ŠEDIVÝ, Pepa: Neuvěřitelné šedesátiny PhDr. Otto Smrčka. AS 2007, č. 6
Neuvěřitelné šedesátiny PhDr. Otto Smrčka
Pepa Šedivý
Narodil se 27. listopadu 1947, a když si to spočítáte, zjistíte, že PhDr. Otto Smrček, CSc., letos oslaví své šedesátiny. S ochotnickým divadlem začínal jako většina z nás na základní škole, vážně ho začal brát někdy koncem sedmdesátých let, kdy začal pracovat s ochotnickým souborem v Chotěboři. Dostal se tam vlastně jako muzikant do jedné z inscenací obnovujícího se souboru, který o několik let později přijal jméno SCHOD. Ota v souboru pracoval i jako dramaturg, herec, zorganizoval kroužek místních literátů, kteří zdramatizovali místní pověsti. Absolvoval režijní školu SČDO, shromáždil bohatou knihovnu divadelní literatury. Divadelní soubor založil i na svém dalším pracovišti, v Historickém ústavu AV ČR, který sídlil v Emauzích – tak vznikl soubor Refektář, který existuje dodnes. Pak přišel konec osmdesátých let, doba změn, občanských fór. A Ota se stal iniciátorem památné schůzky v Žižkovském divadle, kde se sešli amatérští divadelníci z celé republiky a kde vznikla Amatérská divadelní asociace. Přišla první pražská přehlídka, kterou organizovali sami amatérští divadelníci, pouť na Kampě, první kurzy. A to vše trvá dodnes...
Tyto informace nám toho o Otovi mnoho neprozradí, a také na něj každý z nás může mít svůj vlastní názor. Vyhnu se tedy obvyklému výčtu úspěchů a ocenění a pokusím se zformulovat svůj vlastní pohled. A slibuji, že bude doopravdy přísně subjektivní.
Otu jsem poznal, jako asi většina z nás, když se v roli porotce na POPADu snažil najít na našem představení něco, čeho by se mohl chytit, co by mu pomohlo začít rozmotávat spletitou cestu, na jejímž konci bude hodnocení vybavené hlavou a patou. A musím sebekriticky přiznat, že jsme mu to tenkrát ani trochu neulehčili, což ostatně děláme až dodnes. Zaujal mne svou schopností vybrat jeden, povětšinou kardinální, problém a ten následně popsat tak, aby tomu všichni porozuměli, navrhnout řešení (povětšinou spočívající v předělání celé hry) a na závěr to celé odlehčit natolik, že se na něj kritizovaný soubor vůbec nezlobil. Prostě se s nevděčnou rolí porotce dokáže vždy vypořádat se ctí.
Poté, co jsem začal být aktivním členem Amatérské divadelní asociace (ADA), jsme se začali potkávat častěji a měl jsem možnost poznat Otu i osobně. Jeho nasazení a zápal pro divadlo mu, myslím, můžeme všichni závidět, jeho práci s divadelními začátečníky pak nezbývá než obdivovat.
A pokud se na Otu podíváme jako na autora? Sám jsem byl svědkem toho, jak se účastníci kurzu pro autory her neustále trápili s tím, že je nic nenapadá (já), nebo že píšou něco, o čem sami pochybují (naprosto zbytečně, Jindřiško) a nebo, že píšou něco, čemu věří, ale ostatní jim to vždy rozcupují na kousky (ahoj Tomáši). Ota pozorně poslouchal, občas něco poradil, ale spíš jsme o něm nevěděli, a na poslední setkání přinesl jednoaktovku, kterou bychom všichni, i přes naše rozdílné názory na cokoliv, okamžitě chtěli realizovat.
A to je asi to podstatné, co by se mělo o Otovi napsat. Je nenápadný ve chvílích, kdy se ostatní snaží hledat co nejsložitější cesty, ale jen proto, aby vše pečlivě zvážil a na závěr všem ukázal umetenou rovnou cestičku, na jejímž konci je vidět dokonalý výsledek.
Takže, milý Oto! Celá ADA v čele s Lenkou (ano, pro ty, co nevědí, Smrčkovou, shoda jmen není ani trochu náhodná) Ti přeje všechno nejlepší a doufáme, že se budeme ještě dlouho setkávat na přehlídkách, v kurzech a tak. A všichni ostatní divadelníci se, jak doufám, k tomuto přání jistě rádi připojují.
Pepa Šedivý
Narodil se 27. listopadu 1947, a když si to spočítáte, zjistíte, že PhDr. Otto Smrček, CSc., letos oslaví své šedesátiny. S ochotnickým divadlem začínal jako většina z nás na základní škole, vážně ho začal brát někdy koncem sedmdesátých let, kdy začal pracovat s ochotnickým souborem v Chotěboři. Dostal se tam vlastně jako muzikant do jedné z inscenací obnovujícího se souboru, který o několik let později přijal jméno SCHOD. Ota v souboru pracoval i jako dramaturg, herec, zorganizoval kroužek místních literátů, kteří zdramatizovali místní pověsti. Absolvoval režijní školu SČDO, shromáždil bohatou knihovnu divadelní literatury. Divadelní soubor založil i na svém dalším pracovišti, v Historickém ústavu AV ČR, který sídlil v Emauzích – tak vznikl soubor Refektář, který existuje dodnes. Pak přišel konec osmdesátých let, doba změn, občanských fór. A Ota se stal iniciátorem památné schůzky v Žižkovském divadle, kde se sešli amatérští divadelníci z celé republiky a kde vznikla Amatérská divadelní asociace. Přišla první pražská přehlídka, kterou organizovali sami amatérští divadelníci, pouť na Kampě, první kurzy. A to vše trvá dodnes...
Tyto informace nám toho o Otovi mnoho neprozradí, a také na něj každý z nás může mít svůj vlastní názor. Vyhnu se tedy obvyklému výčtu úspěchů a ocenění a pokusím se zformulovat svůj vlastní pohled. A slibuji, že bude doopravdy přísně subjektivní.
Otu jsem poznal, jako asi většina z nás, když se v roli porotce na POPADu snažil najít na našem představení něco, čeho by se mohl chytit, co by mu pomohlo začít rozmotávat spletitou cestu, na jejímž konci bude hodnocení vybavené hlavou a patou. A musím sebekriticky přiznat, že jsme mu to tenkrát ani trochu neulehčili, což ostatně děláme až dodnes. Zaujal mne svou schopností vybrat jeden, povětšinou kardinální, problém a ten následně popsat tak, aby tomu všichni porozuměli, navrhnout řešení (povětšinou spočívající v předělání celé hry) a na závěr to celé odlehčit natolik, že se na něj kritizovaný soubor vůbec nezlobil. Prostě se s nevděčnou rolí porotce dokáže vždy vypořádat se ctí.
Poté, co jsem začal být aktivním členem Amatérské divadelní asociace (ADA), jsme se začali potkávat častěji a měl jsem možnost poznat Otu i osobně. Jeho nasazení a zápal pro divadlo mu, myslím, můžeme všichni závidět, jeho práci s divadelními začátečníky pak nezbývá než obdivovat.
A pokud se na Otu podíváme jako na autora? Sám jsem byl svědkem toho, jak se účastníci kurzu pro autory her neustále trápili s tím, že je nic nenapadá (já), nebo že píšou něco, o čem sami pochybují (naprosto zbytečně, Jindřiško) a nebo, že píšou něco, čemu věří, ale ostatní jim to vždy rozcupují na kousky (ahoj Tomáši). Ota pozorně poslouchal, občas něco poradil, ale spíš jsme o něm nevěděli, a na poslední setkání přinesl jednoaktovku, kterou bychom všichni, i přes naše rozdílné názory na cokoliv, okamžitě chtěli realizovat.
A to je asi to podstatné, co by se mělo o Otovi napsat. Je nenápadný ve chvílích, kdy se ostatní snaží hledat co nejsložitější cesty, ale jen proto, aby vše pečlivě zvážil a na závěr všem ukázal umetenou rovnou cestičku, na jejímž konci je vidět dokonalý výsledek.
Takže, milý Oto! Celá ADA v čele s Lenkou (ano, pro ty, co nevědí, Smrčkovou, shoda jmen není ani trochu náhodná) Ti přeje všechno nejlepší a doufáme, že se budeme ještě dlouho setkávat na přehlídkách, v kurzech a tak. A všichni ostatní divadelníci se, jak doufám, k tomuto přání jistě rádi připojují.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.