PAVEL, Tomáš: Tradiční i inspirativní Louny. Loutkář 2008, č. 3, s. 128-129.
TRADIČNÍ I INSPIRATIVNÍ LOUNY
22. krajová přehlídka amatérských loutkářů v Lounech (29. - 30. 3. 2008) přinesla v podstatě pět tradičních inscenací, většinou mírně nadprůměrné úrovně. Tradice byla ovšem zastoupena nejrůznějším způsobem.
Tradiční byla například i pohostinnost místního souboru, který dle svého hesla, kterým mají ozdobena i souborová trička „Tolik času ještě nebylo“ vše řeší v klidu a k všeobecné spokojenosti hrajících souborů i diváků. Netradiční snad byl jen termín přehlídky. Louny většinou začátkem března krajské loutkářské přehlídky zahajují, ale letos se ocitli uprostřed přehlídkového maratonu, a dost možná, že to přehlídce prospělo.
Tedy hlavně hrajícím souborům, které získaly tři týdny navíc a zřejmě i tento fakt přispěl k celkově dobré úrovni.
Jako první se představil domácí Spolek loutkářů Louny s inscenací hry Karla Schmoranze Začarovaný les, v adaptaci a režii Vladimíra Vernera. Tato inscenace jistě patří k tomu lepšímu, co lounští v posledních letech vytvořili. Zejména hudba byla tentokrát dobře integrovaná. Lounští mají totiž dvě lásky - loutkové divadlo a country hudbu - a oboje se stále snaží nějakým způsobem spojit. Ne vždy je ale výsledek uspokojivý. Letos se podařilo zapojit hudební plán do inscenace logickým a velmi příjemným způsobem. Vznikl tak jakýsi minimuzikál, kde písničky posouvají děj a hudba není jen ve funkci „podkresu“, ale buduje atmosféru a je jednající součástí inscenace. Škoda jen, že se nepodařilo lépe vypracovat i choreografii hudebních „čísel“.
Lounští loutkáři dostali celkem tři ceny. Vedle Radima Nového, autora hudby, to byl V. Verner za roli Čaroděje a celý soubor byl oceněn za scénografické řešení. Soubor používá fundusové marionety a tentokrát se mu podařilo najít jednoduchý, ale funkční klíč k výpravě. Ta byla výtvarně citlivá k loutkám a přitom nápaditá. Zejména řešení prvního jednání, které se vlastně celé odehrává ve tmě, mělo opravdu noční atmosféru, aniž by utrpěla viditelnost a přehlednost. Jediné, kde si porota kladla větší otázky, byla Vernerova adaptace - i ta jistě patří k tomu lepšímu z dosavadních šesti autorských pokusů, ale nelze nevidět její občasnou zkratkovitost a zestručnění hraničící s plochostí, nebo ne vždy vhodné aktualizační vtípky (i když v daleko menší míře, než v minulosti). Na druhou stranu nelze pominout osobní a nadějný
vývoj tohoto autora.
Dopolední sobotní blok uzavřel soubor Klubíčko ze Cvikova s inscenací hry Vojtěcha Cinybulka Na slovíčko, Kašpárku. Jsou to tři krátké hříčky, každá s jednoduchou zápletkou, spíš jakési pohádkové anekdoty, ve kterých hraje hlavní slovo Kašpárek. Ten visí na začátku na věšáku, přicházejí k němu děti (souborový dorost, který tím dostává možnost se divadelně „otrkat“) a Kašpárek jim vypráví své příběhy. Právě v tomto rámci je asi největší slabina inscenace - je to trochu strojené a také trochu zdlouhavé - každý příběh je ještě uveden poměrně dlouhou písničkou, která nikterak neposouvá, ani neobohacuje děj. Hrálo se, stejně jako v případě lounských, marionetami s odkrytým, nicméně dobře odsvíceným vedením. Samotná inscenace má sice některé dramaturgické otazníky (nedotažené příběhové linie i pointy), ale jinak je, zvlášť v hereckých partech, příjemná a svižná. Porota udělila Mirce Charvátové a Pavlovi a Karlovi Stehlíkovi cenu za herecké výkony.
Odpolední blok zahájil soubor Spojáček z Liberce svou adaptací pohádky K. J. Erbena Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Pro soubor je tato inscenace velkým krokem dopředu, ale také do neznáma. Tento v podstatě tradiční marionetářský soubor se vydal na pro něj neprobádanou půdu scénografie z lidských těl, doplněných velkými textiliemi a světly, pomocí nichž vytváří překvapivá prostředí. Jako loutky jsou použiti manekýni.
Přitom ani zdaleka nejde jen o posun scénografický a herecký. Největší skok udělal soubor v dramaturgicko-režijní složce. V prologu Erbenovy pohádky se představují tři sudičky, které nás vtahují do „hry osudu“, do světa osudové předurčenosti a hledání jejího smyslu. Sudičky jsou vlastně vypravěčkami i hybatelkami děje a člověk (postavy děje) se stává v pravém smyslu slova loutkou v rukách osudu. Když příběh končí, sudičky opouštějí nejen děj, ale i postavy příběhu - ponechávají je „svému osudu“, v němž mohou svobodně začít o životě samostatně rozhodovat.
Je to velmi silné téma, které se sice nepodařilo ve všech inscenačních prvcích zcela naplnit, ale základ byl velmi dobře položen.
Soubor dostal cenu za inscenaci i za scénografii a byl nominován na 57.
Loutkářskou Chrudim.
Poslední sobotní inscenací byla úprava Libuše Bauerové pohádky Karla Čapka O Zubejdě solimánské, souboru BOĎI z Jaroměře. Adaptace nezapře inspiraci filmovým zpracováním - jde o spojení dvou pohádek - vedle příběhu o dr. Voštěpovi jsou zde i některé prvky Loupežnické pohádky. Na rozdíl od filmového zpracování Z. Svěráka je zde ale vše hodně zjednodušeno. Příběh je výrazně kratší a přehlednější, zkrátka upravený pro rodinné loutkové divadlo, na kterém jej také Libuše a Roman Bauerovi hrají. Velmi ústrojně je zde zapojen i kytarový hudební doprovod. Inscenace sice není ničím zvlášť výjimečná, ale je to velmi dobrý kus poctivé
loutkářské práce - zejména v herecké složce.
Poslední inscenací přehlídky byla v neděli dopoledne Němá princezna Loutkového divadla A. Štěrby Skaláček, kterou na motivy F. Bouchala sepsala režisérka inscenace M. Ritschlová. Přestože jsme se s tímto souborem na lounské přehlídce setkali poprvé teprve vloni, je to soubor s
poměrně dlouholetou tradicí, který ale zřejmě tvořil poněkud v ústraní, dalo by se dokonce říci v izolaci. Velmi pečlivě a úhledně postavená inscenace totiž „trpí“ poněkud začátečnickými problémy a jistou nepoučeností. Iluzivní marionetové inscenování působí až naivisticky, a nepoučenost se projevuje téměř ve všech složkách - ve výpravě, v nahrávce rozdělené interpretace, ve velmi statickém loutkoherectví i v „nedramatičnosti“ příběhu. Celou inscenaci uvádí a provází dvojice vypravěček, které mají přirozený talent ke komunikaci s dětským publikem, ale ani zde se nepodařilo najít vhodné motivy a písničky, které by nebyly jen výplní v době přestavby, ale které by byly účinným doplňkem hlavního děje. Soubor je to ale velmi sympatický a komunikativní. Je zde velká naděje dalšího a dobrého vývoje.
Vedle již zmíněných ocenění, doporučila porota ve složení Štěpán Filcík, Hana Dotřelová a Mirek Ryšavý soborům z Loun, Cvikova a Jaroměře účast v Okénku loutkářských tradic na Loutkářské Chrudimi, které letos bude opět otevřeno marionetářským souborům.
Celá přehlídka byla doplněna krátkým seminářem o herectví hlasem Hany Dotřelové, který byl členy souborů velmi příznivě přijat. Bylo opravdu pozoruhodné, jak na relativně malém prostoru, cca hodinovém, bylo možné seznámit zájemce se základy práce s hlasem a zároveň inspirativně
rozšířit program přehlídky o vzdělávací rozměr. I za to pořadatelům velký dík.
Tomáš Pavel
Všechna foto: Š. Filcík
22. krajová přehlídka amatérských loutkářů v Lounech (29. - 30. 3. 2008) přinesla v podstatě pět tradičních inscenací, většinou mírně nadprůměrné úrovně. Tradice byla ovšem zastoupena nejrůznějším způsobem.
Tradiční byla například i pohostinnost místního souboru, který dle svého hesla, kterým mají ozdobena i souborová trička „Tolik času ještě nebylo“ vše řeší v klidu a k všeobecné spokojenosti hrajících souborů i diváků. Netradiční snad byl jen termín přehlídky. Louny většinou začátkem března krajské loutkářské přehlídky zahajují, ale letos se ocitli uprostřed přehlídkového maratonu, a dost možná, že to přehlídce prospělo.
Tedy hlavně hrajícím souborům, které získaly tři týdny navíc a zřejmě i tento fakt přispěl k celkově dobré úrovni.
Jako první se představil domácí Spolek loutkářů Louny s inscenací hry Karla Schmoranze Začarovaný les, v adaptaci a režii Vladimíra Vernera. Tato inscenace jistě patří k tomu lepšímu, co lounští v posledních letech vytvořili. Zejména hudba byla tentokrát dobře integrovaná. Lounští mají totiž dvě lásky - loutkové divadlo a country hudbu - a oboje se stále snaží nějakým způsobem spojit. Ne vždy je ale výsledek uspokojivý. Letos se podařilo zapojit hudební plán do inscenace logickým a velmi příjemným způsobem. Vznikl tak jakýsi minimuzikál, kde písničky posouvají děj a hudba není jen ve funkci „podkresu“, ale buduje atmosféru a je jednající součástí inscenace. Škoda jen, že se nepodařilo lépe vypracovat i choreografii hudebních „čísel“.
Lounští loutkáři dostali celkem tři ceny. Vedle Radima Nového, autora hudby, to byl V. Verner za roli Čaroděje a celý soubor byl oceněn za scénografické řešení. Soubor používá fundusové marionety a tentokrát se mu podařilo najít jednoduchý, ale funkční klíč k výpravě. Ta byla výtvarně citlivá k loutkám a přitom nápaditá. Zejména řešení prvního jednání, které se vlastně celé odehrává ve tmě, mělo opravdu noční atmosféru, aniž by utrpěla viditelnost a přehlednost. Jediné, kde si porota kladla větší otázky, byla Vernerova adaptace - i ta jistě patří k tomu lepšímu z dosavadních šesti autorských pokusů, ale nelze nevidět její občasnou zkratkovitost a zestručnění hraničící s plochostí, nebo ne vždy vhodné aktualizační vtípky (i když v daleko menší míře, než v minulosti). Na druhou stranu nelze pominout osobní a nadějný
vývoj tohoto autora.
Dopolední sobotní blok uzavřel soubor Klubíčko ze Cvikova s inscenací hry Vojtěcha Cinybulka Na slovíčko, Kašpárku. Jsou to tři krátké hříčky, každá s jednoduchou zápletkou, spíš jakési pohádkové anekdoty, ve kterých hraje hlavní slovo Kašpárek. Ten visí na začátku na věšáku, přicházejí k němu děti (souborový dorost, který tím dostává možnost se divadelně „otrkat“) a Kašpárek jim vypráví své příběhy. Právě v tomto rámci je asi největší slabina inscenace - je to trochu strojené a také trochu zdlouhavé - každý příběh je ještě uveden poměrně dlouhou písničkou, která nikterak neposouvá, ani neobohacuje děj. Hrálo se, stejně jako v případě lounských, marionetami s odkrytým, nicméně dobře odsvíceným vedením. Samotná inscenace má sice některé dramaturgické otazníky (nedotažené příběhové linie i pointy), ale jinak je, zvlášť v hereckých partech, příjemná a svižná. Porota udělila Mirce Charvátové a Pavlovi a Karlovi Stehlíkovi cenu za herecké výkony.
Odpolední blok zahájil soubor Spojáček z Liberce svou adaptací pohádky K. J. Erbena Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Pro soubor je tato inscenace velkým krokem dopředu, ale také do neznáma. Tento v podstatě tradiční marionetářský soubor se vydal na pro něj neprobádanou půdu scénografie z lidských těl, doplněných velkými textiliemi a světly, pomocí nichž vytváří překvapivá prostředí. Jako loutky jsou použiti manekýni.
Přitom ani zdaleka nejde jen o posun scénografický a herecký. Největší skok udělal soubor v dramaturgicko-režijní složce. V prologu Erbenovy pohádky se představují tři sudičky, které nás vtahují do „hry osudu“, do světa osudové předurčenosti a hledání jejího smyslu. Sudičky jsou vlastně vypravěčkami i hybatelkami děje a člověk (postavy děje) se stává v pravém smyslu slova loutkou v rukách osudu. Když příběh končí, sudičky opouštějí nejen děj, ale i postavy příběhu - ponechávají je „svému osudu“, v němž mohou svobodně začít o životě samostatně rozhodovat.
Je to velmi silné téma, které se sice nepodařilo ve všech inscenačních prvcích zcela naplnit, ale základ byl velmi dobře položen.
Soubor dostal cenu za inscenaci i za scénografii a byl nominován na 57.
Loutkářskou Chrudim.
Poslední sobotní inscenací byla úprava Libuše Bauerové pohádky Karla Čapka O Zubejdě solimánské, souboru BOĎI z Jaroměře. Adaptace nezapře inspiraci filmovým zpracováním - jde o spojení dvou pohádek - vedle příběhu o dr. Voštěpovi jsou zde i některé prvky Loupežnické pohádky. Na rozdíl od filmového zpracování Z. Svěráka je zde ale vše hodně zjednodušeno. Příběh je výrazně kratší a přehlednější, zkrátka upravený pro rodinné loutkové divadlo, na kterém jej také Libuše a Roman Bauerovi hrají. Velmi ústrojně je zde zapojen i kytarový hudební doprovod. Inscenace sice není ničím zvlášť výjimečná, ale je to velmi dobrý kus poctivé
loutkářské práce - zejména v herecké složce.
Poslední inscenací přehlídky byla v neděli dopoledne Němá princezna Loutkového divadla A. Štěrby Skaláček, kterou na motivy F. Bouchala sepsala režisérka inscenace M. Ritschlová. Přestože jsme se s tímto souborem na lounské přehlídce setkali poprvé teprve vloni, je to soubor s
poměrně dlouholetou tradicí, který ale zřejmě tvořil poněkud v ústraní, dalo by se dokonce říci v izolaci. Velmi pečlivě a úhledně postavená inscenace totiž „trpí“ poněkud začátečnickými problémy a jistou nepoučeností. Iluzivní marionetové inscenování působí až naivisticky, a nepoučenost se projevuje téměř ve všech složkách - ve výpravě, v nahrávce rozdělené interpretace, ve velmi statickém loutkoherectví i v „nedramatičnosti“ příběhu. Celou inscenaci uvádí a provází dvojice vypravěček, které mají přirozený talent ke komunikaci s dětským publikem, ale ani zde se nepodařilo najít vhodné motivy a písničky, které by nebyly jen výplní v době přestavby, ale které by byly účinným doplňkem hlavního děje. Soubor je to ale velmi sympatický a komunikativní. Je zde velká naděje dalšího a dobrého vývoje.
Vedle již zmíněných ocenění, doporučila porota ve složení Štěpán Filcík, Hana Dotřelová a Mirek Ryšavý soborům z Loun, Cvikova a Jaroměře účast v Okénku loutkářských tradic na Loutkářské Chrudimi, které letos bude opět otevřeno marionetářským souborům.
Celá přehlídka byla doplněna krátkým seminářem o herectví hlasem Hany Dotřelové, který byl členy souborů velmi příznivě přijat. Bylo opravdu pozoruhodné, jak na relativně malém prostoru, cca hodinovém, bylo možné seznámit zájemce se základy práce s hlasem a zároveň inspirativně
rozšířit program přehlídky o vzdělávací rozměr. I za to pořadatelům velký dík.
Tomáš Pavel
Všechna foto: Š. Filcík
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.