Michálek, Šotkovský, Tejkl: Co je to experimentující divadlo. AS 2008, č. 4

Co je to experimentující divadlo teď a tady?

K diskuzi o experimetujícím divadle jsem tentokrát vyzvala tři pány: Petra Michálka, Jana Šotkovského a Josefa Tejkla. Pro příspěvky do dalších čísel AS jsem, pravda, vyzvala zase pány. Nicméně, nemusíte čekat na výzvu, a to ani vy, dámy. Své příspěvky můžete zasílat sami a samy na e-mail paschej@seznam.cz. Někteří už tak činíte a své texty na stránkách AS skutečně najdete. Děkujeme.

Petr Michálek, dramaturg, ředitel Městského divadla v Děčíně, porotce a lektor přehlídek amatérského divadla

Uvědomuji si tu omezenost subjektivního pocitu danou vlastní hereckou zkušeností s amatérským divadlem Hlína z Ústí nad Labem, ale vždycky jsem amatérské divadlo obecně vnímal především jako divadlo autorské, přinášející vlastní témata a vlastní vyjadřovací prostředky. Experiment mě tedy v tomto smyslu vůbec nezajímal, svým autorským přístupem jsme se už tak cítili, mohu-li mluvit i za ostatní, dostatečně zkoumající, hledající, pokoušející (se), a tedy, protože neznalí kontextu, jakoby v opozici vůči tomu oficiálnímu, ne-autorskému, ne-vlastnímu divadlu. Je to asi nepřesné, ale dodnes to tak uvnitř cítím.
O to zajímavější bylo zajet po patnácti letech na Šrámkův Písek, tentokrát jako jakýsi volný hráč poroty. Ono autorství, hledání vlastního, jsem znovu našel. V podstatě u všech. Jenže! V podstatě u všech se porota ptala: Jak to ti tvůrci vlastně mysleli? Myslí to vážně nebo ne? Jde jen o formální exhibici či osobní výpověď? Abych byl správně pochopen, pomiňme teď prosím rovinu, že „divadlo má vyvolávat otázky“. Samozřejmě, jistě. Ale tady jde o víc. Není přece náhodou, že většina představení nebyla čitelných, resp. že ani nebylo jisté, jakým písmem jsou psána. Leckteré „hlášky“ z představení (za všechny jmenujme „Toto je Karel!“ /Příbor/), nám během představení byly signifikantně bušeny do hlavy, do srdce. Vnímal jsem to jako snahu (leckdy zoufalou) vrátit si (nám) jméno, které jsme ztratili. Jméno lze přitom chápat i jako smysl. Ale jak je to zrádné! Sdělovat prázdnotu prázdnotou, relativitu relativitou, nudu nudou. Někdy jsem měl pocit, že jsme svědky pouze „obštrikovávání prázdnoty“, což je termín, který na semináři použila předsedkyně poroty Alena Zemančíková. Nebo jak říkal profesor Císař: „Tak jak je to blbé v životě, tak tak blbě se to předvedlo na jevišti.“ Stačí to? A pak – je to důsledné? Takže na otázku co je to experimentální divadlo tady a teď na základě své omezené zkušenosti a posledního diváckého zážitku z Písku odpovídám stručně a jasně: Je to divadlo autorské v obecném slova smyslu, hledající smysl sebe sama, ale možná, že jediné, co ví, vystihuje replika v Písku uvedené hry: „Věci nejsou takové, jaké se domníváme, že jsou.“ (Ivan, Kamil a Dušan). Mnohdy o tom navíc hovoří „jakoby“, či spíše „ani tak, ani tak“. Je to téma? Určitě. Pracovalo se s ním vždy vědomě? No, nevím.

Jan Šotkovský, dramaturg Městského divadla v Brně a zároveň Buranteatru v tomtéž městě, autor, překladatel, porotce a lektor přehlídek amatérského divadla
Nečekejte prosím, že se ode mě dozvíte něco moudrého... Já mám totiž už nějakou dobu pocit, že by se v divadelních kruzích měl ohledně slov jako experiment, výboj, alternativa (nebo naopak na druhé straně tradiční či konvenční) vyhlásit nějaký desetiletý zákaz používání, abychom zkusili, jestli se bez nich domluvit jednodušeji, efektivněji a bez zbytečných předsudků. Ale dobrá, zkusím objasnit dva ze svých názorů na tuto věc. Mám totiž, po vzoru Ludvíka Vaculíka na tuto věc opravdu několik názorů.
Můj první (stručný a úderný) názor je ten, že každé divadelní představení, které má jakoukoli (byť sebemenší) ambici, je experimentem – je pokusem o něco, co může vyjít a nemusí. Pravda, někdy je riziko menší, jindy větší. Ale je tu vždycky – že v divadle není žádných stoprocentních záruk úspěchu, víme všichni, a kdo ještě ne, nechť laskavě nahlédne do Jak se dělá divadlo od Karla Čapka.
Můj druhý (možná radikální, ale delší) názor: tvorba je v zásadě vědomá záležitost. Pravda, existují takové věci, jako je charisma, inspirace, intuice atd., ale těm se může (po mém soudu) dařit pouze na vědomém a důsledně tvarovaném základu. (Já v zásadě nevěřím na ty nevzdělané, nepoučené, ale Bohem políbené. Tvorba je především práce – a tedy i práce na sobě, na svém talentu, na své citlivosti, na své invenci – ano, opravdu si myslím, že tohle všechno se dá vědomě rozvíjet.)
A skutečný TVŮRCE je tedy ten, kdo zná divadelní zákonitosti, pravidla, triky a žánrové konvence. Kdo důsledně přemýšlí, které konvence je třeba se držet, kterou je dobré zachovat, ale jemně „shodit“ a které je třeba se vyvarovat a pokoušet se vší silou o svébytné, originální řešení. A tyto „formální otázky“ řeší neustále s ohledem na to, aby pomohly jeho „sdělení“ (nebo příběhu nebo tématu, jak kdo chce) proniknout v co nejintenzivnější podobě k publiku. A tohle a jenom tohle je skutečný experiment.
Ale pozor – vůbec nemusí jít o objevný text a výrazně neobvyklou jevištní formu! Jenom všechno, co na jevišti je, tam musí být proto, že to tak tvůrci chtěli – ne proto, že „se to tak dělá“. A když je tam něco jenom proto, že „se to tak dělá“, pak je úplně jedno, zda jde o divadlo interpretační („aby to bylo jako ta komedie, s kterou tu posledně byli z Prahy“) nebo autorské („klucíí, pojďme udělat nějakej kabaret jako ti Sklepáci“).
Čili divadlo experimentální je vlastně – jak prosté, milý Watsone! – divadlo dobré. (Takže nazvat nějakou přehlídku přehlídkou experimentálního či experimentujícího divadla je podobný nonsens nebo samozřejmost, jako nazvat ji přehlídkou divadla dobrého. Ale to by bylo už na jiné zamyšlení...)

Josef Tejkl, pedagog dramatické výchovy ZUŠ Na Střezině Hradec Králové, autor, amatérský režisér a herec (Jesličky a Samohana Hradec Králové, Černí šviháci Kostelec nad Orlicí), porotce a lektor přehlídek amatérského divadla

Popravdě řečeno, téměř každoročně jsem váhal, zda svou momentální inscenací pokoušet Písek či Třebíč a leckdy váhaly i lektorské sbory (a nejen v mém případě). Čímž se ovšem ještě zdaleka nepokouším vyslovit svou vizi „experimentujícího divadla“, neboť vymezení Šrámkova Písku se v posledních letech měnilo a ohledávalo téměř rok co rok.
Ostatně ještě roku 2003 se moji Amatéři v podání Černých šviháků dostali na Jiráskův Hronov z obou těchto národních přehlídek (Třebíče i Písku), než podobné možnosti duplicity byla učiněna administrativní přítrž.
Osobně si, přítrž nepřítrž, nadále myslím, že experimentovat by měli amatérští tvůrci vždy, ať již jejich loď vypluje toho roku po Otavě, Jihlavě či Labi. Jedině tehdy by měly jejich flotily právo veplout po Metuji do Hronova.
Prostoru pro ono experimentování poskytuje divadlo jako umělecká disciplína dostatek, nikoli však přemíru. Jde v podstatě o to, chceme-li experimentovat ještě v jeho hranicích, či již zcela mimo tyto hranice. Abych byl téměř polopatý, dovolím si malou paralelu z dob, kdy jsem ještě sportoval:
Můj přítel Tuček, tvor přibližně tak antiatletický, jako já, v desetiboji nejhůře snášel disk. Většinou vypadl již z kruhu, na šestý pokus se v něm obvykle udržel, spáchal jakousi otočku…avšak běda! Poté se z hrdla pořadatelova vydralo potupné „Všichni do výseče!“ A skutečně, ve výseči bylo nejbezpečněji, neboť do ní Tučkův disk nikdy nedopadl. Všude kolem hrozilo vždy smrtelné nebezpečí.
Přeloženo do češtiny, experimentující divadelník by neměl úplně vypadnout z kruhu, opustit zcela hranice divadla. Při zacílení své výpovědi by měl udržet výseč srozumitelnosti, aby jeho pokus byl platný, ale zároveň by neměl ohrozit diváka na zdraví fyzickém, ani psychickém.
Nemusím snad ani dodávat, že lze experimentovat z pohnutek různých. Nejčistší je poctivé hledání neotřelého a riziko pádu na ústa, zákonitě s tím spojené. Za méně čisté považuji provokaci za každou cenu, jež není osazena do gruntů. Za vůbec nejhorší považuji neexperimentovat vůbec, prohánět se tříproudovou dálnicí.