Litoměřice, STROTZER, Milan: Desátá Děčínská brána aneb Konec výborný, všechno dobré - Dámská jízda aneb Pánské trable. AS 2002, č. 2, s. 12 - 14.

Soubor Li-Di (Litoměřické divadlo) při ZUŠ v Litoměřicích se představil s inscenací komedie se zpěvy Dámská jízda aneb Pánské trable. Hra byla autorským prvopočinem Aleše Pařízka, absolventa LDO ZUŠ a posluchače Gymnázia J. Škvoreckého v Praze, který si ve své hře zahrál i jednu z hlavních rolí. Mladý, ale technicky dobře vybavený soubor se svým stejně mladým režisérem Vladimírem Jopkem (čestné uznání za ztvárnění role Alberta) stavěl na dějově řídké předloze, v níž se více mluví než děje, na předloze zhusta prošpikované zpěvními čísly, jejichž texty byly na úrovni rýmovaček typu „láska – páska“. Pařízkův text byl zjevně inspirován záměnovými – převlekovými komediemi. „Děj“ byl situován do počátku minulého století. Obsah hry lze vyjádřit prostě: Kterak stará teta své přelétavé synovce k upřímně milujícím dívkám přivedla. Použité jevištní prostředky byly z rodu divadelních klišé. Byly užívány až do druhé opony tak důsledně i brilantně, že se dal očekávat nějaký, avšak až do té druhé opony skrytý smysl, rozuzlení. Leč hned první následující výstup toto očekávání zpochybnil realisticky provedeným dialogem oněch dvou upřímně milujících dívenek. Nadobro je zažehnala finální píseň s lyrickým nábojem, v níž dominoval text „Já poznal opravdovou lásku, já poznal světa nejkrásnější cit…“. Nic takového jsme ale na jevišti neviděli ani nepocítili, takže tečkou za představením byla jevištní lež. Diváci v hledišti děčínského divadla byli vstřícnější než tyto mé řádky a aplaudovali. Ani já nechci být nevstřícný, jen chci upozornit na to, že nestačí nechat se okouzlit divadelními prostředky, že by jich bylo dobré využít k nějakému zřetelnému sdělení, myšlence, postoji… Může to být třeba jenom vtip.