AS 2003, č. 4, s. 11 - 17, Karel Vostárek.

Dvaapadesát není pro chlapa i pro festival „žádný věk“

Festival Loutkářská Chrudim, letos 52. ročník, mi vždy neúprosně připomene můj věk. Jsme totiž stejně staří, nebo mladí? Uvidíme! Vzhůru do víru jednoho z největších loutkářských svátků. Pořadatelé letos připravili pro soutěžní představení tři divadelní prostory:
Divadlo MED – improvizovaný „komediantský stan“ z dřevotřískových desek a textilní stanové střechy, umístěný v novorenesančním sále Resllova městského muzea. Komorní prostor sice špatně větratelný, se zcela nečekaným „echem“ velkého sálu, přesto nepostrádající jistý charakter a atmosféru (zatím dle mého nejúspěšnější pokus o vytvoření alternativního komorního prostoru).
Malá scéna Divadla Karla Pippicha – prostor s dobrou viditelností a vzduchotechnikou, ale s malou hloubkou a výškou jeviště, ale to už všichni vědí.
Velký sál Divadla Karla Pippicha – se zlatým portálem, se kterým si asi dokáže poradit málokterý soubor. Budu, jak to vypadá, stále na cestě.
Jako první z chrudimského maratonu nastupuje Strakaté divadlo z Prahy s inscenací J. Pehra: Budulínek třetí. Výprava, hudba i dialogy jakoby vystřihl z „babiččiny krabičky“. Je zřejmé, že i tato, byť letitá, dramatizace Ladovy pohádky na ruby, nabízí mnohou dramatickou situaci, v jednání „historických“ maňásků ji však zcela postrádám. Sem tam mě potěší sbor tančících stromů, Liška používající ocásek nejen jako dopravní prostředek, ale i jako karabáč na Budulínka a snad ještě výkon herce hrajícího Paňácu. Jinak vše plyne a plyne. Kardinální překvapení mě však čekalo při děkovačce, když před scénu vycupital soubor ztepilých dívek a dva junáci!
Krátký pěší přesun a již je zde druhé představení v pořadí, dramatizace Márquezovy Kroniky ohlášené smrti Jakuba Vašíčka v podání plzeňského divadla Rám U.S. (frakce Rámusu) s názvem Smrt si říká Pablo a Pedro. Zatímco mi ještě vrtalo hlavou, jaké to šéf Strakatého divadla používá kouzlo pro omlazení souboru, zní již do ztemnělého sálu hlomoz jedoucího vlaku. Děj otevírá věta: „Po třiceti letech.“ A na bílém prostěradle se postupně objeví několik diapozitivů. Nedešifruji bohužel, co zobrazují, a proto nechápu, jak souvisí s kratičkým dialogem muže a ženy, který pouze slyším ze tmy. Střih. Šňůry, spodní prádlo a obličeje herců vstupujících „živě“ do akce, a já je mohu chápat společně jako postavy děje. Mládenec, který prochází vesnicí i bordelem, hledá tu pravou (mimochodem lehká děvčata zahraná a zatančená J. Vašíčkem považuji za nejzdařilejší číslo představení), najde svého neobyčejně obyčejného „andílka“ jakoby náhodou při koupi domu. Sláva, už je ruka v rukavici, ale ouha! Při svatební noci vyjde najevo, že nevěsta postrádá pannenství!!! Pohanu vrácené nevěsty může smýt pouze krev svůdce, kterého označí postižená. Zákon vendety je neúprosný. Bratrům se ale do zabíjení moc nechce, a tak se snaží skrze vesničany oběť varovat. Celá vesnice však vůbec nezareaguje, ani farář, který mstitelům i oběti pouze pokrytecky připomíná moc církve, odpouštět hříchy. Ortel je vykonán a všichni si jdou do zpovědnice, kde vykrvácela oběť, vyprat špinavé svědomí. Farář, který má ještě ruce od krve v poklidu „namočí“ v krvi celou vesnici, všichni jsou spokojeni, nic se nestalo. Střih na začátek, a my se v závěrečném milostném dialogu „mimochodem“ dozvídáme, že první nevěstinu „krev“ má na svědomí právě pokrytecký farář. Neobyčejně silný příběh. Bohužel je sdělován chaoticky, téměř bez zaujetí. Hudba, která dává tušit dynamický potenciál, je celkem krotká. Nevznikne napětí mezi pokryteckou tradicí, lhostejnou spoluvinou, a nevede diváka k osvětlení síly lásky, která v čistotě vydrží čekat třicet let. Škoda, rezignaci nelze sdělit rezignovaným herectvím.
Pondělní šňůru představení uzavírají Kocourkovské povídačky divadla Opal z Opavy. Představení se rozjíždí docela slibně, byť se paraván a zajímaví dřevění maňásci v kombinaci s plošnými loutkami trochu ztrácejí v portále velkého sálu. Pásmo jednotlivých místních příběhů propojují pouze rekapitulující písničky, které samy o sobě nic podstatného nesdělují. Samotné situace v rovině loutek také nemají gradaci, natož spád rakvičkárny, byť v první povídačce se zdá blýskat na časy. Ale to je pouze zdání a vše končí pouze popisem. Herci hrají s chutí a sami se tím, co hrají, zřejmě baví, divák je na tom o něco hůř.
Jarošův text Beránci a ospalý čert něco pamatuje. Ale na rozdíl od včerejšího Budulínka neskýtá téměř žádnou dramatickou situaci a soubor Před branou z Rakovníka žádnou nevytvořil, ba přímo naopak. Zbytnělý part vypravěčů – písničkářů celý příběh retarduje, i když protagonisté bez problémů intonují. Příliš šťastné není ani výtvarně režijní řešení: ospalý živý čert v propasti mezi dvěma stoly. Čert se snaží chovat tak, aby náhodou někoho nepoděsil. Nepřesvědčivě dělá, jako že je velice nebezpečný dvaceticentimetrovým marionetkám beránků, vedených odkrytými vodiči jako stolní divadélko. Na dramatické momenty, které v textu jsou, soubor rezignuje. Ve finále se čert vypaří a ospalí jsou z toho všeho diváci.
Tentokrát se ještě přesun nekoná. Po krátké pauze nás čeká pohádka K. Čajovského O princezně, která mluvila cizí řečí, s kterou na nás „rázně“ vyrukoval soubor Spojáček z Liberce. Z „čertovské“ ospalosti mě probudí v rychlém sledu střídající se dva dynamičtí vypravěči On a Ona. Když se po úvodním zmatku dohodnou, co a kdo budou, otevřou příběh pohádky, hraný loutkami na nitích. V tu chvíli jakoby začal čas plynou jinak, a možná jinudy? Chápu, že soubor může lpět na marionetách na niti jako na klasickém loutkářském „inštrumentu“, proč však sahá po sice původním, ale zcela nedramatickém textu? Proč loutky nejednají, ale jenom mluví? Jediné chvíle, které loutky ospravedlňovaly v jejich jednání, byly kratičké Cimrmanovské doslovnosti textu a akce. Je možná trochu paradoxní, že se síla marionetářů Spojáčku projevuje spíše v činohře než v loutkovém partu.
Poklusem na další představení Před lesem, za lesem Bateteba Brno. Autorské divadlo Tomáše Machka a Terezy Černochové. Sympatičtí protagonisté nám vyprávějí pomocí improvizovaných dřevěno-železných loutek sociálně ekologickou anekdotu s ne příliš dotaženou pointou. Daří se jim přesvědčivě navodit napětí a budovat vztahy mezi sebou i v rovině loutek. Neorganicky však působí stylizovaně malovaný les v pozadí scény. Musím brzdit, aby recenze nebyla delší než představení.
Není ani třeba se zvedat ze sedadla, protože přestávka na přestavbu i zamyšlení nad právě zhlédnutým kouskem je příliš krátká, a již sálem „vane“ Vítr z Apalačských hor, vyznání lásky k brakové literatuře, či spíše k Brdečkovu Limonádovému Joeovi od Phila Coea alias Jiřího Polehni a souboru Druhák z Hradce Králové. Spojení iluze marionetového kukátka s „papírovou“ opravdovostí hrdinů i padouchů, včetně zakomponování Kašpara coby barmana mexického-červeného, navozuje tu správnou, sentimentálně úsměvnou náladu. Text i loutky jsou velice povedené, ale jakoby slova postupně svazovala ruce loutkám i jejich vodičům. Temporytmus jakoby se brodil pískem pouště u Apalačských hor a ze situace nezajiskří ani nezahřmí. Sem tam fórek v loutkové či verbální rovině pozvedne trochu „deku“ prachu, která se nemilosrdně usazuje a maže postupně počáteční naladění. Caramba!!! A zase tu máme, jak se zdá, již tradiční opomenutí dramatické situace i dynamických možností marionet na drátě. Sorry!!!
Velký sál a malé děti, tak by se dalo nazvat představení Věci slepičí souboru Loutkino z Brna. Poměrně dynamická show, složená ze dvou pohádek A. Mikulky a F. Nepila, spojených parodicky-emancipační proklamací slepičího národa. Několik černých plátěných paravánků s otvory pro hraní, textilní loutky typu „muppets show“, hejno rozdováděných dětí a dobře šlapající „živý“ doprovod za scénou naladil vstřícně drtivou většinu v sále. „Dětičky“ za skandovaného potlesku přidávají při děkovačce písničku. Je pravda, že jsem se během produkce nezamýšlel nad tím, nakolik věděla holčička, která vedla emancipační proklamaci, co to vlastně říká. Nebo zda-li jsou všechny děti použity jako „cvičené opice“, jak padlo z pléna při veřejném hodnocení. Asi mě to z estetického hlediska ani nezajímá. Popravdě řečeno, představení mě ani moc nenadchlo, ale ani neurazilo.
Tento den již pošesté se chci nechat „unést“ divadlem. Hudba v expozici mě nenechá na pochybách, že jsem byl tentokrát unesen do Afriky. Mausa - musaka DdDd Děčín. Bubny duní a osm protagonistů plus dva muzikanti mi zpěvem, tancem i slovem vyprávějí pomocí nádherných masek-loutek příběh o vzestupu a pádu chlapce Lamániho, který se odvrátí od svého šamanského učitele Misisi a nechá se svést personifikovaným zlem džu džu Imbou. Hrdina padá do pasti, když ho přemůže pýcha a touha po moci. Přes varování promění zneužitím magického slova Kibara své bojovníky, a nakonec i sebe, v mosazné stromy bez života. Všichni se stávají živoucím pomníkem, Mausa - musaka – Mrtvá pýcha. Inscenace má dynamiku, krásné loutky, je precizně vystavěná, ale působí na mne spíše tanečním dojmem. Je mi líto, že dramatické momenty nemají víc prostoru, abych měl čas se vcítit a jít s hrdinou. Bezesporu výborný hudební doprovod (Jakub Štrba, bubny) vytváří dynamicko-rytmický stereotyp, který hercům-tanečníkům nedává téměř žádný individuální prostor. Bylo by možná ku prospěchu tento stereotyp narušit pro větší plastičnost a účinnost příběhu. Velká rezerva je v práci se světlem, ale chápu, že zlatý portál a nevstřícnost technického personálu divadla není pro soubor běžné prostředí.
Po včerejším maratonu dnes o jedno méně. Méně je více? Uvidíme. A hele. Záchvat opravdu začíná slibně, tedy pro upřesnění soubor Záchvat z Hradce Králové a jejich představení Na stropě. Iluzivní maňáskárna se svižně rozbíhá, pěkné loutky jsou dobře voděné, a také zcela samozřejmě pracují s rekvizitou. Hlasová charakterizace postav je také výrazná a čitelná. Příběh, který rozvíjí absurdní anekdotu o úředníku volícím život umělce na stropě a tvořícím hlavou dolů. Komu by nebyla blízká touha, snad všech ženatých kumštýřů, po osvobození se od všední šedi zaběhlého života a tyranie rodiny. Bohužel, právě vstupem na strop ztrácejí situace švih rakvičkárny a přecházejí spíše na pole konverzačky. Tempo vázne a nezachrání to ani vstup novinářky, která ve všem vidí senzaci, erotiku a peníze. Pěknou tečkou je světlá chvilka šílené babičky, která jemně postaví svého zetě z hlavy na nohy. Text a výprava nabízí více, než se ve výsledku podařilo vytěžit režii.
Laťka dnešního dne je, zdá se, nasazená poměrně vysoko, a na jevišti vidíme Jiřího Jelínka uvádějícího očekávaný blok představení, ale vzápětí Tak co?! To není mé zoufalé zvolání, ale název nadějného souboru z Chlumce nad Cidlinou. Pásmo poezie J. Dědečka a vlastní tvorby členů divadla Dokud nás čápi nerozdělí, které jsou vlastně jakési loutkářské bajky ve verších, vyprávěné pomocí loutek, improvizovaných loutek a zástupných rekvizit. Mladí herci nás na začátku vehementně přesvědčují o tom, co všechno v představení postrádají, a vzápětí nám vtipně předvedou inscenační klíč: zákon absurdity - nic nemusí být tím, čím se to zdá. Nejvíce je propracovaná první etuda O chytrém českém jazykově vzdělaném prasátku. Škoda, že gradace představení má dále spíše sestupný charakter. Díky překotnosti sdělování mám chvílemi problém se zachycením textu, a pointy jsou rázem fuč. Musím však upřímně přiznat, že jsem se pobavil a ocenil tvořivou schopnost a úroveň práce s loutkou a předmětem.
J. Jelínek a DNO z Hradce Králové je zase na scéně a po písničce přichází na řadu jejich vycizelovaná miniinscenace Anatomie. Předmětné doslovnosti, být sežrán láskou či ležet někomu v žaludku, fungují divadelně jako metafory, a když feminní monstrum zahoří konečně opravdovým citem, narazí kosa na kámen a z kosa se vyklube kat, který kanibalistické holčině rázem zatne tipec. Troufnu si říci, přímo „Loutkáto mortále“.
Ani nevím, zda byla či nebyla písnička, ale další představeníčko seskupení DNO Gomez hudbou určitě začíná. Na slaměném klobouku, který sedí na kytaristově hlavě v mexicko-hispánském, rytmu ožívá jeden ze střapečků a stává se Gomezem, do děje vstupuje rudá umělá květina z téhož klobouku coby tanečnice, kde se vzalo tu se vzalo personifikuje se zlo a máme tu „klasické romantické drama“. Ve vrcholném okamžiku loutka Gomeze hercům zmizí a nezbývá než ji hledat. Diváci ji zřetelně vidí na pozadí černého horizontu, ale škodolibě vyčkávají, jak si herci poradí. Řemen spadl a ani pohotové „vrácení pásku“ ho znovu úplně nenahodí. Pointa „blázince na druhou“ už bohužel není tak překvapivá. Tento „nepovedený“ konec nám dovolí nahlédnout do struktury inscenace a ukazuje, že vše je pečlivě promyšleno a nazkoušeno.
A jedeme dál, laťka představení se mezitím vyšplhala na úroveň „mistrovství ČR“. Táhne mi hlavou, že nebude asi lehké pro Lenku Košťákovou a její formaci Dospělá embrya, shodou okolností opět z Hradce Králové, dostat svá Nezbedná kůzlátka do takové výšky. Ale když se před námi přes opěradlo židle znenadání rozprostře paraván coby louka ze svléknutých hereččiných šatů, s nádechem zpozorníme! Vážná tvář herečky se stává maminkou kozou a nezbedná kůzlátka? Toť loutkářská Píseň písní, za kterou by se král Šalamoun jistě nestyděl, neboť herečka decentně a citlivě vede ramínky běloskvoucí podprsenky svá vlastní „kůzlátka“ – něžné ženské půvaby (heuréka, princip pars pro toto). Košilka je domečkem a lyžařská rukavice vlkem. Maminka odchází a kůzlátka si přes varování začnou s vlkem, který je, samo sebou, roztrhá. Pohádka přesto nekončí tragicky, ale nesmírně cudně nám připomene, že posledním iniciačním rituálem spojeným s „krvavou obětí“ je proměna dívky v ženu. Silný estetický zážitek, neboť eros je zde použit coby ostří nože, po kterém se Lenka bravurně pohybuje s čistotou a nevinností, a směřuje ke katarzi, přičemž nikdy nesklouzne k lascivitě. Teprve při děkovačce vydechneme, a já mohu, bez uzardění konstatovat, že i v tak silné konkurenci se laťka pod Lenčinými kůzlátky ani nezachvěla.
Příjemně usazen v plyšovém sedadle velkého sálu pořád ještě přemýšlím, které části těla by šlo ještě loutkářsky využít. Na pořadu jsou Čmukaři z Turnova se svou pohádkovou detektivkou Kam se poděly kočičí jazýčky, a to jistě laťka zůstane vysoko. Opouštím proto úvahy o loutkovitosti lidského těla a jsem plný očekávání. Módní přehlídka. Zajímavé. Vzápětí se na jevišti rozdávají role a rozvíjí se příběh detektiva amatéra poplety. Snažím se marně vystopovat anoncovanou detektivku, ale po detektivním napětí ani vidu ani slechu. Že by za tím byli trpaslíci, kteří se „z mosta do prosta“ objeví? Neorientuji se. Hlavní protihráč samozvaného detektiva, mocná čarodějnice Sáva, je nemastná neslaná, a celá inscenace jaksi bez chuti. Je mi líto nedotažené inscenace, ale protože vím, že Čmukaři jsou poctivci a dříči, mohu se těšit třeba napřesrok. Laťka zůstala vysoko a Čmukaři tentokrát pod ní prošli, aniž by se zachvěla, to se někdy stane i šampiónům.
Čtvrtý den festivalu slibuje podle programu opět silné zážitky. Začínáme hrou Oskara Batěka a Zdeňka Říhy Jak se Petruška ženil, proslulá inscenace hradeckého DRAKu. To je přece dramaturgický tah! Kdo by nechtěl mít k dispozici takový prověřený text. Základ, na kterém se přece dá bez problémů stavět. Taková komedie se nedá zvrzat. Soubor Podivíni z Podivína z jihu Moravy nás přesvědčili o opaku. To se stane, když i u takto osvědčeného textu neproběhne důsledný dramaturgický rozbor, z kterého se teprve odvíjí další koncepce. Zdánlivá drobnost, že Petruška hvízdá-mluví přes „pišček“ a nepíská na soudcovskou píšťalku, je zásadní, jde o charakterizaci postavy. Petruška v této interpretaci zní spíše „prusky“ než „rusky“, ale takováto významná proměna charakteru postavy se v samotném hraní vůbec neprojeví. Stylizace loutek také nijak netenduje k ruskému folklóru, ke kterému Petruška jistě patří, ale spíše upomíná (Dr. Fidibus) na ruskou mafii. Ani v tomto případě se s posunem v inscenaci nepracuje. Problém se promítá ještě dál, protože nejsou jasně přečteny a vymezeny charaktery postav a z toho plynoucí vztahy mezi nimi, chybí napětí, a nakonec i dramatické situace. Tak se stane, že se této komedii nikdo nezasměje.
Petruškův smutek se pomalu rozpouští v malém sále, kde již během příchodu diváků na otevřené scéně „šteluje“ rádio protagonista DNO, otevíraje inscenaci hry Tomáše Komárka v režii Kamila Bělohlávka 4 + 1. Příjemně stylizovaná plošná dekorace normálního bytu včetně domácího kina a loutkové rybičky v akváriu. Pomalované kostýmy, loutková televize promítaná z videa. To všechno jsou prvky groteskního zobrazení „loutkovitosti“ života normální rodiny, zahrnující banální stereotypy, mechaničnost vztahů a prázdnotu komunikace. Setkání dvou obyčejných párů, zákusky a víno s dialogy, které všichni důvěrně známe. Realistické herectví mi však bohužel nějak do toho všeho nezapadá a samo nevytváří napětí ani dramatickou situaci. Absence těchto podstatných prvků dramatu nechává sdělení inscenace pouze v oznamovací rovině. Nejpřesvědčivější byla loutková televize, zvláště chvíle, kdy během křížové konverzace jde pouze obraz tvořící dominantní pozadí. Tady bych čekal nějaký průnik do divadelní reality. Ale nic. Myslím, že inscenátoři naplnili svůj záměr, já pochopil o co jde, ale nijak mě to nezasáhlo, očekávám asi od divadla víc. Dlužno dodat, že se divácká obec i porota rozpoltily na příznivce a odpůrce této inscenace.
Mini představení ve foyeru jsem vynechal, aby mě DNO nezahltilo. Neboť pro změnu přichází na řadu DNO s inscenací Okolostola. Stůl, dvě židle, Ona a On. Ticho. Ona si po chvíli vydechne: „Konečně klid“. Než se však nadějeme, On rozpoutá okolo stolu, na něm i pod ním, bouři proměn věcí, rolí, vztahů i prostoru, na „principu DNO“. Ona také nezůstává v ničem pozadu. Tryskající gejzíry tvořivosti, imaginativní manipulace s předmětem i slovem neberou konce. Můžeme jen závidět takovou flexibilní partnerku do pohody i nepohody. Postupně si však uvědomujeme, jak se u Ní dostavuje vlažnost k hraní a nenápadná touha po klidu a normálnosti. On dál jede jako buldozér, stále ve víru své imaginace. Ona udělá několik pokusů. Výstup a vstup do hry. V nastalém napětí si On nakonec sedá poslušně k večeři. Klid a rodinná idyla. Ona se mu snaží něco podstatného sdělit. Ale klíčové slovo bohužel odstartuje další kaskádu tvořivé a zničující hry. Ona zoufale zaprosí. On jakoby konečně procitl. Bere Ji něžně do náruče. „Jé promiň…“, chvilka smíření a upřímného citu. Hlediště mačká slzu, ale Ona se ještě bojí…On: „Neboj!…“ Boj!!!!!!!!!! Již opět tone v bezbřehé a destruktivní řece nápadů. Vztah se hroutí. Ona odchází. On teprve po chvíli, když se vynoří nad hladinu své hry, se nechápavě ptá: „Tak co je?“. Ale teď definitivně už jen sám sebe. Brilantně zahrané (Markéta Stránská a Martin Škeřík), režijně pevně postavené drama o uvědomění si temné a zničující strany tvorby. Myslím, že se Jiřímu Jelínkovi podařilo nahlédnout až na „DNO“ své vlastní tvořivosti. Klobouk dolů!
Tlupatlapa Svitavy a jeho Pastýřka nás „táhne“ do velkého sálu, a já se nemohu zbavit obavy, jak půjde dohromady Jeffersova poezie a masivní proscéniový rám. Má obava roste, když vidím, jak po sedadlech prví řady šplhají děti povinné ještě mateřskou školou!
Tohle přece nebude „mateřinka“. Tma, dětičky se hihňají. Loutková expozice je naštěstí trochu uklidní. Pastýřka už putuje a já záhy zapomínám na neposedy před sebou. Zmizel portál a přede mnou se ze tmy nekonečného prostoru vynořují jiskřivé a poetické obrazy. Vedou mě lehce za ruku po cestě, na které lidská bytost objevuje, skrze utrpení, sílu všeobjímající lásky. Podobně jako své ovečky směřuje k oběti, a vykoupení. Rozhodla se svobodně obětovat pro nový život, který nosí pod srdcem. Křehkost inscenace nádherně koresponduje se sílou tématu. Pastýřka v podání Terezy Dvořákové je upřímná, čistá a silná. Nemalou zásluhu na tom mají řezané loutky lidí Jiřího Kašpárka, které fungují jako atributy postav a jen ve vypjatých momentech se stávají nositeli děje. Stejně tak i „rukávníky“, loutky oveček, znamenitě hrají. To vše má na svědomí výborně připravený text, promyšlená a nápaditá režie Karla Šefrny a Jany Mandlové, ale hlavně Šefrnova režie světel. Světlo nám jednoduše dává nahlédnout do magického „kruhu“ divadla, proměňuje prostor a zjevuje právě to, co má být viděno. Pastýřka je kompaktní inscenační tvar, který mne jako diváka emotivně zasahuje. V tom totiž tuším poslání divadla. Bravo!
Nastává předposlední den přehlídky a nás čekají poslední čtyři inscenace. Jeden Eda Hradec Králové svižně otevře mateřinkovým představením Proč mají sloni chobot? Svěží herectví divadla jedné herečky, zcela samozřejmě a tvořivě oživené roztodivné předměty v podání Mirky Venclové. Celá výprava je nápaditě a vtipně řešena. Otázka se vznáší pouze nad „latentní“ dramatičností situací v jednoduchém a subtilním kiplingovském příběhu.
Veškerá produkce LS BOĎI z Jaroměře již přes osmdesát let těží z tradice českého marionetového divadla. Inscenace Kašpárek na skalním hradě. Těším se na Kašpárka. Na scéně se rozsvítí rodinné marionetové kukátko a vchází očekávaný Kašpárek. Nadýchnu se v očekávání. Představení však ne a ne se rozjet. Slova plynou, loutky se pohybují po jevišťátku, loutkoherci se decentně otáčejí k publiku zády, aby nerušily loutkovou produkci, ale nějak se to všechno ne a nechce spojit do obrazu, který by mě zaujal. Jako by mezi jevištěm a hledištěm byla neprostupná bariéra. Nějak podvědomě však cítím, že by stačilo málo, a všichni bychom se mohli dobře bavit. Ve skutečnosti celý sál ke konci představení pravidelně oddychuje zdravým spánkem.
Zatímco putuji k dalšímu představení, řeším zapeklitou otázku. Nemá náhodou přece jen ten Kašpárek nakonec dobré srdce, když se jako chlap zapřel a vlepil škemrajícímu smrťákovi vysvobozující hubičku, byť na tom ve finále profitoval? Toť „putovní“ otázka. Putuji dále na představení podle Sakiho příjemně morbidního textu Sredni Vaštar souboru ZUŠ Žerotín z Olomouce. Na scéně stojí krásná stará skříň, která je úkrytem, tajným královstvím, soukromou katedrálou, a v jednu chvíli se dokonale promění v kostelní lavici. Po jevišti se pohybují odkrytě vedené loutky v nadživotní velikosti. Trojhlavá teta, chystající se uplatnit svou důsledně nemilosrdnou péči a objekt jejího zájmu, neduživý chlapec Conradin. Se Sakim to vše poskytuje myslím silný výchozí potenciál. Dění na scéně se však bohužel odvíjí sirupovitě a bez napětí. Vyprávění příběhu je spíše popisné a ve vztazích ne vždy čitelné. Nedaří se navodit textu adekvátní atmosféru. Velký podíl na tom má jistě rozvleklý temporytmus a chybějící vnitřní logika používaných prostředků. Představení končí. Saki se nedostavil.
Nyní je na řadě tečka soutěžního programu, inscenace plzeňského Střípku Kouzelnej mlejn. Na forbíně dominuje velká malovaná postel. Ale pomyšlení, že by nebylo k zahození si trochu schrupnout, nato tata zahání řízná muzika. A už to fičí. Vesele lechtivé a vtipně rozehrávané písničky rámují pohádku o workoholickém mlynáři. Smějeme se jeho vzestupu a pádu do manželství, nenasytnosti jeho polovičky, která vede neomylně k tragickému konci, ten je v „režii“ nadpřirozena. Hra má spád, herci hrají jako o život, muzika šlape i ladí, loutky se pohybují se samozřejmostí a jistotou, gagy jiskří a publikum se popadá za břicho. Co dodat? Pochválit perfektně promyšlenou a funkční scénografii profesionálky Dáši Nesvedové, a hlavně „profesionální“ režii a hudbu Ivany Faitlové. Veselá řachanda skončila bez kazu, sál tleská do rytmu přidané písničky, a mne napadá, že plzeňské Alfě vyrostla rovnocenná konkurence. Ba jo, povedená tečka.
Těch třiadvacet malých i velkých představení, které jsem letos v Chrudimi zhlédl se myslím jistě dá považovat za reprezentativní průřez vrcholnou divadelní tvorbou, kterou lze řadit do oblasti loutkového divadla a divadla vyjadřujícího se prostřednictvím předmětů. Byly zde zastoupeny téměř všechny typy souborů, od tradičních marionetářů až po seskupení syntetizující předmětné hraní s hereckým divadlem. To je skvělé!
Ještě pár momentů, které mi uvízly v hlavě. Například jak se asi bude vyvíjet loutkářský potenciál typu Tlupatlapa, Tak co!?, DdDd i další, až opustí své zkušené lídry?
Výrazná chvíle setkání se „sociálním fenoménem“ DNO, který kromě svých představení prolínal neúnavně prostorem kolem „epicentra“ dění a rozdával náladu divadelního svátku.
A co je vlastně podstatnější pro amatérské činění - „profesionální“ úroveň dovedností, nebo odvážné faustovské hledání v magickém kruhu divadla. Nejlépe to všechno vařit v jednom alchymistickém kotli a opatrně míchat ode DNA.
Díky bohu, že si po tom, co jsem viděl, nemusím připadat „starý“ a Loutkářská Chrudim jak by smet. Vždyť dvaapadesát není pro chlapa i pro festival žádný věk.
Karel Vostárek