STROTZER, Milan: Desátá Děčínská brána aneb Konec výborný, všechno dobré - Chuchvalec. AS 2002, č. 2, s. 12 - 14.

Hned první představení přehlídky vykazovalo znaky autorského divadla kolektivního typu, zabývajícího se vážným tématem, byť se ho zmocnilo formou nevážnou. Soubor Matějka & spol. Teplice zahájil představením nazvaným Chuchvalec. Píši představením a nikoliv inscenací, neboť ono první označení bude spíše označovat to, s čím čtyři pánové středního věku poutali pozornost návštěvníků přehlídky. Přesněji, snažili se poutat, neboť ne vždy se jim to dařilo. Někde v dalekém zázemí vzniku jejich produkce byl text Patricka Süskinda. Ten zůstal pouze odrazovým můstkem k vlastní tvorbě, k sérii etud klipového formátu, z které byla vytvořena mozaika impresí, jejichž společným jmenovatelem byly vůně a pachy. Představení začalo expozicí – ponorem do studia vůní a pachů libých a pozitivních (snídaně, oběda, mladých dívek, zralých žen, moře atd.) i nelibých a negativních (ulic, sklepů, dvorků čpících močí … pachu zániku … kaše pachů). Pokračovalo označením něžné vůně za nejčistší krásu na světě, pro kterou, chceme-li ji uchovat, musíme se učit znát její vzorce, dále zkoumáním metod k získávání vůní z různých materiálů a konečně fází, proklamující nutnost být součástí institutu „parfumerů“, neboť ten, kdo ovládá vůně, ovládá srdce lidí. Produkce skončila prohlášením z úvodu představení: „Znám vaše vůně, znám vaše příběhy … alespoň jejich konce.“ To, co jsem tu popsal, je jen díl – skica toho, co bych z bohatého přediva jevištního dění popsat mohl, kdyby nebylo představení poznamenáno „linearitou položerďového rázu“, kdyby improvizované sekvence, držící se bodového scénáře, byly vždy dostatečně rozvedeny a vystavěny, kdyby se měli diváci možnost zachytávat zřetelnějších opěrných pilířů sdělovaného. Protože tomu tak nebylo, byl výsledný vjem pro mnohé patrně v pocitu, že se honí mnoho zajíců najednou, ale není zcela jasné, který je ten k odchycení. Navíc chybělo napětí celku představení, i když ho některé sekvence nepostrádaly. Došlo tak k efektu, který diváka nedrží v napjaté pozornosti, ale ukolébá ho natolik, že již není schopný udržet nit, na níž jsou navlečeny „korálky asociačního řetězení“, s nimiž protagonisté hry vědomě pracovali. Dovedu si představit, že v jiném představení může vše fungovat docela jinak, a očití svědkové o tom podali zprávu, že princip hravosti a improvizace umožní objevovat věci v onom magickém „právě tady a teď“, a tím poutat soustředěnou pozornost přihlížejících. Ostatně, stalo se to i při děčínském představení, kdy byly diváci svědky výpadku z připraveného, a tudíž nefalšované improvizace. Byť se jednalo o zřetelný lapsus, hravost naskočila na scénu a na chvíli přitáhla publikum na plno. Lákavý princip hravosti, na němž soubor své produkce buduje, je z nejošidnějších. Na Děčínské bráně to s ním příliš nevyšlo. Přesto si soubor zasloužil čestné uznání za svébytný autorský přístup při práci na „inscenaci“ Chuchvalec.