Popelka 2007 očima arteterapeuta (Bedřich Čermák). AS 2007 , č. 6

Popelka 2007 očima arteterapeuta

Bedřich Čermák

Dvacátášestá národní přehlídka amatérského divadla pro děti, konaná pod záštitou hejtmana Středočeského kraje ing. Petra Bendla, předvedla celkem devět soutěžních inscenací, jedno inspirativní představení z Brna (Dvacet tisíc mil pod mořem) a jako host přehlídky se představilo plzeňské divadlo ALFA se svou oceněnou loutkohrou Tři mušketýři.
Již se stalo pravidlem, že mimo odbornou porotu, složenou z profesionálních režisérů, dramaturgů a scénografů, se přehlídky účastní i takzvaná „dětská porota“. Jedná se o děti ze základních škol v Rakovníku. Dělí se na dvě skupiny: děti, které navštěvují první stupeň základní školy, 2.–5 . třídu (věk od sedmi do deseti let) a skupina starších dětí z 6.–9. tříd (věk od deseti do patnácti let). Obě skupiny pod vedením odborných lektorů zhlédnutá představení komentují, vyjadřují se verbálně o všech divadelních, dramatických, obsahových i formálních komponentech a zpracovávají je i neverbálními prostředky, kdy vystupuje do popředí emoční dopad na každého jednotlivce.
Byl jsem na přehlídce v roli jakéhosi koordinátora obou dětských skupin. Věnoval jsem se převážně výtvarným projevům dětských diváků a zaznamenal jsem, oproti minulému ročníku, významný posun. Loni se výrazně prosazovala tendence po výkonu, osobním, individuálním hrdinovi, který nepotřebuje spolupráci s ostatními, vystačí si sám. Děti malovaly převážně jednotlivého hrdinu, jednu postavu, se kterou se identifikovaly. Letos považovaly za vhodné zaznamenat alespoň dvojici (viz obr. 1) osob, účinkujících.
Letošní ročník nepřekypoval kvalitními texty, většina představení byla určena divákům mladšího věku (předškolní věk a první stupeň ZŠ) a starší diváky oslovil hlavně inspirativní program z Brna (Dvacet tisíc mil pod mořem) a Ostrov pokladů Divadla POINT z Prostějova.
Mladší děti postrádaly v představeních příběh hodný neverbálního zaznamenání, nedokázaly se téměř nikdy ztotožnit s větším počtem osob, přijmout vztahy mezi nimi, jít s nimi v čase a prožívat s nimi jejich emoce.
V některých případech děti odmítaly výtvarné reflexe obecně, a jedině díky intenzivní „provokaci“ lektorek byly schopny alespoň verbálního komentáře. Jako by problémy, které autoři inscenací dětem nabízeli, nebyly ty, které děti chtějí slyšet, vidět. Často se cílová skupina (prezentovaná v programech) neprojevovala očekávanou odezvou.
Pro mou osobu bylo poměrně překvapivé, jak děti odmítaly divadelní minimalismus, „alternativní“ konkrétno, zcivilnění, „realitu“. Naopak, vděčně přistupovaly k iluzivním, pohádkovým tématům, pestrosti výbavy, scény, kostýmů, podporovaly (zvláště ty starší) romantická řešení. Nedostatek prožitých iluzí v pozdějším osobnostním růstu zapříčiní i nemožnost či neschopnost iluze vědomě bořit.
V tomto ročníku se, podle mého názoru, projevila významně touha dětského diváka po návratu k silnému příběhu, k jednoznačně definovaným postavám, k archetypálním rolím. Divadelníci (alespoň ti, kteří se na Popelce prezentovali) ale na taková očekávání dětského diváka nereagují dostatečně pružně. Jako by byli ve vleku „prošlých“ tendencí, směřování, postzakázek.
Osobnostní růst každého z dětí potřebuje dostatek inspirativních podnětů. Pokud se z nějakého důvodu nedostávají, dítě se ochudí o významnou část emočního vybavení. Často se pak v dospělejším věku dostává do problémů souvisejících s nejasným definováním DOBRA a ZLA, s problematickým rozlišováním mezi kladnými a negativistickými postoji. Také vnímání sebe samého se v raném věku vtiskne do vědomí osoby natolik výrazně, že se poté v dospělosti těžko zbavuje již zafixovaných stereotypů.
Až agresivní reakce starší skupiny dětských diváků (obr. 2 ) na „tenagersky“ poněkud podbízivé disko představení divadla z Lázní Toušeň (Matěj a čarodějnice) byla jen potvrzením faktu, že dospívající děti se velmi lehce nechají ovlivnit pestrou, akční formou a zcela pak rezignují na obsah předváděného. Nestačilo jim pak dvourozměrné vyjádření, potřebovaly třetí rozměr i za cenu negace, přečmárání, pomačkání, roztrhání prezentace.
Přehlídka tak – alespoň pro mne – jen opět zvýraznila morální odpovědnost tvůrců. Zvláště pak tvůrců pro děti a mládež. A potřebu silného příběhu, důvěryhodných, jednoznačných archetypů, tedy dobrého vodítka při hledání vlastní pozice ve světě, který není jen dobrý, není však také jen zlý. Je to prostor pro vlastní realizaci, a pokud člověk (dítě) vynaloží dostatečné úsilí, může svých cílů dosáhnout. Jako v dobré pohádce.