Praha-Spořilov, DRBALOVÁ -KRAUSOVÁ, Ivana: Jak se hrálo divadlo na Spořilově. Rkp. 2009.

Ivana Drbalová-Krausová
Jak se hrálo divadlo na Spořilově

Úvod
Tyto řádky sepisuji jako vzpomínku na ty, kteří se před dobou více než tří generací s nadšením a obětavostí podíleli dobrovolně na práci na sokolském poli kulturním na Spořilově a neúnavně organizovali a provozovali jednak loutkové divadlo k radosti dětí ze Spořilova a blízkého okolí, jednak sami jako herci či zpěváci vystupovali v mnoha divadelních hrách na prknech spořilovského ochotnického divadla nebo je pomohli organizovat. Nedílnou součástí byly i aktivity hudební, které náležely i k akcím společenským.
Při pátrání po stopách spořilovské sokolské ochotnické činnosti jsem se potýkala s nedostatkem konkrétních zdrojů. Protože se jedná o minulost značně vzdálenou, vlastní účastníci už vesměs zemřeli a tak vzpomínáme a pátráme my, jejich potomci, pokud jsme ještě zbyli a zůstal nám domovský vztah ke Spořilovu a Sokolu. Přáli bychom našim potomkům, aby v novém tisíciletí, plném převratné techniky, dokázali žít a pracovat s takovým nadšením pro společnou dobrou věc, jako žili a pracovali naši tátové a mámy v letech působnosti spořilovského Sokola od jeho založení až do let válečných, kdy byla činnost Sokola zastavena. V té době také patrně došlo k likvidaci dokladů o činnostech tělovýchovných i kulturních.
Prvním zdrojem informací se stala Kronika spořilovského Sokola, která se jako zázrakem zachovala. Od samého začátku ji vedli bratři Javůrek a později Řehák. Konkrétní záznamy o činnosti dramatického odboru jsou velmi kusé a neúplné. A tak nezbylo nic jiného, než vyhledat potomky bývalých ochotníků a požádat je, aby pátrali v rodinných archivech. To se částečně podařilo, přesto jsou doklady neúplné.

Začátky Sokola a vznik divadelního odboru
Sokolská jednota s názvem Sokol Spořilov-Roztyly byla ustavena 10.září 1927 a už před vánocemi 1928 byla otevřena sokolovna. Byla to dřevěná budova, která vznikla adaptací z bývalé kantíny družstva, které budovalo Spořilov. Byl zde sál pro cvičení a jeviště pro aktivity kulturní. Vše se mohlo uskutečnit jen na základě finančních půjček a za značné fyzické pomoci dobrovolníků z řad sokolských bratří.Vedle prvořadé činnosti tělovýchovné se uvažovalo o provozování loutkového divadla a o divadelních aktivitách dospělých. „Spořilov byl silně vlastenecky založen, žáci vybírali na bustu prezidenta, rodiče na divadlo.“
(A. Branald: Převleky mého města, s. 39).
Dramatický odbor byl ustaven na schůzi 21.11.1928 a měl 16 členů. Byli to bratři Grafnetter, Komenda, Nejedlý, Kočí, Kočárek, Janoušek, Kudrnáč, Pospíšil, Pražák, Šašek, MUDr. Kovařík, Mašinda a Větrovec a sestry Hradilová, Matysová a Vlková. Odbor byl velmi aktivní a už při silvestrovské zábavě v r. 1928 byly přičiněním bratra Komendy provedeny dvě aktovky a tím byla zahájena činnost dramatického odboru.

První kroky – doba rozkvětu, 1929-1937
Během r. 1929 bylo provedeno několik her na dvanácti hojně navštívených večerech. Byly to hry NAŠI FURIANTI od L. Stroupežnického, PRO TATÍČKA MASARYKA, autor neuveden, VENKOVŠTÍ UPÍŘI od Fr.Grafnettera, TO NEZNÁTE ČUPRMYŠKU od
J. Komendy a B. Koutného, KOFLÍČEK MARIE TEREZIE o J. Komendy a s opakováním hra ŠOFÉR od A. Bernarda a B. Vrbského.
Po prvních úspěších se činnost odboru plně rozběhla. Odboru přesedal br. Frant. Grafnetter, na režírování se podíleli Jan Čvančara, JUDr. Josef Šejnoha, Josef Komenda, Vladimír Kočí, Jaroslav Kočárek, Jaroslav Pitrman, Karel Ježek a br. Šmíd. Dramatický odbor tělocvičné jednoty Sokol Spořilo byl přijat 11.5.1930 za člena Ústřední matice divadelního ochotnictva československého (ÚMDOČ).
V r. 1930 už bylo uspořádáno 20 představení, hry byly vícekrát opakovány a vstupné, i když bylo nízké, rozmnožilo příjmy jednoty. Jako herci vystupovali spořilovští členové a členky Sokola, občas i hosté. Na repertoáru byly opět NAŠI FURIANTI L.Stroupežnického, POUPĚ F.X. Svobody, LEŠETÍNSKÝ KOVÁŘ Sv. Čecha, OTEC A. Jiráska a VODNÍ DRUŽSTVO Jos. Štolby. Časově neurčené zůstalo uvedení hry PRAŽSKÝ FLAMENDR J.K. Tyla. Sokolská kronika na str. 252 a 253 uvádí, že byly provedeny v sokolovně další hry: MALÁ, ALE NAŠE, ŽENICHOVÉ Š. K. Macháčka, MAMINKA POUPA, PŘÍTĚŽ B. Vikové-Kunětické, POPELKA, ROZVEDENÁ MRŠKA, NABÍDKA K SŇATKU, PAN BISKUP Ferd. Lorbeera, JEHO VELIČENSTVO V SUKNÍCH a BABIČKA dle Boženy Němcové. Nic bližšího o těchto inscenacích nebylo zjištěno.
Rok 1931 byl opět činorodý. Za režie br. Pitrmana byla uvedena hra A. Jiráska M. D. RETTIGOVÁ, hra Jar. Kvapila OBLAKA, hra Ign. Hermanna VDAVKY NANYNKY KULICHOVY, hra spořilovské autorky Warausové PROČ HYNOU TRUBCI, hra Ivana Špelce JEHO POSLEDNÍ ČUNDR a hra J.A. Gabineaua RENAISANCE. Pro mládež byla uvedena hra MALÝ LORD (autor nezjištěn). V režii se střídali br. Kočí, Mašinda a ses. Vlková.
Při této bohaté činnosti docházelo občas ke střetům o místo. Divadelníci chtěli zkoušet, cvičenci cvičit. Problém byl po sokolsku smířlivě vyřešen, zůstala však živá potřeba nové sokolovny.
V té době byl založen spolek divadelních ochotníků „Jirásek“ (žádost na Zemský úřad podána 8.3.1931). Spolek měl své stanovy a stal se řádným členem ÚMDOČ. Ve výboru působili pánové Voral, Havlíček, Kocián, Pitrman, Borovec, Mašinda a další. Spolek působil do 22.4.1934, kdy se rozešel, protože „nemůže plnit finanční povinnosti, nálada publika je nepříznivá a má výpověď z místnosti“. (Bližší okolnosti kolem spolku Jirásek se nepodařilo zjistit).
V r. 1931 hostoval na Spořilově Sokol Hradčany hrou JEHO VELIČENSTVO LÁSKA a Sokol Dejvice hrou HRNEČEK ŠTĚSTÍ.
V r. 1932 byla uvedena hra Gustava Kadelburga CESTA DO PEKEL, hra MACÍČKOVA DOVOLENÁ (autor nezjištěn), Tylův STRAKONICKÝ DUDÁK a F. Langera OBRÁCENÍ FERDIŠE PIŠTORY. Kronika na s. 66 uvádí, že bylo sehráno 10 her na 24 večerech. VDAVKY NANYNKY KULICHOVY byly hrány i v sousedním Chodově ve prospěch tamní jednoty.
Rok 1933 má v kronice neukončené zápisy. Zachoval se však plakát z uvedení vaudevillu Rich. Havelky s hudbou Emila Starého ÚJEZDSKÉ KASÁRNY.
V r. 1934 bylo uvedeno několik her. V pozůstalosti po JUDr. Šejnohovi, který většinu her režíroval, se zachovalo několik plakátů, takže se dovídáme i jména účinkujících. V únoru hrána s opakováním Mahenova ULIČKA ODVAHY, v dubnu žertovná hra PRAHA JE PRAHA ve zpracování Jana Kühnela, koncem dubna fraška MAMÁ OD BALETU, v listopadu fraška ve zpracování Švába-Malostranského ČTYŘI NA JEDNU JE…a při silvestrovské zábavě zahráno několik hříček.
Rok 1935 byl opět velmi činorodý. V březnu hrána s opakováním hra Karla Baláka TRUMFY ŠEVCE BRANZOLA, v dubnu opět s opakováním MADLENKA
Z KOVÁRNY od Karla Baláka s hudbou Oldřicha Sedlmaiera. V září hra se zpěvy TULÁCKÁ KREV od Karla Fořta, v říjnu detektivka PŮLNOČNÍ VLAK autora Rindleye, v listopadu opereta P. Rudolfa a Emila Starého DĚVČÁTKO Z HÁJOVNY, v prosinci pak hra spořilovského autora M. R. Rösnera V ŘÍŠI HMYZU, pohádka s balety, ve které účinkovalo zejména sokolské žactvo. V prosinci ještě hra Morise Panycha MOJE TETA-TVOJE TETA.
O činnosti dramatického odboru v roce 1936 není v kronice žádní zmínka, z osobních materiálů však máme fotodokumentaci jako doklad o tom, že v lednu byla hrána Molièrova hra SGANARELLE a v březnu opereta Rud. Piskáčka PERLY PANNY SERAFÍNKY.
O činnosti dramatického odboru v r. 1937 poskytl materiál AMP (Archiv města Prahy): v dubnu Sokol Vinohrady uvedl na Spořilově hru Fr. Langera GRANDHOTEL NEVADA, dále uvedena hra Fr. Grafnettera KAMENNÁ PRINCEZNA (ve prospěch nemajetných žáků), v říjnu hra Olgy Scheinpflugové ZABITÝ a v listopadu I.M. Vojkova LÁSKA NA VENKOVĚ.

Kritická léta – do rozpuštění Sokola, 1941
Ve sletovém roce 1938 byla divadelní činnost patrně utlumena soustředěním se bratří a sester na sletové přípravy. Žádné zápisy v kronice, žádné doklady z osobních archivů. Zaznamenány byly pouze besídky žactva a účinkování souboru tamburašů. Sokolové se soustředili na pomoc vystěhovalcům z pohraničí, zabraného fašistickým Německem.
Rok 1939 – sokolská tělocvična byla zabrána pro pracovní vojenský útvar a o uvolnění bylo nutno žádat. Na cvičení byla pronajata tělocvična ve škole. Přes všechny tyto potíže byla v lednu s opakováním uvedena Stroupežnického hra NAŠI FURIANTI na oslavu desetiletého výročí sokolské divadelní činnosti. Ve hře vystoupil j.h. člen Národního divadla Václav Zatíranda.
Rok 1940 – materiály z AMP uvádějí, že byl založen nový divadelní kroužek a v dubnu provedeny dvě hry s cenzurovaným textem: POUPĚ F.X. Svobody a POMSTA CATULLOVA Jar. Vrchlického (Vrchlického hra provedena i v Sokole Pražském). V září byla s opakováním uvedena hra KOMETA HANZELÍNOVA autorů Skružného a Ludvíka v režii br. Bíby a s hostováním J. Čvančary.
Pozoruhodné bylo uvedení hry spořilovských autorů Jindřicha Nápravníka a Miroslava Krejčího ČESKÁ POLKA, v níž účinkovala řada mladých sokolských nadšenců i vedle svých vlastních rodičů. Hra byla hrána čtyřikrát, vždy s úspěchem. V listopadu se hrála hra TŘETÍ ZVONĚNÍ Václava Štecha v režii Bož. Andreskové.
V dalším válečném roce 1941 už byla divadelní činnost omezena. V lednu se stačila odehrát cenzurovaná hra O. Scheinpflugové CHLADNÉ SVĚTLO, v březnu představení s dětskými herci KOCOUR MLYNÁŘ a v dubnu DESET MINUT ALIBI od
A. Armstronga.
Potom byla zastavena činnost Sokola a 8.10.1941 byl Sokol rozpuštěn.
V sále Sokolovny (o povolení se muselo žádat) byla v dubnu hrána pohádka
O ZLATÉM KLÍČI A ŽIVĚ VODĚ, kterou pořádalo Sdružení rodičů a přátel školy na Spořilově. Představení bylo úředně povoleno, protože bylo uváděno ve prospěch chudých dětí. Text byl cenzurován. Potom do konce války se sokolské divadelní múzy odmlčely.

Sokolské divadlo po válce a konec divadelní činnosti, 1947-1950
Činnost Sokola byla obnovena už v květnu 1945, ale divadelní činnost byla obnovena později. První zmínky v kronice jsou z r. 1947, kdy vznikl nový dramatický odbor. Na divadelní prkna nastupuje mladá generace. V dubnu sehráli mladí za režie Jiřího Bauera Vandenberghovu hru HOŠI, DÍVKY A PSI, později hru Růž. Jesenské DEVÁTÁ LOUKA a Jana Nerudy PRODANÁ LÁSKA. Patrně v témže roce sehráli mladí za režie Jiřího Bauera hru Thomase Brandona CHARLEYOVA TETA.
V lednu 1948 sehráli mladí hru Bayarda Veillera JEST MARY DUGANOVÁ VINNA? za režie dr. J. Šejnohy. V dubnu uvedena hudební veselohra Slávky Grohmanové
s hudbou R.L. Vašaty HVĚZDY NAD PŘÍVOZEM. Účinkovali (podle kroniky):
R. Paulusová, Sv. Nejedlý, M. Kasalická, I. Morávek, B. Eliášová, M. Pšornová, I. Mašín,
K. Svoboda, J. Hartman, J. Bauer.
V květnu režíroval J. Bauer zdramatizované Karafiátovy BROUČKY, v červnu hrána fraška K. Piskoře ŠŤASTNÍ OTCOVÉ (režie L. Antony) a veselohra U PANSKÉHO DVORA od Jirouška a Ingriše (Kronika s. 217).
V únoru 1949 sehrána hra POPELKA za vedení ses. Aničky Novotné a za účasti členek Věrné gardy. Hrály účastnice prázdninové osady. V dubnu opakována hra BROUČCI – režie J. Bauer, scéna ak. mal. Václav Kučera, hudební doprovod Lad. Antony, tance nacvičila Maňka Kulhánková. Na konci dubna bylo uvedeno veselé pásmo Bauer-Kučera LOUČÍME SE S APRÍLEM.
Poslední divadelní akcí byla povídka Jar. Kvapila POHÁDKA O PRINCEZNĚ PAMPELIŠCE, kterou se žákyněmi jednoty nastudovala ses. Paulusová. Byla hrána v květnu 1950.
V prosinci 1950 byla z bezpečnostních důvodů uzavřena stará dřevěná sokolovna s jevištěm pro divadelní představení, zbourána byla pak v r. 1955. Sokolská jednota Sokol Spořilov byla v rámci reorganizace tělovýchovy sloučena se Závodní jednotou železničářů Praha pod názvem Dobrovolná sportovní organizace Lokomotiva Vršovice.
Spořilovské sokolské divadelní aktivity nebyly obnoveny.

Herci, herečky a režiséři – amatéři
Připomeňme si aspoň některá jména účastníků sokolského divadla od let vzniku Spořilova do zbourání divadelního sálu:
Na režii se nejvíce podíleli: JUDr. Josef Šejnoha, Jan Čvančara, Josef Komenda, Vladimír Kočí, Jaroslav Pitrman, Jaroslav Kočárek, Zdeněk Teyrovský, Karel Ježek, později i Jiří Bauer, Růž. Paulusová a pravděpodobně i další, které se nepodařilo vypátrat.
Výprava byla dílem stavitele Vojtěcha Pospíšila, Josefa Čochnáře, Ladislava Štorka, Františka Grafnettera a Svatopluka Nejedlého.
Hudební spolupráce: Ing. Vlastimil Louda, Ladislav Antony, Bedřich Hajna, J. Šťastný.
V ženských rolích vystupovaly sestry Emilie Šejnohová, Anna Hradilová, Marie Burdová, Růžena Paulusová, Jarka Němečková, Marie Šlapáková, Anna Komendová, Jiřina Bulínová, Růžena Matysová, Milada Loudová, Božena Krausová, Božena Andresková, Marie Kubíčková, Marie Čvančarová, Lilly Kazdová a řada dalších.
V mužských rolích: Jan Čvančara, Josef Šejnoha, Josef Vokoun, Zdeněk Širůček, Josef Pražák, František Šlapák, dr. Karel Kulhánek, Svatopluk Nejedlý, Vladimír Kočí, Josef Kraus, Jan Burda, Mirko B. Rösner, Emil Kubíček, Viktor Mentzl, Antonín Zykmund, Emil Borovec a další, kteří zůstali nepoznáni na footodokumentech.
Na spořilovských divadelních prknech si občas zahráli se svými sousedy – umělci amatéry – profesionální herci, třeba členky Městského divadla na Vinohradech paní Ptáková, paní Brožová a paní Bečvářová, nebo členové Národního divadla pánové Roland a Zatíranda, jednou i pan Branald starší (A. Branald: Převleky mého města, s. 51).
Brzy se k řadě spořilovských amatérů přidali i jejich potomci, např. ve hře V ŘÍŠI HMYZU z . r. 1935, NAŠI FURIANTI z r. 1939 a ČESKÁ POLKA z r. 1940.
Zcela v rukou mladých byla inscenace CHARLEYOVA TETA, v níž se jako nový talent v režii projevil Jiří Bauer, který působil též v organizování loutkového divadla.
A s koncem divadelního sálu spořilovské sokolovny v r. 1950 skončila sokolská divadelní činnost a už na ni můžeme jen vzpomínat.


Osobní vzpomínka autorky
Mé osobní vzpomínky sahají do třicátých let (minulého století), kdy jsem se jako žákyně Sokola účastnila pohádky V ŘÍŠI HMYZU. Pamatuji se na to velmi živě, protože kolem byly samé kamarádky a tancování a baletění – a to jsem měla ráda. Oblečky, i tehdy pro nás technický div – svítící tykadla, jsem ještě dlouhá léta schovávala.Představení dospělých jsem se přirozeně neúčastnila, ale protože moji rodiče byli občas divadelních aktivit účastni, slýchala jsem jména „divadelních kolegů“ dost často.
Když bylo potřeba obsadit dětské role, došlo i na děti „herců“ a tak, jako řada dalších, jsem byla i s bratrem zapojena do hry NAŠI FURIANTI v r. 1939, o rok později jsem se stala jednou z dcer „pana otce“ ve hře ČESKÁ POLKA.
Ráda na to vše vzpomínám, zdálo se mi, že vše bylo konáno s chutí a nadšením.