CÍSAŘ, Jan: 4 a 5 = 17. AS 2008, č. 2
4 a 5 = 17
Jan Císař
Ten divný součet v titulku není projevem matematické ignorance, ale toho, že redakce AS vyžaduje maximální stručnost, a tak jsem si rozdělil těch 17 představení, která jsme viděli na Východočeské přehlídce amatérského činoherního divadla v Červeném Kostelci ve dvou víkendech (29. únor.–2. březen a 7.–9. březen) z hlediska naléhavé „zaznamenatelnosti“ na tři skupiny, v nichž se na těch osm představení zbývajících do 17 dostane minimálně nebo – bohužel – vůbec ne. Z hlediska druhového (či také žánrového) jde pak o skupiny dvě. První je směs zábavných představení, do níž se dostal např. i fraškovitě pojatý Revizor potvrzující, že od inscenace Lucerny v minulém roce učinil broumovský divadelní soubor WOKNO zřetelný krok kupředu. Jinak se znovu prokázalo, že z hlediska divadelní kvality jsou texty psané na bázi osvědčených konvencí komediálnosti (např. současná „dobře udělaná“ fraška) a vyžadující „technickou dovednost“ inscenační pro amatérské soubory metou, v níž se jen obtížně spojuje zábava s nadstandardní divadelní úrovní. V Červeném Kostelci se v tomto směru lépe na zábavném poli dařilo inscenacím, které vyšly z lůna souborů, tedy autorskému divadlu. Pánové Dvořák a Zahálka sestavili pro Divadlo Jesličky hudebně-literární pořad nazvaný Jen pro ten dnešní (den) sen!, v němž písně ze starých českých filmů obratně, poučeně a také potěšeně pospojovali texty, jež rovněž evokují atmosféru, která je charakterizována v názvu jako „velké dívčí snění o lásce“. Je to milé, příjemné a půvabné představení nejsilnější v kolektivních scénách. Z tohoto typu zábavného proudu amatérského divadla vzešly i inscenace další: chrudimského divadelního spolku J.N. Štěpánka, která sobě i divákům pro radost nahlédla v The Canterville Story prizmatem osobitého humoru známou Wildovu předlohu a „lidové divadlo“ místního červenokosteleckého souboru. Ten pojem „lidové divadlo“ tu označuje onen typ divadla, jenž odpovídá pocitům, postojům, životnímu stylu a potřebám širokých diváckých vrstev a jejž z dějin známe především jako „vídeňské lidové divadlo“. Vlastimil Klepáček napsal text a zrežíroval inscenaci Don Quijote aneb Veselý konec rytíře smutné postavy. Uspokojil tak zájem obecenstva o komedii s humorem jako životním nábojem a dal tím souboru příležitost s radostnou a temperamentní chutí vychutnat postavy i děj a vytvořit komunikaci s divákem, jenž tuto náladu představení chápe a podporuje.
Přechod mezi touto zábavnou polohou červenokostelecké přehlídky a inscenacemi s náročnými ambicemi tematickými i scénickými tvořila inscenace Komedie o hvězdě Jednoty divadelních ochotníků z Úpice. Známý text lidového sousedského divadla ze Semilska realizoval režisér Pavel Švorčík jako lidový vánoční betlém. Podařilo se mu rozvinout především vizuálně-výtvarnou stránku, která spolu s hudební složkou je silou inscenace, v níž se ovšem ve stejné intenzitě a úrovni nezdařilo zahrát individuální příběhy postav. Divadlo Exil, divadelní spolek (a)Maťák z Pardubic přijel na přehlídku s dvěma inscenacemi. A jak je pro tento spolek příznačné, byla jeho dramaturgie náročná: Enquistův text V hodině rysa a Rudišovo a Pýchovo Léto v Laponsku. Tuto náročnost zdolával však s problémy a potížemi. Triarius z České Třebové inscenoval zvláštní scénický tvar Kupé story – napůl monolog, napůl krátkou drsnou situaci několik lidí ve vlaku – k němuž mu předlohou byl text slovenského autora Rada Olose. Je to jakési uvažování o smyslu filozofického myšlení a činu, jehož konec ponechává problém zcela otevřený; nicméně díky oné nezvyklosti scénického tvaru dokáže představení přitáhnout citlivého diváka a nabídnout mu nezvyklý divadelní zážitek.
Josef Tejkl se v Červeném Kostelci představil dvěma inscenacemi, tentokrát bez Černých šviháků. První uskutečnil s královéhradeckými Jesličkami a Kuprinova Jáma se mu stala podnětem k pozoruhodné jevištní montáži literatury a hudby, méně už k plastické a situačně přesvědčující divadelní transformaci. Pro druhý text – Asteroid Bejček – vznikl nový šestičlenný soubor s názvem Samohana, který program vysvětluje jako snahu pojmenovat kritické nahlédnutí na sebe sama, pohanět se v očistné lázni nelítostného pohledu na vlastní bytí. I tak lze tento text i jeho inscenaci jistě chápat, neboť životní osudy hvězdáře Bejčka a jeho diskuze s kolegou Bartoškou jsou neseny úsilím porozumět běhu jejich životů, ale také (a to především) rozpětí bytí lidského rodu mezi nebem a zemí, mezi nekonečností vesmíru a tíhou pozemského osudu, jenž se tu předvádí hlavně jako vztah k ženám, ale nejenom k nim. Inscenace i text se tu zdvihají do rovin metafyzických a existenciálních, což je umocněno minimalistickým tvarem, v němž prostor i čas představují hudba, již hraje hudebník trvale přítomný na jevišti, a potom postava, která je v mnoha funkcích a rolích jakýmsi demiurgem celého dění. Vzniká tak zvláštní atmosféra, která provokuje imaginaci diváků. A této poloze vyhovuje i způsob, jímž konkretizoval Bejčka profesionální herec Jan Bílek, jehož herectví přesně vyhovuje tomuto typu scénování a dotváří je. Asteroid Bejček představoval nepochybně vrchol červenokosteleckého programu a byl proto nominován na národní přehlídku. Je ovšem také nečekaným a šťastným vykročením autora i herce (a pravděpodobně i režiséra, byť není v programu takto uváděn) Josefa Tejkla za vlastní divadelní „samohanou“.
Jan Císař
Ten divný součet v titulku není projevem matematické ignorance, ale toho, že redakce AS vyžaduje maximální stručnost, a tak jsem si rozdělil těch 17 představení, která jsme viděli na Východočeské přehlídce amatérského činoherního divadla v Červeném Kostelci ve dvou víkendech (29. únor.–2. březen a 7.–9. březen) z hlediska naléhavé „zaznamenatelnosti“ na tři skupiny, v nichž se na těch osm představení zbývajících do 17 dostane minimálně nebo – bohužel – vůbec ne. Z hlediska druhového (či také žánrového) jde pak o skupiny dvě. První je směs zábavných představení, do níž se dostal např. i fraškovitě pojatý Revizor potvrzující, že od inscenace Lucerny v minulém roce učinil broumovský divadelní soubor WOKNO zřetelný krok kupředu. Jinak se znovu prokázalo, že z hlediska divadelní kvality jsou texty psané na bázi osvědčených konvencí komediálnosti (např. současná „dobře udělaná“ fraška) a vyžadující „technickou dovednost“ inscenační pro amatérské soubory metou, v níž se jen obtížně spojuje zábava s nadstandardní divadelní úrovní. V Červeném Kostelci se v tomto směru lépe na zábavném poli dařilo inscenacím, které vyšly z lůna souborů, tedy autorskému divadlu. Pánové Dvořák a Zahálka sestavili pro Divadlo Jesličky hudebně-literární pořad nazvaný Jen pro ten dnešní (den) sen!, v němž písně ze starých českých filmů obratně, poučeně a také potěšeně pospojovali texty, jež rovněž evokují atmosféru, která je charakterizována v názvu jako „velké dívčí snění o lásce“. Je to milé, příjemné a půvabné představení nejsilnější v kolektivních scénách. Z tohoto typu zábavného proudu amatérského divadla vzešly i inscenace další: chrudimského divadelního spolku J.N. Štěpánka, která sobě i divákům pro radost nahlédla v The Canterville Story prizmatem osobitého humoru známou Wildovu předlohu a „lidové divadlo“ místního červenokosteleckého souboru. Ten pojem „lidové divadlo“ tu označuje onen typ divadla, jenž odpovídá pocitům, postojům, životnímu stylu a potřebám širokých diváckých vrstev a jejž z dějin známe především jako „vídeňské lidové divadlo“. Vlastimil Klepáček napsal text a zrežíroval inscenaci Don Quijote aneb Veselý konec rytíře smutné postavy. Uspokojil tak zájem obecenstva o komedii s humorem jako životním nábojem a dal tím souboru příležitost s radostnou a temperamentní chutí vychutnat postavy i děj a vytvořit komunikaci s divákem, jenž tuto náladu představení chápe a podporuje.
Přechod mezi touto zábavnou polohou červenokostelecké přehlídky a inscenacemi s náročnými ambicemi tematickými i scénickými tvořila inscenace Komedie o hvězdě Jednoty divadelních ochotníků z Úpice. Známý text lidového sousedského divadla ze Semilska realizoval režisér Pavel Švorčík jako lidový vánoční betlém. Podařilo se mu rozvinout především vizuálně-výtvarnou stránku, která spolu s hudební složkou je silou inscenace, v níž se ovšem ve stejné intenzitě a úrovni nezdařilo zahrát individuální příběhy postav. Divadlo Exil, divadelní spolek (a)Maťák z Pardubic přijel na přehlídku s dvěma inscenacemi. A jak je pro tento spolek příznačné, byla jeho dramaturgie náročná: Enquistův text V hodině rysa a Rudišovo a Pýchovo Léto v Laponsku. Tuto náročnost zdolával však s problémy a potížemi. Triarius z České Třebové inscenoval zvláštní scénický tvar Kupé story – napůl monolog, napůl krátkou drsnou situaci několik lidí ve vlaku – k němuž mu předlohou byl text slovenského autora Rada Olose. Je to jakési uvažování o smyslu filozofického myšlení a činu, jehož konec ponechává problém zcela otevřený; nicméně díky oné nezvyklosti scénického tvaru dokáže představení přitáhnout citlivého diváka a nabídnout mu nezvyklý divadelní zážitek.
Josef Tejkl se v Červeném Kostelci představil dvěma inscenacemi, tentokrát bez Černých šviháků. První uskutečnil s královéhradeckými Jesličkami a Kuprinova Jáma se mu stala podnětem k pozoruhodné jevištní montáži literatury a hudby, méně už k plastické a situačně přesvědčující divadelní transformaci. Pro druhý text – Asteroid Bejček – vznikl nový šestičlenný soubor s názvem Samohana, který program vysvětluje jako snahu pojmenovat kritické nahlédnutí na sebe sama, pohanět se v očistné lázni nelítostného pohledu na vlastní bytí. I tak lze tento text i jeho inscenaci jistě chápat, neboť životní osudy hvězdáře Bejčka a jeho diskuze s kolegou Bartoškou jsou neseny úsilím porozumět běhu jejich životů, ale také (a to především) rozpětí bytí lidského rodu mezi nebem a zemí, mezi nekonečností vesmíru a tíhou pozemského osudu, jenž se tu předvádí hlavně jako vztah k ženám, ale nejenom k nim. Inscenace i text se tu zdvihají do rovin metafyzických a existenciálních, což je umocněno minimalistickým tvarem, v němž prostor i čas představují hudba, již hraje hudebník trvale přítomný na jevišti, a potom postava, která je v mnoha funkcích a rolích jakýmsi demiurgem celého dění. Vzniká tak zvláštní atmosféra, která provokuje imaginaci diváků. A této poloze vyhovuje i způsob, jímž konkretizoval Bejčka profesionální herec Jan Bílek, jehož herectví přesně vyhovuje tomuto typu scénování a dotváří je. Asteroid Bejček představoval nepochybně vrchol červenokosteleckého programu a byl proto nominován na národní přehlídku. Je ovšem také nečekaným a šťastným vykročením autora i herce (a pravděpodobně i režiséra, byť není v programu takto uváděn) Josefa Tejkla za vlastní divadelní „samohanou“.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.