Vlastimil Ondráček: Čtyřicet let SČDO a 85 let Milana Kyšky. Rozhovor. AS 2008, č. 3

Čtyřicet let SČDO
a 85 let Milana Kyšky

JUDr. Milana Kyšku zpovídal Vlastimil Ondráček

Když se mi v telefonu po vytočení devítimístného čísla ozval velice svěží a příjemný hlas JUDr. Milana Kyšky, byl jsem mile překvapen, že takto hovoří člověk, který v červenci letošního roku bude slavit své pětaosmdesátiny. Ano, věřte nebo nevěřte, 85!
Na můj dotaz na zdraví mi se svou typickou ironií sdělil, že ho má tolik, že by ho mohl rozdávat. To byl velice milý a příjemný vstup do našeho rozhovoru. A pak mi na mou prosbu slíbil toto povídání o své cestě životem. Tady je, děkuji ti za něj, Milane, a dovolím si jej citovat tak, jak jsi slova nakladl.

„Divadlo jsem si zahrál poprvé před mnoha lety, někdy v roce 1940. Tehdy skauti plzeňské Stopy hráli v Městském divadle pod profesionální režii Foglarovu hru Tábor ve Sluneční zátoce. Já jsem měl roli Stopka ze zelené družiny a sklízel jsem u dětí velké úspěchy, když jsem jako kuchtík válel v mouce tenisák, kterým jsem pak uhodil o vál; takový „knedlík“ samozřejmě pěkně vyskakoval. Krátce nato Němci Junáka zrušili a bylo po hraní.
Druhou roli jsem hrál v době, kdy jsem byl ve spolku Maska, ještě na gymplu. Ale pak byla hrozně dlouhá pauza. Až v roce 1960, při příležitosti oslav MDŽ, mě ve fabrice angažoval zapálený ochotník, no a to byl začátek. Hrál jsem různé štěky hlavně v pohádkách. Tehdy otevřeli v Praze tříletou Lidovou akademii umění – divadlo, kterou jsem „vystudoval“ a dostal glejt, že jsem schopný vést soubor. To už jsem se pouštěl i do režie – v době, kdy jsem pracoval ve Scénografickém ústavu jako konstruktér, jsem v Gongu režíroval dramatizaci Maupassantova Polibku ve snu a byl jsem hrdý, že mě za tu režii pochválil šéf ústavu, inženýr Kouřil. Později jsem v Tatrovce režíroval Červené pantoflíčky a pro otevřenou scénu na Výstavišti jsem napsal a se souborem uvedl několik pásem pro děti. V Malostranské besedě jsem připravil recitační pásmo z básní Miroslava Holuba – s ním jsem osm roků studoval plzeňský „klasák“.
To už jsem byl členem pražského poradního sboru pro divadlo, do kterého mě po absolvování Lidové akademie umění „zamontovali“. Když pak svůj post opustil jeho předseda, nastoupil jsem na jeho místo. A v této funkci jsem v poradním sboru na jaře 1968 projednával návrh na stanovy organizace, která podle toužebného přání amatérských divadelníků (především na „venkově“) měla nahradit Ústřední matici divadelního ochotnictva československého zrušenou v padesátých letech.
Hlavními propagátory nové organizace byli staří ochotníci, kteří ještě matici pamatovali – já sám jsem k nim sice nepatřil, ale o prospěšnosti takového spolčení jsem nepochyboval. Proto jsme v poradním sboru velmi podrobně projednali návrh stanov, který jsme na jaře 1968 dostali k posouzení. Návrh byl nepochybně připravován se zaujetím a snahou pokračovat tam, kde skončila ÚMDOČ, ale nebral v úvahu, že se celá situace podstatně změnila. Proto jsme měli hodně připomínek a já jsem dostal za úkol na hronovském shromáždění připomínky přednést – jezdil jsem totiž do Hronova každý rok. Tenhle „vděčný“ úkol jsem na shromáždění, které se konalo 11. 8. 1968, splnil. Tím jsem se patřičně „zviditelnil“, a když pak v několikahodinovém jednání plénum delegátů stanovilo základní pravidla, jimiž se má Svaz českých divadelních ochotníků řídit (název byl podrobně diskutován), nebylo divu, že jsem byl zvolen do přípravného výboru, jehož úkolem bylo vypracovat stanovy podle závěru diskuzí, dát je schválit ministerstvu vnitra a poté svolat na 39. JH ustavující konferenci. Nekladl jsem odpor, když jsem byl zvolen předsedou, mělo to svoji logiku, jako Pražan a vystudovaný právník jsem měl podle ochotníků patřičnou kvalifikaci. Měl jsem ovšem zdatného spolupracovníka od fochu, JUDr. Josefa Koutského, člena žižkovské Malé scény. Práce to nebyla jednoduchá, ani příliš radostná, protože 21. srpnem se výrazně změnila celá situace a rozhodně ne k lepšímu. Ale „konec dobrý, všechno dobré“! V březnu 1969 jsme si z ministerstva vnitra odnášeli schválené stanovy a mohli se pustit do druhého úkolu, svolání ustavující konference na 39. JH. Ta se uskutečnila 10. 8. 1969 a zvolila první řádný ústřední výbor a já se stal předsedou, tj. „ochotnickým úředníkem“. A s konkrétní divadelní prací byl konec. Mým posledním počinem byla režie textu manželů Petra a Stanislavy Weigových Asyrský král. S touto pohádkou pro dospělé na antické téma byl soubor DOPRAPO i na zájezdu v Belgii.
Předsedou svazu jsem byl do roku 1985, pak po mně převzala žezlo PhDr. Stanislava Weigová. Loutkáři původně připravovali samostatnou organizaci SAL, ale ministerstvo kultury jejímu vzniku nepřálo, a tak došlo v roce 1972 ke vstupu loutkářů do již existujícího a fungujícího SČDO. Toto spojení se osvědčilo, jak se ukazuje dodnes.
Za velký úspěch je nesporně možno označit vznik přehlídky vesnických a zemědělských divadelních souborů v Žebráku – dnes venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou.
V současné době vedu Klub seniorů ČST/ČT, který pro televizní důchodce připravuje kulturní akce (besedy, návštěvy koncertů a divadelních představení), autobusové zájezdy a turistické vycházky a dokonce se souhlasem vedení ČT pořádáme kurzy práce s PC. Dlouhá léta jsem členem výboru Společnosti bratří Čapků – devět let jsem redigoval čtvrtletník Zprávy, ale to už jsem skončil pro ty křížky na hřbetě. Dále jsem řadovým členem Matice české při Společnosti Národního muzea – tady vypomáhám manželce, která pro matici připravuje kulturní akce. Jsem členem klubu starých skautů KRUH, kteří se každý měsíc scházejí na besedách na různá témata a pořádají společné několikadenní pobyty o prázdninách v ČR i v zahraničí.“
Co k tomu, milí divadelníci všech věkových kategorií, dodat? Závidět? Ne, ale vzít si příklad a jít do toho našeho koníčku a takovou vervou, jakou má doktor Kyška!
Milane, k tomu velmi významnému životnímu jubileu ti všichni přejeme hodně sil a stále dobrého zdraví a věřím, že se setkáme na akci ke 40. jubileu SČDO na letošním JH.