož se každý z nich věnoval více méně jinému žánru. Jednota Tyl provozovala činohru, zatímco spolek Hanácké obce pěstoval ve svých počátcích téměř výhradně operetu. Až se změnou společenských podmínek po osvobození v roce 1945 soubor definitivně opustil operetní žánr a hlavním polem působnosti se stala činohra.

Práce je strukturovaná do osmi hlavních kapitol, z nichž prvních šest se věnuje počátkům divadelnictví v Prostějově nebo formování a realizaci Národního domu. Také jsou zde kapitoly o ochotnickém divadle a část o prostějovské divadelní kritice, kde popisujeme formy a styl psaní v té době, kterou se v této práci zabýváme. Hlavní jsou potom kapitoly Jednota divadelních ochotníků Tyl a Divadlo Hanácké obce, které reflektují činnost těchto dvou ochotnických spolků v Národním domě v Prostějově. Obě jsou rozděleny do velmi podobných podkapitol, zahrnujících jak historii, činnost, tak také dramaturgii obou divadelních sdružení.

Vycházíme převážně ze studia pramenů. Jedním z hlavních zdrojů zachycení informací o divadelní činnosti v Národním domě byly ohlasy z dobového tisku, a to jak zprávy informačního charakteru, tak i kritické odezvy. Východiskem pro nás byly především Hlasy z Hané, (zachované v SOkA Prostějov kompletní). Dále Hlas lidu, Pozor, Našinec, Stráž lidu a Hanácké listy, z pamětních knih Divadla Hanácké obce se dochovalo několik výstřižků z dobového tisku, uvedeme např. Moravské slovo, Pozor, Mladá fronta, Zemědělské noviny, Právo lidu, Svobodné noviny, Svobodné slovo, Osvobozený našinec a další. Dobu reflektoval deník Kulturní zprávy, který vydával Městský a Osvětový sbor a kulturní spolky v Prostějově. Vycházel také v době tzv. protektorátu. Čerpali jsme z archiválií Státního Okresního archívu v Prostějově (dále jen SOkA Prostějov). Ve fondu Archivu města Prostějova, (dále jen AMP) jsou uloženy materiály z historie Národního domu. V neposlední řadě jsme vycházeli z informací v pamětních knihách Divadla Hanácké obce – celkem osm svazků, čtyři z nich jsou uloženy v prostějovském Muzeu (LP 264/117, 118, 119, 120) a dále čísla svazků 5, 6, 7, 8 – ty jsou z osobního vlastnictví spolku. Cedule z počátečních let se bohužel nedochovaly, existuje však množství plakátů. V hojné míře jsme použili fond Spolky Prostějov (DA1, DH, inv. č. 1, 4, 7, 8, 16), odkud jsme čerpali informace o Jednotě divadelních ochotníků Tyl, a to převážně z programů a pamětních knih. Stručná historie spolku, z let 1900-1920 je zpracovaná v rukopise Běluše Krapky (SOkA Prostějov, DH). Dále jsme pracovali s fondem pozůstalosti Ondřeje Přikryla1 (OF Ondřej Přikryl), který se jako prostějovský starosta také podílel na kulturním životě města Prostějova. Pro konfrontaci divadelně-historického kontextu jsme použili relevantní historickou literaturu. Konkrétnější informace o prostějovské kultuře jsme nalezli v dvoudílné monografii věnované dějinám Prostějova (Kolektiv autorů, 1999). Dobrým východiskem pro tuto práci byly také četné statě a příspěvky historika Pavla Marka, věnované starším dějinám prostějovského divadelnictví a monografie Národní dům v Prostějově (Marek, 1987), na níž se spolu autorsky podílel.


Formování a realizace myšlenky Národního domu v Prostějově


Konstituování českého obecního zastupitelstva v Prostějově v roce 1892 představovalo mezník ve všech ohledech, v rovině národní, politické, hospodářské i kulturní. Na současníky však působilo i jako vlastenecká výzva k rozvinutí širších aktivit a mobilizaci sil ve prospěch města. Mnozí z nich cítili, že se jedná o zásadní zlom uvolňující nejméně čtvrt století násilně potlačované národní touhy a snahy, jež bude možné nyní naplnit a uvést do života. Je nepochybné, že právě tímto myšlenkovým zázemím byla inspirována touha vybudovat monumentální kulturní stánek, který se stane nejen připomínkou velkolepé události v dějinách města, ale současně bude sloužit do budoucna jeho veřejnosti jako středisko kultury, jako prostor pro pořádání důstojných divadelních a koncertních podniků. Realizace této myšlenky byla chápána jako akt naplnění místních naléhavých potřeb a považována přímo za povinnost všech občanů města, a to bez ohledu na jejich sociální postavení, i za morální závazek a to jak pro bohaté tak i chudé. Národní dům nelze vnímat pouze technicky jako účelovou stavbu, nýbrž současně jako důležitý symbol v nacionálním zápase a životě.

Základním pilířem pro výstavbu Městského a spolkového domu se stalo, pro tento účel speciálně založené, Družstvo spolkového domu. (2) Jeho nedílnou součástí bylo i několik sdružení, která byla spjata s městem. V prvé řadě to byla dvě pěvecká tělesa, Orlice a Vlastimila. Zvláštní postavení obou spolků, v rámci využívání prostor Národního domu, umožnila svojí poslední vůlí Karla Vojáčková. Místní mecenáška a opatrovatelka chudých a sirotků zanechala ve svém odkazu značný obnos na výstavbu kulturního stánku, při čemž jednou z podmínek bylo udělení bezplatného práva využívání spolkových místností pro oba uvedené pěvecké spolky, a to po dobu trvání jejich existence. Z dalších spolků se pak do Družstva zapojila Jednota divadelních ochotníků Tyl a Měšťanská beseda. Ke čtveřici spolků původně patřilo i Orchestrální sdružení, to však nakonec nevyužilo nabídky na přednostní členství v nově budovaném secesním Národním domě jako ostatní sdružení a spokojilo se pouze s propůjčováním místností.

V souvislosti s realizací Národního domu je třeba zmínit dvě jména a to Karla Vojáčka (3) a Františka Kovaříka (4). První z uvedených jako mecenáš výrazně přispěl především k formování celého projektu Národního domu a mimo jiné také ke zbudování nové radnice. Do konkrétních příprav a realizací tohoto nového divadelního prostoru již zasáhnout nemohl, zemřel v roce 1899. Jeho výrazným nástupcem se stal František Kovařík, který svou rozhodností, organizačními a praktickými schopnostmi odstartoval počátek budování této instituce založením Družstva vzniklého pro postavení Národního domu. Kovaříkovou zásluhou došlo k jednání s architektem Janem Kotěrou a tak již v roce 1905 se prostějovský sen o budově divadla začal pomalu stávat skutečností. Národní dům se stal pro Prostějov nejvýraznějším znakem v oblasti kulturní a umělecké. Silně odrážel národnostní pohnutky svého vzniku, jako symbol úplného osamostatnění se města z německého područí. Jan Kotěra dal Prostějovu umělecké dílo, jehož realizace a výsledná podoba demonstrovaly základní progresivní tendence v dobové architektuře.

Na realizaci Národního domu se podílela skupina významných pražských umělců. Architekt Jan Kotěra, v té době přední představitel české secese a dále se na výtvarném rázu podepsali umělci: Stanislav Sucharada (5) (výstupní pylony s Hanákem a Hanačkou, sochařská výzdoba atik a Suchardův dar městu – kameninová kašna), Karel Petr(6) (výzdoba krbu „Tři grácie“ pro kavárnu, modely pro sochařské práce), Jan Preisler (7) (obrazy na plátně fixované na stěnu vestibulu – „Sen jinocha“ a „Sen mladé dívky“), František Kysela (8) (výzdoba prosceniových lóží, salonků, návrh sgrafit a návrhy vitráží balkónového okna divadelního sálu a oválného stropního okna divadelního vestibulu) a Bohumil Kafka (9) (portrétní bronzové reliéfy manželů Vojáčkových)

Národní dům v Prostějově byl otevřen jako uspokojení dávné potřeby mít v Prostějově reprezentativní společenské centrum, tedy víceúčelovou budovu určenou nejen k hraní divadla. Slavnost položení základního kamene (24. 5. 1906) k Národnímu domu v Prostějově je možno označit za jeden z největších kulturních svátků v moderních dějinách města. Otevření Národního domu ve dnech 30. listopadu a 1. prosince 1907 svou atmosférou připomínala akci uspořádanou při příležitosti položení základního kamene ke stavbě, jen ji ještě rozšířila; kdybychom se měli pokusit o jisté srovnání, tak zahájení stavby v roce 1906 bychom označili za záležitost regionálního dosahu, ozdobenou účastí Máje, zatímco v roce 1907 Prostějov k sobě přitáhl pozornost nejméně celé národní kulturní Moravy, kterou podpořilo množství hostů. Výčet jednotlivých účastníků, významných osobností politického, veřejného a kulturního dění, je široký a nacházíme mezi nimi zástupce státní správy, říšské a zemské poslance, zástupce různých měst a obcí, umělce - spisovatele, malíře, architekty, novináře atd. Jen ve výběru se zmiňme o návštěvě spisovatelů Jaroslava Vrchlického, Adolfa Heyduka, Jakuba Arbese, Jaroslava Kvapila, Františka S. Procházky, Aloise a Viléma Mrštíkových, Quido M. Vyskočila; svět výtvarného umění reprezentovali svými návštěvami Jan Kotěra nebo Stanislav Sucharda; mezi politiky bychom zařadili poslance Jana Žáčka, Otakara Pražáka nebo Adolfa Stránského; svět vědy měl své reprezentanty v postavách univerzitních profesorů Antonína Hasy, Antonína Smrčky a Michaela Ursínyho. A ve výčtu bychom mohli pokračovat. Zdá se nám však, že mnohem důležitější než jména, jakkoliv významných a zasloužilých osobností, která bychom měli doplnit o starosty a zástupce řady měst a vesnic z Čech a Moravy, je zdůraznění ideového záměru celé slavnosti, která byla pojata jako vrchol patnáctiletého úsilí české správy města o modernizaci Prostějova, jako prezentace dosavadních výsledků národní, politické a kulturní činnosti, jako důkaz schopností místních elit stát v čele obce a rozvíjet ji ve prospěch širších vrstev obyvatelstva a současně i potvrzení jejich ambicí vést i celou Moravu.10

Považujeme za nutné však zmínit ještě skutečnost, že ještě před otevřením Národního domu již Prostějov měl budovy, kde se hrálo divadlo, například v roce 1900 postavený Dělnický dům, ale také řadů sálů, z nichž uvedeme alespoň Habustův, Dítětův, Puchvaldův, u Černých, u K. Vrby aj. (SOkA Prostějov, DA1).





















Počátky zrodu divadelnictví v Prostějově


Prostějov vždy patřil k městům s bohatou kulturní tradicí. Působil zde Tylův současník Josef Štandera, známý principál kočovné společnosti, která patřila mezi první cestující družiny hostující v Prostějově. Svou životní pouť zde skončil velký český tragéd František Krumlovský.

Prostějov byl také velmi oblíbeným zájezdním místem celé řady kočovných družin. Spolu s prostějovskými ochotníky patřili kočovníci k významným spolutvůrcům kulturního života a v poněmčeném městě mělo jejich působení pochopitelně i politický význam. Největší oblibu si získávaly právě v dobách, které byly vedeny vlnou nadosobního idealismu, s jasným národně buditelským poselstvím, v době, kdy česká veřejnost menších měst postrádala stálá divadla a na venkově působili pouze ochotníci. Toto kdysi tak významné odvětví české divadelní kultury prožívalo však v letech 1918 až 1945 závěrečnou etapu své činnosti a neslo již zřetelné stopy úpadku (DČD, 1983:180). Důvodem krize byl jak stále se zvyšující počet stálých scén, rozvoj filmu a rozhlasu, tak financování společností, které pracovaly bez jakýchkoli subvencí z veřejných zdrojů. Udělování divadelních koncesí bylo navíc do jisté míry regulováno, což vedlo často i ke vzájemné konkurenci. Menší města tak navštívilo za sezónu i několik cestujících družin a zájem diváků se rozhodně nezískával snadno. Také v Prostějově to bylo více méně patrné. Městská rada pečlivě vybírala žadatele a většinou se přikláněla ke zkušenostem z minulých let, přihlížela k dobré pověsti souboru, ale v úvahu byl brán i nabízený repertoár - z tohoto hlediska nejvíce lákaly diváky lehčí operety nebo klasické opery. Repertoár kočujících družin byl vždy limitován dvěma ohledy: předně uměleckou zdatností souboru a za druhé, a to býval pádnější argument, zájmem a vkusem obecenstva. Kočovní divadelní umělci tak ani neměli šanci prezentovat příliš osobitý repertoár. Byli mnohdy nuceni hrát to, co se nejvíc zamlouvalo publiku.

Zejména v 80. a 90. letech 19. století se v Prostějově vystřídalo nesčetné množství různých společností, které byly známé nejen na Moravě, ale i v Čechách. Nejvýrazněji pronikly do podvědomí diváků cestující společnosti: Františka Pokorného, Františka Trnky, Pavla Švandy ze Semčič, Václava Svobody, Václava Choděry, Emanuela Šumy, Josefa Viléma Suka, Františka Laciny, Václava Hübnera nebo například Františky Šneidlové. Tento výčet ukazuje širokou potenci divadelní kultury. Byly to právě tyto kočující skupiny, které prostějovské diváky seznamovaly s nejrůznějšími novinkami v oblasti činohry či operety. Hrála se jak česká klasika tak také díla zahraničních autorů, zejména německých a francouzských (Marek, 1987:1-20, Marek, 1990:3).

Také ochotnické divadlo má velkou tradici, která je nesena převážně historií Jednoty divadelních ochotníků Tyl. Tento soubor totiž vznikl původně ze Spolku divadelních ochotníků, založený v roce 1871 a po dobu třiceti let si udržoval místo mezi nejvýraznějšími amatérskými sdruženími na Prostějovsku. Činnost tohoto spolku byla svázána se jménem zkušeného divadelníka Antonína Štandery, syna Josefa Štandery, ve funkci režiséra a dramaturga. Spolek v tomto období nedisponoval vlastním jevištěm a hrál na vypůjčeném od hrubčické ochotnické jednoty. Dále hrával v Habustově sále, v Dítětově sále, Puchvainově sále, u K. Vrby a jiným místech města (SOkA Prostějov, DA1).11

V neposlední řadě také přispívaly ke kulturnímu rozvoji i jiné prostějovské ochotnické spolky, které fungovaly již před otevřením Národního domu v různých jiných prostorách města. O těch hovoří samostatná kapitola. Rozhodně také k rozvoji přispěla i hudební tělesa – mužský pěvecký sbor Orlice a ženský Vlastimila. Oba spolky byly členy Družstva Národního domu. Měly štěstí na výborné sbormistry Ezechiela Ambrose a později Viléma Steinmana, kteří pozvedli úroveň sborového zpěvu v Prostějově na nebývalou výši a obecenstvo seznamovali i s rozsáhlejšími kantátovými a oratorními skladbami.




Nejvýznamnější divadelní aktivity v Národním domě v průběhu zhruba padesáti let



Na počátku 20. století přibyla na mapě českých zemí města honosící se novými divadelními budovami, které umožňovaly zkvalitňovat práci nejen ochotníkům, ale i profesionálům. Bylo vybudováno Městské divadlo ve Znojmě (1900), lázeňské divadlo v Luhačovicích (1908), Městské divadlo v Mladé Boleslavi (nová budova 1909), Pardubicích (1909), na Kladně (1912) a v Náchodě (1914) (Kolektiv autorů, 1977:447). Kromě těchto divadel byla postavena řada víceúčelových budov, např. sokoloven, Národních domů, Dělnických domů, v nichž se mnohdy dalo dobře hrát také divadlo. Mezi hlavní objekty tohoto druhu patří například Dělnický dům v Prostějově, postavený v roce 1900, dále Smetanův dům v Litomyšli (1905), Sokolský dům v Jaroměři (1903) nebo Lidový dům v Libni (1910). Umělecky zvlášť cennou stavbou je právě Národní dům v Prostějově, který projektoval Jan Kotěra, vůdčí představitel české secesní architektury.

Národní dům v Prostějově byl postaven jako víceúčelová budova. Nedílnou součástí budovy Národního domu je jeho spolková a restaurační část. Propojení divadelních prostor s komplexem spolkovým a restauračním vytváří vzájemnou symbiózu, jež sloužila nejen praktickým posláním, ale i ke splnění uměleckých ambicí. Divadelní sál sloužil daleko spíše divadelnímu importu a amatérské činnosti, než vlastní stálé profesionální produkci. Prostory byly pronajímány zejména kočovným společnostem, které v Prostějově působily s různou intenzitou jen do roku 1922. Zřejmě je postupně vytlačovaly stále častěji se objevující soubory velkých divadel z Prahy i Brna, ale především zájezdy Českého divadla v Olomouci. Přitom cestující společnosti připravily českému herectví řadu budoucích osobností. V období 1907 až 1922 se v prostějovském Národním domě vystřídalo v různě dlouhých stagionách12 celkem 16 společností, z nichž většina provozovala převážně operetu.

První kočující společností, hostující v Prostějově, byla Operní a operetní společnost Aloise Janovského (1907), provozovala však i činohru. A. Janovský potom v letech 1911-1914 působil jako ředitel Divadla v Národním domě v Moravské Ostravě. Druhá společnost, která do Národního domu zavítala, patřila legendě české operety, subretě Marii Zieglerové (1908). V různých intenzitách se střídaly v hostování následující společnosti: Společnost Mary Kučerové-Groszové (1908), Divadlo Moravských měst Františka Trnky (1910), Činoherní družina Bedřicha Jeřábka13 (1910, 1916), Společnost Otakara Nováka14 (1911, 1915), Společnost sdružených měst východočeských (1913, 1916, 1920), Společnost Jana O. Martina (1914), Činoherní soubor Jana Blažka (1915), Činoherní soubor V. Kovaříka a F. Hladíka (1916), Operetní a operní společnost Antoše Frýdy-Friedla (1916, 1919), Divadelní soubor Pavly Štolcové (1917), Soubor Česká činohra z Prahy (1918), Činoherní družina Rudy Jičínské (1919), Činohra pražských umělců Otty Alferiho (1921) a Moravský operetní, operní a činoherní soubor Otty Alferiho (1922).

Kromě kočujících skupin měli diváci také možnost navštěvovat zájezdy brněnského a pražského Národního divadla. Národní divadla byla považována za první republiky, a nejen tehdy, za prestižní instituce, umělecký vzor a reprezentaci českého divadla a kultury vůbec. Stala se symbolem kulturní a politické vyspělosti národa.

Operní a činoherní soubory brněnského divadla přijížděly do Prostějova nepravidelně. První záznam vztahující se k pohostinským představením brněnského Národního divadla je spojen s rokem 1908. Za první světové války hostovalo mnoho pražských i brněnských umělců ve jménu dobročinnosti. Mezi takovéto aktivity se zapsalo i Národní divadlo Praha, které přijelo do Prostějova v roce 1916. Příznivou půdu zde také našlo Národní divadlo Moravskoslezské v Ostravě, poprvé hostující v roce 1920.

Prostory Městského a spolkového domu byly v neposlední řadě využívány pro pořádání plesů. Na rozdíl od současnosti, byl v meziválečném období využíván celý prostor budovy, tedy i divadelní sál. Před pořádáním plesu byly odstraněny z hlediště židle, čímž byl vytvořen dostatečný prostor pro taneční parket. Hudební doprovod byl umístěn v prostorách jeviště. V přednáškovém sále s přilehlými salonky pak hrála jiná hudební kapela nebo se zde rozléhala reprodukovaná hudba.

Pořádat ples v Národním domě byla do jisté míry prestižní záležitost. Každým rokem přicházela městské radě spousta žádostí od spolků, politických stran či úřadů o pronajmutí budovy pro pořádání plesu. Je samozřejmé, že každý ples byl koncipován v rozdílném duchu. Prostory tak byly střídavě vyzdobeny ve stylu pohádkového světa, lesní říše nebo filmových ateliérů. Pořadatelé plesu se však museli vždy zavázat, že svojí instalací nezasáhnou či nepoškodí původní výzdobu. Největší obavy zřejmě měla městská rada při pořádání plesu Vojenského leteckého učiliště. Vojáci totiž projevili přání umístit v prostorách divadelního sálu funkční model letadla. Aby se jejich představa mohla realizovat, bylo potřeba stroj nejprve rozebrat na jednotlivé části a teprve na místě složit. Protože městská rada žádosti vyhověla, lze předpokládat, že původní plán byl nakonec vojáky realizován (SOkA Prostějov, AMP, inv. č. 2127, karton 428).

Slavnostní otevření Národního domu v roce 1907 se uskutečnilo nadvakrát. Nejprve byly 9. listopadu 1907 zpřístupněny dříve dokončené spolkové místnosti - slavnost proběhla v přednáškovém sále. Celý akt pak zahájilo 30. listopadu 1907 prostějovské Orchestrální sdružení s dirigentem J. Pavelkou předehrou k Smetanově Libuši a poté vystoupili sbory Vlastimila a Orlice. Na závěr večera místní ochotnická Jednota Tyl sehrála komedii Jaroslava Vrchlického K životu s hostem Karlem Želenským, členem pražského Národního divadla. Hlavním dnem oslav byl 1. prosinec 1907. V rámci druhého bloku se Jednota Tyl představila s nejzdařilejší Šimáčkovou komedií Jiný vzduch (opět s K. Želenským jako hostem).





























Divadelní kritika v Prostějově


Divadelní kritika měla na přelomu 19. a 20. století silnou společenskou rezonanci. Neodmyslitelně patřila a stále patří k divadelnímu umění. Psala se pro široké vrstvy lidí, kterým byla životní potřebou. V této kapitole budeme hovořit pouze o prostějovské divadelní kritice. Pražská kritika byla psána profesionály a nedá se s prostějovskou srovnávat. Všeobecně byla divadelní kritika v té době silně literárně orientovaná, což znamená především to, že její podstatou byla kritika samotného dramatu, případně soud o celém díle toho určitého dramatika. Bohužel se tyto postupy dostávaly i do recenzí. Čekali bychom, že budou hovořit o hereckých výkonech či o výtvarné stránce, ale jejich specifika byla v analýze dramatu a popisu děje hry. Projevoval se názor, že divadelní umění je v podstatě jen druhotná reprodukce prvotnějších básnických obsahů. Bylo velmi málo kritiků, kteří dokázali porozumět herci a popsat jeho herecký výkon (Kodíček, 1926:67). V Prostějově psali recenze zejména amatéři. Psalo se o amatérech, amatéři také chodili do divadla na profesionální soubory, od kterých často čerpali inspiraci. Do jediného periodika, uchovaného v SOkA Prostějov v téměř kompletní podobě, Hlasy z Hané dopisovali dva až tři kritikové, přičemž většinou pouze jeden z nich podával podrobnější informace. Hlasy z Hané byly orientovány na širší skupinu obyvatel. Obsahovali jak zprávy prostějovské, tak i z okolí. V ojedinělých případech reflektovali významné situace pražské či světové. Vycházeli skoro každý den se zprávami z politiky, hospodářství ale i kultury. Neobsahovali však pravidelnou rubriku o divadle. Někdy aktuality z divadelního prostředí zařadili mezi rubriku různé, jindy jí věnovali samostatnou část, nazvanou například Z divadelního ovzduší, Divadlo, Městské divadlo anebo Zprávy divadelní apod. Je třeba rozlišovat pouhé upoutávky na divadelní inscenace a pak samotné recenze, dříve také označované jako referáty. Referát znamenal spíše věcnou zprávu o premiéře. Šlo tedy spíše o divadelní reportáž. Jejím cílem bylo stručně a co nejspravedlivěji a nejobjektivněji popsat představení. Začínal obsahem kusu, podal několik povrchních pohledů na stavbu díla, na charakteristiku postav, pověděl několik zběžných slov o režii a hercích a zmínil se také o ohlasu díla u publika. To bylo nejzávažnější věcí pro referát, poněvadž úspěch u publika byl hlavním východiskem referenta. Měl-li kus úspěch, byl tedy dobrý, velmi dobrý či výtečný. Proto tedy slovní obraty typu : „(…) režie byla pečlivá, vkusná úpravou jeviště (…) slečna Jelínková podala výkon v každém směru bezvadný (…)“ (Hlasy z Hané, 1914a:5), jsou jasným důkazem toho, že recenzentům šlo především o podání zprávy čtenářům, do jaké míry mělo představení korespondovat s realitou.

Referát chce pasivně zrcadlit, co se v divadle stalo, nesleduje hlubší estetickou hodnotu. Kritik musel mít dobrou orientaci v české i světové literatuře, jelikož mnohdy odkazoval ve svých referátech i na jiná díla konkrétního autora, jehož hry se v té době uváděly. Analyzoval díla a popřípadě je také hodnotil. Kritik stál většinou na straně diváků a reflektoval jejich potřeby a přání. Stručně řečeno, kritika se zaměřovala na rozbor textu. Hovořila-li dobová kritika o režii, pak jen tehdy, kdy se představení dočkalo kladného ohlasu u diváků a splňovalo všechny nároky, co se týče souhry herců a jejich rozvržení do mizanscén. Pro dnešního čtenáře jsou tyto informace zcela neuspokojivé. K dispozici nám jsou tedy jen náznaky, jak asi scéna mohla fungovat. Popisu vlastního jevištního provedení dané divadelní hry, na základě kterého bychom si mohli vytvořit představu o podobě inscenace, byl věnován naprosto zanedbatelný prostor.Většinou tuto informaci obsahovala recenze ve svém závěru, v podobě jednoho odstavce, ne-li jednoho souvětí.

V konfrontaci se záznamy z Hlasů z Hané, jež jsou téměř jediným spolehlivým dokladem o působení nejrůznějších společností v Národním domě, stejně tak jako obrazem veškerého kulturního dění, musíme zároveň brát na vědomí, že rozhodně neobsahují všechny podstatné informace. Není v nich žádná pravidelná rubrika týkající se divadelnictví, zprávy jsou kusé a rozhodně je třeba je ověřovat i s jinými prameny.15 Avšak zprávy, které dostávala Městská rada nejsou také zcela směrodatné. Obsahují-li záznam o provedení představení, či jeho plánování, byť schváleného a potvrzeného oběma stranami, neznamená to ještě, že se daná inscenace opravdu uskutečnila a už vůbec ne, jak byla provedena a kdy přesně, jelikož data se mohla různě měnit.

Nicméně kulturní ráz Prostějova se odrážel ve vydávání četných novin a časopisů. Některé z těchto dokumentů jsou jediným východiskem, jak získat informace o divadle v Národním domě. Jmenujeme z nich alespoň nejznámější noviny, jako byl Hlas lidu16 s dlouhodobou tradicí, vydávaný sociálně demokratickým vedením, Nový pokrok, Hlasy z Hané17 a Hanácké noviny, které vycházely po celé období první republiky. Značný vliv měla zpočátku i levicová Stráž lidu, která vycházela v Prostějově v letech 1920 až 1924.18 Později začala Stráž lidu vycházet až po roce 1960 a je také uložena v Státním Okresním Archívu města Prostějova.















Ochotnické divadlo


Zhruba v 60. letech 19. století, začalo opětovně zažívat ochotnické divadlo svůj rozkvět. Stalo se tak po obnově ústavních svobod. Amatéři se sdružovali ve volné spolky, které v mnoha obcích navazovaly na činnost ochotnických družin z dřívější doby. Členové ochotnických spolků byli jak řemeslníci, živnostníci, tak i zástupci města. Také dělníci byli tehdy rovnoprávnými členy ochotnických spolků. Hlavním smyslem ochotnického hnutí 60. let byla občanská výchova herců i publika. Ochotníci se tak stávali šiřitelem výchovy na českém venkově. V mnoha městech v Čechách i na Moravě, suplovala ochotnická sdružení profesionální scénu. Z příjmů budovali ochotníci městská divadla nebo stálá jeviště a zdokonalovali jevištní zařízení. Výtěžky z představení bývaly někdy určeny i k dobročinným účelům.

Ochotnická představení pořádaly nejrůznější spolky a organizace, školy nebo dramatické odbory. Od 90. let 19. století vyvíjely divadelní činnost mnohdy značného rozsahu už i dramatické odbory Sokola, hasičů i různých politických organizací i zábavných spolků. Každé větší město v zemi mělo svůj ochotnický spolek. Na Moravě byl divadelní život koncentrován především do Olomouce, Prostějova, Brna, Kroměříže a později do Jihlavy a Třebíče aj. Velké procento ochotnického repertoáru tvořila opereta. V činohře převažovala původní česká dramata a veselohry. Později v repertoárech pevně zakotvila realistická dramatika, zastoupená Štolbou, Štechem, Šubrtem aj. Z cizí produkce se nejvíce hrál Ibsen, Hauptmann, Südermann aj. Ačkoliv realisticko-naturalistická linie v ochotnickém repertoáru zřetelně převažovala, vyskytly se i jiné tendence. Na některé pražské scény se probojovával symbolistický repertoár. Symbolistické drama se však na ochotnických jevištích objevovalo jen ojediněle. Nicméně roku 1896 měšťanští ochotníci hráli v Chrudimi Maeterlinckovu Vetřelkyni a v roce 1903 Monnu Vannu,19 kterou o dva roky později uvedlo i Lidové divadlo v Prostějově (Kolektiv autorů, 1977:456). Také česká impresionistická díla se výjimečně objevovala na ochotnickém repertoáru. Kvapilova Oblaka byla např. v roce 1905 inscenována v Lidovém divadle v Prostějově. Z autorů poibsenovského světového dramatu zajímali české ochotníky především A. P. Čechov, M. Gorkij a G. B. Shaw. Zatímco ruským dramatikům dávaly zřetelně přednost scény měšťanské (především spolek Pokrok v Hlinsku, spolek Klicpera a Tyl v Hradci Králové, spolek Tyl v Prostějově, Spolek divadelních ochotníků v Chrudimi), přitahovaly sarkasmus a ironie G. B. Shawa stejnou měrou ochotníky měšťanské i dělnické (Lidové divadlo i spolek Tyl v Prostějově, spolky Tyl i Klicpera v Hradci Králové, kladenský dělnický spolek Budislav, hlinecký Pokrok atd.) (Kolektiv autorů, 1977:460). Také hra polské autorky G. Zapolské Morálka paní Dulské nebyla mezi amatéry neznámá. Vedle spolků v Hradci Králové, Chrudimi nebo v jiných vyspělých ochotnických centrech, řadíme bezesporu Lidové divadlo v Prostějově a též tamní měšťanský spolek Tyl, jakožto nejvýraznější představitele místní divadelní kultury.

Velkou pozornost věnovalo v tomto období ochotnické divadlo kostýmu. V hrách z vesnického prostředí se objevovaly na scéně originály lidových krojů, pořizovaly se i jejich přesné kopie (Kolektiv autorů, 1977:465). Z několika prostějovských kritik se dovídáme, že si spolek Tyl půjčoval od občanů kroje ke svým inscenacím. Tento fakt potvrzuje, že nejen ve výpravě, ale i v repertoáru a celých inscenacích ochotnických divadel převládala snaha o maximální iluzi skutečnosti, o pravdivé zobrazení života, charakterů i děje. Na přelomu století devatenáctého a dvacátého se kritika zaměřovala spíše na text a jeho rozbor, než na samotné inscenace. Proto z tohoto období nemáme dostatek informací o inscenování her, které byly na ochotnickém repertoáru prostějovských spolků. Amatérským představením obvykle nedominovala silná herecká osobnost (až na občasné pohostinské vystoupení profesionálů), která by byla jednotící silou inscenace. Význam režiséra sice od konce devatenáctého století stoupal, ale moderní představa této funkce se v ochotnickém divadle začala prosazovat až kolem roku 1918. Role byly hercům přidělovány podle jejich naturelu, aby bylo v interpretaci dosaženo co největší přirozenosti. Proto tedy recenze typu : „(…)výprava až na některé menší věci dobrá(…) O pí. Horvátové – Nolčové jako Kostelničce nelze nic jiného říci, nežli slova obdivu(…)“ (Hlasy z Hané, 1920a:5, 1916:1), je čistým důkazem toho, že recenzentům šlo především o to, podat čtenářům zprávu o tom, do jaké míry představení korespondovalo s realitou.

Ve spolkovém traktu Národního domu v Prostějově, který byl určen přednáškové činnosti, koncertům Vlastimily a Orlice a jiným společenským akcím, se konaly večery, při nichž se četla a interpretovala jednotlivá díla spisovatelů a dramatiků, která byla buď před anebo poté uvedena v divadelním traktu Národního domu v Prostějově. Takto město přispívalo k výchově svých občanů po kulturní stránce. Jak už jsme zmínili, kritika se zaměřovala spíše na rozbor textu, proto po takovýchto přednáškách ani divák nečekal konkrétnější seznámení s jednotlivými složkami inscenace, ale daleko spíše také hodnotil samotnou hru podle toho, jak ji tedy ochotníci zpracovali v závislosti na textové předloze. Divák, který byl tedy obeznámen s konkrétní divadelní hrou, poté očekával, že v inscenaci uvidí stejnou scénu, jaká byla v textu, že herci budou oblečeni to stejných kostýmů a jejich promluvy se také nebudou výrazně lišit od předlohy. Jakékoliv inovace a změny v provedení se obvykle nesetkávaly s kladným ohlasem.

Prostějovské ochotnické divadlo fungovalo stále silně i v období mezi světovými válkami, kdy si více upevňovalo své postavení. Během třicátých let se počet ochotnických scén ještě dále rozrostl a tento trend pokračoval až do začátku fašistické okupace. Navzdory těžkým ztrátám, které utrpělo již v období tzv. druhé republiky, vstupovalo české ochotnické divadelnictví do časů okupace stále ještě jako mocný celek. Okupanti se však snažili ochotnickou obec stále více oslabovat. Ani po totálním zákazu pořádání divadelních představení v roce 1944 však mnohé ochotnické spolky neustaly v činnosti. Jednota divadelních ochotníků Tyl a Divadlo Hanácké obce jsou toho demonstrativním důkazem.




Ochotnictví v Prostějově


Divadelní kultura v Prostějově tvořila nedílnou součást širokého spektra aktivit místní veřejnosti ve spojení zejména s hudební kulturou. Na přelomu století devatenáctého a dvacátého fungoval v Prostějově Spolek divadelních ochotníků, dramatický odbor Spolku katolických tovaryšů, divadelní odbor čtenářsko-pěveckého zábavního spolku Svornost a sdružení Řemeslnická beseda. Tím však šíře divadelní kultury není vyčerpána, neboť z hlediska kvalitativního a snad i kvantitativního měly stále převahu kočovné divadelní společnosti, které v Prostějově stále nacházely vhodné místo účinkování přesto, že v tisku čteme neustávající nářky na malou návštěvnost. Nejdelší historii má Spolek divadelních ochotníků (dále jen Tyl)20, kterému bude věnována další kapitola.

Posuneme-li se do další plodné etapy, zjistíme, že během dvacátých let působilo v Prostějově pět ochotnických spolků: Lidové divadlo, Jednota divadelních ochotníků Tyl, Klub přátel umění, Intimní divadlo a katolický spolek Lutinov. Během třicátých let se počet ochotnických scén ještě dále rozrostl a tento trend pokračoval až do začátku fašistické okupace.

V období, ve kterém se pohybujeme, působilo v Prostějově až sto nejrůznějších spolků a seskupení, přičemž jen minimum z nich mělo i divadelní ambice, nicméně nebyla to pouze Jednota divadelních ochotníků Tyl, která měla právo vystupovat a prezentovat svá divadelní představení na scéně Národního domu. Byla sice jediným spolkem, který byl natolik kvalitní, že se jeho produkce objevovaly na jevišti Národního domu nejčastěji, ale nebyla sama. Několik dalších spolků mělo možnost předvést alespoň jednou do roka svá představení, byť už v rámci dobročinné činnosti či jako studentský počin. Mnoho z prostějovských spolků bylo například čtenářských či hudebních. Ty však divadelní činnost nevyvíjely.

Cílem této kapitoly tedy není pokus zachytit celkovou charakteristiku ochotnické scény v Prostějově ve sledovaném období, ale jde pouze o výčet jednotlivých souborů, které působily paralelně se spolkem Tyl a Divadlem Hanácké obce. U následujících spolků uvádíme pouze nejdůležitější informace. Jedná se o soubory, které jsou kvalitativně srovnatelné s Jednotou divadelních ochotníků Tyl a Divadlem Hanácké obce. Každý z následujících spolků působil na jiném místě, ne všechny působily paralelně, i když se jejich činnost postupem času začala prolínat. Byly si zároveň konkurencí, ale i pomocí. Existují doklady o tom, že si spolky různě vypomáhaly a podnikaly společné akce. Přímým důkazem je nastudování Šubrtova Jana Výravy z roku 1923, pro divadlo v přírodě v Kralicích, na němž se podílelo celkem šest prostějovských ochotnických spolků: Lidové divadlo, Jednota divadelních ochotníků Tyl, Klub přátel umění, Intimní divadlo a katolický spolek Lutinov. Určitá snaha o koordinaci a pokusy o spolupráci v průběhu dvacátých let, vycházely z vedení Mahenova okrsku Ústřední Matice divadelního ochotnictva československého. Dalším takovým počinem byla soutěž O primát města Prostějova, která se konala v Olomouci, dne 25. 3. 1922, za účasti Intimního divadla, Lidového divadla, Jednoty divadelních ochotníků Tyl a Klubu přátel umění. S jednoaktovkou Boženy Vikové-Kunětické Co bylo, zde zvítězil spolek Tyl.

Jelikož je divadlo úzce spjato s hudbou, je třeba zmínit několik pěveckých spolků, které se také zasloužily o rozvoj umění a kultury v Prostějově a zároveň patřily mezi soubory, vystupující v Národním domě. Nejdelší tradici reprezentovaly mužský sbor Orlice a ženský Vlastimila. Tyto spolky měly štěstí na výborné sbormistry Ezechiela Ambrose a později Viléma Steinmana, kteří pozvedli úroveň sborového zpěvu v Prostějově na nebývalou výši a obecenstvo seznamovali i s rozsáhlejšími kantátovými a oratorními skladbami. Obě pěvecká sdružení navíc pořádala koncerty předních hudebních těles a sólistů jako např. České filharmonie, Heroldova a Českého kvarteta, Pěveckého sdružení moravských učitelů, houslistů Františka Ondříčka, Jana Kubelíka, Jaroslava Kociána aj. Ezechiel Ambros vedl městskou hudební a zpěvní školu, která připravovala umělce pro Orchestrální sdružení, četná komorní tělesa i hudební odbory spolků, které měly vysokou úroveň.

V Národním domě vystupovaly tři spolky: Jednota divadelních ochotníků Tyl, Klub přátel umění a Zábavní odbor Československé národní demokracie, po válce přejmenovaný na Divadlo Hanácké obce. V Národním domě nevystupoval ani komunistický spolek Revoluční scéna, ani divadelní odbor Sokola nebo pěveckého spolku Dalibor.21 Nicméně tyto a mnoho dalších sdružení se podílely na kulturním vývoji a kvalitách divadelního života v Prostějově. Celá budova Národního domu byla již od svého vzniku ve správě Družstva městského spolkového domu v Prostějově, kterému ji pronajímalo město Prostějov na základě nájemní smlouvy. Členy družstva představovaly spolky Beseda, Orlice, Vlastimila, Orchestrální sdružení a Jednota divadelních ochotníků Tyl.22

Následujících několik spolků tvořilo významnou páteř divadelního života města a považujeme za nutné je zmínit v rámci kontextu doby.23

Snad nejvýznamnější prostějovský divadelní spolek prvních deseti let 20. století představovalo tzv. Lidové divadlo, jež vyrostlo na půdě spolku Svornost a mělo svůj stánek v Dělnickém domě (1900).24 V dané době se jednalo o jednu z největších společenských prostor v okruhu moravských měst. Za úspěchy Lidového divadla stál především režisér Václav Braunsteiner,25 který pozvedl uměleckou kvalitu souboru pravidelným zkoušením a zval k pohostinským vystoupením vynikající herce jakými byli Eduard Vojan, Hana Kvapilová, Iza Grégrová, Marie Laudová-Hořicová aj. Společně s Josefem Krapkou-Náchodským26 vybíral repertoár. Po jeho smrti (9. dubna 1911) úroveň práce poklesla, zjevně absentovala vůdčí osobnost. S činností Lidového divadla bylo po čtvrt století spjato jméno Vojtěcha Vitáska, který tu ochotničil až do počátku 30. let a psal původní hry, dochované jen v rukopisech.27 Od roku 1913 Lidové divadlo hrávalo v přírodě a v Dělnickém mlýně v Drozdovicích. Činnost značně ochromila válka a úřední zákaz provozování představení; v Dělnickém domě na dlouhou dobu zakotvilo kino.

Za zmínku stojí jmenovat jednu korporaci, která fungovala paralelně s Lidovým divadlem a spolkem Tyl, a to divadlo Spolku katolických tovaryšů, jenž bylo založeno už v 80. letech 19. století Františkem Koželuhou a v Prostějově mělo také významné postavení. V tomto období vystupovalo více či méně v Hospici. Na scéně spolku došlo v roce 1911 ke sloučení místních dramatických odborů katolických spolků a do čela nové scény si členové zvolili režiséra Tomáše Navaru. Politická a ideová polarizace dovršila tento integrační proces 5. září 1912, kdy vznikl dramatický odbor katolicko-národní strany a byl přičleněn ke Společnosti katolického domu. Předsedou a dramaturgem jmenovali Josefa Smékala, režisérem zůstal i nadále Tomáš Navara, k němuž se připojili Vojtěch Manhard a Martínek (Marek, 1988:9).

Spolek Lutinov, (1912) dramatický odbor katolicko-národní strany, měl své sídlo v Katolickém domě. Předsedou a dramaturgem spolku Lutinov byl Josef Smékal, režisérem Tomáš Navara, k němuž se připojil i Vojtěch Manhard.

Od roku 1903 působila v Katolickém domě Ochotnická jednota národně sociální strany, na níž postupně navázalo Intimní divadlo. Režijně se na jejích představeních podílel nejprve Rudolf Štandera, v roce 1908 Tomáš Navara a od roku 1909 Alois Lavica a František Skolil.

V roce 1908 založila svůj dramatický odbor i mladá Mlčochova živnostenská strana. Od roku 1911 působilo tzv. Divadlo v Živnostenském domě, jehož režisérem byl divadelník Jindřich Zlámal, absolvent režisérského kursu u Karla Želenského v Praze; výrazněji se uplatnil v Lidovém divadle, spolku Tyl a také v Divadle Hanácké obce.

Tato šíře naznačuje potenci kulturního vývoje Prostějova a slibnou perspektivu, která byla porušena první světovou válkou (Marek, 1988:9).

Intimní divadlo bylo založené roku 1918. Soubor těžil z výborné práce mimořádné osobnosti spisovatele, režiséra a herce Josefa Křičenského a počátkem dvacátých let se tento soubor spolu s Lidovým divadlem sídlícím v Dělnickém domě stal velkou konkurencí divadla v Národním domě, se kterým se dlouho téměř rovnocenně dělili o diváky. Soubor Intimního divadla měl v Národně sociálním domě zhruba stejné pravomoci, jako Jednota divadelních ochotníků Tyl v Národním domě. Obě tyto ochotnické skupiny byly nuceny podřizovat svá vystoupení zájezdům cestujících společností a více méně pouze vyplňovat časové mezery mezi stagionami kočovníků.

Klub přátel umění byl v Prostějově založen v roce 1919. Jeho účelem bylo propagovat zájem o všechny druhy krásného umění a hájit kulturní tradici města. Tento cíl byl realizován pořádáním přednášek o umění, uváděním hudebních i dramatických děl, vydáváním uměleckých publikací, pořádáním výstav, sledováním veškerého uměleckého života. Dramatický odbor Klubu přátel umění vznikl až v roce 1922 a od tohoto roku také pořádal představení na jevišti Národního domu. Nejvýraznější uměleckou osobností dramatického odboru byl prof. Josef Simon. S profesorem Simonem klub organizoval především Jindřich Zlámal. V Hlasech z Hané z roku 1944 se objevil článek s názvem 45 let ochotníkem, kde je oslavována herecká dráha Jindřicha Zlámala. Jen pro zajímavost vybíráme nejdůležitější body článku. Za nejplodnější dobu považuje Jindřich Zlámal období, kdy byl členem Lidového divadla pod vedením režiséra Václava Braunsteinera, ačkoliv to byl právě on, kdo hlasoval proti přijetí V. Braunsteinera do souboru Dělnického domu. „(…) Ale hned po prvním představení uzavřeli oba muži intimní, krásné přátelství, ničím nekalené a ničím nikdy neporušené, a nejkrásnější chvilky svého hereckého působení a zároveň za chvilky uměleckého zvroucnění a dobré herecké školy pokládá jubilant ona představení, v nichž se mohl bezprostředně obdivovat uznaným již umělcům z Prahy, ať už to byla Marie Laudová, který tu hrála svou slavnou Madame Sans-Gene, či Isa Grégrová, která Prostějovu předvedla svou hrůzně hříšnou Salome, v níž současně tetrarchu Herodesa nehrál nikdo jiný než slavný Vojan, jemuž pak přímo nahrával v Hamletu děsivou zpověď smrti jako duch jeho otce, ať už to byl křehký E. Kohout se svým jedinečným Faunem, či ztepilý Matějovský v titulní roli Světa pán v županu, nebo zemitý Třebovský v Krejčího hře Půlnoc, nebo brněnský zneuznaný O. Čermák, nejlepší tulák ve hře Ze života hmyzu a vynikající Moliérův Lakomec, či předčasně zesnulý komik A. Čepela nebo L. Dostálová se svou Vojnarkou nebo řada mladších pražských umělců, Schneipflugová, Vojta, Deyl, Štepánek, Karen, Veverka, Sedláčková, Rubík, Steimar aj., kteří všichni zanechali něco ze své zručnosti v duši chápavého a zvídavého ochotníka, který tak rostl a zrál ve ke svým vlastním úkolům. (…)“ (Hlasy z Hané, 1944:3-4). V průběhu své umělecké dráhy, čtyřiceti pěti let, absolvoval Jindřich Zlámal 656 představení, z nichž velkou část také režíroval a pořizoval k nim i výpravu. „(…) Za ta léta, z nichž brzy vyprchalo neplodné bouřliváctví, naučil se Zlámal znát všecky zákony cílevědomé a účelné divadelní práce, poznal také její osvětové poslání a osvojil si úctu k práci druhých, stejně jako žádal, aby i jeho práce byla respektována. (…)“ (Hlasy z Hané, 1944:3-4).

V následující kapitole nás bude nejvíce zajímat ochotnický spolek Tyl, který existoval již od roku 1900 a na jevišti Národního domu hrál hned od jeho založení v roce 1907. Nebyl samozřejmě jediným ochotnickým spolkem, působícím v té době v Prostějově, ale jako jediný měl i ambice stát se stálým souborem Národního domu.





Jednota divadelních ochotníků Tyl (1900 – 1951)
Historické pozadí souboru


Počátky Jednoty divadelních ochotníků Tyl spadají do doby před otevřením Národního domu. Tento spolek měl svoji historii a považujeme za nezbytné ji zmínit. V následujících kapitolách se však budeme věnovat činnosti spolku, kterou vyvíjel na půdě Národního domu v Prostějově.

Jednota Tyl vznikla už v roce 1871 a nesla název Spolek divadelních ochotníků. Třicet let si udržovala své místo mezi nejvýznamnějšími prostějovskými ochotnickými sdruženími. Období vzestupu a tvůrčí aktivity se však pravidelně střídala s roky stagnace. Například oživení začátkem osmdesátých let je spojeno s působením zkušeného divadelníka Antonína Štandery, syna Josefa Štandery, ve funkci režiséra a dramaturga. Po jeho odchodu koncem roku 1881 spolek ztratil vůdčí sílu a osm let živořil. První polovina devadesátých let se odehrála ve znamení intenzivní umělecké práce opět pod vedením Štanederových.

Herecky výraznějšími osobnostmi tohoto sdružení byli Antonín Štandera, Tomáš Navara a František Gabrlík. Štandera přišel do Prostějova s pověstí i celoživotními zkušenostmi herce a ředitele české cestující společnosti. Také T. Navaru znali nejen v místě, ale prakticky na celé Moravě jako osobnost z mnoha vystoupení uskutečněných v rámci kočovných družin. Znamenitý komik F. Gabrlík se stal typickou figurou prostějovské kultury známé i z činnosti Orlice. Také on měl zkušenost herce z kočovné skupiny Emanuela Šumy. Nicméně koncem devadesátých let spolek příliš velkou aktivitu nevyvíjel a ročně sehrál jen několik představení.

Repertoár společnosti byl nenáročný. Obsahoval aktovky,28 veselohry a frašky. Spolek v tomto období nedisponoval vlastním jevištěm a hrál na vypůjčeném od hrubčické ochotnické jednoty. Výtěžek z představení věnoval na dobročinné účely. Spolek hrál v mnoha sálech města.29 Do roku 1907 působil převážně ve dvoraně U Černých, potom v hospici v Petrovské ulici.

Po krizi způsobené Štanderovým odchodem, vyprovokovalo ochotníky k další činnosti až ustanovení nového spolku v roce 1900, o jehož vznik se zasloužil jeden z členů – Jakub Nekula. Název byl pozměněn z původního Spolku divadelních ochotníků na Jednotu divadelních ochotníků Tyl, kterou tvořilo mimo jiné 22 členů ze starého spolku.

Správu spolku Tyl řídila valná hromada, v jejímž čele stál předseda zvolený tímto orgánem a dvanáctičlenný výbor (SOkA Prostějov, Kd 1908).30 Ten byl založen 18. ledna 1900 a jeho předsedou byl zvolen Jakub Nekula31, na zasedání rady 4. dubna 1900. V jeho čele stál v letech 1900-1903 a 1905-1908, v meziobdobí pak Vladimír Pleský32 a po roce 1908 prof. Julius Jeřábek (SOkA Prostějov, DA1). Členové se dělili na čestné, zakládající, činné a přispívající. Čestným členem se stal ten, kdo byl jmenován valnou hromadou. Zakládajícím členem pak ten, kdo minimálně jednou vložil do pokladky nejméně 50 korun. Činným členem mohl být takový občan, který byl přijal na vlastní žádost výborem spolku. Přispívajícím členem se stal ten, kdo byl přijat výborem a navíc platil roční příspěvek určený valnou hromadou (SOkA Prostějov, DH12). Přijímání a vylučování členů mohlo být uskutečnitelné jen tehdy, pokud bylo přítomno nejméně pět členů výboru, přičemž rozhodovala absolutní většina odevzdaných hlasů. Při rovnosti hlasů rozhodoval předseda. Všechny dostupné informace o vnitřní struktuře spolku lze získat například ze zápisních knih Jednoty Tyl, které se dochovaly v SOkA Prostějov.33

Účelem spolku Tyl bylo pěstování dramatického umění, což zahrnovalo „četbu divadelních spisů, provozování divadelních her, vzdělávací přednášky, zábavy, a dále podporování dobročinných účelů“ (SOkA Prostějov, DH12).

Zakladatelé spolku byly poučeni moderními proudy a novými divadelními tendencemi a mladou generaci připravovali v teoretických i praktických kurzech tzv. dramaturgické školy a zavedli pravidelné týdenní přednášky a debaty zaměřené na analýzu dramatické literatury. V činnosti tehdy jednatřicetiletého Jakuba Nekuly, který do Prostějova přišel z Brna jako poštovní praktikant, převažovala organizační práce. Dosahoval však úspěchu i jako herec. Působení Vladimíra Pleského v Tylu tvoří podstatnou část historie. Vedle úspěchů hereckých sklízel od roku 1903 uznání i za režijní práci. Přednášková činnost do spolku přivedla další vynikající osobnost prostějovského kulturního a společenského života prof. Jana Zachovala. Byl to vysoce vzdělaný muž s přehledem o literatuře a filosofii. V Tylu zavedli tito lidé přednášky zamřené na výklad her, které rozebírali na proscéniu a právě Zachoval byl jedním z nejfrekventovanějších řečníků (Marek, 1988:7-8). V roce 1907 se stal místopředsedou a dramaturgem souboru Tyl.

Smysl celé práce ve spolku směřoval k dosažení takové úrovně, která by potvrdila aspirace stát se základem stálého divadelního souboru u právě budovaného stánku prostějovské Thálie – Národního domu – sám se rozhodl věnovat deset procent ze svého výtěžku na postavení nové divadelní budovy v Prostějově.

Tato éra končí rokem 1908. Jakub Nekula byl jako poštovní úředník odveden pracovní vytížeností od ochotnické činnosti vůbec a Vladimír Pleský v tomto období ustoupil dalším ambiciózním režisérům Metoději Chylovi, Jaroslavu Muchovi a Janu Štanderovi. Zůstal sice ve spolku až do své smrti v roce 1926, po válce zde pracoval spíš jen jako poradce (Marek, 1988:7-8).






























Z činnosti souboru Tyl


Jednota Tyl měla v Národním domě hned od počátku prestižní pozici, vzhledem k tomu, že byla jedním ze zakládajících členů jeho Družstva. Nebyl to jediný ochotnický soubor, vystupující v Národním domě, ale měl právo tam sídlit, hrát a projednávat s Městskou radou veškeré záležitosti týkající se divadla. Mimo jiné měl rovněž pravomoc zvát hostující soubory kočovných družin či kamenných divadel, například brněnské Státní – dříve Národní divadlo – a také od roku 1908 řadu vynikajících sólistů z Národního divadla v Praze, Divadla na Královských Vinohradech, divadla v Plzni aj. Cílem bylo posílení zájmu obecenstva, ale nepopiratelně se tím také zvyšovala motivace i úroveň ochotnického souboru. Hned v roce 1908 s Tylem hrála například Hana Benoniová a její výkon v Maryše osobně sledoval autor Vilém Mrštík.34 V roce 1910 to byl Josef Šmaha v Gogolově Revizorovi, o rok později Richard Schlanghamer v Dvořákově Králi Václavu IV. a legenda českého herectví Eduard Vojan v Shakespearově Kupci benátském. Nutno podotknout, že J. Šmaha se na představení podílel nejen jako herec, ale také jako režisér a celý týden zkoušel se spolkem Tyl, aby se představení „povzneslo nad průměr ochotnických divadel“.35 Spolu s Tylem hráli nejčastěji také pražští hosté: E. Vojan, Marie Hübnerová, Karel Želenský, Eduard Kohout, Otto Čermák, Zdeněk Štěpánek anebo Jaroslav Vojta.

Spolek Tyl zahájil svou činnost v roce 1900 zkouškami Šubrtovy hry Jan Výrava, která byla nakonec zrušena následkem „nedbalého účastnění se u zkoušek“. Ani inscenace Stroupežnického hry Paní Mincministrová neproběhla úplně podle představ jejich organizátorů, jelikož proběhly pouze čtyři zkoušky. Problém související s časovou tísní pronásledoval Jednotu Tyl například i v roce 1921, kdy se v novinách objevila série článků Viléma Grünzweiga nazvaných K divadelní otázce u nás. Byl zde prezentován návrh na reformu organizace činnosti prostějovských ochotníků, zejména systému malého množství zkoušek a vysoké frekvence nových představení. „U nás se hraje po šesti až deseti zkouškách, což stěží stačí, aby režisér zhruba stloukl jakous takous souhru a herec nadřel kus a věděl, kam se má postavit.“ (Grünzweig, 1921a:1).

Do kapitoly vztahující se k činnosti souboru nepochybně také patří několik informací o jeho fungování. Ty jsme čerpali z pamětní knihy Jednoty Tyl (SOkA Prostějov, DH1).

Soubor pořádal pravidelné schůze, na kterých se řešily nejrůznější otázky, vztahující se více či méně k divadelní problematice. Tak například na schůzi ze dne 20. února 1900 byl vznesen dotaz pana Jiříčka, zda se mají na divadelní cedule uvádět i jména účinkujících. Jindy se projednávalo, kdo bude dělat nápovědu u toho či onoho představení. Nejvíce se však řešily otázky finanční. Členové výboru navrhovali různé výše příspěvků. Například pan Hradil navrhoval 3 koruny a 60 haléřů ročně pro členy činné, 2 koruny pro přispívající a zápisné žádné. Pan Krampl požadoval navíc korunu zápisného a pan Hýbl 2 koruny a 40 haléřů pro členy činné a 2 koruny pro přispívající a žádné zápisné. Návrh pana Hýbla byl přijat. Jen pro zajímavost, návrh pana Hradila pro Stroupežnického Paní Mincministrovou činil: křesla 1 koruna, I. místo 80 haléřů, II. místo 60 haléřů, parter 30 haléřů, galerie 20 haléřů a pro členy spolku slevu v parteru na 20 haléřů. Z každé hry bylo odváděno deset procent ze zisku do celkového fondu spolku. Tak například čistý výnos z inscenace Stroupežnického Naši Furianti, inscenované 1. září 1900, připadl sokolské jednotě Tyrš na pořízení nářadí. Přikládám část bilance Našich Furiantů (neobsahuje všechny položky) (SOkA Prostějov, DH1).

Hudba … 14 korun
Propůjčení chodského kroje od pana Tachezyho … 4 koruny a 70 haléřů
Kostýmy paní Štanderové … 10 korun a 20 haléřů
Plakáty a jejich lepení … 11 korun a 80 haléřů
Lístky (vstupenky) … 2 koruny
Kolek na žádost o povolení … 4 koruny
Strážník … 1 koruna a 20 haléřů
Deset procent šlo do spolkového fondu. Čistý příjem pro sokolské sdružení Tyrš činil 36 korun a 31 haléřů.36 Jednota dostávala i peníze darem od svých členů a jiné příspěvky. V srpnu 1900 činil majetek jednoty např. 37 korun a 57 haléřů (SOkA Prostějov, DH1).37 Jednota Tyl se ovšem neustále potácela ve finančních krizích. Slibné začátky vystřídaly roky, ve kterých byl Tyl sice nejsilnějším ochotnickým spolkem, ale bohužel byl také nucen hrát jen několikrát do roka, jelikož nebyl schopen unést deficity, které vyplývaly z divadla. Nad otázkou kulturní úrovně Městského divadla v Národním domě v Prostějově, se zamýšlel i kritik Jindřich Flégl a dále ve svém článku uvedl, jakému osudu musela Jednota Tyl v tehdejší době čelit. Hudební tradici se stále snažilo udržet Orchestrální sdružení a dosud nejvytrvalejším tělesem zůstávaly pěvecká sdružení Vlastimila a Orlice, u nichž bylo podle autora nejvzácnějším darem nadšení (Flégl, 1935a:4). Nicméně článek byl velmi optimistický a sám autor viděl lepší zítřky ve snažení se a stálém udržování určité linie, „ která nechá vstoupit velké dny slavné tradice.“ (Flégl, 1935a:4).

Přes všechny výhody a privilegia spolku Tyl, zůstává v povědomí nejen otázka finanční, ale také otázka uměleckého postavení ochotnického sdružení. Spolek Tyl měl bezpochyby zásluhy na rozvoji divadelní kultury v Prostějově a rozhodně patřil spíš mezi ty protěžované, ale i tak se musel potýkat s kritikou. Přestože se velmi rychle etabloval, stále nedisponoval kvalitním hereckým ansámblem, což vyvolávalo pochybnosti v řadách kritiků. Všechno toto znemožňovalo souboru plnohodnotně rozvinout svoji aktivitu. V roce 1925 se v tisku objevil článek zaměřený proti prostějovskému ochotnictvu. Pod názvem Nezdravý jev, autorky Zdeny Wolkerové, jej uveřejnil olomoucký Moravský Večerník 13. prosince 1924. Zástupci Mahenova okrsku ÚMDOČ v Prostějově, Josef Křičenský a Julius Jeřábek, odpovídají na tento článek a informují tak o cílech a úkolech ochotnictva. Autorka článku vyčítala neumělý diletantismus, „ochotníci hrají a hrají, ale umění to není“ (Hlasy z Hané, 1925a:5-6). V Hlasech z Hané reaguje prof. Jeřábek a pan Křičenský takto: „ochotnictvo se prohlašuje vždy jen za ochotníky a pracovníky kulturní, nikoliv za umělce“ a dále pokračuje „Ústřední Matice vytkla svému organizovanému ochotnictvu mezi jiným za úkol působit ke kulturnímu povznesení lidu pěstováním divadla. Povinností pak řádné ochotnické scény jest hrát především hry české a slovanské a tím a tím hmotně podporovat (autorské honoráře) české spisovatele a českou literaturu, provádět kusy tak, aby myšlenka hry plně vynikla, a věnovat největší píli souhře“ (Hlasy z Hané, 1925a:5-6). Hovoří se zde o nonsensu diktovat uměleckost, brát stejné umělecké měřítko na herce jako umělce z povolání a na ochotnická představení jako taková. Ochotníkům, kteří hrají na scéně Městského divadla byly adresovány věty typu: „Městské divadlo by mělo od tohoto paumění jednou upustit. – U nás ochotnické spolky své poslání již splnily“ (Hlasy z Hané, 1925a:5-6). Redaktorka tím zřejmě naznačovala, jakoby ochotníci neměli na scéně Městského domu už co dělat. Prostějovský tisk se bránil argumenty, které zároveň považuji za hodnotnou informaci týkající se právě financování, které znemožňovalo Jednotě Tyl vlastní aktivity. „Ochotníci přispívali k vybudování domu nejen prací, ale podle svých možností i finančně, pořizují svým nákladem některé dekorace, předávají je zdarma městu a obohacují inventář jevištní. Mnohým korporacím a operním zájezdům se propůjčuje divadlo i s otopem zdarma, ochotníci však nikdy o takovou subvenci nežádají, ani když mají deficit, platí nejvyšší sazbu 600 Kč (bez otopu) za hru a odvádějí tím do městského důchodu ročně přes 13000 Kč, pomáhajíce tak odlehčiti městu na dluhu, jenž ještě na divadle vázne“ (Hlasy z Hané, 1925a:5-6). Ochotníkům je dále vyčítána jednostrannost, povrchnost a mělkost repertoáru. V článku je uveden soupis her, které byly ochotnictvem sehrány v roce 1924, z nichž bylo celkem 15 her českých, 1 ruská, 1 německá, 1 anglická, 1 maďarská, z toho 10 veseloher, 8 vážných her a 1 groteska (Hlasy z Hané, 1925a:6). Jen pro zajímavost uvádíme z českých dramatiků jména jako A. Jirásek, J. Štolba, V.Skrušný, L. Stroupežnický anebo J. Hilbert, ze zahraničních například M. Gorkij. V článku je uveden například honorář, který musí Družstvo Národního domu zaplatit hostujícímu souboru, zejména brněnské činohře, a to ve výši 2500 Kč za večer, ostatní režie asi za 1200 Kč, celkem tedy 3700 Kč. Při ochotnických cenách vyprodaný dům tolik nevynášel a vykazoval schodek 600 Kč. Pokud ochotnický spolek pozval k hostování například brněnskou činohru a hlediště se poté nenaplnilo, musel spolek na vlastní náklady doplatit zájezd, což například činilo 3000 Kč, jak uvádí výše uvedený článek Nezdravý jev, ochotníci se tak obávali kohokoliv pozvat. „Městská rada financuje s velikými obětmi zájezdy operní a všechno ochotnictvo bude pí. referentce povděčno, když mu ukáže ještě někoho, kdo zaplatí deficit 1500 Kč za každý večer sebe umělečtější činohry.“ (Hlasy z Hané, 1925a:6). Bylo by na místě připomenout, že spolkové jmění se skládalo z příspěvků členů, z výtěžku z představení a z darů (SOkA Prostějov, DH12).

Za první světové války se spolek Tyl angažoval ve službách veřejné dobročinnosti. Mnohá představení hrával zejména ve prospěch Městského pomocného sboru žen.

Všechny divadelní jednoty, až na Lidové divadlo, které jsem zmínila v předchozí kapitole, byly organizovány Ústřední Maticí divadelního ochotnictva československého svým prostějovským okrskem Ú. M. D. O. Č. Právě v důsledku jednání této organizace divadelního ochotnictva v Praze s úřady, mohl dát okresní úřad povolení k divadelním představením ochotnických spolků, splní-li výhradně následující podmínky:

Zkoušky musí býti konány s vyloučením veřejnosti.
Představení musí býti hlášena 14 dní předem.
K žádosti musí býti přiložen text hry.
Hra musí býti nezávadná na dnešní poměry.
Začátek zkoušek i představení musí být stanoven tak, aby se vyhovělo předpisům o policejní hodině (Flégl, 1939a:58-59).
Pro některé ochotnické spolky to prakticky neznamenalo žádné velké změny, pokud dodržovaly výše uvedené podmínky.

Mezi lety 1900 až 1951 podnikl spolek Tyl celkem 647 akcí, do nichž se počítají různé pohostinské zájezdy jiných souborů, silvestrovské či mikulášské akce apod. Spolek se představil v 523 představeních, z toho bylo 51 pro děti. Nejpočetnější zastoupení měly české hry, kterých bylo uvedeno 222, dále 48 anglické, 38 francouzské, 30 německé, 13 ruské, 9 polské, 3 italské, 3 slovenské, 3 maďarské, 3 norské, 2 švédské, 1 bulharská a 1 dánská. Tyl neváhal uvádět ani premiéry tehdejších současných českých autorů, jako byli například A. J. Havránek nebo místní autor Drahoň Krapka. Nejčastěji se hrál Alois Jirásek, Ladislav Stroupežnický, Václav Štech, Julius Zeyer, František Xaver Svoboda, Jaroslav Vrchlický, Karel Čapek nebo Božena Viková-Kunětická,38 která byla velmi populární dramatičkou. Spolek Tyl uvedl v průběhu své činnosti pět z jejích děl. V roce 1907 inscenoval hru Cop, tedy pouhé dva roky po premiéře v Národním divadle v Praze. Reprízy se uskutečnily v letech 1909 a 1913. Dále stojí za zmínku uvést provedení her Přítěž, v roce 1912, Neznámá pevnina v roce 1914, pokoušel se o psychologicko-impresionistickou aktovku Holčička, která byla inscenována v letech 1914 a 1945 a Co bylo v roce 1922. Jinou impresionisticky laděnou hrou v Tylově repertoáru byla Kvapilova hra Oblaka, uvedená v letech 1920, 1928 a 1933. Symbolistická díla se objevovala na ochotnických jevištích jen ojediněle, nicméně Tyl provedl Havránkovu jednoaktovku Ze světla do tmy (22. 2. 1902), která byla přirovnávána k dramatice Maeterlinckově a také Molnárovu hru Ďábel (15. 3. 1914). V hojné míře byly uváděny i psychologicko-realistické hry G. Preissové, A. Jiráska či bratří Mrštíků. Ze světového produkce volil soubor hry především žánru konverzačních komedií, ačkoliv také nastudoval expresivně laděnou satiru F. Wedekinda Komorní pěvec (7. 3. 1915).

Byli to především ochotníci, kteří neváhali uvádět hry po vzoru profesionálních divadel a učinili tak ochotnické divadlo dramaturgicky rovnocenným a žánrově bohatě rozvrstveným. Svým mimořádným nasazením tak ochotníci přispívali k obohacování kulturní úrovně svého města a nalezli takovou odezvu u diváků, jako málokterý jiný prostějovský spolek. Za celou dobu působení Jednoty Tyl prošlo souborem celkem 764 členů. Spolek Tyl měl již od počátku velké ambice a ročně nastudoval k desítkám inscenací. Později se vyprofiloval ve velmi kvalitní soubor s výraznými hereckými osobnostmi, jako byli například J. Zlámal, J. Průcha, J. Jeřábek, V. Pleský, K. Krapková, K. Zahradníková aj. Postupně soubor dospěl do fáze, kdy menší počet nastudovaných her kompenzovala jejich vysoká úroveň. Jejich tvorba se stala nadregionální v okamžiku, kdy začali sklízet úspěchy na mezinárodních přehlídkách a spoluúčast na různých festivalech tak motivovala soubor k další činnosti. Jestliže jiné společnosti museli čelit narůstající konkurenci ze strany Českého divadla v Olomouci, pak Tyl nikoliv, vzhledem k tomu, že jeho činnost se neomezovala pouze na divadelní tvorbu v Národním domě.

Úspěšný byl totiž také s hostováním v okolních vesnicích. Mezi nejnavštěvovanější místa patřil Kostelec na Hané, Stražisko, Plumlov a Dubany. Mezi méně navštěvované obce bychom zařadili Čelechovice, Šternberk, Určice, Kutnou Horu, Vyškov, Smržice, Čechovice, Tovačov, Výšovice a po jednom představení se spolek Tyl uvedl v Hronově, Svitavách, Vřešovicích, Vrahovicích, Lipníkem nad Bečvou, Novém Hrozenkově, Jednově, Kralicích na Hané, Přemyslovicích, Bedihošti, Nezamyslicích, Brodku u Nezamyslic, Moravské Třebové a na závěr v Přerově, kde byl Tyl oceněn největším potleskem a několikrát po sobě vyzván znovu při aplausu. Soubor Tyl zde uvedl v roce 1944 hru Rodinná pouta přerovského autora Vladimíra M. Strojila (SOkA Prostějov, DH14).
















Dramaturgie souboru Tyl


Tato podkapitola bude věnována divadelním aktivitám Jednoty divadelních ochotníků Tyl. Pro přehlednost jsme zvolili způsob rozdělení do následujících oddílů: Činnost Jednoty Tyl do roku 1907 (otevření Národního domu), dále její vývoj od roku 1907 do vzniku Československé republiky (1918), Činnost od roku 1918 do období tzv. Protektorátu (1939), Činnost za nacistické okupace, druhé světové války až do roku 1948, Doznívání činnosti a zánik v roce 1951.

V chronologické posloupnosti záměrně některá období neuvádíme, ať už z důvodu nezajímavosti či nedostatečných informací. Čerpali jsme mimo jiné převážně z dobového tisku a také pamětních knih spolku.



Činnost souboru Tyl do roku 1907 (otevření Národního domu)


Když se v roce 1900 Jednota Tyl začínala etablovat, rozvíjela již získané zkušenosti z let dřívějších, jakožto soubor, který se oddělil od Spolku divadelních ochotníků, který vznikl v roce 1871. Byli to především Jakub Nekula a Vladimír Pleský, kteří učinili ochotnické divadlo rovnocenným druhem divadlu profesionálnímu, žánrově bohatě rozvrstveným, které postupně našlo odezvu u diváků, jako málokteré jiné ochotnické divadlo v Prostějově.

Spolek Tyl zahájil svoji činnost Stroupežnického hrou Paní mincministrová, a to 11. srpna 1900. Inscenace dosáhla podle dochovaných záznamů v pamětní knize spolku velkých úspěchů (SOkA Prostějov, DH7). Návštěvnost představení byla však velmi neuspokojivá. Režii provedl Václav Khop a v hlavních rolích se představili herci Josef Novák v roli Viléma z Vřešovic, Anna Trunečková, jako Ludmila z Vřešovic, v dalších rolích účinkovali Václav Prchal, František Reitman, Alois Vencovský, Václav Khop, Antonín Beránek, Julie Taglova, Josef Nebeský a Jan Krampl (SOkA Prostějov, DH7).

Výtěžky z prvních představení byly vesměs všechny darovány jiným organizacím nebo na vlastní potřeby k zajištění dobrého chodu spolku. Tak například čistý výnos z představení Paní mincministrová byl věnován ve prospěch stavby tělocvičny Sokola, a sice částkou 13 korun a 52 haléřů. Výtěžek z druhé inscenace (L. Stroupežnický: Naši Furianti – premiéra 1. 9. 1900) putoval na pořízení nářadí pro tělocvičnou jednotu Tyrš a také výdělek z následujícího představení (H. Südermann: Čest – premiéra 22. 9. 1900) byl opět věnován dobročinnosti.

Spolek pokračoval zhruba ve stejných intervalech s uváděním dalších her, jakými byly například drama Jaroslava Borotínského Stávka (1900), fraška Karla Laufse Rozpustilý nápad (1901), jejíž režie se zhostil prostějovský rodák Augustin Spáčil, který hru sám přeložil z francouzštiny a poté v ní i vystupoval. I z tohoto představení byl výnos určen čistě ke spolkovým účelům.

V tomto období se Tyl zaměřoval i na pořádání různých kulturních akcí, jako byl například Silvestrovský večer v sále u Habustů, masopustní taneční zábava v Besedním domě, dále masopustní merenda v sále u Františka Černého, kde byl velice bohatý program, na kterém nechyběly mimo jiné sólové výstupy jednotlivých herců Tyla nebo také kuplety. Tento večer se konal 19. února 1901. V květnu 1901 Tyl sehrál dvě aktovky, Stroupežnického V panském čeledníku a Štolbovu veselohru Mezi umělci. Obě nastudoval Antonín Beránek. Došlo k sedmi zkouškám a podle zprávy v zápisní knize bylo první z těchto představení dosti slabé, kdežto druhé již velmi zdařilé (SOkA Prostějov, DH7).

V roce 1901 následovalo několik českých her a to Z české domácnosti od Karla Pippicha a Kolébka39 od Aloise Jiráska. Druhá z nich byla uvedena na počest padesátých narozenin autora A. Jiráska. Večer proběhl 21. září 1901 v sále u Černého. Několik slov k těmto oslavám přednesl režisér Augustin Spáčil: „Byli bychom si skorem přáli místo tohoto proslovu, jehož kvapný a široký spád slov nemohl na leckohos působiti pravým dojmem, raději několik slov o Jiráskovi, co vykonal za těch 50 let svého života a čím nám jest.“ (SOkA Prostějov, DH7).40

V sále u Černého se konaly hned další dvě zdařilé inscenace a to dne 22. února 1902 jednoaktové drama Ze světla do tmy od Jaroslava Havránka (premiéra 22. 2. 1902) a dvou aktová komedie Jižní krev od Eugena Marivaca (premiéra 27. 2. 1902), která prý nebyla do té doby na českém jevišti uvedena, ale zato se těšila hojnosti na jiných světových scénách (SOkA Prostějov, DH7). Kritika oceňovala na Havránkovi, že se na jeviště dostal nový žánr a autora přirovnávala k Maeterlinckovi. „Havránek chtěl tu jíti zřejmě ve stopách velkého francouzsko-belgického básníka Maurice Maeterlincka, kterýž tak znamenitě dovede v nás vzbuditi dojem tajemného a strašidelného. Do Maeterlincka má ovšem Havránek ještě hodně daleko.“ (SOkA Prostějov, DH7).

Mimo centrum města se konala představení v sále Pytlíčka ve Vrahovicích, kde byla uvedena Raupachova hra Mlynář a jeho dítě (1902), dále reprízovaná v sále pana Konšela na Plumlově. Zde byla uvedena inscenace J. Vrchlického Noc na Karlštejně (1902) při naprosto vyprodaném sále. Jednota Tyl se objevila také v Kostelci, a to v roce 1906, kde uvedla Fedrovu hru Dámy a husaři. Kromě toho se hrálo opět v sále u Habustů nebo v Dělnickém domě. Jednota Tyl vyvíjela velmi intenzivní práci a hned od počátku měla velké ambice, což se projevovalo do jisté míry na frekvenci jejich představení. Ročně jich nastudovala k desítkám. Tento počet v průběhu činnosti Tyla ještě narůstal. Kvantitu však postupně vykompenzovala kvalita představení a s tím přicházející úspěchy na mezinárodních festivalech.

V roce 1905 se objevuje v Hlasech z Hané článek Naši ochotníci, (Hlasy z Hané, 1905:3) který si bere za cíl poukázat na význam českého ochotnictva, respektive na jeho smysl pro město Prostějov. Dovídáme se, že ve městě vzniklo v průběhu doby několik spolků a jednot, které do svého účelu zařadily hraní divadelních kusů. Nejplodnější a poměrně nejvyspělejší z nich bylo sdružení ochotníků v Dělnickém domě, kteří v zimní sezóně hrávali každou neděli. Jejich působnost však byla omezena jen na určité vrstvy, kterým přizpůsobovaly svůj repertoár a tak vykonávaly práci výchovnou a vzdělávací. V ostatních nedělnických vrstvách prostějovského obyvatelstva se realizovala snaha po ochotnických divadelních hrách založením ochotnické jednoty Tyl. Existovaly však i jiné spolky, které pěstovaly divadlo a vyhovovaly potřebám prostějovského obecenstva, ty však autor neuvádí. Autor si zde posteskl nad situací prostějovského ochotnictva, kterému „(…) znemožňuje plný rozvoj a koncentraci na své umělecké cíle a zdokonalování se, hrazení deficitu z představní nedostatečně navštěvovaných, ze svých členských příspěvků.“ (Hlasy z Hané, 1905:3). Autor klade otázku, kdo bude vystupovat na jevišti nově plánované budovy Národního domu. Naději vidí v Jednotě Tyl, která kdyby aspoň každou neděli pravidelně vystupovala, splnila by tak očekávání do ní vložené. Tyl měl ambice stát se kvalitním souborem, což dokazují některá představení, na něž jsou v tisku kladné kritiky. Jednota si brala zatím za cíl nastudovat každých čtrnáct dní jednu novou divadelní hru.



Činnost souboru Tyl od roku 1907 do vzniku Československé republiky (1918)


S ohledem na zásluhy Družstva městského spolkového a divadelního domu a členských spolků Orlice, Vlastimily, Jednoty divadelních ochotníků Tyl a Besedy na vybudování domu jim město ponechalo jisté výhody. Všechny zmíněné korporace měly přednostní právo k pronajmutí místností před jinými žadateli za platných podmínek.41 Kromě kulturních sdružení byly prostory využívány i tělovýchovnými spolky. Zcela běžné bylo pořádání valných hromad či členských schůzí v přednáškovém sále, ale také konání divadelních představení či tělocvičných akademií.

Při slavnostním otevření Národního domu v listopadu 1907 se Jednota Tyl představila s Vrchlického komedií K životu, v níž jako host účinkoval K. Želenský.42 V prosinci 1907 sehráli ochotníci nejzdařilejší z Šimáčkových her Jiný vzduch (opět s K. Želenským jako hostem), hned druhý den v měsíci byl uveden Molièrův Tartuffe v režii Metoděje Chýly, dále následovaly dramatizace her J. Diestla Na bytě a J. Holého Marnotratný syn. V následujícím roce uvedl spolek komedii Sklenice vody od E. Scribeho, známého komediografa, autora tzv. „dobře udělaných her“.

Návštěvnost divadla zdaleka nesplňovala očekávání souboru. V listopadových Hlasech z Hané se objevil článek, ve kterém autor jasně popsal tehdejší situaci: „(…) Návštěva divadla svědčí však, že obecenstvo prostějovské nechápe, jak zahanbuje samo sebe. Jest trapna i pro herce i pro diváka ta pustota jeviště. Zde musí se něco státi pro výchovu obecenstva k smyslu pro divadlo (…).“ (Hlasy z Hané, 1908:3). Problematika návštěvnosti divadla se řešila i v následujícím roce. Denně lákaly diváky do divadla plakáty, které informovaly občany o tom, kolikrát byla jednotlivá hra uvedená například ve Francii, Vídni či Americe, ale publikum si zjevně žádalo české hry klasického repertoáru „(…) návštěvník venkovský, ten se pro takovou bezduchou hloupost nebude trmácet kus cesty a obětovat na pár nepodařených vtipů a kupletů celou svou noc. Kolik, prosím, bylo her letos českých spisovatelů. I zde se hřešilo (…).“ (Hlasy z Hané, 1909:3).

Z počátku se soubor Tyl dělil o jeviště Národního domu s kočovnými skupinami a později také ustupoval zájezdům brněnského Národního divadla, které sám do Prostějova zval. Právě proto, že se spolek Tyl věnoval organizaci i jiných podniků spojených s divadlem, neměl ani zájem hrát v Národním domě v pravidelných intervalech, ale daleko spíše mu šlo o udržení pravidelného chodu divadla, a proto uváděl svá představení jen tehdy, chyběla-li v Národním domě kočující nebo jiná zájezdní společnost. Právě pro tyto podniky byl Národní dům postaven, aby mělo obecenstvo vždy možnost vybrat si z široké nabídky produkce nejrůznějších souborů, jak domácí – amatérské, tak také profesionální. Přes všechny ambice spolku se mu nepodařilo vytvořit stálou základnu Národního domu. Sice plnil do jisté míry jakoby funkci stálého souboru, ale oficiálně se jím nikdy nestal. Možná právě proto, že ochotnické divadlo spočívalo vždy na podmínce lásky k divadlu, houževnatosti a pouze dělat divadlo k potěše své i jiných. Hereckou základnu tvořili často jen drobní měšťané, i když v čele souboru stáli obyčejně zámožnější a kulturně vzdělanější lidé. Šlo jim mnohdy „jen“ o seberealizaci.

Spolek Tyl fungoval sedm let před postavením Národního domu a už od svého počátku usiloval o to, aby tato budova jednou vznikla. Finančně přispíval k jeho vybudování a i po jeho otevření hradil nejrůznější výdaje, které mnohdy vznikaly i z hostování brněnského Národního divadla či jiných souborů reprezentativního charakteru.

V počátečních letech se soubor vyznačoval roztříštěnou dramaturgií. Stále sice převládala česká realistická dramatika, ale zároveň se objevovaly i pokusy o inscenování i jiných textů, například symbolistických. Ačkoliv se symbolistická dramata uváděla na ochotnických jevištích jen ojediněle, Tyl se už od počátku snažil udržovat krok s repertoárem zahraničních scén. V hojné míře také publiku prezentoval hry psychologicko-realistické, například G. Preissové, A. Jiráska či V. a A. Mrštíků. Své inscenace soubor zpravidla nereprízoval, pouze v případě, že se těšily velké oblibě. Kritika se v těchto letech zaměřuje spíše na rozbor textu, než-li na samotné inscenování, takže doklady o režijním zpracování či konkrétnějších interpretacích hereckých výkonů bohužel chybí. Taktéž fotografie z toho období se nedochovaly. Neexistuje tedy vlastně doklad o tom, jak inscenace vypadala a jaké měla kvality.

V roce 1913 se spolku podařilo získat několik překladových novinek, dosud provozovaných pouze v Národním divadle v Praze. Pro pohostinská vystoupení získali jednatelé spolku Tyl herečky Hanu Vojtovou-Jelínkovou z Národního divadla v Plzni a Boženu Důrasovou z Městského divadla na Královských Vinohradech. Jedním z prvních představení byla Gazdina Roba Gabriely Preissové, v režii Vladimíra Pleského. Podle dobového tisku byla tato hra o třech dějstvích velmi dobře zinscenována, zejména co se týkalo výpravy a kostýmů. Scény měly život a lidový ráz. Krejčířku Evu v ní ztvárnila Lidka Součková, „v níž měl Tyl ochotnici, která s každým vystoupením vyrůstá a rozvíjí se v umění dramatickém“. (Hlasy z Hané, 1913a:3). V roli Mánka Mašjaného se představil Bohumil Škrobal. V inscenaci dále účinkovali herecké osobnosti: Bětka Jelínková (tetka Evina), Květa Krapková (Zuzka) a Vladimír Pleský jako Samko Jagoš. Protože se nedochovaly fotografie, nemůžeme s určitostí vyvodit, jak ve skutečnosti výprava vypadala. O režii se maximálně dovíme, že byla „pečlivá“.

Velkým svátkem divadelní kultury před první světovou válkou byl sjezd moravského ochotnictva v Prostějově. Sjezd konaný v průběhu velikonočních svátků našel útočiště v Národním domě, který u hostů, jež byli v Prostějově poprvé, vyvolával obdivné pohledy. Byl zahájen 23. března 1913 předsedou sjezdového výboru Vladimírem Pleským. Delegáti na něm přijali usnesení, kterým se uznala potřeba jednotné organizace divadelního ochotnictva v rámci Ústřední matice divadelního ochotnictva československého ovšem za předpokladu, že se moravské části dostane většího zastoupení. V. Pleský přednesl tři rezoluce, v nichž se například dožadoval, aby ochotnická činnost směřovala k národnímu uvědomění a posílení našich ohrožených menšin, dále k osvětovému povznesení a výchově nejširších lidových vrstev, k sociálnímu sblížení všech tříd, k uměleckému povznesení divadelnictví, zejména na venkově, a v neposlední řadě k podpoře původní dramatické tvorby (Hlasy z Hané, 1913a:1-2). Večer byl vyhrazen představení hostí. Spolek divadelních ochotníků Tyl z Brna sehrál od Františka Xavera Svobody Poupě, spolek Tyl z Přerova hru Svědek od Jaroslava Vrchlického a soubor Pražského okrsku divadelních spolků představení Na bytě od Jaroslava Diestla (Hlasy z Hané, 1913b:1).

Následující den v pondělí (24. 3.) se pak v přednáškovém sále konala valná schůze. Na ní došlo ke konkrétnějšímu vymezení činnosti ochotníků, k rozpravě o organizačním schématu ochotnictva a také bylo vyzváno k lepší spolupráci s profesionálními herci. Po skončení jednání se pak účastníci před divadlem společně vyfotografovali. Večer vyplnila představením místní Jednota divadelních ochotníků Tyl Zeyerovou slovenskou pohádkou Radúz a Mahulena (Hlasy z Hané, 1913c:2)

Novinkou z řady inscenací, kterými zahájila Jednota divadelních ochotníků Tyl sezónu 1913/1914 byla hra maďarského dramatika Gabriela Dregélyho Frak (premiéra 5. 10. 1913), jejíž režie se zhostil nový režisér souboru B. Nechutný. O popularitě Drégelyho hry svědčí také fakt, že ji mnoho divadel zařadilo do svého repertoáru, mezi nimi i dvorní činohry ve Vídni, Budapešti, Národní divadlo v Brně a Plzni, Divadlo Uranie v Praze, Královské německé zemské divadlo v Praze a mnoho dalších scén. Tato hra mimo jiné vyniká nejen svým zajímavým tématem, ale také brilantním zpracováním, jak bylo podle kritiky patrné z inscenace v divadelním sále Národního domu. Hrála zde řada vynikajících herců jako Bohumil Škrobal, Františka Knallová (paní z Reinerů), Vilém Knall (pán z Reinerů), Květa Krapková, Lidka Součková, Metoděj Chýla, Vladimír Pleský aj.

V roce 1914 přizval soubor k pohostinskému vystoupení Jaroslava Auerswalda (bývalého člena Národního divadla v Brně), aby hrál s Tylem v inscenaci Na dně od M. Gorkého (premiéra 28. 3. 1914). O dobrém renomé souboru svědčí i další hostování, tentokrát pražského herce Richarda Schlanghamera v titulní roli satirické komedie Ďábel od F. Molnára (premiéra 15. 3. 1914). V jeho podání podle kritiky ďábel nepředstavoval skutečnou osobu, nýbrž daleko spíše byl ztělesněním lidských vášní a slabostí. Hlasy z Hané toto představení označily za „pravé divadelní svátky“ (Hlasy z Hané, 1914b:3).

Další zajímavý večer uspořádal Tyl 8. března 1914 provedením dvou významných dramatických prací Boženy Vikové-Kunětické. Jednalo se o tříaktovou hru Neznámá pevnina a dramatickou studii o jednom dějství Holčička. Neznámá pevnina se stala pokusem o novou veselohru. Když byla hra v roce 1899 poprvé inscenována v Národním divadle v Praze, vyvolala v literárních kruzích pravé pobouření. Výše zmíněná dramata jsou velice rozdílná svým námětem a zpracováním. Zatímco Neznámá pevnina je dílem křehkým, jež zaujme svojí prostotou a náladovostí, Holčička je plná dramatického vzruchu, který zanechává u diváků silný dojem. Časově byla pozdější prací Kunětické (poprvé provedena v Národním divadle v Praze roku 1905), k čemuž bylo také přihlíženo v celkovém pořadí obou her, aby si diváci také utvořili názor na dramatický vývoj této spisovatelky.

Na rozhraní července a srpna roku 1914 se ocitla takřka celá Evropa v tíživé situaci způsobené první světovou válkou, která hluboce zasáhla i do života českého národa. Provoz v českých divadlech, zejména menších souborech, byl zprvu ochromen. Protože někteří ředitelé opouštěli ansámbly, vedení divadel se za této situace někdy ujímali sami herci, aby zajistili existenci svoji i svých rodin. V této době však divadla nepřerušovala svoji činnosti a stejně jako ostatní soubory, také Tyl nadále pokračoval v tvorbě.

V době první světové války se vedle své inscenační činnosti Tyl podílel i na pořádání dobročinných večerů a uváděl většinou české hry ve prospěch Městského pomocného sboru žen. Stěžejními herci souboru v tomto období byli: F. Knallová, M. Voráčová, L. Součková, K. Krapková, B. Jelínková nebo L. Čamachová.

Ve prospěch Městského pomocného sboru žen předvedla jednota Tyl veselohru Rozkošná příhoda od Armanda de Caillaveta, Roberta de Flerse a Etienna Raye, v překladu R. Novotného. Představení se uskutečnilo 8. prosince 1914 a recenzent se o něm vyjádřil slovy: „Slečna Jelínková v úloze babičky, z kteréžto nesnadné role ani na okamžik nevypadla a kterou dovedla prohřáti milou, srdečnou intimností, podala výkon v každém směru bezvadný. K ní čestně družila se Jeantina pí. Nekulové zjevem i hrou a lékař Painbrache páně Lasákův. Tito tři tvořili v druhém jednání na jevišti obrázek tak roztomilý, že dýchal přímo zašlou, starodávnou vůní levandulovou… Slečna Krapková a p. Ernest, dvojice sehraných výborných ochotníků, velmi dobře si odpovídajících – zde netřeba chváliti. Každý výkon jejich chválí se sám. Z ostatních zasluhuje zmínky Valentin le Barroyer páně Ceklův, který působnost své role zvyšoval šviháckou elegancí, osvědčené výkony manželů Knallových, v nichž má Tyl své velmi dobré síly pro rok starší, charakterové – a všichni, kteří i nepatrnou úložkou doplňovali celek. V jednání prvém vázla poněkud souhra. Režie byla pečlivá, vkusná úpravou jeviště, zejména v druhém jednání a pozorná do detailů. Představení Rozkošná příhoda náleží k nejzdařilejším.“ (Hlasy z Hané, 1914a:5). Spolku Tyl bylo v kritikách málo kdy něco vyčítáno, jakožto souboru, jemuž obecenstvo vděčilo za pohostinská představení brněnských divadel či hostujících pražských herců. Také se cenila pečlivost, s kterou spolek Tyl inscenace připravoval a zřetel byl brán i na kvalitní výběr repertoáru, zaměřující se ponejvíce na klasickou českou produkci. Ze světového repertoáru pak volil žánr konverzačních komedií, ačkoliv také nastudoval expresivně laděnou satiru Franka Wedekinda Komorní pěvec (7. 3. 1915), která měla v Prostějově svou českou premiéru.

O velmi dobré pověsti souboru nutně svědčí i další hostování pražských herců, jakými byli Karel Želenský a Marie Hübnerová. Vystoupili v Nathansenově hře Průlom (premiéra 14. 3. 1914). Naplněné divadlo bylo uchváceno mistrovskými výkony obou hlavních protagonistů a stejně tak kritické ohlasy nešetřily chválou: „(…) Babička Sára, vybavená od paní Hübnerové nejhřejivějším teplem milující matky, matky milované i zrazované, projevovala se jako strážný duch v patriarchální domácnosti Lewinově, ať to bylo při starosvětsky obřadné hostině na večer, ať při výbuchu uraženého židovství od vlastních i od cizích nebo při návratu domněle ztracené dcery. (…) Karel Želenský, z herců umělců nejhorlivější přítel ochotnictva, (…) znamenitý byl svou maskou, jejíž výraznost hluboko utkví v mysli a mistrovský ve hře ať už v momentech vypočítavého žida-bankéře, nebo ve chvílích intimního života rodinného, jenž se zmítal v bouři uraženého a zrazeného židovství.“ (Hlasy z Hané, 1915a:2). Dále v tomto období v Národním domě hostoval Ladislav Pech, člen Národního divadla v Brně (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně – premiéra 17. 8. 1915).

V roce 1915 museli někteří členové opustit soubor, z důvodu odchodu do války. Jednalo se například o herce Vladimíra Pleského, Bohumila Škrobala, Polanského, Peřinu, Křupku, ale také režiséry B. Nechutného a Julia Jeřábka. Krátká rekapitulace činnosti za poslední sezónu působení Tyla v Národním domě, byla rozloučením s těmi, kteří museli soubor opustit. „A dnes stojíce před záhadnou budoucností, která opět zmenšuje náš kruh, berouc nám našeho milého předsedu p. prof. Jeřábka a mnoho činných i přispívajících členů – lze nám jen vysloviti přání a naději, že se nám brzo všichni zdraví vrátí a že při zahájení příští saisony půjdeme opět všichni svorně za ideály naší jednoty Tyl.“ (Krapková, 1915b:5).

Počínaje tímto rokem se Jednota Tyl více měně zaměřovala na přednáškovou činnost, kterou provozovala buď na proscéniu jeviště Národního domu, nebo v jeho spolkové části. Mnohé referáty, jak byly nazývány, měly obecenstvu ukázat jak lépe chápat autorův záměr či problematiku samotné hry. Šlo o interpretace jednotlivých děl. Mezi nejfrekventovanější řečníky patřil dramaturg spolku Tyl Jan Zachoval. Interpretacemi prošla mnohokrát Maryša bratří Mrštíků, dále díla Boženy Vikové-Kunětické a v neposlední řadě byl analyzován v sezóně 1913/1914 Fibichův Pád Arkuna, jehož rozbor provedl Vojtěch Měrka. Přednášková činnost bezpochyby obohacovala kulturní život v Prostějově.

Spolek Tyl provedl v sezóně 1914/1915 cyklus Shakespearových her, který se konal k třístému výročí úmrtí tohoto alžbětinského dramatika. Oslavy se konaly 17. května 1916 a po vzoru slavností v Národním divadle v Praze i soubor Tyl nastudoval jednu z Shakespearových her – Zkrocení zlé ženy (premiéra 17. 5. 1916), s hostujícím Eduardem Vojanem v hlavní roli.

Přes veškeré komplikace je z odstupu činnost souboru na jevišti Národního domu v této nelehké době víc než úctyhodná. Za dvanáct let svého působení v reprezentativní budově Národního domu uvedl soubor více jak sto představení. Jen v roce 1908 nastudoval sedmnáct nových her, z nichž polovinu tvořili hry české. Lze tedy konstatovat, že první desetiletí je charakteristické vysokou frekvencí nastudovaných her. V pozdějších letech totiž kvantitu vystřídá kvalita, která se projeví úspěchy na mezinárodních přehlídkách.








Činnost souboru Tyl od roku 1918 do období tzv. Protektorátu (1939)


Vyhlášení Československé republiky dne 28. října 1918 s sebou přineslo vlnu nadšení a energie k další činnosti. V Prostějově probíhaly oslavy hned druhý den a úryvek z Hlasů z Hané je demonstrativním důkazem nadšení obyvatel: „K městské radnici upíraly se po celý den zraky všeho našeho občanstva od rána do noci. Obdržev telegrafickou zprávu Národního výboru z Prahy, že samostatnost československého státu 28. října v Praze prohlášena a že Národní výbor ujal se vlády a správy československého státu, dal starosta Dr. Ondřej Přikryl radnici ozdobiti národními prapory a červenobílými vývěskami obyvatelstvu ohlásil prohlášení československého státu a jeho první zákon.“ (Hlasy z Hané, 1918:2). Celá slavnost byla zakončena průvodem s hudbou, jež byl v kompetenci mužského pěveckého sboru Orlice. Radostná atmosféra oslav vzniku republiky trvala ještě několik dní a postupně byly odstraňovány pozůstatky bývalého režimu, přejmenovávány náměstí a ulice. Dějiny začaly psát novou stránku i v Prostějově.

Také ve spolku Tyl se hned probudil nový elán a vlna nadšení se odrazila pochopitelně i na jeho repertoáru. Již jarní sezónu 1917/1918 věnoval cyklu českých veseloher, kterou uzavřel nastudováním Jiráskova Pana Johanese (17. 5. 1918), a v tomto duchu pokračoval i v následujícím roce, kdy uvedl například Štechovu hru David a Goliáš (26. 1. 1919), v níž pohostinsky vystoupil člen Národního divadla v Praze Antonín Čepela.43 Ve Slovníku divadelních umělců se o jeho výkonu píše: „V Štechově komedii David a Goliáš prokázal v postavě hokynáře Davida schopnost zaštítit svou komikou lidskou důstojnost lidské postavy.“ (Procházka, 1988:65). Druhou pohostinskou hrou, ve které Čepela vystoupil, byli Želenského Tažní ptáci (27. 1. 1919). Pozvání Jednoty Tyl také přijal Miloš Nový44 a hostoval v Maughamově Miss Dott (22. 2. 1919) a Sardouově Fedoře (29. 4. 1919). Jaroslav Auerswald hrál s Tylem ve Vrchlického Rabínské moudrosti (24. 2. 1919) a pražská herečka Liběna Odstrčilová45 v Knoblockově komedii Faun (4. 5. 1919). V květnovém představení Františka Xavera Svobody Jak ženy milují (22. 5. 1919), vystoupil pohostinsky herec R. Matijevišč, člen Srbského královského divadla v Bělehradě. Nicméně žádné z těchto zmíněných představení se nedočkalo odezvy v denním tisku.

Počátek roku 1920 odstartoval soubor s anglickou veselohrou W. Whartona Bílý slunečník (6. 1. 1920). Podle recenze se jednalo o neveselou veselohru a výkony souboru byly komentovány takto: „Kdyby se přidělovaly role podle schopností jednotlivců a vybíraly kusy přístupnější, byl by Tyl jedním z nejlepších spolků ochotnických.“ (Hlasy z Hané, 1920b:4).

V rámci připravované inscenace Kvapilova Sirotka (premiéra 25. 12. 1920), ve které mělo vystoupit sto dvacet osob, a tudíž vyžadovala velké kostýmní náklady, vyzývala Jednota divadelních ochotníků Tyl občany, kteří vlastnili národní kroje, nebo by mohli pořídit kostým pro postavy z některých přírodních výjevů, například: víly, bludičky, květinky, motýlkové, cvrčci atd., aby je spolku Tyl zapůjčili popřípadě prodali. Dále nabízela spoluúčinkování přímo na inscenaci některým zájemkyním, a to zejména z nedostatku herců (Hlasy z Hané, 1920c:5). V tomto představení nakonec vystoupilo neuvěřitelných sto třicet účinkujících předvádějící slovácké národní tance za použití nové nákladné dekorace, kterou ve svém článku v Hlasech z Hané popsal Jindřich Zlámal takto: „Vystavění zasněženého lesa, sadu kvetoucích jabloní, luk s březovými háji, ovzduší zámeckého – to vše mluvilo o usilovné snaze přiblížit se dekorační stafáží sugestivně působící náladovosti. Režie byla v každém ohledu vzorná a zasluhuje plný obdiv.“ (Hlasy z Hané, 1921:4). Těžko můžeme odhadovat, zda inscenace opravdu působila sugestivně, když se nedochoval žádný obrazový materiál. Fotografií má soubor Tyl velmi málo, pouze k některým inscenacím z pozdějších let, o kterých se budeme ještě zmiňovat.

U souboru se pomalu začínala v tomto období uplatňovat snaha o uvádění her v rámci jednotlivých výročí a oslav a také docházelo k častějším reprízám jednotlivých inscenací. Například k 250. výročí úmrtí J. A. Komenského nastudoval soubor Krejčího drama Půlnoc (premiéra 13. 11. 1920) a zároveň pozval k hostování pražského umělce Alexandra Třebovského.46

Z dvacátých let je třeba připomenout zdařilé inscenace Gabriely Preissové Gazdina Roba (11. 10. 1925) a Josefa Kajetána Tyla Bankrotář (11. 6. 1926). V této době se také na prostějovském jevišti dvakrát představil Eduard Kohout,47 člen činohry Národního divadla v Praze, jako host Jednoty Tyl, s níž nastudoval Fauchoisovu Mluvící opici (21. 10. 1925) a Sarmentova Rybáře stínů (9. 12. 1925). Hlasy z Hané z prosince 1925 otiskly neformální rozhovor Eduarda Kohouta s Jindřichem Fléglem a v pamětní knize spolku Tyl zůstal uchován jeho autograf (SOkA Prostějov, DH1).48

V roce 1920 silně dominovaly repertoáru české hry a tento trend pokračoval až do let třicátých. Nejúspěšnější byly roky 1920 až 1924, kdy jich bylo uvedeno nejvíce. Důvodem byl zřejmě postupný úpadek kočovných společností, které pomalu přestávaly do Prostějova zajíždět. Poslední z těchto družin byla společnost Otty Alferiho, která v Prostějově hostovala v roce 1922 a byla historicky poslední družinou vystupující v Národním domě v Prostějově. Ve dvacátých letech je patrná spolupráce nejen mezi jednotlivými ochotnickými soubory, ale začíná i kooperace s profesionálními soubory. Od roku 1920 pravidelně hostuje v Národním domě také České divadlo v Olomouci.

Vrcholná éra začala rokem 1934, kdy spolek Tyl zvítězil na prestižní celonárodní soutěži Jiráskův Hronov s inscenací Ulička odvahy podle hry J. Mahena. Nevíme o ní nic bližšího, protože noviny přinesly jen krátké zprávy o tom, že „Jednota Tyl obstála tak čestně, že zanechala ten nejkrásnější dojem.“ (Hlasy z Hané, 1934:4).

V květnovém čísle časopisu Kulturní zprávy, který v té době vycházel, popisuje Jindřich Flégl současnou, podle něj kritickou situaci spolku Tyl a vyjadřuje se o ní těmito slovy: „Poohlédneme-li se však obecně po divadelním životě v Prostějově, je těžko být spokojen. Ochotnické jednoty přestaly hrát vůbec, ačkoliv ony to byly, které přinášely hodnotný repertoár, nesly ideu národní, myšlenkovou i krásy. Co se např. děje s Tylem? Jsou pamětníci jeho velikosti a poctivých snad a dnes si musí přiznat úplnou jeho stagnaci. (…) Nehraje Intimní divadlo a Lidový dům se odmlčel už dávno. Divadla profesionální, pokud k nám přijedou, přinášejí jen kusy domněle kasovní. Zoufalá nuda a prázdnota, která čiší z operet (Pohádka v Gradhotelu, Tony se žení), nemůže být vyvážena jednou nebo dvěma operami, když vážná činohra k nám vůbec cestu nalézti nedovede. Je to beze sporu pokles vkusu a umělecké odpovědnosti. V celé činnosti divadelní se nejeví ani pokus o zavedení lepší úrovně a tak se stalo třeba v týdnu od 7. – 13. dubna, že naše obecenstvo dostalo tučné sousto 6 představení 3 operet, jedné nudnější než druhé. S tímto repertoárem nelze počítat do příští sezóny (…).“ (Flégl, 1935b:97-98). Autor navrhoval nový a pevnější systém v celém podnikání, který měl zaručit jak účel vzdělávací, výchovný, tak i estetický. Divadlo se podle něj mělo dostat na takovou úroveň, aby se nemuselo stydět za to, co produkuje. Faktem však zůstává, že Jednota Tyl byla v roce 1935 jediným ochotnickým spolkem, který v Prostějově hrál pravidelně.

Tvrzení o stagnaci vyvrátila Jednota divadelních ochotníků Tyl hned v roce 1936, kdy v rozmezí jednoho měsíce uspořádala dvě představení vysoké umělecké úrovně. Prvním z nich byla aktuálně společenská hra Viléma Wernera Lidé na kře (premiéra 21. 3. 1936),49 která podle recenze zanechala hluboký dojem a režijně i herecky byla dobře zvládnuta (Flégl, 1936:75-76). „(…) problém zoufající mladé generace není v inscenaci zcela vyřešen (…) autor pouze upozornil na rozpor generace otců a dětí (…).“ (Flégl, 1936:75-76). Režijně hru zpracoval Eduard Cekl. Mimo jiné v inscenaci hráli K. Zahradníková, J. Průcha, J. Zlámal a další. Druhou událostí byl projekt Pogodinových Aristokratů (premiéra 25. 4. 1936) v režii Oldřicha Stibora,50 který ukázal umělecké kvality souboru a odpověděl na spekulace o úpadku souboru. Inscenace zaznamenala obrovský úspěch v tisku, což dokládá kritika z Hlasů z Hané z května 1936. „Představení Pogodinových Aristokratů vespolně ukázalo, kolik dobré vůle, inteligence, umělecké ctižádosti, trpělivosti a i tvůrčí činnosti v naších členech jest. Představením Aristokratů v režii Oldřicha Stibora z Olomouckého divadla dosáhl snad Ty vrcholu své umělecké činnosti a poněvadž i ostatní představení byla velmi dobrá, dal tak nejpádnějším způsobem odpověď zlým jazykům, které chtěli mermomocí vidět Jednotu v úpadku. Kritika vůbec se k nám chovala a chová přinejmenším křivě. Jest však naší pýchou, že se nedáváme vyprovokovat k polemikám a odpovědím, které by vyvolaly jen a jen papírovou, slovní vojnu, bez které se velmi dobře obejdeme“ (Hlasy z Hané, 1936:7). Recenze byla také přepsána v zápisní knize spolku (SOkA Prostějov, DH4).51 Největší ocenění si však odnesl režisér. „(…) Pohostinské představení režiséra O. Stibora z olomouckého divadla dalo představení pevnou páteř, neselhávající souhru a sugestivní obrazy. Neměnná scenérie všech aktů byla rozdělena na čtyři hrací plochy, na nichž se střídaly v rychlém tempu scéna za scénou. Hra byla pojata jako projev hereckého kolektiva, aby se zdůraznila základní myšlenka, že společnosti lidské záleží na tom, aby se pracovalo za všech okolností, i tehdy, kdy situace se zdá ztracena. (…)“ (Jeřábek, 1936:77).52 Troufáme si tvrdit, že to bylo v prostějovském tisku poprvé, kdy se v kritice té doby setkáváme s chválou režiséra ve smyslu největšího ocenění za inscenační postupy. Do té doby se hodnotili pouze jednotliví herci nebo výprava, málokdy společná souhra, ale o režii se v takové míře v recenzích nikdy nepsalo. Hovořila-li dobová kritika o režii, tak pak jen tehdy, kdy se představení dočkalo očekávaného výsledku, tudíž splňovalo všechny nároky, co se týče souhry herců a jejich rozvržení do mizanscén. O Stiborově režijním úspěchu v Prostějově máme k dispozici výše zmíněné recenze, z kterých se dovídáme něco málo o formě inscenování a to konkrétně, že scéna byla rozdělena do „nějakých“ čtyř hracích ploch, což ale k reflexi pochopitelně nestačí. Pro dnešního čtenáře jsou tyto informace zcela neuspokojivé. K dispozici nám jsou tedy jen náznaky, jak asi scéna mohla fungovat. Popisu vlastního jevištního provedení dané divadelní hry, na základě kterého bychom si mohli vytvořit představu o podobě inscenace, byl věnován naprosto zanedbatelný prostor. Většinou tuto informaci obsahovala recenze ve svém závěru, v podobě jednoho odstavce, ne-li jednoho souvětí.

Všeobecně se dá říci, že polovina třicátých let s sebou přinesla především znatelný vzestup úrovně původní dramatické tvorby. V bojích proti fašismu nasazoval Tyl do repertoáru současné píšící autory, jako byl právě Vilém Werner53 nebo Frank Tetauer,54 jehož Svět, který nestvoříš (premiéra 12. 3. 1938) odrážel atmosféru doby. Z dalších autorů, kteří si uvědomovali, že je nutné reflektovat dobu fašismu a sociálních problémů byli Karel Čapek, František Langer nebo Jiří Mahen, také uváděni prostějovským ochotnickým souborem Tyl. Logicky lze vyvodit, že se soubor ve velké míře často inspiroval repertoárem velkých scén, mnohdy Národního divadla v Praze, přičemž v oznámeních v tisku záměrně uváděl tuto informaci, aby přilákal publikum. Ovšem na rozdíl od profesionálního divadelnictví, v němž v druhé polovině třicátých let namnoze působili pokrokoví umělci, byla ochotnická větev těmito pokrokovými tendencemi doby ovlivněna jen ve zcela nepatrné míře.









Činnost souboru Tyl za nacistické okupace, druhé světové války až do roku 1948


Události konce třicátých let s sebou přinesly konec české suverenity a nastolily na šest let nacistický okupační režim. Obtíže, s kterými se muselo divadelnictví vyrovnávat, ještě více vzrostly, když v září 1939 německý fašismus rozpoutal novou světovou válku. Místní divadelní recenzent to na jaře 1939, vzápětí po vzniku tzv. Protektorátu, vyjádřil těmito slovy: „Musíme se znovu učit nosit vlast v hrudi a divadlo nám bude silně pomáhat.“ (Flégl, 1939b:57). A hrdě pokračuje: „O naší národní kultuře vyslovili se i naši sousedé velmi často s největším respektem, dokažme, že i my jsme si vědomi té velikosti a v divadle si ji zas a zas připomínejme!“ (Flégl, 1939b:57) A se zvláštní směsicí oficiálního loajálního oportunismu a národního sebevědomí vyzývá: „Těsný styk s kulturou německého národa budiž nám vzpruhou k ušlechtilému zápolení, v němž nám nebude zatěžko dokázat, jak vysoko již jsme a záslužné bude na té výši se udržet bez újmy vlastní i cizí svébytnosti.“ (Flégl, 1939b:57). Jeho slova se v Prostějově naplnila. Přes veškerou omezenost poměrů, nepřejícné ekonomické i politické podmínky, se za války české divadlo hrálo v obdivuhodným počtem repríz a s nebývalým ohlasem. Nicméně v letech 1940 – 1944 přibyl ochotníkům další konkurent a sice německé divadlo, které také hrálo v Národním domě v Prostějově.55

I přes všechny překážky, které režim českému divadelnictví nastolil, musíme konstatovat, že prostějovský ochotnický spolek Tyl vykonával i v této tíživé atmosféře stále silnou aktivitu. Ve čtyřicátých letech podnikal soubor zájezdy na nejrůznější festivaly a přehlídky. Největšího významu nabyla od roku 1931 přehlídka pořádaná od té doby každoročně koncem léta pod názvem Jiráskův Hronov.

Sezónu 1939/1940 ukončil Tyl zdařilým představením hry Gabriely Preissové Gazdina roba v rámci Jiráskova Hronova. Soutěže se v roce 1940 zúčastnilo 36 spolků z Čech a Moravy. O úspěšnosti inscenace svědčí i pochvalná recenze: „Hra byla pečlivě nastudována a všichni hrající snažili se podat nejlepší výkony s nadějí, že se dostanou do užší soutěže v Hronově. Nářečí slovácké, ve kterém je tato hra mluvena a doplňovalo krásu slováckých krojů. (…) Velmi četné obecenstvo odměnilo hrající častým potleskem.“ (-g-, 1940:167).

Počínaje rokem 1942 se ÚMDOČ rozhodla na nátlak německých úřadů přestat s pořádáním přehlídek Jiráskův Hronov a jako náhradu, ve snaze udržet kontinuitu každoročních divadelních přehlídek, vznikl například festival v Kutné Hoře. Právě tam Tyl v roce 1941 obsadil druhé místo s inscenací Bankrotář J. K. Tyla v režii Květy Zahradníkové. Zkušenosti získané na soutěžích se časem zúročily a v roce 1943 se k tomuto úspěchu připojilo další ocenění na stejném festivalu, tentokrát s Dykovým Velikým Mágem (Krapka, 1967:4). Režii této hry provedla opět Květa Zahradníková a jak hovořila dobová kritika, „představení bylo nesporně pokrokem proti představení, konanému před dvěma roky a přece i nyní mělo ještě svá slabá místa.“ (Flégl, 1943a:2). Recenzent nahlížel na inscenaci velice kriticky a vyčítal jí statičnost jevištních situací, rozlehlost děje a jednotvárnost řeči, jež zahalily diváka do nebezpečné nudy (Flégl, 1943a:2). O scénické výpravě se dovídáme z této kritiky jen několik málo informací. Podle ní nebyla výprava jednotná. Zatímco čtvrtý obraz působil sugestivně svým vzmachem, vzdušností a intimitou, třetí dobrou náznakovostí a druhý postrádal kouzelnost a náladovost. Ani hudební dramaturgie nedokázala dostatečně evokovat atmosféru díla (Flégl, 1943a:2).

Za zmínku také stojí další inscenace z téhož roku, a to konkrétně Stanice Gordian Dalibora Faltise (premiéra 8. 11. 1943), jejíž ohlas v tisku se vyznačuje posunem od plytkého popisu scény k daleko konkrétnější vizi. Podle J. Flégla zůstal scénograf Antonín Kameník při svých návrzích příliš jemný a akademický a místo divoké hrůzy vytvořil v obou scénách jakousi intimitu, která prý sice neurážela, ale nedala divákovi onen pocit přírodní nevlídnosti, o který podle recenzenta šlo ve hře nejvíce (Flégl, 1943b:3). Spolek Tyl se touto inscenací vrátil ke své dřívější tradici uvádět silné a výchovné hry (Flégl, 1943b:3). V roce 1943 také došlo k několika reprízám Stroupežnického hry Naši Furianti. Recenzenti najednou začali zkoumat uměleckou kázeň a odpovědnost nasazenou při premiéře a pak také to, zda se udržuje, stoupá či klesá. Kritika hovořila o tom, jak se účinkující snaží proniknout hlouběji k jádru svých postav, jak opouštějí ono povrchní zvládnutí situací, aby hrané osoby se proměnili v osoby živé nebo aspoň dobře žité (Hlasy z Hané, 1943c:2).

Celkově lze konstatovat, že i ve čtyřicátých letech soubor dosahoval nadále významných, tentokráte i výrazně nadregionálních úspěchů. V Národním domě uvedl ještě v prosinci 1944 Svobodovu hru Směry života, ačkoliv bylo již od 1. září 1944 zakázáno provozovat divadelní činnost.

Ihned po osvobození Československé republiky z nacistické okupace v roce 1945 se probudila i v souboru Tyl nová vitalita. Repertoár slavnostních zahajovacích představení tvořila z pochopitelných důvodů především česká klasika. Jednota Tyl oslavila konec války obnovenou premiérou a několika reprízami hry RUR K. Čapka a Holčičkou B. Vikové-Kunětické. V roce 1946 se Tyl umístil v okresním kole soutěže o účast na obnovené ústřední přehlídce Jiráskův Hronov na druhém místě s Langrovou hrou Velbloud uchem jehly a do užšího výběru se tak neprobojoval. Na prvním místě totiž skončil konkurenční soubor Divadla Hanácké obce, který si tak vybojoval postup na 16. Jiráskův Hronov a nakonec se umístil na třetím místě s hrou Karla Čapka RUR, nastudovanou o rok dříve již spolkem Tyl. (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/119:38).

Po roce 1945 lze však vystopovat pomalý, ale jistý útlum v činnosti souboru Tyl. Po válce docházelo ke sjednocování spolků, přičemž také jejich organizační struktura musela být změněna a řada z nich tak hledala své patrony v závodních podnicích. Některé soubory nedokázaly navázat na svoji prvorepublikovou činnost a nebo je sužovaly finanční problémy plynoucí z vyčerpání válkou.

Do roku 1948 soubor Tyl nastudoval více méně pouze české hry. Dramaturgie scény byla příznačná. Objevovaly se hry Jiřího Mahena, Františka Langera, Josefa Kajetána Tyla, Karla Čapka a dalších.


Doznívání činnosti souboru Tyl a jeho zánik v roce 1951


Přijetím divadelního zákona se 20. března 1948 uzavřela etapa, v níž probíhal neúspěšný boj o zachování obsahové i formální stránky plurality českého divadla. Zákon definoval postavení a funkci divadla ve společnosti a garantoval státu rozhodující vliv na divadelních záležitostech. Došlo k přeobsazování klíčových míst v divadlech politicky spolehlivými lidmi, přičemž členství v KSČ se stalo podmínkou při jmenování ředitelů a uměleckých šéfů. Divadla sice získala existenční zabezpečení, ale zároveň ztratila svoji nezávislost. Tyto změny se samozřejmě projevily také u ochotníků, kteří se stejně jako v dobách národního obrození, tak i ve 20. století staly instrumentem národně emancipačního politického zápasu. Z repertoáru zmizela díla moderních západních autorů a vůbec celý dramaturgický prostor byl značně omezen. Oproti dřívější praxi se také výrazně proměnila příprava každé inscenace a podstatně se proměnil charakter zkoušek. Důsledkem snížení počtu premiér byl nárůst reprízování.

Ačkoliv se spolek Tyl po vzepětí svého působení ve třicátých a čtyřicátých letech snažil neslevovat ve svém úsilí, lze po roce 1945 vystopovat v jeho činnosti pomalý, ale patrný útlum, který vyvrcholil v roce 1951, kdy vznikla jediná a poslední inscenace (Božena Němcová Neohrožený Mikeš, režie Ladislav Županič). Vzápětí soubor zaniká a zbylí aktivní členové souboru přecházejí do Divadla Hanácké obce. Tím skončila éra jedné z nejdůležitějších a nejdelších divadelních tradic Prostějova.

Naším úkolem bylo v předcházejících kapitolách představit ochotnický spolek Tyl a poukázat na jeho kvality, které byly podle našeho názoru srovnatelné s produkcemi jiných, profesionálních souborů. Spolek Tyl se v průběhu svého působení v Národním domě (od roku 1907) v Prostějově postupně etabloval a zejména pak ve čtyřicátých letech vyprodukoval několik kvalitních představení,56 která sklidila úspěch jak na domácí scéně, tak také na festivalech v Tylově Kutné Hoře či Jiráskově Hronově.


Divadlo Hanácké obce (1927 – 1951)
Historické pozadí souboru

Druhý nejvýznamnější ochotnický soubor vystupující pravidelně v Národním domě – Divadlo Hanácké obce, má obdivuhodně souvislou, dnes již osmdesátiletou kontinuitu. Jeho organizačním pozadím byla původně v letech 1927-1935 – jak svědčí název Dramatický (nebo také Zábavní a Kulturní) odbor Československé národní demokracie v Prostějově – konzervativně orientovaná strana, která měla blízko k radničním kruhům. V období 1935 – 1940 působil jako Divadelní odbor N.S. (Národního sjednocení) nebo Divadlo N.S. v Prostějově (1937 – 1940). Jako Divadlo Hanácké obce57 (zpočátku také Divadlo Hanácké obce Ondřeje Přikryla) vystupuje pak soubor od roku 1940 dodnes. Na jevišti Národního domu se tedy od konce dvacátých let začal střídat s Jednotou Tyl. Jejich činnost však probíhala ve vzájemné symbióze, protože se každý z těchto souborů věnoval převážně jinému žánru.

Soubor Divadla Hanácké obce začínal původně s kabaretem a přes operetu se dostal k činohře a později i k dětským představením. Programově provozoval operetu už od třicátých let a za vrchol lze považovat léta 1936 – 1943. V té době se druhý ze souborů – Tyl, věnoval výhradně činohře. Pro diváky to v té době znamenalo obrovský přepych mít ve městě dva amatérské soubory, které sice vzájemně nespolupracují, ale nejsou si ani konkurencí. Nicméně vedle operetní linie repertoáru, která v souboru převažovala až do začátku čtyřicátých let, se soubor samozřejmě věnoval i činohře. Prvním výraznějším úspěchem v tomto směru byla inscenace Maryši bratří Mrštíků (premiéra 1. 11. 1931), ale operetní žánr soubor definitivně opustil teprve se změnou společenských podmínek po osvobození v roce 1945 a hlavním polem působnosti se stala činohra. Tím v podstatě pomalu nahrazoval soubor Tyl, který za necelých šest let poté zanikl.

Soubor Divadla Hanácké obce vznikl ve svých prvopočátcích vlastně jako zábavní kroužek, jehož původním posláním byla příprava divadelních představení a dalších kulturních a společenských podniků ke slavnostním stranickým příležitostem Československé národní demokracie v Prostějově. V předvečer svátku práce bývalo zvykem sehrát divadelní představení, o jehož provedení se staraly ochotnické spolky. Po neochotě v roce 1927, z popudu prof. J. Sedláčka, pozdějšího starosty, byl ustaven zábavní kroužek při tehdejší Mladé generaci Československé národní demokracie. Jeho úkolem bylo vytvořit ze schopných lidí v Mladé generaci skupinu ochotníků, kteří by v budoucnu sami zorganizovali takováto divadelní představení (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264:22-33).

Po prvním úspěšném představení na čajovém večírku v domě U Kořalků s operetou Prodaná láska od J. Nerudy (18. 12. 1927), začal soubor vystupovat především v Národním domě v Prostějově. Po představení Prodané lásky se objevují první pochvalné kritiky, chválící výkony zejména herců Karla Juřeny a Jindřicha Zlámala: „Zásluhu na tom mají především p. Juřena v roli pana Johanessa, p. Zlámal v úloze studenta Kurky a sl. L. Hacurová, která ochotně převzala klavírní doprovod v orchestru. Všechny role byly vhodně obsazeny (…) Skvělým komickým doplňkem hry byl Pan Johaness p. Juřenův.“ (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:5).

Tím soubor Divadlo Hanácké obce odstartoval svoji divadelní činnost.












Z činnosti souboru Divadla Hanácké obce


Počátek vzniku souboru spadal do období vleklé krize divadelních odborů, doplněné zároveň nezájmem obecenstva, a tak vznikaly pochybnosti, zda bude mít vůbec nějakou naději. Přesto se prvnímu režisérovi Jindřichu Zlámalovi (dříve působící v souboru Tyl), podařilo během krátké doby nastudovat řadu inscenací, které nejenže oslnily, ale také se staly jistým příslibem pro budoucí kvalitní směřování souboru.

Od jiných konkurenčních souborů, hrajících i na jiných místech v Prostějově, se lišil především skladbou repertoáru. Jak už jsme zmínili výše, věnoval se soubor Divadla Hanácké obce zejména operetnímu žánru. Opereta se od svého vzniku v polovině 19. století velmi rychle rozšířila. Provozovatele na operetě lákala především možnost finančního zisku, diváky zase výpravnost, obvykle exkluzivní prostředí komicky laděného děje a populární melodie. Nicméně po roce 1929 tento žánr značně upadal. O to víc je překvapivé, ze na repertoáru Divadla Hanácké obce se udržel až do čtyřicátých let. Je pravda, že souboru bylo často kritikou vyčítáno, že se specializuje především na tento „pochybný“ žánr, ale málokdo si uvědomoval, že právě na takováto představení je zapotřebí pěvecky nadaných členů souboru. Ne každý ochotnický spolek si mohl provozování operet dovolit. Členové souboru Divadla Hanácké obce byli převážně mladí lidé, kteří rádi zpívali a tančili, jak uvedl dirigent Jan Procházka-Faustin ve svých vzpomínkách (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264:12-21). Dále píše, že divák v tehdejší svízelné době navštěvoval nejraději operety, které neřešily žádné těžké životní problémy, naopak zaváděly diváky do veselého bezstarostného prostředí, takže alespoň na několik hodin mohli zapomenout na těžkosti všedního života (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264:12-21) Opereta zvláště u ochotníků, byla často zaměňována s různými náhražkami typu „hra se zpěvy“ a k tomu někdy ne zcela dobře ochotnickými spolky prováděna (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264:12-21).

Soubor však časem ukázal, že se dokáže se stejným úspěchem věnovat také jiným žánrům. Kromě činohry, kterou provozoval intenzivně zhruba od roku 1945 se od padesátých let pomalu začíná seznamovat také s tvorbou pro děti a v tomto odvětví vynikne zejména v sedmdesátých letech, kdy je řazen mezi špičková ochotnická divadla Jihomoravského kraje.

Charakteristickým rysem Divadla Hanácké obce bylo časté hostování profesionálních herců z reprezentativních činoherních stálých scén. Jejich kvalita i počet byla sama o sobě jistým relevantním dokladem úrovně souboru. Známé „stálice“ z hostování nedodávaly představením pouze patřičný lesk a nepodněcovaly jen zvýšený zájem publika, ale taková spolupráce se zároveň stávala i školou pro celý soubor a působila na jeho růst. Z nejvýznamnějších hostů lze např. připomenout Leopoldu Dostalovou (A:Jirásek: Vojnarka - 1930), Mílu Pačovou a Zdeňka Štěpánka (Langer: Obrácení Ferdyše Pištory -1932; úspěch tohoto představení byl podle kritiky přímo bouřlivý58). Dalšími výraznými pražskými hereckými hosty byli například Adina Mandlová (G. B. Shaw: Milionářka -1940), Rudolf Hrušínský ( A. J. Urban: Sluneční paseka -1942 a J. K. Tyl: Pražský Flamendr - 194359). Petr Vejražka (F. Götz: Malostranská humoreska -1942), Václav Vydra (F. X. Svoboda: Na boušínské samotě -1943). Hlasy z Hané označily představení v němž Vydra hrál za nejlepší v historii souboru, a to právě díky hereckému obsazení i skvělé režii.60 Dále v Národním domě hostovali v nejrůznějších inscenacích, Eva Vrchlická, Ella Poznerová, Ladislav Pešek, Jiří Dohnal, Otomar Korbelář, Anna Letenská, Vladimír Hlavatý a Břetislav Hrstka. Významnou éru tvoří také častá hostování Rudolfa Deyla st.

Intenzivní činnost souboru, jeho tvůrčí klima i častá zmiňovaná hostování význačných herců, ale také celkově divadelně vstřícné prostějovské publikum, to vše vždy přitahovalo i budoucí talenty. Proto ani nepřekvapí, že během let tak v souboru začínalo několik později úspěšných pražských hereček a herců, například Bohumil Pastorek (Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého), Milena Dvorská, (Divadlo Emila Františka Buriana), Jana Vychodilová (Divadlo Stanislava Kostky Neumanna) či Jaroslava Vysloužilová (Šumperské divadlo), či například Petr Oslzlý, pozdější dramaturg i herec brněnského Divadla Husa na provázku.

V neposlední řadě je třeba zmínit i zájezdovou činnost souboru, přičemž se řídil zásadou, že každá inscenace musí mít takovou výpravu, aby mohla být proveditelná i na těch nejmenších jevištích. Nejčastěji zajížděl do okolních vesnic. Opakovaně se účastnil celostátních přehlídek a festivalů, například v Hronově, Ostravě-Porubě, Úpicích, Olomouci, Znojmě a dalších místek republiky. V současné době soubor často hostuje v Dědkovicích, Smržicích, Němčicích na Hané, v Seloutkách a jinde.

Na rozdíl od souboru Tyl, který si vedl ve svých pamětních knihách kromě soupisů repertoáru i soupisy členů, bilance k představením a zapisoval, co se projednalo na jednotlivých schůzích spolku, Divadlo Hanácké obce si vedlo pouze pamětní knihu s fotkami a odehranými představeními. Na druhou stranu však víme, v jakých vesnicích soubor Divadla Hanácké obce hostoval a s jakými inscenacemi, protože si vedli kompletní evidenci všech odehraných představení, kdežto souboru Tyl zapisoval pouze představení odehraná v Prostějově. Z jiných pramenů v SOkA Prostějov však víme, kde všude Tyl hrál.61












Dramaturgie souboru Divadla Hanácké obce


Tato podkapitola bude věnována divadelním aktivitám Divadla Hanácké obce. Pro přehlednost jsme zvolili stejně jako v případě souboru Tyl způsob rozdělení do následujících oddílů: Činnost souboru od roku 1927 do období tzv. Protektorátu (1939), Činnost za nacistické okupace, druhé světové války až do roku 1948 a Stručnou kontinuitu souboru od roku 1948 do současnosti.

V chronologické posloupnosti záměrně některá období neuvádíme, ať už z důvodu nezajímavosti či nedostatečných informací. Čerpali jsme mimo jiné převážně z dobového tisku a také pamětních knih spolku.



Činnost divadla Hanácké obce od roku 1927 do období tzv. Protektorátu (1939)


Po prvním úspěšném představení v domě U Kořalků s operetou Prodaná láska od J. Nerudy (premiéra 18. 12. 1927), začal soubor vystupovat především v Národním domě v Prostějově, kde uvedl další zdařilou operetu Krásná Lída od O. Fastra (premiéra 3. 4. 1928), Tylovu Lesní pannu (premiéra 30. 4. 1928). Obvyklí novinoví zpravodajové se odmlčeli a v novinách se objevily nadšené články neznámého autora skrytého pod označením „naše čtenářstvo“: „Píše se nám z kruhu našeho čtenářstva – Byli jsme překvapeni výkony a souhrou při úterním představení Krásné Lídy. Odbor zábavní a divadelní může býti na své první vystoupení hrdý. Překvapila výprava, souhra, balety (přestávky snad mohly být o něco delší) a bouřlivý potlesk byl důkazem tohoto překvapení.“ (Hlasy z Hané, 1928:4). Režisér Jindřich Zlámal zpestřil operetu Krásná Lída revuálními vložkami a tak není divu, že se kritika shodla na pozitivním hodnocení. „Revuální tance, jak pánské, tak dámské byly nacvičeny s velkou přesností a vkusné kostýmy zvyšovaly jejich účin. Zdena Lehká okouzlovala nejen provedením a toaletami, nýbrž také skvostným přednesem svých písní. Tance dvou hostujících sólových tanečnic byly přijaty s nadšeným potleskem obecenstva.“ (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:5) Také představení Lesní pany se neobešlo bez pochvalných kritik a na ochotnické divadlo mělo uvedení Tylovy pohádky nezvykle bohatou výpravu. Pohostinsky v ní vystoupila M. Smrčková z Olomouce. Na režii se podílel opět Jindřich Zlámal (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264:22-33).

Úspěch pokračoval i v sezóně 1928/29, kdy soubor nastudoval další zdařilou operetu Panna, která řekla ano od Rudolfa Piskáčka (premiéra 16. 9. 1928). Recenzent o ní napsal: „Dalo se očekávati, že po úspěchu Krásné Lídy a Lesní panny, jež vypravila Mladá generace národní demokracie předešlou sezónu, setká se též, s nemenším zdarem velká výpravná pětiaktová revue o 33 obrazech Panna, která řekla ano. (…) Opravdu rozkošně se uplatnily naše girls, exaktním provedením svých evolucí i tanců, s nimiž zápolili o palmu jejich elegantní mužští kolegové. Zvláště dámy měly velmi vkusné a rozkošné kostýmy. Výprava pana Zlámala vynikala jako vždy vkusem a pečlivostí. (…) Vyprodané divadlo neskrblilo zaslouženou pochvalou všem účinkujícím.“ (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264:9).

Stěžejními hereckými a pěveckými osobnostmi této éry byly Anežka Soldánová-Frýbortová a Rudolf Urban, Terezie Pacholíková-Jarská a Drahoň Krapka. Velkým přínosem byla pro soubor také choreografka Eliška Kubecová (působící v souboru od roku 1937, autorka baletních čísel v celé řadě operet) a dále Květa Zahradníková (režisérka a herečka). Hlavní postavou souboru ale byl jeho režisér Theodor Leitner, který přišel v roce 1929 z jiného prostějovského amatérského souboru, z Intimního divadla, ale stal se jeho profilovou osobností.

Soubor zůstal i v nadcházející sezóně věrný operetní produkci a připravil tak řadu divácky úspěšných inscenací, například Když z hnízda ptáče spadne od Emanuela Starého (premiéra 11. 11. 1928), ačkoliv kritika komentovala kostýmní složku takto: „Představitelka Olly sl. Kolářová se patrně nepodívala do zrcadla, když byla v jezdeckém a její kolegyně jí asi neřekly, jak hrozně vypadá, právě tak jako salonní kalhoty pana Sekaniny vzbuzovaly nechutný dojem svým zvarhaněním.“ (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:10). Soubor však neodradil tento negativní přístup jednoho kritika a 17. března 1929 uvedl další operetu Emanuela Starého Kouzlo májové noci.

Za tři roky své činnosti sehrál soubor Divadla Hanácké obce na jevišti Národního domu celkem deset představení, z toho tři reprízy, čímž se výrazně odlišuje od Jednoty divadelních ochotníků Tyl, která v prvních třech letech svého působení odehrála dvakrát tolik představení.

Soubor Divadla Hanácké obce se od konce dvacátých let začal na jevišti Národního domu střídat s Jednotou Tyl. Jejich produkce byla ve vzájemné symbióze, protože se každý z těchto souborů věnoval jinému žánru. Vedle operetní linie repertoáru, která v souboru Divadla Hanácké obce převažovala až do začátku čtyřicátých let, se soubor samozřejmě věnoval i činohře. Prvním výraznějším úspěchem v tomto směru byla již výše zmiňovaná inscenace Maryši bratří Mrštíků (premiéra 1. 11. 1931), k níž se dochovala recenze Viléma Grünzweiga v Hlasech z Hané, který o představení napsal: „Hráno bylo tak dokonale, že neváhám říci, že hra byla ze všech, jež Kult. Odb. Čsl. Nár. dem. sehrál, nejzdařilejší. V provedení , v režii nebylo slabiny, nebylo kazu, bylo to vskutku něco vrcholně dokonalého (…) Dává-li se hra, na kterou síly stačí, musí se dostavit úspěch – a ten byl pronikavý!“ (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:53). Divadlo, nadšené z úspěchu Maryši, hned na jaře 1932 pozvalo k pohostinskému vystoupení ve hře Františka Langra Obrácení Ferdyše Pištory (premiéra 13. 3. 1932) herce z Městského divadla na Královských Vinohradech Mílu Pačovou a Zdeňka Štěpánka. Úspěch tohoto představení byl podle kritiky přímo bouřlivý (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:56). Z významných hostů lze také připomenout Leopoldu Dostalovou (Alois Jirásek: Vojnarka – 1930), a dále Václava Vydru, Jaroslava Vojtu a Karla Dostata, kteří se společně se zmiňovanou L. Dostalovou a souborem Divadla Hanácké obce sešli v představení Ideální žena od Marca Pragy (premiéra 23. 9. 1930).

V roce 1936 soubor nastudoval Karešovu veselohru Ryba a host třetí den (premiéra 19. 1. 1936), která se stala podle recenzenta z Hlasů z Hané příjemným překvapením, vzhledem k zdařilému provedení (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:90).

Koncem třicátých let uvedl soubor také několik úspěšných operet, ve kterých vystoupili hostující zpěváci, jako byli například pražský tenorista Jára Pospíšil (F. Lehár Polská krev – 1937, F. Lehár Země úsměvů – 1938) anebo člen Slovenského Národního divadla Štefan Hoza (F. Lehár Polská krev – 1938, F. Lehár Země úsměvů – 1938). V té době soubor disponoval také třicetičlenným orchestrem pod dirigentským vedením Jana Faustina-Procházky.

Nejvíce rozruchu nastalo v roce 1939 kolem operety Perutě lásky (premiéra 9. 4. 1939) od prostějovských autorů Jaroslava Kurfürsta (libreto) a skladatele Bohumila Ječmínka. Deník Moravské slovo na premiéru reagoval veskrze pozitivně a nejvíce zdůraznil fakt, že se jedná o původní dílo místních autorů, což bylo v době všudypřítomné invaze pražského repertoáru na venkov opravdu výjimečné. Jindřich Flégl v Kulturních zprávách byl o mnoho kritičtější a inscenaci vytýkal zejména rozvleklost v textu i zpěvu. Dále, jak uvádí jeho recenze: „Někdy bezohledná režie by mohla hodně hře prospět tím, kdyby upravila naivnosti kusu v přijatelnou formu, kdyby provedla značnější škrty (overtura!) a kdyby děj lokalizovala do určitějších míst.“ (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:12). Podobného názoru byl i Vilém Grünzweig, dopisovatel Hlasů z Hané, který se ní vyjádřil slovy: „Není ani jinak možno, že libreto má své slabiny: přílišnou rozvláčnost na úkor spádu děje, malou zběhlost v konverzaci i znalosti vojenského prostředí, do něhož děj je vsazen.“ Nicméně vidí přednost v dobrých verších, jež byly v díle zhudebněny v účinné šlágry (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:122).

Zatímco Jednota Tyl koncem třicátých let uváděla zejména současné píšící autory, jejichž díla zpravidla reflektovala dobu fašismu, Divadlo Hanácké obce se drželo více měně operetního žánru nebo klasiky reprezentované F. X. Svobodou, A. Jiráskem, A. a V. Mrštíkovými a dalšími. Jednota Tyl tedy jakoby volila v té době cestu revolty, soubor Divadla Hanácké obce utíkal od reality do prostředí lehkého žánru operet.


Činnost Divadla Hanácké obce za nacistické okupace, druhé světové války až do roku 1948


Konec Československé republiky a následující nacistická okupace nemohly nepoznamenat ani činnost Divadla Hanácké obce. Vedle především zábavné, operetní tvorby, která přirozeně tehdejší vrchnosti nepřekážela, se do popředí prodírala aktuální potřeba učinit divadlo ohniskem udržování národního sebevědomí a solidarity. Pro léta válečné nesvobody v době protektorátu proto bylo typické tíhnutí k vlasteneckému repertoáru, které se projevovalo uváděním téměř výhradně českých autorů. Každé slovo, každý dialog, jenž měl jen trochu povzbuzující smysl, byl náležitě zdůrazněn. Například na podzim roku 1939 uvedená opereta Bejvávalo od K. Běhounka (premiéra 17. 9. 1939) našla bouřlivou odezvu, kterou způsobily některé její písně, zejména úvodní píseň Bejvávalo, se svým optimistickým závěrem. Právě v době protektorátu působila tato opereta na diváky velmi mocným dojmem (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/7).

Důkazem propojení oblíbeného žánru a národní tématiky se stala také zpěvohra Divá Bára podle novely Boženy Němcové, uvedená 18. února 1940, v níž nadšené přijetí písně „Kdo na vše jenom nadává, kdo ze msty lidi udává – šup s ním do hrobu…“ dokazovalo, že obecenstvo pochopilo její smysl (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/7).

Výjimečnou událostí přímo manifestačního významu v těchto válečných letech bylo slavnostní odhalení pamětní desky v Prostějově zemřelému velkému českému tragédu Františku Krumlovskému.62 Soubor uspořádal 29. 12. 1940 bohatý program, zahrnující také divadelní představení Soupeři Františka Götze, v němž vystoupili spolu s prostějovskými ochotníky také členové Vinohradského divadla Nataša Gollová, Božena Šustrová, Anna Iblová, Lída Skleničková, Jiří Plachý, Miloš Nedbal, Vladimír Řepa, Vítězslav Boček a František Kreutzmann (v titulní roli Františka Krumlovského) (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:162).

S podobným ohlasem se setkávaly i inscenace Pražský Flamendr Josefa Kajetána Tyla, (1943). Naši furianti Ladislava Stroupežnického (1943), Třetí zvonění Václava Štecha (1944) nebo Nezbedný bakalář Zdeňka Štěpánka (1944). Výrazným počinem byla také inscenace L. Stroupežnického Na Valdštejnské šachtě (1942) k 50. výročí jeho úmrtí – v němž pohostinsky vystoupil na základě vlastenecky laděné výzvy jednatele souboru Františka Frýborta Rudolf Deyl st. Tato cenná spolupráce pak pokračovala i v řadě následujících inscenací (J.Vrchlický: Noc na Karlštejně – 1944; K.Krpata:63 Poslední výstup (role F. Krumlovského – 1944).

Dalšími výraznými pražskými hereckými hosty byli například Adina Mandlová (G. B. Shaw Milionářka – 1940). Obecenstvo bylo jejím výkonem nadšeno a taktéž místní kritika. „Umělkyně podmaňovala nestrojeným půvabem, uhlazeností a šarmem. Celková linie jejího výkonu měla ráz velkorysosti, který strhoval k úspěchu. … Obecenstvo, které se výborně bavilo, kvitovalo výkony hostů bouřlivým potleskem, dům byl do posledního místa vyprodán.“ (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:189). Téhož roku také v Prostějově recitovala členka činohry Národního divadla v Praze, Eva Vrchlická a tančila umělkyně Eva Vrchlická mladší v rámci Večera českých hvězd. Kostýmy k tomuto počinu navrhoval František Muzika. Jejich podoba se však nedochovala. Zatímco výkony E. Vrchlické mladší byly velmi oslavované jak u diváků, tak i kritikou, „(…) úžasně výmluvné a oduševnělé paže a ruce (…) ladný taneční výraz (…) tlumočení nálad má vynikající schopnost prohřáti každý detail srdečnou vroucností,“ o recitaci E. Vrchlické starší tolik pozitiv nepadlo. „Nasládlým a nevýrazným, ba mnohdy i málo srozumitelným hlasem přečetla několik básní, z nichž některé (Mácha, Bezruč) vůbec nemohou být recitovány ženským hlasem. Trapným překvapením bylo, že recitátorka opomněla jmenovat básníky, jichž verše četla.“ (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:176). Rudolf Hrušínský (A. J. Urban: Sluneční paseka - 1942 a J. K. Tyl: Pražský Flamendr – 1943). K oběma představením se dochovaly fotografie a kritiky hovořící o R. Hrušínském, jako o „představiteli naturálních postav, u nichž jakoby všechno rostlo z přemíry vitální touhy“ (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/118:121). Dále v Národním domě hostoval Petr Vejražka (F. Götz: Malostranská humoreska – 1942), Václav Vydra (F. X. Svoboda: Na boušínské samotě – 1943). Hlasy z Hané označily druhé z těchto představení za nejlepší v jejich historii, a to díky hereckému obsazení i skvělé režii (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/118:148). V nejrůznějších inscenacích hostovali Ella Poznerová, Ladislav Pešek, Jiří Dohnal, Otomar Korbelář, Anna Letenská, Vladimír Hlavatý a Břetislav Hrstka. Činnost souboru byla v této nelehké době více než úctyhodná.

Aktivity souboru byly definitivně přerušeny zákazem divadelní činnosti, který začal v celé tehdejší „Velkoněmecké říši“ platit od 1. září 1944. Zato hned po obnovení svobody, v červnu 1945, byla činnost souboru obrozena inscenací hry Aloise Jiráska Gero (premiéra 22. 6. 1945). Hlavním polem působnosti souboru se od té doby stala činohra a mezi jeho nejoblíbenější uváděné české dramatické autory patřily J. K. Tyl, A. Jirásek, K.Čapek, A. a V. Mrštíkovi, L. Stroupežnický nebo J. Vrchlický, z cizích to byli W. Shakespeare, A. N. Ostrovskij, M. Gorkij nebo G. B. Shaw. Jak vidět, repertoár souboru se opíral o osvědčené, klasické tituly české i světové dramatiky.

Zásluhy o tento pro ochotníky jistě náročný program jsou právem spojovány s ústřední postavou souboru, jíž zůstával i v této době Theodor Leitner, režisér a herec, a po následujících skoro třicet let s ním nastudoval celkem 120 her. A jako herec a účinkoval v 525 představeních, v některých i po boku E. Vojana, E. Kohouta, V. Vydry nebo R. Deyla. O kvalitě jeho vedení svědčí i jeden z největších úspěchů souboru, jímž byla účast na Jiráskově Hronově v srpnu roku 1946, kde se s hrou Karla Čapka RUR divadlo umístilo na 3. místě (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/119:38) a Vlasta Kubíčková64 získala ocenění za roli Heleny Gloryové a Theodor Leitner za režii.

O dobrém renomé souboru svědčí po válce nadále pokračující spolupráce s Rudolfem Deylem (F.Tetauer: Znamení býka – 1947). Zvláštní příležitostí byla jeho účast v Shakespearově Kupci benátském (1948), v němž nejen hrál, ale i inicioval jeho uvedení. V projevu na vzpomínkovém večeru k uctění památky F. Frýborta v roce 1966 R. Deyl o inscenaci řekl: „Nepřeháním – byl to večer, jaký Prostějov dosud nezažil. Všichni účinkující mluvili nesnadný blankvers tak, že jsem jásal. Hra měla jiskru, správnou dynamiku i tragiku. (…) Frýbortovi spolupracovníci Marie Novotná, Vlasta Kubíčková, Leitner, Zlámal, Kubíček, Pastorek, byli vášnivými přímo asketickými jeho pomahači, a proto měl Prostějov divadlo stojící v pořadí tehdejších ochotnických scén na prvním místě.“65

V tíživých poměrech za druhé světové války bylo umístěno v sále Národního domu kino a ochotnické divadlo tak mělo dalšího soupeře. A nejen to, muselo se mu také z části přizpůsobovat. Spolek musel vyklidit sál těsně před a po promítání, aby mohlo zahájit své vlastní představení, takže nebylo možné připravit scénu v klidu. Kromě kina přibyl souboru také německý konkurent, v letech 1940 – 1944 totiž působilo v rámci Národního domu i německé divadlo.

Shrneme-li však toto období, musíme konstatovat, že bylo doposud nejúspěšnější v historii Divadla Hanácké obce. Soubor přestal s produkcí operet a začal programově uvádět českou klasiku nebo současné autory, jako například F. Tetaura, jako to v tomto nelehkém období činil také soubor Tyl.






Stručná kontinuita souboru od roku 1948 do současnosti


Po roce 1948 bylo pro soubor stále charakteristické zvaní významných hostů a tak pokračovala i nadále spolupráce s Rudolfem Deylem, který hrál s Divadlem Hanácké obce v Tylově hře Paličova dcera (premiéra 21. 4. 1951) a o rok později v Ostrovského hře Výnosné místo (premiéra 29. 3. 1952), obě v režii Theodora Leitnera. Asistentkou T. Leitnera a jeho pozdější nástupkyní se postupem času stávala další osobnost tohoto souboru Vlasta Kubíčková (dcera V. Pleského z Jednoty Tyl), jež vedla soubor dalších dvacet let, v jejichž rámci získala za režii i několik festivalových ocenění.

Ještě koncem roku 1951 přijal pohostinské vystoupení Eduard Kohout, aby sehrál se souborem Divadla Hanácké obce ruskou komedii Alexandra Suchovo-Kobylina Svatba Krečinského (premiéra 9. 12. 1951). Vystoupil v hlavní roli spolu s herci: J. Haltmarem, A. Durasovou, M. Novotnou, K. Nováčkem, T. Leitnerem, L. Županičem, S. Huňkou, Č. Chalupníkem a A. Vávrou. Zatímco v padesátých letech se soubor Divadla Hanácké obce začínal profilovat ve velmi kvalitní soubor, Jednota divadelních ochotníků Tyl ukončila svoji jednapadesátiletou tradici a zbylí členové v roce 1951 přešli k Divadlu Hanácké obce.

V roce 1957 došlo k zásadní změně v organizaci souboru Divadla Hanácké obce, kdy vedení převzal závodní podnik Železárny Prostějov a divadlo se tak stalo odborem jeho klubu ROH. Díky tomu se výrazně zlepšila materiální základna souboru a byla mu dána možnost nerušené činnosti, což se brzy projevilo i na kvalitě a počtu dalších inscenací. Ale také na změně repertoáru, v němž se začaly objevovat inscenace pro děti. Koncem padesátých let jich divadlo připravilo několik a v roce 1959 získalo první místo v celostátní soutěži LUT v oboru her pro mládež ve Svitavách za inscenaci čínské pohádkové hry Františka Pavlíčka na motivy H. Christiana Andersena Slavík, za kterou obdrželo i čestnou cenu ministerstva školství a kultury (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/120:134-149).


V padesátých a šedesátých letech byla pro soubor Divadla Hanácké obce významná, jak tvorba pro děti, tak i spolupráce se scénografem Milošem Librou. Ten vytvořil řadu kvalitních scénografií, díky nimž získal soubor i ocenění na různých přehlídkách, například v šedesátých letech se soubor pravidelně účastnil různých divadelních festivalů a stále více repertoáru dominovala dětská představení. Soubor se tak stal jedním z mála amatérských divadel dospělých, hrajících pro děti. V roce 1960 získal první místo v krajské přehlídce malých jevištních forem v Bruntále pásmem Za pohádkou, v němž se Vlastě Kubíčkové a Miloši Mrázkovi podařilo zdramatizovat šest různých pohádek, které vtipně a divadelně citlivě spojili v jedno pásmo. V pohádkové atmosféře scény arch. M. Libry hrála dvacítka malých herců, které doplňovali herci dospělí. Úspěšná dramatizace a pečlivé nastudování pásma potvrdilo, že soubor jde správnou cestou a nepodceňuje dětského diváka. Kladně byla hodnocena vtipně řešená scéna arch. M. Libry, „představující obrovskou obrazovku televizoru, předscény s Kašpárkem … zapojení dětí do hry na jevišti.“ (Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/120:193).

Další zdařilou inscenací určenou dětem byla Erbenova pohádka O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (premiéra 4. 3. 1962). V repertoáru však nechyběly ani hry pro dospělé, které také dosahovaly zaslouženého ohlasu i na různých přehlídkách. V roce 1962 uvedl soubor hru O. Daňka Svatba sňatkového podvodníka, v níž vystoupil jako host R. Deyl ml. Inscenace se dočkala hned v následujících dnech pěti repríz a pokaždé byl prostorný sál Národního domu vyprodán do posledního místa.

Od sedmdesátých let dominuje tvorba pro děti ještě výrazněji a mezi lety 1970 – 1980 dosahoval soubor zároveň nejvyšších ocenění na přehlídkách s pohádkami v režii Vlasty Kubíčkové a nápadité i básnivé scénografii Zdeňka Václavka. O inscenační úrovni souboru v této době svědčí fakt, že byl soubor v roce 1975 zařazen mezi špičková ochotnická divadla Jihomoravského kraje - např. na festivalu Znojemský strom pohádek se jim podařilo získat čtyři z pěti hlavních cen. Nejúspěšnější z tohoto období byly inscenace J. Jílka: Pták Ohnivák a Liška Ryška (premiéra 28. 11. 1972), L. Leonova: Pohádka starého lesa (premiéra 11. 5. 1977) a G.Matvějeva: Kouzelná galoše (premiéra 19. 11. 1974). Zajímavé, ale i pro soubor typické, je, že se na nich začala osvědčovat jako režisérka dcera V. Kubíčkové, Jana Hrušková a výrazným způsobem se na nich choreograficky podílela Eva Flašarová (učitelka tanečního oboru na LŠU v Prostějově). To se týká i inscenací osmdesátých let (E.Krásnohorská: Medvěd a víla – premiéra 19. 2. 1979, V.Čort:O líných strašidlech- premiéra 26. 9. 1988) s nimiž se soubor opakovaně zúčastňoval nejen celostátní přehlídky dětem určených inscenací v Ostravě-Porubě, ale i dalších, např. v Napajedlech, Krnově, a zajížděl také do Blanska, Olomouce, Znojma, Němčic na Hané a dalších míst.

Převažující orientace na tvorbu pro děti byla ostatně v době normalizace i smysluplným řešením, jak odolávat oficiálnímu dramaturgickému tlaku na repertoár souboru. Na druhé straně ale soubor pokračoval i v uvádění náročnějších her pro dospělé publikum. Mezi úspěšné příklady této činnosti patří například inscenace hry J.Otčenáška Víkend uprostřed týdne (premiéra 27. 2. 1976), v níž na celostátní přehlídce v Úpicí za hereckou kreaci získala cenu Obrová-Vychodilová. Mezi další herecké opory souboru této doby patřily například Ivo Suchánek, Jan Hlaváč a Jarmila Hlaváčová, a z mladších Hana Lužná. Celkově se dá říci, že soubor ani v tísnivé době normalizace neztratil svou tvář, ani nepozbyl v amatérském divadle regionu své významné postavení.

Po roce 1989 se propojení činnosti souboru a Národního domu ještě pevněji utužilo. Vzhledem k tomu, že soubor přišel o svou dosavadní zkušebnu v Závodním klubu Železáren v budově na Poděbradově nám., jež byla v rámci restitucí navrácena původnímu majiteli, Národní dům mu umožnil pokračovat v jeho činnosti ve svých prostorách. Soubor se na oplátku zavázal nastudovat ročně alespoň jedno pohádkové představení pro potřeby divadla. Od roku 1993 přestal být zřizovatelem souboru ZK Železáren a divadlo se stalo samostatným ochotnickým sdružením.

Od devadesátých let začal soubor hrát divadlo pro dospělé, pod vedením Zbyňka Melky. Prvním představením byla Macchiavelliho Mandragora, dále Šamberkův Blázinec v prvním poschodí, následoval i Čechov (Námluvy, Medvěd a Slzy, které svět nevidí) v neposlední řadě inscenace Roberta Andersona Poznání šokem (1993).

Divadlo Hanácké obce se však nepřestává věnovat inscenacím pro děti, v nichž posléze přebírá odpovědnost za režii Hana Lužná, jež se stává klíčovou osobností, režisérkou a dramaturgyní souboru od devadesátých let. Fakt, že nová hlava divadla opět vzešla ze souboru samého jistě není náhodný a znovu dokládá, že soubor má stále dostatek svých regeneračních vnitřních sil.

Za poslední léta soubor nastudoval několik velmi zdařilých inscenací, z nichž některé přitáhly stovky diváků. Mezi takové rozhodně patří pohádka Jana Paulů Král 3333 (2002) a Strakatá komedie Jiřího Čapouna, znojemského ochotníka, který napsal tuto hru ve stylu italské commedie dell´arte (2003). Za zmínku stojí, že soubor s ní ve stejném roce hostoval i v Moravském divadle v Olomouci. Inscenace se dočkala 22 repríz a řady kladných ohlasů. V inscenaci hráli mimo jiné Miroslav Ondra, Václav Lužný, Eva Matoušková, Hubert Schnaubert, Jana Veselá, Naďa Dočekalová, Milan Urbanovský, Aleš Deutsch a Petra Vaňková. Byť v současné době soubor ročně připravuje málokdy více než jednu hru, nachází své publikum jak v Prostějově, tak i v širokém okolí. Na repertoáru má nyní Poláčkovu hru pro děti Edudant a Francimor (2004) a Ženský boj od V. K. Klicpery, což je po dlouhé době zase představení určené pro dospělé, na jehož režii se podílel i další odchovanec souboru, herecky, hudebně i režijně nadaný M. Ondra (2006).

Příběh Divadla Hanácké obce je příkladem proměn amatérského divadla posledních osmi desetiletí, ale zrovna tak příběhem houževnatosti a lásky k divadlu. Rudolf Deyl by se jistě divil, že soubor, ve kterém již ve třicátých letech minulého století tak rád hostoval, stále existuje, ba co víc, se stejně velkým elánem „dělá“ k potěše své i jiných divadlo.



Závěr


Cílem této diplomové práce bylo charakterizovat vývoj a profilaci dvou ochotnických souborů, Jednoty divadelních ochotníků Tyl a Divadla Hanácké obce, které ačkoliv byli rozdílné svou produkcí, spojovalo je v určité chvíli nejen společné působení na jednom jevišti, ale právě láska k divadlu, protože to je u ochotníků tou největší motivací.

Postavení Národního domu můžeme vnímat jako jisté doznění vlny nacionalismu 19. století, na níž byla jeho idea nesena. Články věnované historii spolkové, přednáškové, výstavní, divadelní a hudební činnosti, která je s touto stavbou svázána, by měly potvrdit, že se stal jistým předělem v kulturním životě města, že přispěl k obrození místních spolkových aktivit a představoval i výzvu pro umělce a různé umělecké ansámbly, aby právě v něm a v Prostějově ukázaly své kvality a vyspělost.

Když se v roce 1900 Jednota divadelních ochotníků Tyl začínala etablovat, rozvíjela již získané zkušenosti z let dřívějších, jakožto soubor, který se oddělil od Spolku divadelních ochotníků, vzniklý v roce 1871.

V počátečních letech svého působení byla Jednota Tyl nucena hrát na různých místech v Prostějově i okolí a právě v této době vyvíjela zájezdní činnost do blízkých vesnic. Později, po otevření Národního domu v Prostějově (1907), se spolek potýkal s malou návštěvností jejich představení, protože diváci ještě jakoby nebyli naučeni do divadla chodit. Uvědomělou prací si však postupně získával soubor obecenstvo na svou stranu, a i když hrával více méně jednou za čtrnáct dní, nebo pouze v období, kdy chyběla jiná hostující společnost, stal se kritikou oslavovaný a uznávaný.

V dramaturgii byla vždy vidět snaha vyrovnat se zahraničním scénám, což se odráželo na repertoáru. Organizátory vedla myšlenka, mít v Prostějově kvalitní divadelní soubor, který by divákům nabízel nejen široký výběr českých i cizích her, ale také je vychovával svými přednáškami a zasluhoval se o to, aby mělo prostějovské obecenstvo možnost shlédnout i představení profesionálů, s jakými přijížděla Národní divadla, anebo různé cestující společnosti, jako například velice známá činoherní společnost Bedřicha Jeřábka, operní a operetní společnost Antoše Frýdy-Friedla či Společnost sdružených měst východočeských. Tato šíře naznačuje slibnou perspektivu, která však byla porušena několika faktory. Především první světovou válkou. V této době se začal Tyl angažovat ve službách dobročinnosti a veškeré příjmy odváděl do nejrůznějších fondů. Po vyhlášení Československé republiky uváděl soubor české hry na důkaz nadšení a lásky k vlasti. Také druhá světová válka činnost značně oslabila, ale hned po ní se v souboru Tyl probudila nová touha začít znovu hrát a opět vlnu slavnostních zahajovacích her také započal českou klasikou.

Od třicátých let se začal Tyl prosazovat na celostátních přehlídkách typu Jiráskův Hronov nebo Tylova Kutná Hora. Také našel souputníka v druhém souboru, působícím v Národním domě, Divadle Hanácké obce. Jejich tvorba se od začátku značně lišila. Tyl se věnoval činohernímu repertoáru, zatímco Divadlo Hanácké obce začínalo s operetou a teprve po válce provozovalo výhradně činohru. Do té doby sice uváděl některá činoherní představení, ale těžiště měl v operetě. Od šedesátých let se potom znovu změnilo směřování souboru, tentokrát k dětskému divákovi. Dá se říci, že dramaturgie souboru Tyl se opírala až do tzv. Protektorátu o vyzkoušené české nebo zahraniční klasiky, ale toto období pak způsobilo, že začal Tyl uvádět i současné píšící dramatiky, jejichž díla evokovala tíživou atmosféru té doby.

Činnost těchto souborů byla tedy do jisté míry ve vzájemné symbióze a i přesto, že si na přehlídkách někdy konkurovali, je třeba brát na vědomí fakt, že oba reprezentovali Prostějov a to je spojovalo. Nebylo ani tak důležité, který z těch souborů na festivalu vyhrál, ale že vyhráli právě prostějovští ochotníci.

V roce 1951 skončil spolek Tyl svojí padesátiletou historii a zbylí členové přešli do Divadla Hanácké obce. Z posledních let jeho působení v Národním domě v Prostějově se bohužel nedochovalo tolik informací, jako z počátečních let. Všeobecně bylo složitější zpracovat události po roce 1948, protože v období komunistické totality bylo mnoho, někdy i banálních problémů utajováno, což se projevovalo jak v tisku, tak i v zápisech z různých jednání. Periodika Hlasy z Hané i Hlas lidu přestaly postupně vycházet a dvouměsíčník Kulturní zpravodaj, který byl vydáván městským a okresním osvětovým souborem, se bohužel nedochoval úplný a některé události ani nebral na vědomí. I přes tyto nesnáze se nám nakonec podařilo uzavřít tuto kapitolu a podat tak svědectví o jednom z nejdůležitějších počinů v kulturní historii města Prostějova. Tím byla právě existence souboru, který jako první hrál v Národním domě a připravil tak půdu dalšímu z významných souborů, a tím je Divadlo Hanácké obce, které funguje dodnes.

Je nutné zmínit, že činnost Jednoty divadelních ochotníků Tyl byla daleko rozsáhlejší než aktivita souboru Divadla Hanácké obce. Oba soubory cestovaly po regionu a přinášely tak radost z představení i lidem, kteří neměli možnost se do Národního domu podívat, většinou z dnes již banálních důvodů, jako byla vlaková spojení apod. Ale i toto dokázali ochotníci vyřešit provozováním odpoledních představení. Na rozdíl od Divadla Hanácké obce, které především hrálo a cestovalo, soubor Tyl se věnoval také přednáškové činnosti a jako člen Družstva pro výstavbu Národního domu se podílel na zvaní celých souborů profesionálních divadel. Jednotlivé herce pak zvali soubory oba. S Tylem často vystupovala Marie Hübnerová, Eduard Vojna nebo Karel Želenský, s Divadlem Hanácké obce zase Rudolf Deyl, Rudolf Hrušínský anebo filmová hvězda Adina Mandlová.

Premiéry jednotlivých představení uváděl soubor Tyl zpravidla na jevišti Národního domu, kdežto v případě Divadla Hanácké obce k nim častokrát docházelo právě na vesnických jevištích. Také významné premiéry, kde hostoval například Rudolf Deyl se odehrávaly na venkově. Lze uvést inscenaci Vdovcovy domy od G. B. Shawa, která byla uskutečněna nejdřív v Čechovicích (premiéra 22. 1. 1949) a den poté teprve v Národním domě v Prostějově. Jinou takovou hrou může být Tylova Paličova dcera, jejíž premiéra se odehrála v Určicích, kde také hostoval Rudolf Deyla a opět den poté v Národním domě v Prostějově. Tímto výčtem bychom mohli pokračovat.

Důležité je také zmínit významné osobnosti obou těchto amatérských spolků. Soubor Tyl měl několik výrazných individualit, z nichž je třeba vyzdvihnut především Jakuba Nekulu, který stál u zrodu samotného spolku a také Vladimíra Pleského, jehož dcera Vlasta Kubíčková působila později v souboru Divadla Hanácké obce jako výborná režisérka po vzoru svého otce a její dcera Jana Hrušková působí v soubor dodnes. V Tylu také režíroval Julius Jeřábek a v přednáškové činnosti zejména vynikl Jan Zachoval. Spolek Tyl měl od počátku velké ambice stát se stálým souborem Národního domu, ale nikdy se jím nestal a zanikl po padesáti jedna letech, zatímco Divadlo Hanácké obce, ač začínalo v těžkých podmínkách, a bez hlubších ambicí, funguje dodnes.

Výrazné osobnosti Divadla Hanácké obce jsou například dirigent Jan Faustin-Procházka, který vedl třicetičlenný orchestr ve vrcholné éře operety, tedy v letech 1936 – 1943. V té době prošla prostějovskou scénou řada klasických a zároveň divácky velmi úspěšných operet, například Polská krev, Vinobraní, Carevič, Země úsměvů a Pagannini. V nich hostovali také přední umělci profesionálních scén, například Franta Hurych, Jára Pospíšil nebo Rudolf Lampa. Výraznou režisérskou osobností byl Theodor Leitner, který také hrával po boku slavných herců. Po něm nastoupila do souboru Vlasta Kubíčková, jejichž inscenace sklízely režijní úspěchy na nejrůznějších festivalech. Její dcera Jana Hrušková provedla také řadu zdařilých představení. V dnešní době režíruje Hana Lužná, jež se stala klíčovou osobností souboru a zároveň působí jako dramaturgyně. Funkci režiséra zastává také mladý student Olomoucké divadelní vědy Mirek Ondra.

Mezi herecké opory souboru patřili v celé historii Divadla Hanácké obce především Jindřich Zlámal, Karel Juřena, Květa Krapková, Květa Zahradníková, z operetních zpěváků Anežka Soldánová-Frýbortová a Rudolf Urban, Terezie Pacholíková-Jarská a Drahoň Krapka, z pozdější doby, zejména v osmdesátých letech vynikali Ivo Suchánek, Jan Hlaváč a Jana Hlaváčová, a z mladších Hana Lužná, Jana Veselá a dnes to jsou Aleš Deutsch, Eva Matoušková, zmiňovaný M. Ondra, Milan Urbanovský, Petra Vaňková nebo Naďa Dočekalová.

Na závěr je třeba říci, že přes všechny proměny statutu a ambicí, souvisejícími s politickými a společenskými proměnami, žánrové a repertoárové přesuny a nepopiratelně stále slábnoucí postavení divadla v čím dál více médii pohlcovaném světě nepřestalo být amatérské, tj. s nezištným zápalem provozované divadlo, živou vodou divadla vůbec, jeho reservou i pramenem. Příběhy těchto souborů na jevišti prostějovského Národního domu jsou toho zřetelným důkazem.



























Použitá literatura



AUERSWALD, J. 1929. Divadelní vzpomínky. Brno 1929.

BRANALD, A. 1983. My od divadla. Praha 1983.

BURDA, J. 1958. Aby se nezapomnělo. Praha 1958.

ČAPKA, F. 1992. Vybrané kapitoly z nejnovějších československých dějin pro posluchače občanské výchovy I. Brno 1992. ISBN 80-210-0308-1.

ČERNÝ, F. 1978. Měnivá tvář divadla aneb dvě století s pražskými herci. Praha 1978.

Česká divadla, encyklopedie divadelních souborů. Praha 2000.

Český herec, Sborník svazu českého herectva 1909 – 1939. 1940.

DEYL, R. 1973. Vavříny s trny. Praha 1973.

ENGELMÜLLER, K. 1947. O slávě herecké. Praha 1947.

GRŮZOVÁ, L., MAREK, P., PETERKA, M. 1989. Prostějov,1390 – 1990. Praha 1989.

HLAVATÝ, J. 1933 Klub přátel umění. In Prostějov, město a okres. Brno 1933.

HÖGER, K. 1979. Z hercova zápisníku. Praha 1979.

KNAP, J. 1958. Zöllnerové. Praha 1958.

KNAP, J. 1961. Umělcové na pouti. Praha 1961.

KOLEKTIV AUTROŮ: 1998. Cesty českého amatérského divadla. Praha 1998.

KOLEKTIV AUTORŮ: 1941. České umění dramatické, část I., činohra. Praha 1941.

KOLEKTIV AUTORŮ: 1941. České umění dramatické, část II., zpěvohra. Praha 1941.

KOLEKTIV AUTORŮ: 1977. Dějiny českého divadla III. Praha 1977.

KOLEKTIV AUTORŮ: 1983. Dějiny českého divadla IV. Praha 1983.

KOLEKTIV AUTORŮ: 1987. Divadlo Hanácké obce v Prostějově 1987. Prostějov 1987.

KOLEKTIV AUTORŮ: 1988. Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha 1988.

KOLEKTIV AUTORŮ: 1929. Nové České divadlo 1918 – 1929. Praha 1929.

KOLEKTIV AUTORŮ: 1999. Prostějov dějiny města II. Prostějov 1999. ISBN 80-238-4511-X.

KOLEKTIV AUTORŮ: 1994. Prostějov v proměnách staletí. Prostějov 1994. KOLEKTIV AUTORŮ: 1923. Prostějov 1923, průvodce městem a okolím. Prostějov 1923.

KOVAŘÍK, F. 1984. Kudy všudy za divadlem. Praha 1984.

KRAPKA, D.1967. 40 let divadla Hanácké obce 1927-1967. Prostějov 1967.

MAREK, P. 1987. Národní dům v Prostějově. Prostějov 1987.

PRŮCHA, J. 1977. Má cesta k divadlu. Praha 1977.

RUTTE, M. 1947. Šest podob českého herectvÍ. Praha 1947.

SOŠKA, A. 1929. Prostějov revoluční a republikánský 1918-1928. Prostějov 1929.

TÁBORSKÝ, V. Š. 1930. Dějiny venkovských divadelních společností. 1930.

VODÁK, J. 1967. Tváře českých herců. Praha 1967.

VOJTA, J. 1969. Má cesta k Národnímu divadlu. Praha 1969.

ŽELENSKÝ, K. 1907. O herectví a hercích. Praha 1907.

ŽELENSKÝ, K. 1925. Ze zápisníku hercova. Praha 1925.
















Použité prameny



SOkA Prostějov, AMP, fond Spolky Prostějov, sign. DA1, Zápisník Spolku divadelních ochotníků, zápisy z let 1890-1894.

SOkA Prostějov, AMP, Kd 1908, obsahuje stanovy spolku Tyl ze 4. července 1900.

SOkA Prostějov, AMP, fond Spolky Prostějov, sign. DH, inv. č. 1, Jednací protokol Jednoty divadelních ochotníků Tyl v Prostějově.

SOkA Prostějov, AMP, fond Spolky Prostějov, sign. DH, inv. č. 4, Zápisní kniha.

SOkA Prostějov, AMP, fond Spolky Prostějov, sign. DH, inv. č. 7.

SOkA Prostějov, AMP, fond Spolky Prostějov, sign. DH, karton 1, inv. č. 16.

SOkA Prostějov, AMP, karton 426.

SOkA Prostějov, AMP, karton 427.

SOkA Prostějov, AMP, karton 428.

SOkA Prostějov, OF Ondřej Přikryl.

Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117

Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/118

Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/119

Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/120

Archiv spolku Divadla Hanácké obce (4 almanachy)

B. 1905. Naši ochotníci. Hlasy z Hané, 15. 10. 1905, roč. 24, č. 117, s. 3.

FLÉGL, J. 1935a. Kulturní tradice Prostějova. Kulturní zprávy, Prostějov 1935, roč. 1, s. 4.

FLÉGL, J. 1935b. Nespokojenost…. Kulturní zprávy, Prostějov 1935, roč. 1, č. 5, s. 97-98.

FLÉGL, J. 1936. Jednota divadelních ochotníků…. Kulturní zprávy, Prostějov 1936, roč. 2, č. 4-5, s. 75-76.

FLÉGL, J. 1939a. Ochotnickým sdružením…. Kulturní zprávy, Prostějov 1939, č. 2, s. 58-59.

FLÉGL, J. 1939b. Divadlo a film. Kulturní zprávy, Prostějov 1939, č. 5, s. 57.

FLÉGL, J. 1943a. Hlasy z Hané, 15. 5. 1943, roč. 61, č. 20, s. 2.

FLÉGL, J. 1943b. Hlasy z Hané, 16. 10. 1943, roč. 61, č. 42, s. 3.

[ -g- ] 1940. Poslední divadelní představení…. Kulturní zprávy, Prostějov 1940, roč. 6, č. 6-7, s. 167.

GRÜNZWEIG, V. 1921a. K divadelní otázce u nás. Hlasy z Hané, 4. 6. 1921, č. 43, s. 1.

JEŘÁBEK, J. 1936. Divadelní představení. Kulturní zprávy, Prostějov 1936, č. 4-5, s. 77.

KRAPKOVÁ, K. 1915b. Jednota divadelních ochotníků Tyl. Hlasy z Hané, 14. 8. 1915, roč. 34, č.62, s. 5.

KŘIČENSKÝ, J., JEŘÁBEK, J. 1925. Nezdravý jev. Hlasy z Hané, 3. 1. 1925, roč. 43, č. 1, s. 5-6.

MAREK, P. 1988. Příspěvky k dějinám prostějovské kultury na přelomu 19. a 20. století. ZMMP. 1988, č. 2, s. 9.

ZLÁMAL, J. 1921b. Hlasy z Hané, 5. 1. 1921, s. 4.

Aristokrati N. Pogodina. In Hlasy z Hané. 1936. 1. 5. 1936, roč. 54, č. 18, s. 7.

45 let ochotníkem. In Hlasy z Hané. 1944. 12. 2. 1944, roč. 62, č. 6, s. 3-4.

Sjezd ochotnictva moravského v Prostějově. In Hlasy z Hané. 1913b. 27. 3. 1913, roč. 32, č. 34, s. 1-2.

Prostějov při Jiráskových oslavách…. In Hlasy z Hané. 1934. 28. 8. 1934, s. 4.

Hlasy z Hané. 1908. 29. 11. 1908, roč. 27, č. 135, s. 3.

Hlasy z Hané. 1909. 17. 1. 1909, roč. 28, č. 6, s. 3.

Hlasy z Hané. 1914a. 24. 12. 1914, roč. 33, č. 126, s. 5.

Hlasy z Hané. 1913a. 16. 9. 1913, roč. 32, č. 102, s.3.

Hlasy z Hané. 1913c. 23. 4. 1913, roč. 32. s. 2.

Hlasy z Hané. 1914b. 14. 3. 1914, roč. 33, č. 21, s. 3.

Hlasy z Hané. 1915a. 17. 3. 1915, roč. 44, č. 19, s. 2.

Hlasy z Hané. 1916. 23. 9. 1916, roč. 35, č. 76, s. 1.

Hlasy z Hané. 1918. 30. 10. 1918, roč. 37., č. 87, s. 2.

Hlasy z Hané. 1920a. 18. 9. 1920, roč. 38, č. 96, s. 5.

Hlasy z Hané. 1920b. 10. 1. 1920, roč. 38, č. 5, s. 4

Hlasy z Hané. 1920c. 18. 9. 1920, roč. 38, č. 96, s. 5.

Hlasy z Hané. 1943c. 12. 6. 1943, roč. 61, č. 24, s. 2.




































Resumé


This thesis is called Chapters from the history of amateur theatre in Prostějov. It describes the most important period in Prostějov’s culture life. In 1907 was built Prostějov’s National Playhouse and became home for many famous nomad groups, which toured through Moravia in 19th century. But, it also provided home for amateur theatre groups Amateur theatre group Tyl and Amateur theatre group “Hanácká obec.” In the first chapters we briefly introduce amateur theatre to the reader as well as discussing Prostějov’s amateur theatre. Later we talk about the assosciation’s activities, emphasising theatre. This chapter is split into smaller sections talking about the dramaturgy and repertoire. At the end of this work we have included a picture appendix and repertoire from the official memory books of the groups, which we found in the State Archive of Prostějov, where we also found all the information we used.




1 Starosta města Prostějova v letech 1914-1919.

2 Tato instituce přebírala veškerou odpovědnost, plánovala, rozhodovala a financovala všechny práce.

3 K. Vojáček - starosta města Prostějova v letech 1892-1898.

4 František Kovařík – podnikatel, spolumajitel závodu na výrobu zemědělských strojů, politik a spolkový pracovník (1865 – 1942).

5 Stanislav Sucharda (12. 11. 1866 – 5. 5. 1916).

6 Karel Petr, sochař, žák S. Suchardy (12. 12. 1881 – září 1914).

7 Jan Preisler, malíř, grafik a ilustrátor, patří ke generaci zakladatelů českého moderního malířství a spolu s Antonínem Slavíčkem byl vůdčí osobností umělecké generace z rozhraní 19. a 20. století (18. 2. 1872 – 27. 4. 1918).

8 František Kysela (4. 9. 1881 – 20. 2. 1941).

9 Bohumil Kafka, žák S. Suchardy, později jeho asistent (14. 2. 1878 – 24. 11. 1942).

10 Zahajovací představení v Národním domě, viz IV. kapitola Nejvýznamnější divadelní aktivity v Národním domě v průběhu zhruba padesáti let.

11 Jsou zde uloženy zápisy z let 1890-1894. Jednotlivá představení byla také inzerovaná v Hlasech z Hané.

12 Stagiona znamená dobu či období účinkování operního nebo hudebního souboru v jednom místě (původně v souvislosti s italskými kočovnými operními společnostmi v 17. a 18. století).

13 B. Jeřábek byl český divadelní ředitel, režisér a herec. Jeho kariéra divadelního ředitele začala roku 1914 kdy zvítězil v konkurzu o vedení Divadla sdružených měst východočeských.

14 Tato společnost provozovala divadelní činnost v letech 1911-1918 a svoji první štaci uskutečnila právě v Prostějově. Po roce 1919 se přesunula na Slovensko a sám O. Novák byl za svou divadelně buditelkou činnost považován za „slovenského Tyla“.

15 SOkA Prostějov, AMP.

16 Svazky Hlasu lidu uloženy v SOkA Prostějov zahrnují ročníky: 1900, číslo 39, 1914, 1915, 1917, číslo 5, 1936, číslo 101, 1937, číslo 2.

17 Hlasy z Hané uloženy v SOkA Prostějov, ročníky 1883 – 1937, pozdější léta jsou v nekompletní podobě.

18 Další dochované noviny a časopisy vycházející v Prostějově jsou uloženy v SokA Prostějov, Osobní fond (dále jen OF) Ondřej Přikryl, Noviny a časopisy, s. 52-55.

19 Tento rok je zároveň rokem vydání hry.

20 Spolek divadelních ochotníků se v roce 1900 přejmenoval na Jednotu divadelních ochotníků Tyl.

21 Některé z těchto spolků jsou zmíněny v publikaci Prostějov. Dějiny města II, Prostějov 1999, kapitola Meziválečný Prostějov, s. 95-98. V Prostějově jich však působilo více. Činnost spolků je do jisté míry zachytitelná v denním tisku z té doby. Přesto tento seznam není zdaleka úplný.

22 Nájemní smlouva o pronájmu Městského divadla ze dne 3. 7. 1919. SOkA Prostějov, fond AMP, inv. č. 2127, karton 427.

23 Spolky uvádíme téměř v chronologickém pořadí a záměrně vynecháváme informace o Jednotě divadelních ochotníků Tyl (1900) a Divadlu Hanácké obce (1927), kterým je věnována celá následující kapitola.

24 Srov.: Památník vydaný u příležitosti padesátiletého trvání Lidového divadla v Prostějově. 1887-1837. Prostějov 1937.

25 Václav Braunsteiner se dostal do Prostějova v průběhu roku 1903. Narodil se v Táboře v roce 1874 kde se vyučil rukavičkářem a působil v Čáslavi. Zde se také dostal na ochotnickou scénu. V roce 1903 se přestěhoval do Prostějova, kde si zařídil rukavičkářský a hračkářský závod. Brzy navázal kontakty s dělnickou scénou a stal se jejím režisérem. Vedle toho byl i zdatným hercem a výborným organizátorem.

26 Josef Krapka-Náchodský (1862-1909) přišel do Prostějova z Vídně počátkem listopadu 1903 jako nový redaktor Hlasu lidu. V mládí hrával v kočovné společnosti, zajímal se o umění, psal povídky, verše i divadelní hry, které vyšly tiskem a byly hrány i na prostějovské dělnické scéně.

27 Informaci jsme získali z publikace Prostějov, Dějiny města II., Prostějov 1999, kapitola Na přelomu 19. a 20. století, s. 37-64.

28 Aktovka je většinou dramaticky zpracovaná anekdota. Lákala ochotníky personální i interpretační nenáročností.

29 Například v Habustově sále, v Dítětově sále, Puchvaldově sále a u K. Vrby (SOkA Prostějov, DA1) Jsou zde uloženy zápisy z let 1890-1894. Jednotlivá představení byla také inzerovaná v Hlasech z Hané.

30 Obsaženy jsou zde stanovy z 4. července 1900.

31 J. Nekula (1869 – 1922), komunální politik, ředitel pošty. Od voleb v roce 1913 byl členem prostějovského obecního výboru, po válce jako čelný člen národně demokratické strany působil ve funkci prvního náměstka starosty města S. Manharda a současně se stal ředitelem Obecní spořitelny. Po rozbrojích v místní organizaci národních demokratů, které vyústily v odchod O. Přikryla z místa předsedy výkonného výboru, se vedení strany ujal J. Nekula. O Národní dům se zasloužil jako člen výboru Družstva městského spolkového domu.

32 V. Pleský (1875 – 1926), sochař a štukatér, spolkový činitel. V roce 1908 patřil ke klíčovým osobnostem, které v Prostějově připravily slet České obce sokolské. V roce 1904 kandidoval do prostějovského obecního výboru, uplatnil se také jako jednatel Muzejní a průmyslové jednoty, ale dodnes je především připomínána jeho činnost na půdě Jednoty divadelních ochotníků Tyl, do jejíž historie se od roku 1902 nesmazatelně zapsal nejen jako herec, ale především jako pečlivý, přísný a svědomitý režisér, autor téměř 80 inscenací. O Národní dům se zasloužil jako člen výboru Družstva městského spolkového domu, v němž zastupoval zakladatele Jednotu divadelních ochotníků Tyl. Vedle toho mu bylo svěřeno provedení štukatérských prací a Tyl sehrál obě divadelní představení v rámci otevření Národního domu v jeho režii. Dcera V. Pleského, Vlasta Kubíčková byla výraznou osobností Divadla Hanácké obce a její dcera Jana Hrušková této rodinné tradici pokračuje dodnes.

33 Více viz jednotlivé fondy.

34 Hlasy z Hané, 5. 4. 1908, roč. 27, č. 39, s. 3.

35 Hlasy z Hané, 25. 5. 1910, r. 24, č. 56, s. 5.

36 V příloze přikládám kopii další z bilancí.

37 Fond obsahuje Jednací protokol Jednoty divadelních ochotníků Tyl.

38 B. Viková-Kunětická byla často hranou autorkou nejen na ochotnických jevištních, ale i v Národním divadle v Praze.

39 Kolébka je nejstarší z Jiráskových historických her. Napsaná roku 1891.

40 Obsahuje recenzi z tisku.

41 Přednostní právo se týkalo správy přednáškového sálu, klubovny, červeného salonku a ostatních místností v prvém a druhém patře Městského a spolkového domu.

42 K. Želenský byl v roce 1915 jmenován čestným členem Jednoty Tyl.

43 A. Čepela (5. 6. 1882 – 23. 2. 1919) zemřel krátce po vystoupení v Prostějově.

44 M. Nový (16. 2. 1879 – 3. 9. 1932) Hereckou dráhu začal v roce 1895 na ochotnických jevištích a poté u kočovných společností (Chlumského, Pištěka, Budila aj.). Uměleckého vrcholu dosáhl pod vedením V. Budila jako herec a režisér v Plzni v období 1902-1914. V letech 1914-1926 byl angažován do Národního divadla v Praze, kde rovněž režíroval, ale do významnějších rolí byl obsazován už jen výjimečně.

45 L. Odstrčilová (23. 2. 1890 – 19. 9. 1962).

46 A. Třebovský (27. 2. 1876 – 26. 3. 1935).

47 E. Kohout (6. 3. 1889 – 25. 10. 1976).

48 Kopii autografu přikládám v obrazové příloze.

49 Ve stejném roce byla uvedena i ve Stavovském divadle v Praze.

50 Avantgardní režisér, jehož éra v Českém divadle v Olomouci představovala jeden z vrcholů českého meziválečného divadelnictví.

51 Zápis z valné hromady ze dne 9. června 1936. Zápisní kniha.

52 K tomuto představení se dochovala fotografie souboru i s režisérem Stiborem a je zařazena jako obrazová příloha.

53 V. Werner ( 1892 – 1966).

54 F. Tetauer (1903 – 1954).

55 Více viz SOkA Prostějov, AMP, karton 564, sign. 0947

56 Pogodinovi Aristokrati, Wernerovi Lidé na kře, Tylův Bankrotář aj.

57 V následujících kapitolách budeme používat výhradně tento název.

58 Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/117:56

59 K oběma představením se dochovaly fotografie a kritiky hovořící o R. Hrušínském, jako o představiteli naturálních postav, u nichž jakoby všechno rostlo z přemíry vitální touhy. Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/118:121

60 Muzeum Prostějovska v Prostějově, LP 264/118:148

61 Viz kapitola Činnost Jednoty divadelních ochotníků Tyl.

62 F. Krumlovský (12. 11. 1817 – 30. 7. 1975). Během své herecké kariéry působil jak u českých, tak také německých divadelních společností.

63 Karel Krpata – prostějovský autor.

64 V. Kubíčková byla dcerou V. Pleského z Jednoty Tyl. Její dcera Jana Hrušková v souboru Divadla Hanácké obce působí dodnes.

65 Místopis amatérského divadla, s. 352.